Panická porucha 5

Jo, psal jsem to ja ;)

No toz decka, nehadejte se :)

1. Ano, kazda ataka, kazdy pocit se zaryje do podvedomi a pak se hur dostava ven, kazdy vi ze po atace se zrovna neda od srdce smat.

2. Kazdymu sedne neco jineho, zalezi na kazdem zdali bude zkouset.

3. Anxiotika vs. AD - je jenom dobre ze i anxiotika nekoho vylecili, jedine dobre.

4. PP a zivoreni - ataka se prezit da, co se neda vydrzet je anticipacni uzkost a generalizovana uzkost to se neda popsat. ATAKA je oproti foukani vetricku (nic ve zlem).

5. Co co je ucinne na uzkost (ne gen. uzkost) a PP - expozicni lecba :)

Ja jsem lezel, nemoh jsem nic, nemoh jsem na zachod, nemoho jsem vstat, nic se nedelo, ja cekal ze umru, cekal jsem tak kazdy den, pak uz jsem nemohl spat, nemohl jsem videt postel, chtel jsem umrit. Nemoh jsem se divat z okna do oblak, NICCCCCCCCCCCC !!!!

Pak jsem se dostal na psich. a mel jsem silu bojovat - ale jak chces bojovat kdyz mas 3 dnu kazdou vterinu pocit ze uz je konec??? NEUNOSNE!!! - dvial jsem se do nebe a cekal ze uz umru...

Tohle organizmus vycerpava - clovek si to neuvedomi, ale srdce mu jede permanentne o 30 % vic, tlak je daleko vyssi a doktorka mi rekne at si telo neoopotrebovavam => AD.

A co jsem udelal:
Jim AD
Jim zdrave a pravidelne
Cvicim
Davam si prostor pro relaxace
Expozicuju se 8 hodin denne

Vysledek:
nalada - smich, radost, chut ZIT!!!
veg - tlak 100 - 120 / 70 - 80 pri normalni praci [66 tep] (predtim 135/85 a [70-80] pri lezeni)
telo - -20kg ale zustavam na vaze

Add Michal:
Ono to hubnuti je asi zpusobeno odkrvenim zaludku pri atace, pak jsem treba tri dny nejedl.

Hezky den vsem

Poznámka:
Nakonec kdyby těho nebyla "diagnoza" tedy v dobrém slova smyslu, tak by to bylo poněkud zvláštní a na druhou stranu v prožívání toho hezkého zrození tvorečka smutné,ne? Nutně to přeci vyvolává jiný stav těla i mysli, a u panikářek ještě umocněný třeba i citlivějším vnímáním fyzických příznaků, obav ze starostí až se robě narodí atd. atd.
Hrozně mě posiluje, že tu popisujete jak to zvládáte nebo zvládli ste viz.spokojená Eduš, která nelituje.....

Vazbu na mamku nemám jenom díky PP, měla jsem ji vždy a nejenom na ni,ale i na otce a svou rodinu.Při pp jenom nepanikaří a tím mi pomáhá.Žije jinde, takže 99§ panik musím zvládat sama. V podvědomí má paniku zakutanou každý z nás, komu se vrací.Myslím,že po jejím boku nepřežívám, tohle byl vyjmečný stav,jinak se snažím do toho rodinu nějak moc nemontovat.Stejně kdo nezažije,neuvěří.Naopak s Pajkou souhlasím v přístupu chlapů k PP.Čauky .Jitka

Michale, jednak to tvrdí statistiky, ale řekla bych, že to bude půl na půl, jenom v mnohých mužských přetrvává asi předsudek ve smyslu "chlapi přece nepláčí ani se nebojí". Zkrátka, že pro muže je těřší si něco takového připustit a smířit se s tím a proto si myslím, že to máte svým způsobem těžší. Ženské se z toho snáz vyventilují a to je plus. Kromě toho ženy jsou obecně ukecanější, jak patrno z tohoto chatu :-) Ale i tudy už prošlo slušné defilé mužských, kteří měli zkušenost s PP.

Ahoj,
dovolte mi pár postřehů. S tím hubnutím, které způsobuje PP souhlasím. Sám jsem dost dost štíhlý až hubený, bývaly ale doby (před nemocí) co jsem byl samý sval a hodně jsem sportoval. Jó to byly doby... Zarazilo mě, soudě podle počtu dámských příspěvků, že tato nemoc je hlavně doménou žen. (Mimo Martina a jednopříspěvkového návštěvníka, který tu radil umřít). Jaký na to máte názor?

Dášendo, to je ono.Nevěděla jsem , co se se mnou děje.V životě jsem si nemyslela, že bych JÁ mohla mít nějaké psychické problémy a že s tím souvisí tolik fyzických projevů.Průjmy , zvracení, třes,srdce, strach.Já neměla vyloženě nějaké častéí ataky , ale silná nevolnost pořád, průjem jen při představě, že mám vyjít z domu a hlavně ten věčný strach.
Navíc v době, kdy to začlo,neměla jsem počítač, internet, nic.Doktorka taky nic moc.Vždycky jsem vypadala, že mě nic není a kdo to neprožil , nepochopí.Nikdy jsem nebyla žádná anorektička, jen když jsem se složila poprvé, tak ze mě kila jen opadávaly, ale pak už jsem se zase držela na svých a vždycky jsem vypadala až moc uzdravě.Každou návštěvu jsem přetrpěla, aby na mě nikdo nic nepoznal.Když měl být vesnický bál, jak já si přála aspoň angínu.Většinou mi to prošlo.Dnes už manžel většinu chápe a už po mě nechce, abych se zapojovala do takových akcí.Ale začátky nebyly lehký a to je velkej dobrák.
Ale to jsem odbočila, chtěla jsem jen říct, že kdybych byla informovaná tenkrát tak jako teď, hlavně i díky tady tomu chatu, mohla jsem si ušetřit několik let strachu.Letos paradoxně jsem po příletu na dovolenou nehledala, kde je nejbližší doktor a nemocnice a představte si , oni měli ordinaci u nás v hotelu.A když jsem u tý dovolený, tak si představe jídelna pro 1200 lidí a tam panikářka dokázala chodit dvakrát denně na jídlo a já to zvládla.Dali nás totiž do jiného hotelu,než jsem měla zplacenej.Jinak vybírám klidnější místa.Ale stát se to vloni,kdy jsem ještě nebrala AD, asi bych jedla venku na schodech, abych neslyšela hlasy tolika lidí.

Souhlasím s Majou, je třeba se začít okamžitě léčit. Příspěvek Jitky Č jenom ukazuje, co PP umí, když se zakutá do podvědomí. Vazba na maminku a stav "k přežití" jenom po jejím boku napovídá, jakou roli hraje psychika. Neváhejte a jděte do terapie a léky alespoň zkuste, je to šance, kterou byste si měli dát. Čím méně drastických zkušeností a atak si odžijete, tím snáze a rychleji se uzdravíte!

Dášendo, opravdu neživořím, ale každý to subjektivně cítí jinak. Za sebe tvrdím, že PP nerovná se živoření a je to o tom, co jí dovolíme, jak se k ní postavíme, jaké máme štěstí na lékaře a informace a jak s nimi pracujeme. Měla jsem taky období, kdy jsem se cítila na dně a plakala nad sebou, že nežiju, ale přežívám... je mi přes 50, mám ji od 13 let a řekla bych, že už mohu rekapitulovat a můj život, přestože termín PP znám cca 10 let, byl krásný a žila jsem naplno, jak jen to šlo.

Ahojky všichni. Připojuji se do diskuse. Opravdu je přístup k těmto našim problémům individuální. Zamyslela jsem se nad dvacetiletým soužitím s PP a spíše bych se přiklonila k tomu, že to bylo často živoření. Je pravdou, že jsem nikdy nebrala AD. Vždy jsem při opakujících se atacích dostala defobin, lexaurin, xanax. Byla období, kdy jsem nemusela brát nic, ale bez prášků v kabelce jsem už nedokázala nikam vyrazit. Když čtu vaše články, věřím, že současná léčba s AD a kvalitní psychoterapií dokáže mnohým z Vás pomoci. Opravdu je současně zapotřebí pozitivní myšlení. Taky se umím radovat, smát a moje okolí často nepoznala, že zrovna "bojuji" sama se sebou. Přesto jsem přesvědčená, že strachem ze strachu byl můj život a život mé rodiny poznamenán. Píšu to hlavně proto, aby ti, kteří jsou na začátku, neváhali a začali s léčbou co nejdříve!!!!
Mějte se všichni moc fajn

Ahoj všichni,Chci vám napsat něco k těm lékům.Myslím si,že AD jsou dobrá věc.Před těmi 8 lety, kdy mi potíže začaly jsem byla chvíli taky jen na neurolu nebo oxazep. Po atakách, kdy jsem si vzala tyhle léky sice přešel záchvat,ale pořád jsem se cítila zle.Když mi pak v blázinci nasadili fevarin, do 14 dnů se můj stav zlepšil.Takže každému, kdo má paniky, které se opakují bych určitě AD doporučila.Samozřejmě jsem i já sama v sobě řešila problém braní léků, když jsem se začala cítit lépe.Mylně jsem se domnívala,že vše zvládnu.Asi po 4 letech jsem si u psychiatra prosadila svou a zkusila postupně fevarin vysadit.Asi rok jsem si myslela, že jsem zvítězila, zřejmě ale jen do té doby než účinky léku v mozku úplně pominuly.Přišlo to na mě na Městském úřadě v pokladně a byla to hrůza.Odpravili mě k psychiatrovi,kde jsem asi 2 hodiny seděla strachy přikovaná k lehátku a nemohla jsem hrůzou ani otočit hlavu. Nakonec mě můj muž odvezl k mé mamce, která mi dává naprostý pocit bezpečí a ta se mnou 14 dní doslova ležela až než mi zabraly znovu nasazené léky.Po této události jsem se už nikdy AD nepokoušela vysadit,protože,když jsem na AD, sice paniky chodí taky,ale ta vlna strachu a hrůzy se jakoby na určité hranici zastaví a nestoupá výš, kdyžto bez AD mi připadlo, že se nezastaví už nikdy.Uplynuly další 4 roky a stav je pořád stejný.Velký atak přijde tak jednou za 10 dní, ale jsou dny, kdy se cítím hrozně divně.Nejvíce mě děsí ty stavy neskutečna a takové to podivné vnímání okolí, jako odjinud.Mockrát jsem zkoušela,když už mě ty záchvaty strašně štvaly,že se k nim postavím z jiné strany a pokusím se je si prožít v klidu a zkusila jsem jen ležet a zkusit je pustit,je zvláštní pozorovat bez panikaření,co to s organismem dělá.Jde to opravdu ale jen tehdy,když už jste zkušení panikáři a pomáhá to se přestat bát.Pokud je ale ten záchvat obrovský stejně nepomůže nic jen to přetrpět.Nevím jak vy,ale já mívám tlak při záchvatu třeba 220/120 a klidně 170 tepů a to mě vyčerpává nejvíc.Je to nepříjemná záležitost, ale vždycky si říkám,že jsou na tom lidi daleko hůř a proto je třeba brát ten život takový jaký je a prát se s panikou,co to dá.Zajímaly by mě názory holek na prožívání těhotenství.Ráda bych 2 dítě,je mi 33 a doktoři mi ho moc nedoporučují.Většinou říkají,že neví, ale rozhodně by prý zastavili laktaci.Ráda se od vás něco dovím.Držte se!'!!!!!Jitka

Dášendo, přečetla jsem Tvůj příspěvek s nadšením. To je ono!!! Říkám tomu nepanikařit z paniky. Už s ní umíš zatočit :-)

Musím Pajce oponovat v tom ,že mít PP,NEZNAMENÁ ŽIVOŘIT,JÁ JSEM ŽIVOŘILA NA ZAČÁTKU BEZ LÉKŮ A Z NEZNALOSTI ,CO SE TO SE MNOU DĚJE ŮPLNĚ HROZNÝM ZPŮSOBEM.Neustále jsem prožívala tzv.antipační úzkost a to ve dne v noci,tohle období bych nejradši vymazala ze svýho života.No každý to vidíme a prožíváme jinak,je to jn můj názor.

Judito, zdravím :-) a jsem ráda, že ses ozvala. Cítím to podobně jako Ty. Možná jsem měla v životě smůlu anebo štěstí(kdo to může tvrdit?), že AD, se kterými jsem se potkala mně nesedla a stav po nich byl pro mě horší, než překonat úzkosti bez nich. Jsem srabík, sama se do nich nikdy nepohrnu a to taky proto, že sice neklid i úzkost mívám, ale už s nimi umím pracovat a bojovat jinak než dřív.

Každopádně bych ráda zdůraznila jednu věc:
Skutečnost, že žiju s PP tak dlouho, neznamená, že můj život nebyl úžasný a že bych nechtěla mnohé vrátit. Rozhodně si ho nepředstavujte jako permanentní ataku. Měla jsem doby naprostého klidu, labilnější období a asi 2-3 těžší, ze kterých jsem se poměrně rychle dostala. Nevnímám svůj sklon k úzkostem jako něco, co by umenšovalo kvalitu mého života, umím se radovat a smát, milovat, dokázala jsem, aby mé slabší chvilky nejbližší okolí nepostřehlo. A moc bych si přála, abyste si všichni tady uvědomili, že PP neznamená živořit. Každý by měl hledat svoji cestu, jak potíže umenšit a zlikvidovat. K tomu vám nejlépe pomohou odborníci, oni mohou ve vašich diagnózách a individuálních zvláštnostech postřehnout momenty, které naznačí nebo určí, jaký druh terapie včetně léků je pro každého z vás nejoptimálnější. Výběr je díkubohu dnes už široký a metody terapie rozmanité. Přeju vám, abyste tu správnou cestu co nejrychleji našli a přestali se bát s PP žít! To je jeden z nejvýznamnějších kroků, který pro své duševní zdraví můžete udělat.
Přeji vám krásný a klidný letní den.

ahoj, Ditušo, tak já se ještě jednou omlouvám a chápu, jak jsi to s tím radikálním přístupem myslela. Ale na mě to bohužel neplatí. To už zkoušela moje mamka, která mi občas třeba i dá facku!! Ale se mnou to nehne! A už vím, že si většina z vás řekne, "nechápu, proč AD nebereš".
Možná si ještě pořád myslím, že já jsem tak "úžasná", že to zvládnu sama. Nebo možná věřím tomu, že když jednoho dne PP přišla, tak třeba zase sama jednoho dne odejde! A občas mám myšlenky, že mi to prostě patří a že si to musím vytrpět.

Ahoj lidi,tak me v noci navštívila ta moje dáma,ATAKA,probudily mě vlny vedra a chladu a hrozně moc se mi chtělo zvracet.Ale tentokrát snad poprvý jsem dokázala zachovat klid,pomalu jsem vylezla z postele a šla se posadit do pracovny na zem,zavřela jsem oči a zklidnila dech a říkala jsem jí,víš máš už smůlu,mě už nezastrašíš.Do 5ti minut odtáhla,tohle mě naučila psychoterapie,ale tentokrát jsem to úplně poprvý dokázala použít úplně automaticky.Když PP nemá živnou půdu,kterou je náš vlastní strach a naše vlastní zjitřené emoce ,má smůlu a vy skoro vyhráno,to jsou slova mojí skvělý doktorky,která mi vždycky říká,až dokážete překonat svůj strach a naučit se sním pracovat je to ta nejlepší cesta k vyléčení.AD hodně pomúžou z nejhoršího,ale to ostatní už musíta sami.Přeju VŠEM HODNĚ SIL.

EviKr., musím napsat, jak tady zmiňuješ Niku, že se hrozně psychicky zlepšila. Nevím tedy, jestli ještě bere Coaxil, ale hlavně mi říkala, že jí velmi pomohla životní změna (nová práce, nové město, nové prostředí, noví známí a koníčky). Minulý týden jsme se sešly, to jsem tady psala a opravdu na mě udělala dobrý dojem. Vypadá moc spokojeně a jede dokonce SAMA na dovolenou do Švýcarska, což tedy obdivuju. Píšu to jen abyste věděli, jak žijou ti, co sem často chodili a začali se léčit a něco se sebou dělat...

Taky všem pěkný ráno a nedá mi to, abych ještě něco nenapsala.Přez den bohužel nemám na čem.
Když jsem objevila asi před necelýma dvěma lety tenhle chat a četla si tady příspěvky, nevěřila jsem svým očím, že někdo může mít stejný problémy jako já a jen zírala.Nějakou dobu jsem jen četla, když si tady někdo postěžoval, že mu je to a to a mě ten den bylo taky tak, byla jsem ráda, že neumírám.Když někdo psal, že jel na kole někam, autem někam,byl tancovat, záviděla jsem a nechápala, jak to dokážou.V každým případě jsem byla šťastná, že jsem objevila tenhle chat a ty lidičky tady a hrozně moc mě pomohly.Nic jsem o PP nevěděla, moje cvokařka mě nikdy nic bližšího nepověděla , dala neurol a já šla.Dnes mám doktorku už jinou.Byly taky doby,kdy jsem nevycházela z domu, pak když mě práce donutila bylo mě tak zle, ale musela jsem.Většinou se mé strachy přehnaly přez střeva a já se posrala a to někdy doslova.Díky mé nevědomosti a tady na malém městě jedinné, ne zrovna nejlepší doktorce, jsem 8 let živořila.Když jsem si tady stěžovala, hodně lidí tady mě nadávalo, proč už dávno neberu nějaká AD.A hlavně Dita a jí musím poděkovat, že mě dokopala změnit doktorku a začít něco brát.Zatím beru Coaxil od začátku února a můj život je o něčem jiném.Nevím jak dlouho ho budu brát, ale možná jsem měla konečně po těch letech štěstí a je mě líp.Zatím žádné vedlejší účinky na sobě nepozoruju, jsem schopná brečet, vztekat se, smát.I když do smíchu mi poslední dobou není.Ale to, že jsem už zase skoro jako dřív, si všimla i rodina.
Poslední kapka, která mě asi přetekla byla,když jsem jela s rodinou na Moravu, manžel mě vysadi na návštěvu u Drahy (noví neznají, ale je to jedna z nás a mám ji moc ráda)a Dity a já i když jsem se na ně strašně těšila a holky napekly moje milované řízky, chlebíčky a měla to být krásná atmosféra, tak já se klepala jak sulc, nebyla schopna skoro nic ani sníst a tehdy jsem si řekla a dost. V tý době už jsem byl objednaná k nové doktorce a od té doby mám Coaxil a je mi líp.
Jsme každý jiný, každému sedne něco jiného.V té době, kdy jsem začala brát Coaxil, dostala ho i Evinka R. a mmusela ho přestat brát.Třeba Nika, ta ho brala ještě přede mnou a asi bere doteď.To nám poví, až sem zas jukne.
Musím říct za sebe, že jestli se něco nezvrtne a budu na tom jak jsem ,ani se snad nebudu bránit brát AD dál.Navíc se blíží přechod a hormony žádné brát nesmím kvůli nemoci krve, tak jak říkala doktorka, je to u mě asi na delší dobu.
Ale každý jsme jiný a kdo dokáže být bez prášků a dokáže žít normální život, smekám, tiše závidím ale přeju z celého srdce.
Ale bát se vyjít z domu, vlastně nežít a nedělat nic pro to , aby se všechno zlepšilo, to není dobré.
Přeju všem pěkný den a vyhlaste mír.Bylo tady dřív moc dobře.

Dobrý ráno, ahoj Juditko...rozhodně to nemyslím tak, že AD MUSÍ někoho vyléčit,ale MŮŽE ,a proto by se to mělo vyzkoušet.Sama píšeš, že ti AD pomohla.Co se týče mě, neobhajuji je proto,že nyní o nich přemýšlím, nýbrž proto, že mi pomohla před dvěma lety naporsto nejvíc...tento chat jsem objevila, byla tomu ráda,ale pomohla jsem si sama svým rozhodnutím.Nováčci se taky nakonec nějak rozhodnou.já jen jsem názoru,že než trpět celý život ,radši střídavě AD užívat..od dr. vím,že je takových lidí s PP většina,ale jsou i vyléčení.I třeba kdyby dva roky někdo vydržel bez AD a měl se k nim za čas vrátit,pořád je to dle mě lepší,než pojídat Neuroly apod. průběžně.Mrzí mě zde to, že mého názoru je pár lidí odtud,ale prostě to sem nenapíšou,jen mně mailem.-(((.
Myslím,že kdo moje psaní pochopit chce,tak to nebere špatně.

Ahojky, dlouho jsem nebyla se na vás podívat a tolik nových lidiček..... tak vás všechny hromadně zdravím:))
Dituško, koukám, že sama se sebou bojuješ, zda se rozhodnout pro Ad nyní či ne a možná proto je tak obhajuješ. Jestli se pro ně nakonec rozhodneš, bude to jen dobře a určitě lepší než nějaký rychloprášek. Ale bude to jen tvé rozhodnutí pro tebe. Ti nováčci se taky musí rozhodnout jen za sebe, a ti vystrašení by měli navštívit doktora pokud budou vysrašeni z našich příspěvků, tak snad jemu budou důvěřovat. A pokud nebudou, jako, že jsou někteří tací, tak zas je to jejich rozhodnutí, jež nesou si sami.
Já jsem zde o svých zkušenostech s ADčky se moc nerozepisovala, právě z toho důvodu, abych nikoho bezdůvodně nestrašila, jen snad jednou jsem ulítla, ale to už je dlouho. A ani nyní to moc rozebírat nebudu, a to proto, že bez AD, které jsem tehdy začla užívat bych dopadla nevím jak. Také jsem několik let nechodila nikam, do kina, do společnosti, pak už byla úzkozt trvale přítomná a zničující. To se pak změnilo a jsem tomu ráda. Nicméně, tohle není vyléčení, nebo snad je vyléčení, že je budu muset užívat do konce života? Teď už je 2 roky neberu a mám sice určité problémy, ale vrátit k AD se nechci, a zas to je jen mé rozhodnutí. A to, že někdo žije s PP hodně let a zvládá to bez AD je pro MĚ například dost důležité a podporuje mě to a dodává naději. Ne na vyléčení, protože myslím, že to asi nelze, ale na určitou kvalitu života, kterou jsem s Adčkama již neviděla.
Mějte se všichni moc hezky. Pá.