Panická porucha 5

Jitko, Coaxil mám dál.Tohle mám na spaní, protože špatně spím a jako náhradu neurolu.Říkala, že Coaxil mě zůstane asi na dýl, ale trittica mě pomůže odvykat neurolu a zároveň zklidní.Tož tak.Taky jsem si o tom něco pohledala, naštudovala, jen jsem myslela, jestli nemá někdo zkušenosti přímo na sobě.

Hanulko, neomlouvej se. Jsi příliš laskavá bytost, cítím, že nestíháš a plaše jen čteš. Žádné výčitky! Není všem dnům konec, mám toho taky dost a sem odbíhám, abych proložila cifry (ne však slovácké taneční) :-) jinými myšlenkami... a může to dokonce působit, že nemám co na práci, ale mám za sebou 2 týdny po 12 hod v práci, tak to i cítím.

ahoj, tak jsem ti našla něco o TRITTICU. Je to AD 2. generace. Takže asi trochu starší. Vedlejší účink

Ahoj, je tady někdo kdo bral nebo má TRITTICO?
Je to AD, bere se na noc a jak mě dneska vysvětlovala doktorka začnu třetinou tablety,druhý týden dvě třetiny a pak celou.Jakmile budu na denní dávce jedné tablety, začnu pomalu vysazovat večerní dávku neurolu.Je to prý nenávykové AD a anxiolytikum.A má hlavně zkvalitnit a prodloužit spánek.Tak nevím.Jestli někdo máte zkušenosti, písněte.

Pajko, děkuju móó? za povzbudivá slova, potěšilo mě to. A abych byla úplně objektivní, tak objevitelkou Vaška Paška je moje oblíbená paní spisovatelka Jindřiška Smetanová, dnes už paní hodně přes osmdesát, a přečetla jsem si v to v jedné z jejích úžasných knížek, já jsem si tuhle její metodu dovolila převzít pro sebe a pak ji poradit Vám všem. :-)

Jsem ostuda, Pajenko milá, chystám se Ti napsat mail už kdovíjak dlouho, ale určitě na to dojde, nestíhám, mám tu teď jednu moravskou návštěvu za druhou, do toho překládání, atd. :-)

Tak omluva,to jsem tedy nějak popletla TAK OSCAR ZA PAŠKA PRO HANULU tramtadadáááá:-))))

Vaška Paška objevila Hanulka a mně zalehnutí poradil Pan Psycholog :-).
Shrnula bych to tak:
Veselá mysl, zdraví půl... (snažíme se :-) )
Čistota půl zdraví... (a to my s obsed.komp.por. jsme až moc!)
a ještě pustit si k tělu slunce, protože kam nechodí slunce, tam chodí lékař
a máme ho víc, než celé. :-)
Ale fakt: mně humor obrovsky pomáhá.

No jo VAŠEK PAŠEK,to JE FAKT SÍLA:-) ZA TOHO BY MĚL BÝT PAJCE UDĚLEN CELOŽIVOTNÍ OSCAR ZA ZÁSLUHY A POMOC VŠEM PANIKÁŘŮM NA TOMTO CHATU a proto PAŠKOVI ZDAR ZDAR ZDAR A AŤ ŽIJE JEHO OBJEVITELKA:-)))

Terez ,to je dobře,že máš taky chápajícího partnera,bez toho by totiž ten vztah neměl cenu,každej má v dnešní době nějaký potíže se zravím,myslím ža PP,ZAS NENÍ AŽ TAK HROZNÁ OPROTI JINÝM NENYLÉČITELNÝM NEMOCEM,JEN JE VELMI NEPŘÍJEMNÁ A NAŠE OKOLÍ TO NĚKDY NECHÁPE,Nikdo kdo to sám nezažil ,si to totiž neumí představit,jak člověk kolikrát bojuje sám se sebou.Dej třeba tvý rodině pročíst o PP nějaký materiály , aby aspoň trochu věděli o co jde,ale to jsi možná už udělala.

No tak to jsem se takhle dlouho nezasmala.....fakt!!! Tohle jsem necetla, dneska poprve a uplne se vidim jak zalehavam...mam zachvat....ale smichu :)))))

O Vaškovi Paškovi a jiných metodách jsme tu psali 19.7.2006... :-)

Jitko Č, u mě taky dominují pocity neskutečna a pár nepříjemných fyzických projevů. Bojím se psát, které nemám, protože, jak se znám, hned by se mi projevily, potvůrky :-)
Řekla bych, že diagnosticky jsme na tom podobně, PP mi už po těch letech přerostla v GÚP a příznaky OKP u sebe sleduju spíše s pobaveným úsměvem, o tom už jsem psala.
Těžko říci, jestli mé děti poznamenal můj stav. Do dospělosti netušily, že nějaké potíže mám a pak byly velmi překvapeny, že jejich veselá, energická maminka, která vše lehce zorganizuje, zařídí a zvládne, může vůbec dlouhodobě mít takové problémy, které se u mě projevily. Měla jsem spíše jinou starost: od jejich útlého dětství jsem se snažila je psychicky otužovat, pracovat na tom, aby nebyly takové úzkostliví srabíci jako já. Když jsem si pak později přečetla, že dispozice k PP je geneticky ovlivněna, byl o důvod víc, dělat prevenci. Dnes si myslím, že jsem dosáhla alespoň toho, že jsou dost informovány, že nemají předsudky a že pokud by se nějaké projevy vyskytly, budeme je obratem řešit. Rychlé řešení přes odborníka hraje pro rychlejší uzdravení. Důležité je minimalizovat počet i intenzitu negativních zážitků, takže i z toho důvodu nevěřím ve svém případě na zázračný lék ani terapii, mám ji příliš mnoho let, tudíž hluboko v podvědomí a jsem spokojená s tím, že už nemám pocit, že umírám, že ataka rovná se konec, že nepanikařím z paniky a snažím se zmírnit na minimum sílu příznaků a rychle je stopnout. Celkem se to daří, když člověk ví, o co jde. Mé děti jsou každé jiné a úzkost občas pocítí každý člověk. Mám dojem, že informovanost u nich opravdu funguje jako prevence, rozhodně nemají žádné fobie, které by jim bránily normálně žít. My jsme v takové fázi, že oni naopak informují mne, kde co viděli a četli, dávají mi tipy a rady, jeden syn studuje i psychologii a ten mě dokonce rozebírá :-), s údivem zjišťuju, že ho závěry mají logiku a terapeuticky mi radí. Dokonce si na mě napsal seminární práci :-), což bylo možná cennější pro mě než pro něj. Jejich přáním je, abych byla docela bez léků a chodila na intenzivní terapii, jenže mám nějaké zkušenosti a na jejich základě jsem taková mamka paličatá, neposlušná netvárná :-)
Neboj se, dcera od Tebe nic neodkouká. I docela malým dětem lze přiměřeně věku vysvětlit mnohé věci tak, aby je pochopily a rodiče nelitovaly, nebyly vyděšené, ale naopak dokázaly i pomoci a tím může jejich vlastní psychika sílit a otužovat se.
Mně netrápila ani tak PP, ale to "cosi", co se opakovalo občas v mém životě a pro co jsem neměla vysvětlení. Teď se zřídka objeví ataka, spíše jen slabý odvar anebo náznak a já si pomyslím "aha, zase vystrkuje růžky...co jsem kde přepískla? kde jsem se chovala nešetrně k psychice, že mi to teď vrací?" Ale nelituju se a nejsem tak bezbranně zoufalá jako dřív. Nakonec odborník mi řekl, že se jí nikdy úplně nezbavím, tak na tom asi něco bude a zřejmě to znamená mít občas problémy... Tož tak se na to dívám dnes... Občas se sama sobě směju a když jsem si četla, co napsala Terezka, jak cítila v MHD spíše vztek než strach, tak jsem si pomyslela, že lepší než strach, před vztekem PP vycouvá rychleji, ve smutku a sebelítosti se jí daří úplně nejlépe. Díky za přání, taky bych si přála život bez atak, ale když s nimi počítám, nejsem pak tak zklamaná, zoufalá, skleslá, vyděšená, když se objeví...

To je skvělý. Já jsem se zatím taky setkala s pochopením. Teda až na nejbližší rodinu, která má o mě strach a tak před tím zavíráý oči. Nějak jim to pořád nemůžu vysvětlit, že to opravdu už sama bez pomoci už nezvládnu. Můj současný "skoro"partner je taky nadmíru chápavý, naštěstí :) Je fajn, když můžu říct v autobuse, hele mě je blbě a on nezačne prskat :)))

Terez,já mám naštěstí hrozně moc hodnýho muže,kterej se mě vždycky snažil nějak utěšit a rozptýlit ,ale já to taky někdy se před ním snažím skrýt,prostě mě už je blbý stále mu f?ukat,ale je fakt,že i on si samozřejmě všimnul že se mi po ad docela dost ulevilo a jsem pořád,nebo se o to aspoň stále snažím bejt optimistkou:-))

Co je vlastně Vašku pašku? :)

Hani, nějak Tě tu cítím, i když nepíšeš :-)
Nebraň se psychiatrii, z úst odborníka Ti bude vše znít trochu jinak než na chatu. Neboj se ptát na cokoliv, co tě napadne, neboj se diskutovat o tom, proč a jaké léky chceš nebo nechceš brát. Vždycky se nakonec můžeš rozhodnout podle svého rozumu, ale přece jenom-všechny tyhle chaty jsou laické a dost subjektivně ovlivněné. Ataky velice vyčerpávají, je zbytečné nechat je proběhnout bez pomoci a je fajn, žes tu poslední ustála sama bez pohotovosti. Třeba by Ti AD sedla, pracuješ doma, takže bys měla relativně dobré podmínky k překonání vedlejších příznaků. Když jem před 25 lety AD dostala, věděla jsem po prvním poloviční dávce, že něco takového nemůžu brát s miminkem v nářučí a batoletem u nohou, měla jem se za clonou mlhy a po prvním půlce tablety jsem usnula při věšení plínek manželovi v náručí, kdyby mě nezachytil, tak nevím... Takže já mám tuhle zkušenost a taky ataky nemám tak často, aby mě můj zdravotní stav nutil cokoliv měnit. Potřebovala jsem být maminka s jasnou hlavou a na plný úvazek, Diazepam nebo Lexauin mě tehdy uklidnili a necítila jsem se po nich otupěle. Nemyslím si, že mám proti AD blok, jak o něm píšeš, občas o nich přemýšlím i s mou perimenopauzou, ale asi mé obtíže jsou snesitelné a překoonatelné i bez nich, čas ukáže...
Líbí se mi Vašku Pašku, už i proto, že vyhlášená česká kapacita na PP se jmenuje Ján Paško. Asi si budu říkat "Janko, Paško" :-)
A jsi stejně šikulka, zvládlas i ty schody dírkované :-)
Hezký konec léta bez atak a tak...

Jo jo, taky jsem se zmatořila, bez prášku :) Juchuuuuu...mno, ale dneska je fakt divnej den...Je fakt, ze kdyz nemam cas premyslet, tak je to lepsi...:) Co manzel vlastne na tebe jako na panikarku, vzal to v pohode?

Tož jsem zase tu přátelé:-)) Vrátila jsem se z malou z vycházky a z nákupu a řeknu Vám počas už tak nějak skoro podzimní se zdá.Teri jak Ti JE?Já už jsem se z toho rána celkem zmátořila,ale to měnící se počasí se mnou zas obstojně mává,asi jako s ostatními BAROMETRY,TADY Z CHATU:-))) JAK JSEM SI RÁNO ŠOUPLA TEN lexoŠ,TAK SE MI TROCHU ULEVILO:-)No začínala mi bouchačka a divně slabo,však to znáte!!Muž je totiž dnes poprvý po dovče v práci a já v našem baráčku s malou sama ,což zrovna moc nemiluju,pak mi z toho divně šrotuje někdy v tý mý kebuli.to jsme zkrátka my panikáři:-)zdravej by se tomu asi smál,ale tady asi mě chápete.MÁM VÁS MOC RÁDA A DOBŘE ŽE TU JSTE.

Kuju, snad už to přííííjde...

ALe jo Terez to poznáš , většinou se člověku ulevuje při AD postupně ,postupně ti taky psychiatr zvyšuje když je třeba nmožství léku.AŽ se to ustálí na určitým množství při kterým se už budeš cítit relativně v pohodě,až na nějaký ty občasný drobný potíže,který maj i úplně zdravý lidi.