Panická porucha 5

Pajko:-)))))nevím o tom,že by vám bez Ad tady někdo snad záviděl štastný život s PP...naopak! Jen píšu-em za sebe,že my prostě bez Ad tak vše kráásně neprožívaly-i,a proto volily-i tuto cestu,bychom vůbec kdy pocítily-i,jaké to je prožívat vše bez každodenních strachů,motáků...Však lidé s Pp jsou většinou silně emotivní...pokud vím.

Nu přesně to vím o dnešních moderních Ad i já...právě že před třiceti lety bych se bála tehdejší AD brát...tak v tom případě bych se nedivila těm věkově starším. Moje dr.je taky spíš pro AD.Nemohla jsem zjištovat,zda budu schopná maminka či ne s Lexoušem,neb v té době jsem ho ještě neměla.V koši skončil ,až když jsem ho obdržela jako POMOCNOU PILULI k případným vedlejším počátečním účinkům při léčbě AD.Ty jsem však po týdnu a něco překonala,neb -jak zde dokola píšu-jsem se víc bála NÁVYKOVÝCH anxyolitik,nez AD.
A přesně jak Dášenda,prostě jsem potřebovala fungovat neoblbnutá Lexoušem a co nejdřív se uzdravit.Hanula narozdíl ode mne mohla aspon jezdit s kočárem , tak AD asi tak moc nepotřebovala,ale já prostě měla takovou derealizaci,nepřetržité arytmie,třesy,slabosti,depersonalizaci aj.,že jsem sama nikam nemohla a s dítětem jsem se bála sama jít,být doma...atd atd. Už jsem to tu vysvětlovala mnooohokrát! ¨Hlavně taky to,že jsem léta před otěhotněním byla "léčena" na latentní tetanii,čili cpána jen injekcemi a prášky Mg.A za to nemůžu,že mě nanapadla včas psychika,či mi ji spíš praktická dr.nenadhodila.Jo,hormony ted asi taky hrají roli,to je běžné,spíš patřím k těm těhotným,co jejich mimi je naštěstí OK ,ale prostě organismus matky je tím vším oslaben.Nevím,jak by se mohlo dítě v těle matky stát závislým na něco,co závislost nezpůsobuje.Moje AD rozhodně záv.nezpůsobují,když jsem přestala užívat,abstin.příznaky nebyly,navíc by mi Dr. nic takového nedala.Předem mi vše vysvětlila,takže jsem informovaná.Ne že bych dělala chytrou jen sama od sebe:-).
Já nikoho nenabádám,at jde a bere výhradně Ad,jen chci poradit,ale to už tu probíhá dva měsíce a nikam nevede.Každý máme jiné potíže,zkušenosti, jiné názory ,jiné lékaře apod.Zkrátka patřím k těm,co radši budou brát delší dobu kvalitní Ad a mít jistotu,že mi bude dobře bez jakýchkoliv jiných patáčků.Nesnesu trvalou bolest a trápení,které bych se nepokusila na delší dobu ZCELA oddálit.
papa dobrou všem...

Prajem pekný večer všetkým .Bože Jitka,ako zle sa mi čítujú tvoje riadky.Chcela by som Ťa prinútiť troška pozitívne myslieť,ale to nie je v mojich silách.Prosím Ťa,ak sa ti nedá tešiť zo života,prečo nenaštartuješ ten tvoj mozog nejakym ad? preco sa tak trapis? A z vlastnej skusenosti ti poviem v praci pp nepominie

Hanulko, jsi na velkém omylu! Zdaleka nejsme jediné bez AD na tomto chatu! Jenom jsme se o tom zmínily. Když se mě pak někdo tady zeptá, proč je neberu, odpovím po pravdě... Nikomu z lidí, kteří sem píší tím neubližuju a jestli sobě, pak je to problém můj a mých nejbližších...

Mě tady přivádějí k úžasu lidé, kteří silně emotivně prožívají to, že někdo může mít diagnózu PP, nabrát AD a cítit se šťastný. Každý máme přece jiný žebříček hodnot, pohled na svět, chemii organismu, zázemí, nároky, pokoru, schopnost cítit se šťastný, zkušenosti, smysl pro humor, smysl pro lásku, sebelásku i smysl pro nesmysly...
Kdo z nás má právo hodnotit pohnutky chování těch druhých, natož jejich pocity štěstí? Kdo je tady měřítkem toho, co je dobrá a co je špatná cesta? Měřítkem, kdy je člověk oprávněn prožít si své štěstí a kdy si dovolil příiš, že si to dovolil?
Vždyť to není jen o strachu z léků, ale řekněme o svobodném rozhodnutí, jestli a jakou terapii člověk podstoupí, v tom nejširším smyslu slova. Někomu stačí k potlačení úzkostí belaspon nebo Novopasit. Kdysi po třetím porodu jsem konzultovala s psychiatrem přípravek Calabron (už se nevyrábí), byly to takové šumivé tablety, které mě dokázaly uklidnit a on se tehdy zamyslel a na základě jeho chemického složení potvrdil možnost příznivého efektu na psychiku. Mnohým lidem pomáhají homeopatika na všemožné zdravotní problémy, tak proč kohokoliv k čemukoliv nutit? Jsme dospělí lidé a valná většina z nás je v péči odborníků...

Ahojík kamarádi,

teda tady to dneska žije :-)

Martine, taky jsem ten tvůj problém pochopila asi opačně :-) já měla sice taky chutě, ale výsledek nebyl žádnej :-(

Ach jo, mám doma segru a jen si sednu k počítači, hned musím jít uklízet a jít spát, no hrůza, naštěstí zítra zas odjede, tak přijdu zítra. Pá lidičky

A jaké AD bere tvoje dcera? Potřebuju inspiraci. A jak dlouho už je má? je s nima spokojená? Maturitu udělala i s AD?

Moje 20tiletá dcera taky bere AD,ta se zase pro změnu složila po prožitým předmaturitním stresu.Měla pak težkou depresi, v jednom kuse celý dny jen brečela už to s ní nebylo k vydržení,nakonec mě sama požádala ,abych ji objednala ke svý doktorce na psych.Bere tu nejmenší možnou dávku a dala se zas trochu do hromady.Taky jsem nebyla nadšená,že tak mladá a už na AD.DR.MI ALE ŘEKLA ŽE S DNEŠNÍMI AD SE NEMUSÍM O NI BÁT JELIKOŽ TO UŽ NEJSOU ŽÁDNÝ ÚTLUMOVÝ DRIÁKY JAKO V MINULOSTI VLASTNĚ NÁM JEN DOPLNUJOU DO MOZKU LÁTKY,KTERÝ SI NAŠE TĚLO Z NĚJAKÝHO DŮVODU SAMO VYROBIT NEDOKÁŽE,TŘEBA Z DŮVODU PROŽITÝHO DLOUHODOÝHO STRESU.

Jo, k sebevraždě určitě dohnat může! Já s tím mám osobní zkušenost. Když mi bylo asi 12, tak jsem začala trpět PP. Nemohla jsem vydržet ani ve třídě! Přišla jsem ráno na hodinu a po 10 minutách jsem se dovolila na záchod a už jsem nebyla schopná se tam vrátit! To bylo zameškaných hodin! Ale ta největší potupa byla, když učitelka před celou třídou říkala, že mám zdravotní problémy, aby na mě byli hodní! (U toho jsem nebyla, ale přišlo mi to strašně ponižující). O PP jsem neměla ani tušení. A doktoři asi taky ne. Takže následovalo CT mozku, UZ srdce, neurologie,... A pořád žádný nález. Ale mě bylo hůř a hůř a najednou jsem stála na střeše našeho domu a chtěla skočit dolů! Už si přesně nevybavuju, proč jsem to nakonec neudělala.

Michale mě říkala moje psychiatrička,že neléčená PP,může někoho dohnat až k sebevraždě!!!

No HANULO,ale žiješ ho kolikrát ten život s velkou fyzickou a psychickou bolestí.JÁ mám hrůzu z bolesti všeho druhu,děsím se toho,už odmalička a já bych se nedokázala z ničeho radovat.Tady se projevují na tomto chatu naše individuality,jak všichni cítíme a snášíme těžkosti ,který život přináší úplně odlišně a asi to tak má být:))

Ahoj,
všechny zdravím. Jsem ráda, že jsem vás našla,bo jsem netušila, co si lidi s touto poruchou všechno prožívají. Se mi zdá,že u mně je to jen slabý odvárek. Každopádně je to hnus, ale obvoďák mi řekl, že si musím pomoct nejlíp sama, zvlášť, když mně teď čekají státnice, diplomka a všechen ten mumraj kolem. Dělá se mi zle jen na to pomyslím.K psychologovi jsem chodila dva měsíce a kromě mých snů a myšlenek ho nic moc nezajímalo.Nezdálo se mi to zrovna dvakrát účinné. A teď je to tu zas. Můžete mi poradit někoho ze Zlína, kdo by mi pomohl.Díky a přeji všem klidnou noc.

Já jsem četl diskusi, kde nějaká slečna měla dost těžkou PP. V podstatě se celým svým smutným příspěvkem brala k poslední větě. V něm se loučila se světem a se životem. Nevím jak to s ní dopadlo. To teda bylo hrozné.

Dášendo, já vím, že jsem na téhle diskusi spíš za takovou černou ovci a asi i za cvoka, protože neberu AD, zatímco vy všichni ostatní (kromě Pajky) ano, ale nevadí mi to. :-)) Asi tu nemám co dělat.
Žiju svůj život bez oblbováků, žiju ho reálně a naplno, a tím spíš si dokážu cenit každého dne a radovat z každé maličkosti a třeba i hlouposti, kterou spousta lidí ani nevidí - z mraků, stromů, sněhu či kamínků -asi jsem opravdu cvok.

Jitule ,ty jsi už ale zralá vážně něco s tím konečně udělat,neb jinak se z toho za chvíli zblázníš!Ten strach ze smrti znám moc dobře,je to hnusnej pocit a už bych to nechtěla znovu zažívat.Budila jsem se s tím pocitem,že umřu před několika měsíci každý den,bylo to strašně vyčerpavavající.Bejt tebou už neváhám a něco beru,jdi znovu za dr.prokonzultujte to ještě jednou ,hlavně se začni léčit.

Víš, Jitko, mně někdy bývá tak zle (kdo nezažil záněty močového měchýře, cest a ledvin, tak si to neumí představit), že bych se nejraději schoulila někam do koutka a brečela jako malé dítě, ale vím, že by mi to k ničemu nebylo. Říkám si, proč musím zrovna já takhle trpět? Vlastně žiju každý den s bolestí, někdy malou, jindy větší, dá se na to zvyknout, léčím se, doktor je optimista, já docela pesimista, někdy mám opravdu krizi, ale vždycky se z toho vyhrabu, protože vím, že bude zase líp a miluju život i s tou svojí bolestí, rozhodně bych si ho dobrovolně nevzala, i když je to někdy velice těžké. I ty prášky proti bolesti beru jen sporadicky, když je opravdu nejhůř.

Jo,jo některé příspěvky mě někdy přivádějí až k němému úžasu jak někteří lidi radši budou trpět léta bez AD a ještě na to vzpomínají jako na krásný čas,to mi nějak mozek nebere..Hanula nechť promine.Jak se tady někteří bojíte těch léků,jakýchkoliv mi přijde až patologický,vždyť léky jsou proto ,aby nám pomohly a ne aby nás snad zabily.Já jsem takhle nikdy neuvažovala a když to bylo třeba v životě jsem se nebála začít něco užívat,Beru i léky na štítnou ,současně s AD a nedělám z toho žádnou vědu.CHápu ale,že nemůžeme mít všichni k určitým věcem stejnej přístup.

Já bych neřekla, že je to fobie přímo z léků. Spíš je to podvědomý strach ze smrti! Zase!
A taky nesnáším, když mi není dobře. Připadám si neschopná a nemožná,...a nikdo mě nemá rád. A jsem na všechno sama a ...
"Tak si vem provaz, ten vyřeší všechno!"
To jsem si přečetla na jedné konkurenční diskusi! Někdo to tam radí docela často!

Chtěl bych pochválit některé přispěvatele za krasnou češtinu. Sám bych takhle dlouho a pěkně psát nedovedl.

Dito, mně se první, velice silné ataky PP, objevily krátce po narození druhého syna, tomu prvnímu byly v té době tři a půl roku, žili jsme v úplně cizím městě, oboje rodiče daleko, neměla jsem tam žádné známé, vůbec nikoho, manžel chodil na čtyřiadvacetihodinové směny do práce, takže jsem s dětmi byla často doma sama - věnovala jsem se dětem s plným nasazením dalo se to zvládnout i bez AD a vlastně čehokoli jiného, měla jsem jen sirup Novopassit, a doktoři se na mě navíc dívali jako na hypochondra. Pamatuju si třeba, jak jsem jezdila na dlouhé procházky s kočárkem a měla přitom jen napůl citlivé a brnicí ruce i nohy a nemohla dýchat... i přes všechny tyhle potíže na to vzpomínám jako na velice krásný čas svého života.

Jitko, přístup k lékům mám stejný jako Ty, snažím se jich brát co nejmíň, i když to někdy nejde, musím brát dlouhodobě chemoterapeutika na chronické urologické potíže, ale třeba antibiotika odmítám (samozřejmě pokud by na tom závisel můj život, tak je vezmu) stejně tak při horečce se raději pořádně vypotím než bych polykala paraleny, atd. na kašel zas leckdy pomůže taková cibule s medem líp než chemické léky, prostě dám spíš na přírodu.

pardon za hrubku.