Panická porucha 5

ja ano, v kazdem pripade se bojim jeho reakce.. Bojim se ze nebude tak chapavy :(

Umis si predstavit budoucnost vedle neho?

Snazim se zapojit do zivota po skole, ale moc to nejde... zatim :(. Hledam odvahu rict to memu priteli. Kez by byl chapavy jak ten tvuj. Vim, ze pro cloveka, co to nezazil, neni snadne nas pochopit.

Jak se jina mas Sirael,praujes,chodis jeste do skoly....

Deina, Moc ti preju tak chapaveno pritele, urcite je to pro tebe velka opora. zoo bude priste, z toho si hlavu nedelej, dokazala jsi mnohem vic a s pochvalou :))

Ditusko,ja jsem zase mela problem,ze navenek jsem pusobila sebevedome,ale uvnitr jsem byla totalne vystrasena,zakomplexovana mala holka,nemela jsem zadne kamaradky,pry jsem byla krava namyslena,kluci se se mnou bavili zase jen kvuli vzhledu,cekali,ze jim z toho neco kapne:-),tak jsem si vytvorila svuj svet a do dneska jsem uzavrena.Jsem proto rada,ze mam vedle sebe cloveka,kteremu jsem to mohla rict.
SIRAEL,tak si predstav,ze vcera uz jsme byli na ceste do te Zoo,kdyz mi vola kamaradka,ze ji umira kocka,ze me prosi,abych okamzite dojela a jela s ni 50 km k veterinari.Pro me okamzita stresova situace,no ale prece ji nenecham umrit kocku,i kdyz ja kocky moc v lasce nemam:-).Celou dobu jsem se klepala jak osika,ale zvladla jsem to a pritel me pochvalil-kamoska nema o nicem potuchy,takze v pohode.

Dobrý ránko...

Daško,Deino..dík:-)...no právě možná proto,že byl na mě muž přísnější a nerozmazloval mě až tak,jsem se vzmužila a šla se sebou něco dělat.
Já zas byla do té doby naopak stydlivější, vše zvažující,raději se do ničeho nepouštět,čili opatrná,uctivá,pokorná,poslušná, slušně vychovaná-to jsem pořád-akorát už se umím ozvat. (..v těchto otázkách může dosti pomoci psychologické sezení!).Na to ,že nemám sourozence,mě naši vychovali docela v přísném duchu,dost u nás platily různé zákazy,příkazy,co mám a nemám..a to taky není zas stopro dobré.oni to dobře mysleli,ale od děstsví se všechno tohle střádá v člověku a když je "vpuštěn"do světa samostatnosti,dospělosti,najednou začne být nejistý.Podvědomě "hledá "rodiče..prostě tu oporu,stálici, co je vždy a v každé situaci po boku...Dnes myslím, že tohle je a bude-bohužel- můj věčný problém.Ač na to nevypadám,kdo mě zná osobně by to možná odklepl:-),nečpím zrovna vysokým sebevědomím,jehož zdravé množství je dnes nepochybně třeba! A to je,řekla bych, problém většiny lidí,co skončí s psych. poruchami,těmi lehčími,třeba jako je ta naše.
Jinak když není ještě člověk vdán,ženat, tak se teoreticky lze od toho druhého, co by naši poruchu nechtěl snášet a chápat, jen tak odloučit..ale když už jde o manželství,nepřipadá mi to zas až tak jednoduché.Spíš je asi dobré východisko pro nás v tom smylsu, že začnem bojovat o případnou záchranu svazku,pokud se nechceme rozvádět jen kvuli PP...takže vzmužit se a léčit se,at ten náš protějšek vidí,že jsme ...třeba statečnější než on.
Jdu se motat do reálu...lékárna,setkání s kamrádkou,nákupek-co unesu ,unesu.-) a pak si něco uklohním,jen už nemám inspiraci.ted jak malá obědvá v MŠ,vařím si vlastně pro 2v1.-).
Sluníčko bude,tak snad i dobrá nálada nám nebude chybět...čauky.

pěkný den přeji VŠEM:))

Deino,všichni,kdo jsme si prošli očistcem s PP,Vidíme najednou svět jinýma očima,člověk co dostal pořádně "za uši",začne být tak nějak pokornější a věci který ho třeba dřív vytáčely mu najednou začnou připadat hrozně malicherný a nepodstatný!Řekla bych za sebe,že je ze mě po tom všem trochu jiný,myslím chápavější a mnohem tolerantnější člověk!ASI TO TAK MĚLO BÝT a to i v Tvojem případě:))Asi prostě někdy potřebujem od života nakopnout ,ABY JSME SE STALI LEPŠÍM ČLOVĚKEM:))

dobre rano, deina, jake bylo vcerejsi zoo? :) Romana, jsi dalsim dukazem toho, ze se tohle vsechno da zvladnout a jsem za to moc rada.

Jo jinak,hezke rano vsem..jsem se predtim nejak zamyslela,az jsem zapomnela slusne pozdravit:-)

Ditusko,to teda hledim,prozila jsi si toho az az,jsi uzasne statecna.Ja mam nastesti podobnou zkusenost jako Romana a zni to divne,ale PP me zbavila povrchnosti..Kdyby na me ta PP nezautocila:-),dal bych si zila v povrchnim svete modelingu,dal bych skakala ze vztahu do vztahu jedine s krasnymma chlapama,dal hledala pochopeni,tam,kde zadne nebylo.....a nikdy bych si nevsimla tak nenapadneho,"obycejneho" kluka,ktereho mam ted...toho,ktery by za me dychal.Pajko,diky za radu,mas pravdu,ze kdyz to ten nejblizsi vi,nekdy se stane,ze ma sklony rozmazlovat,do niceho nenutit a to je asi spatne...kdyz s tim prisel pritel,ze jdeme ven a tak,nenavidela jsem ho za to,chtela jsem byt v posteli,dneska jsem mu vdecna,ze nerezignoval..

Dituse, tva zkusenost me rmouti, ale moje je uplne jina. Ja to pred nekolika lety svemu priteli rekla, zvladl to se mnou. Me zmeny nalad, me strachy, stavy. Bylo to pro nej moc tezke a ja mu casto rikala nech me byt. Vydrzel se mnou a ja mu za to moc dekuji. Dneska mame krasnou dcerku a muj manzel je uzasny clovek. Vzdy se mi snazil maximalne pomoci, i kdyz jsem to v te dobe nedokazala opravdu doceni. Dneska se o tom zmini jen tak, ze je na me hrdy a ja mu za mnohe vdecim. Sirael, neboj se toho, pokud s tebou chce opravdu byt, vydrzi a ty se mu snaz pomoci (je to zvlastni, ale opravdu mu to muzes ulehcit). Pokud ne, nech ho jit, Nestal za to. Dle mych zkusenosti je blizky clovek vzdy to nejlepsi. Pokud je to ten pravy, otevri se mu a duveruj mu. Moc ti preju, aby ti pomohl tak, jak ten muj pomohl mne.

Ditušo,hezkej příspěvek!

Jen jsem to tu rychle přelouskla..DÁŠENDO-taky vana? No to už byla skoro poslední kapka tehdy u nás...nemohla jsem z ní najednou vylézt,strašný pocit,asi šlo o náhlou přepadovku depersonalizace či co vím...nohy se nemohly dotknout podlahy,mozek uplně vynechal,strašný pocit.Být sama s dítětem,slzy,když muž ráno odcházel..jo přesně.Telefonáty ,že mám strašný arytmie a klepu se a vysoký tlak,at přijede.Modlím se,at tohle mi nenastane ted po porodu zas.Sázím na jednu výhodu oproti tehdejšku...ted už bych věděla,o co jde a nepanikařila bych, že mám vážnou nemoc.okamžitě bych to řešila s psychiatričkou...tehdy jsem věděla prdlajs.

Hodina Sirael nastala:-)))to je z Císařova pekaře...ne? Siraelko, je pravda,že záleží na povahách našich protějšků...moje zkušenost je taková, že muž každodenní moje potíže vyslechl,kroutíval hlavou, vozil mě,radši jel nakoupovat sám...ale:jednou ten hrnec přeteče...když jsem se v šestinědělí ve všem tak zhoršila,krom fyzična v háji mi bylo už i zjevně psychicky na houby...bojovala jsem,když chtěl někam jít do noci posedět,já měla být doma s miminem apod.příklady...prosila ,brečela,že to s těmi arytmiemi nezvládnu a něco se mi stane,tehdy už byl lidově řečeno nasrán velmi a došlo i na věty o rozvodu,pokud se sebou něco neudělám. Po posledním obrovském záchvatu, kdy jsem v noci lítala od okna k oknu,když pořád nešel a mě vzbudil záchvat arytmie,psí dýchavičnosti, třesu apod.,volala jsem mu,neozýval se,to mi ještě přihoršilo.Pak volal,že musí jet taxíkem a to mě dorazilo.Představa,že to potrvá víc než kdyby jel naším vozem:-).Našel mě na zemi,jak strašně brečím,prvně v životě jsem zoufalsvím bušila hlavou do podlahy a byla zcela neštastná.Tehdy poprvé za ty dlouhý roky na maximum.Tehdy mě poprvé taky v takové situaci viděl,dokonce i objal, ale řekl,že se rozvede,pokud nezačnu s tím něco dělat.Tak jsem začla,ač jsem cítila totální neřešitelnost mých stavů.Dva roky s AD byly jak očista:-).ALe jedno zůstává u nás nadále:jak se něčemu vzepřu,vyjádřím jakýkoliv nesouhlas apod.,hned zaútočí ve smyslu,že jsem psychicky,at si jdu pro prášky...vlastně mě shazuje,no ...ale to není fér,neb i lidi, co nemají s psychikou problém, se dokážou ohradit, vzepřít...to je normální jev.I s psychiatričkou jsme to minule probíraly a souhlasně přikyvovala,že toto je prostě u drahých poloviček nás pépáků bohužel časté.Už si navždy ponesem to, že jsme kdy s psychikou a prášky měli-y co dělat.Aspon v některých případech.Ono se jim některým totiž hodí do krámu,že mají na nás argument"no jo, ty máš panickou poruchu" .Takže opravdu záleží na konkrétním člověku,co naše potíže nezažil,jak dlouho vydrží s někým takovým žít,podporovat ho či to po čase vzdá atd.Zkus to říct ,ono se ti uleví.Skrývat a dusit v sobě ...to nám jen přihoršuje.neboj, nějak to dopadne:-).

Sirael, neboj se mu to sdělit. On asi nic netuší, že? Což ale znamená, že jsi tak dobrá, že to umíš skrýt! :-) Tvá úzkost není evidentní. Zkus mu dát přečíst něco o PP třeba tady nebo na www.lundbeck.cz v sekci pro veřejnost je dobré a stručné poučení o PP. Nic neříkej a jen mu dej číst. Až bude v obraze, tak mu řekni, že s tím taky bojuješ. To, že to okolí neví nebo ví, má své plusy i mínusy jako všechno v životě...
Když to neví, nutí to člověka, aby své potíže maskoval a tím je vlastně "ustojí" a překoná. Na druhou stranu maskování dost vysiluje a není docela fér, protože nejbližší okolí by poučeno mělo být...
Když se to doví, může to v něm vzbudit nepochopení anebo příliš velké pochopení hraničící se soucitem vedoucím až k rozmazlování a to je špatně. Nesprávná cesta je, když partner má tendenci drahého člověka s PP šetřit a ten s PP tendenci vyhýbat se situacím, nechávat se hýčkat. PP potřebuje laskavé pochopení a láskyplnou tvrdost a neústupnost. Ne až do extrému, ale tam , kde to jen trochu jde, nedělat ústupky, nutit partnera do akcí a aktivit. Takže je to celé o mnoha odstínech chování, které mohou PP pomoci, ale i škodit. Je potřeba, aby partner byl tedy poučen nejen o tom, co znamená mít PP, ale jak může svým správným přístupem pomoci a že může hodně pomoci tady asi nikdo zpochybňovat nebude, myslím.
Máte-li spolu dál být a žít, budete a nemáte-li, pak důvodem rozhodně nebude PP.
Přeju Ti odvahu ten krok udělat a držím pěsti, aby reakce byla laskavě moudrá...

je pravda, ze to mezi mnou a nim sem tam zaskripe. Uz parkrat to bylo na rozchod a tak nevim, zda to vytahovat. Nejhorsi bylo vzdy prekonat to, ze jsem na nej byla neprijemna, ale pritom sem nechtela byt, nemohla jsem si pomoct a ... to je na jinou diskusi :) Nazacatku jsme meli spoustu neshod a nekolik problemu, ktere vypadali na rozchod. Ustali jsme to a dneska jsem stastna, tak snad.... budu mu to muset nejak setrne oznamit.

ahoj, mam panickou poruchu a plno dalších fobií dnes mě byl předepsány AD Remon má s tím někdo zkušenosti?

Sirael-nejlepší je dát přečíst příteli tuto diskusi. To vydá za spoustu učených knih. Je to život. Se mnou se žena po 6 letech problémů rozvedla a ani se jí nedivím. Ta nynější je se mnou už desátý rok, trpělivě přečkala to nejhorší co PP nabízí a dočkala se toho, že mám nyní po problémech. (Doufám,že jí to nude chybět (: !)

Ahoooooooooj všem:-)
Zaběhla jsem vás alespoň pozdravit. Doufám, že jste všichni v pohodě. Já mám tolik práce, že nemám čas na PP ani myslet, ale na vás samozřejmě vzpomínám. Už mám jen pár posledních AD, dojídám to po kouskách. Mějte se moc hezky a bojujte, zvládnete to.

ahojky a hezký slunečný den:))

Sirael všechny se občas hroutíme rozhodně nejsi samA,PP je jedna z nejnepříjemnějších psychických poruch co existujou,sice se na ni neumírá,ale srazit na kolena dovede pořádně.
Stejně si osobně myslím,že ten kdo tu hrůzu nikdy neprožil ,v podstatě nás nikdy nemůže úplně pochopit:(mám moc hodnýho muže vždycky mě podržel,ale stejnak vím že to nemůže nějak pobrat:))nedokáže si to prostě představit,že jsem se bála být sama doma s dítětem,když on byl v práci,bála jsem se i na společné vycházce s ním a pak taky hrozná nepochopitelná úzkost třeba ve vaně,to už mi přišlo že jsem fakt cvok,o spoustě věcí co mě děsily jsem ani radši mužovi neřekla,protože pak jsem viděla jak ho to potom trápilo protože nevěděl jak mi má pomoct!Bylo to moc hnusný období,nic horšího jsem nikdy nezažila.Vyhrabala jsem se z toho,ale někdy přemýšlím co kdyby se to zas vrátilo:))

Proto se ted ,když se cítím dobře snažím Žít NAPLNO!Dneska jsem si udělala hezký dopoledne,manžel hlídal malou ,a já si v klidu prošla obchody,koupila sobě a malý něco na sebe,v klidu jsem si pak zašla na kafčo a bylo mi moc fain.Dělejte si taky občas radost a nemusí jít jen o nákupy,ale prostě aby si člověk pro sebe udělal pohodu a třeba dělal něco co ho těší.JE TO STRAŠNĚ TŘEBA NAŠE DUŠE PO TOM PRAHNOU:))