Duchovní cesta

jedna ze základních buddhistických myšlenek říká - naše myšlenky ,slova a činy vytvořily náš dnešní svět.. svými myšlenkami ,slovy a činy zaséváme každým okamžikem semínka své budoucnosti.
pokud do sebe tohle vsákneme tak že to není jen intelektuální pochopení (ve stylu - "jo jasně že to chápu vole").... ale opravdový porozumnění srdcem - tak že nás to pochopení až tlačí na prsou - až skoro se zatajeným dechem a vyvalenýma očima říkáme .. ´(a jóóó,ty vole) tak potom je přeci samo o sobě hloupostí "hřešit" ... nebo ne? :-)
je hezký že Nika zmiňuje kouření... já jsem totiž díky tomuhle přestal kouřit po dvaceti letech tak lehce až se tomu skoro sám divím....
mějte hezký večer.....

niko niko nikotyn :o)
Koureni je hrich, ale to je pak hrich i chozeni po trave (co hmizu tu nasi prochazku neprezije) :o)

K otázce hříchu je dobré vědět, že je jistě skutečný, dokud vnímáme jako skutečnou i fiktivní osobnost, která by se ho dopouštěla. Zkrátka, když sebe známe ve formě "já jsem to a to", tak se svými činy nevyhneme činění hříchu, nebo zásluh. Jde o to, že je vždy přítomné centrum, na které se ty skutky vážou a proto vzniká i následek ve vztahu k tomu centru.

Z hlediska nedvojné skutečnosti a nauky ji presentující je jediným hlavním hříchem (od kterého se všechny ostatní už jen spontánně odvíjejí) NEPOZNÁNÍ a NEROZEZNÁVÁNÍ. Díky špatnému vnímání a nerozeznávání se neosobní princip individualizuje a pak prožívá sebe jako jáství, které je už omezením. V tomto omezení není nic než omylnost. V rámci této omylnosti je i hřích realitou, dokud se neosobní princip z omylnosti nevymotá.

Co jsem však chtěl říct - je pro důležitý moment - že je neodmyslitelnou podmínkou tohoto prozření nutnost poznání.

Bez poznání nemožno mluvit o nepřítomnosti hříchu. Člověk žije omezen svými představami ve které silou sugesce samsáry věří a tak jim dál přidává na síle. Tím se dál spoutává a obnovuje iluzi oddělenosti.

Proto je snad nutno říct něco o důležitosti změny pohledu hned na začátku, neboť po starém to nejde. Je třeba ihned změnit postoj a snažit se proniknout do nitra jsoucnosti jaká je a tak uvidět vlastním autentickým spůsobem "to, co je". A pak je jisté, že tam neuvidíme hřích ani zásluhu jako oddělené věci.

Když se díváme permanentně a bez oddechu směrem ven, pak nám vyzní bizarně tvrzení, že není hříchu ani cnosti. Když hledí obrátíme směrem dovnitř, bude nám to samozřejmostí, protože tam nenajdeme původce hříchu ani oddělenost - základní podmínku toho, aby hřích mohl být hříchem.

Proč se říká, že nevědomost je jediným hříchem? Protože jen za jejího trvání vyvstanou myšlenky o hříchu a nesprávnosti.

Jakkoliv, stále nás to vrátí ke zdroji myšlenky, k jejímu původci. Upřímíme pozornost z čeho vyvěrají a v tom se ztratíme. Není možné najít tam někoho konkrétního. Pak s tím vším zaniká i hřích jako takový. Proto otázka totožnosti tazatele je tak důležitá. Bez hříšníka prostě nebude hříchu...

Na pohled nesmyslná otázka "kdo (co) jsem já", nebo její neustálé opakování může být problém pro mnohé aby pochopili tu hlavní pointu, proč by se kdo měl dotazovat. Není třeba se ptát "kdo jsem já" abychom obdrželi z nitra exaktní, teoretickou odpověď "ten a ten odtud a odtamtud...". I sama otázka se neklade myslí, ale hlubokým, intuitivním pocitem bytí za pomoci mysli. Pak, když je správně kladena, přijde správná odpověď v tom, že zjistíme, že je nemožné obdržet konkrétní odpověď. PAk vystoupí vlastní, nesmrtelná podstata a prohlásí se beze slov za původce této situace. A na základě vhledu zjistme, že není žádný konkrétní činitel, který by se dopouštěl hříchu. Když se to sloučí s načí denní zkušeností, pak jednoduše nelze dopouštět se hříchů, ba ani skutků vůbec. Konání a vše bude p?es nás procházet jako přes medium - jako i dříve, no tentokrát to bude vědomé a s činností samou neztotožněné.

Tím si odvykneme od otročení karmě. Karma pak bude mít jen tu sílu, kterou získala doposud, ale dál už ne. V dalším sledu pak postupně přestane naléhavě tlačit a bude se rozpadat jako neobnovovaný a neposilovaný shluk energie. V čase a prostoru, se jednou rozpadne - zatímco my už budeme jen přihlížet z oblasti bezčasové a bezprostorové, jak se to bytí (karma o sobě) samo rozpadá. A nebude to pro nás nic osobního...

Objevte svou nejhlubší totožnost a ničemu jinému nevěnujte pozornost. Až pak možno vědět, co skutečně zasluhuje naši pozornost. Ne dřív. Zjistěte, kdo se to narodil a jestli je to ten, komu se narození přihodilo (když už dávno byl) a který dál zůstane i když se narozené vrátí odkud se vynořilo...

Narození se přihodí v prostoru, který je tady p?edtím než se narození přihod. Může to být ten prostor, kdo se zrodil?

Když se ztotožňuji s tímto bytím a tělem - můžu to být "já", když mám vzpomínku "vzniku bytí"? Komu by se děla? Je to jako s pozorováním východu slunce - než vyšlo, byla tma. Můžu být proto tm vyšlým sluncem? Jestli vím o svítání, musel jsem tady být ještě před svítáním. Jestli vím o narození, musel jsem tu být ještě p?edtím...

Mohu mít nejistotu v tom, že kdy to slunce zapadne, že zapadnu s ním? Na jakém základu by se tato nejistota mohla vynořit, když pamatuju rozbřesk...?

Zdravím všechny. Co je to hřích? Řekla bych že hřích je, když si nevážíme toho co nám bylo naděleno, třeba zdraví. Velký hřích je kouření. Zahulovat chudinky plíce všemi svinstvy a ještě za to platit. Kupovat si zdravotní problémy a propadat do závislosti. Nezávislost je nádherná. Jednu dobu jsem nezávislost cítila naprosto a bylo to nejhečí období mého života. Rok a půl jsem nehulila a cítila jsem se jako lepší člověk ať to zní jak chce. Mám za sebou dalších asi 8 neúspěšných pokusů s tím seknout. Jak to že tohle všechno VÍM a jsem tak blbá že to nedokážů? Už jsem asi všem svým známým pro smích ale to je mi celkem putna a nejse¨m z toho vůbec smutná. Co vy ostatní jak jste na tom s (ne)závislostmi=hříchy?

d.,
však Ty víš, jak je to s tím pláštěm myšleno :)
Je prostě třeba uskutečnit ten akt "nedělání" či "zanechání".
:)

Ahoj Danuscho,
klidně vstup do diskuse, jistě se všichni ostatni zapojí. Není nutno to brát tak, že neodpovídali jen tobě. Je tady množství momentů, kdy každý z nás odpověď nedostane. Nebo zdraví a nikdo mu neodpoví. Ale, je to asi tm, že každý to jinak chápe. Já se tady málokdy zdravím, nebo vyžaduji odpověď. A někdy to trvá delší dobu, takže odpovéď, kterou žádáš, můžer přijít opožděně. Prostě se jen zapoj. Nebo, nech tak, když to tak cítíš.
(každopádně brát to tu osobně je jistě nerozum, protože tě neznáme a ignorovat tě, nebo ne, nemáme proč.)

Krasny den.
Evelyn, trafila si, bola to recnicka otazka:)

K tomu sklzavaniu:
U mna to bolo podobne kedysi s hnevom. Uvedomenie si, ze vlastne nic neriesi, naopak situaciu iba zhorsuje. Ci s plastom ci bez plasta, ide o to zanechanie.
Teraz nenachadzam vhodne slova, snad neskor.

"Jediným hříchem jsou krajnosti." BUDHA
Ale nevím, jestli to tak je.

Ahoj Qellogathi,
Tvé "cvičení" už dávno znám a kdysi jsem se jím hodně zabývala. Pak pod tíhou každodenních starostí jsem jej postupně zapomínala dělat, až se vytratilo úplně. A jsem moc ráda, že jsi to tady zmínil. Klouzat pohledem po čemkoli a neulpívat v mysli na tom. Opravdu Tvá slova u mě právě teď padla na úrodnou půdu. Díky :)

Ještě chci něco napsat k onomu "nedotýkání se". Už jsem to zde kdysi v jiné diskusi zmínila, ale zopakuji to.
Když si sv. Terezička uvědomila, že tatáž věc vypovídající o ní vyvolává u dvou různých lidí naprosto opačné reakce, jeden kárá, druhý chválí, tak si řekla: "Pochvalu i kritiku nechám po sobě sklouznout jako kapku deště po plášti." A tehdy mi na to Jana, která se tu ze začátku objevila, ale nyní už zde dlouho nebyla, odpověděla: "Ale nejprve si ten plášť musíme obléknout." A to se mi moc líbilo.
:)

Krásné ráno!

Ahoj Danuschko,
v duchu jsem Tě přivítala už včera, nu, vložit to černé na bílé mi nevyšlo. Každému se občas stane, že nedostane odpověď na svou otázku. Možná proto, jak napsal Qellogathi, možná také, že prostě nikoho nenapadne adekvátní odpověď nebo třeba i v tom daném momentu napadne, ale zase nemá čas, aby ji mohl napsat. To se stává i mně. Ráda bych občas odepsala, ale prostě to z časových důvodů nejde.
Když otázku o hříchu položila d., od ní jsem to brala jako pouhou řečnickou otázku, která nevyžaduje odpověď. Když jsi ji pak položila Ty, vnímala jsem ji jako Tvoji příležitost zapojit se do diskuse a začala jsem o ní přemýšlet. Napadaly mě ale tak rozporuplné odpovědi, až jsem to nakonec vzdala a nenapsala nic. I když teď už o otázku a odpověď možná vůbec nejde, přece jen chci říct, k čemu jsem dospěla.
Hřích, stejně jako vina je podle mě pojem zavedený církvemi. Pokud vezmeme do úvahy zákon karmy, pak něco takového nemůže existovat. Je tu pouze učební látka, kterou jsme nezvládli, naše nevědomost a nedokonalost, nikoli hřích či vina. Ale mohu se mýlit.
Danuschko, napiš, budeš-li chtít.
:)

... ved sloboda, nie?
.)

No moment, Orient Expres:),
pokial sa nemylim, tak som otazku polozila ja (tebe a kaktusovi).
Ale OK, nic sa nedeje, zasa nie som tak malicherna, aby som si potrpela na odpovede.
Zas to s tou svatostou neprehanaj:):)

Lokomotivo, jenže ja zvyknu ne-odpovídat celkem vědomě, když vidím, že to stejně nemá význam. No, někdy nejsem k dispozici...
A kdyžby se zdálo, že odpovídám něco jiného než se tázající ptal, nejprve (snad) by se měl ozvat ten, komu bylo odpovězeno, jestli to nebylo adekvátní. Ale, stejně, některé otázky prostě nemožno brát v úvahu, protože jejich zodpovězení celkem evidentně vytváří otázky další. Takže odpovídám většinou stylem napohled neadekvátním. Pro mne je dobrá jakákoliv odpověď, která ukončuje dotazování. Je to moc relativní - ale, když někdo chce se držet nekonečného odpovídání na konceptuální spekulace, tak na to jsou jistě jiná místa a spousta knížek a jiných zdrojů. Například linka důvěry, manželské, nebo jiné poradny a chaty...

A myslim, ze jsme na neco Q a d a Evelyn a ostatni zapomeli. Obca namnekdo polozi otazku a my si porad meleme o tom, jk vlastne MY... coz vubec neni pokorne a ni laskyplne ani pravive

Hrich neni. Neni nic zakazano.
Snad jedine prikazani o kterem je mozno mluvit je :Bud svobodny a nedovol nikomu, aby te svymi tuzbami a zavazky svazal. Takez ty nesmis nikoho ucinit nevobodnym"
A hlavne nesmis nikomu ublizovat.. a ani si nechat ublizovat. ;o)

Dovolila jsem si jako benjaminka reagovat na otázku kterou položilo "d" " co je hřích".Měla jsem za to, že je tady běžné klást otázku a odpovídat na ní. Vešla jsem dovnitř a pozdravila - nikdo neodpověděl- zřejmě se nemá nastupovat do rozjetého vlaku. Musím hledat jinde, nejspíš zase v reálu. Škoda. Ale přečtu si zpětně jakou cestu razíte. Cauky. Stejně Vás mám ráda.

Diy Q,
i to tvoje psani bylo silne a poucne. Nesoudit ani neposuzovat ani tim, ze si uvedomime.."hle strom". Pak teprve muzeme spatrovat strom a ne "strom".

Dnes se mi stala zvlastni vec. Posledni dny v praci jakoby na me nekteri lide hazeli vsechno sve svinstvo a jakoby ocekavali, ze to bez niceho prijmu. Ale protoze nejsem Jezisek, tak me to stale zranovalo. Zpocatku ne, ale pak se protrhla hraz a transcendece zmizela a tim mne zaplavilo souzeni a bolest.
A ja odpovedel dvema vecmi. Tou prvni bylo povolani karmy spravedlive v sile dosud nepoznane a rychlosti dosud nevidane. Tou druhou bylo pak to, ze jsem se zacal chovat prave tak k tem lidem, kteri byli nehodni, jak oni se chovali ke mne. Dnes uz tam nebylo nic a ja se nemohl hnevat. A jak jsem se tak radoval, strilel jsem ty salvy te radosti, jak uz jsem o tom psal a jak jsi to Q nazval mettami. Rozdil byl, ze tam krom te radosti byla vice laska a pokora. A velmi zvlastni pak bylo to, ze ackoliv doposud metty vyletavali z oblasti bricha, dnes zacaly letat ze srdce.

Je to zvlastni, protoze bych ocekaval, ze prijde spis trest nez posunuti ve vyvoji za to, ze jsem na agresi odpovidal agresi. Snad proto, ze jsem mel stale na srdci jejich napraveni a ukazani jim skrze sebe, kym skutecne jsou. A ta, ktera nejvice intrikovala pomlouvala a bonzovala ve snaze vydobit si "lepsi" mistecko se pak strasne divila memu chovani, kdyz jsem se zacal chovat jako ona. A myslim, ze ji zprvu nedochazelo, ze to me chovani je jenom zrcadlenim toho jejiho, ale posleze ji to doslo. Jeji chovani se zmenilo. Ona asi nevedela, jak moc neprijemne je to jeji chovani k druhym lidem. Myslim, ze tam bude dost nenavisti k muzum a potreba dominovat. A ackoliv jsem pouzil silu a agresi, pomohlo ji to se uvedomit snad a me to zpusobilo, ze metty letaly ze srdce.

A zvlastni bylo, ze ackoli na metty vychazejici z bricha reagovali jen deti a nekteri velmi jemni jedinci, metty ze srdce pozorovalo vice lidi.

Jedna moje kolegyne, kterou mam velmi rad a ktera je zrejme velmi zuslechtena zlem, ktere ji potkalo v jejim zivote... je vlastni, ze z ni citim dobrotu a lasku tak, jako jen u mala lidi a snad proto nevidim nic z jejiho osudu. U lidi nevyrovnanych, trpicich a ublizujicich jsem schopen prostoupit do nich a pochopit, co je pricinou jejich chovani, ale u dobrotivych, laskyplnych a vyrovnanych lidi nejsem schopen videt nic. A ona prave skrze svou dobrotu a jemnost na mne jiz nekolikrat vazne poukazala v souvislosti s podivnymi ukazy, ktere se v jejim zivote zacali projevovat v posledni dobe. Ale sama si tim nebyla jista a tak jen poznamenala v zertu. Co na to nez se usmat.

A dnes se mi povida.. ze jeste nikoho nevidela se tak radovat. A pak rekla ze ji pripadam jako svaty (je to Polka - krestanka) a ze jestli se i stejne hnevam, tak to musi byt peklo. A pak zcela vazne povida, ze jeste jsmem svaty, coz mi vyrazilo dech a ja se zacal hrozne smat.

A ten muj hnev na tu zlou kolegini byl asi skutecne stejne zivelny jako ta radost, ale nemohl jsem ho dusit v sobe, protoze jakmile se jednou vytvoril, musel se navratit do zdroje. Zvlastni pak na te veci bylo, ze me chovani jakoby vubec nebylo rizeno vlastnim rozhoovanim se.. jen jakesi naznaky... a vsechno se delo spontanne. A tak jsem delal rozhonuti, ktera tak prirozene plynula ze situace s lehkosti vanku. A tak jsem dal vypoved jako kdyz po dobry reknete den. A vubec nic mne pri tom nepoutalo a cim vice jsem byl v hnevu, nebo zase radosti, tim vice jsem si uvedomoval, jak moc jsem svobodny a ze v kazdem okamziku existuje nekonecne mnoho zpusobu, jak jit dal. A presto jsem to neovlivnoval a jaksi to nechaval plynout a prijimal, jakobych to uz ani nebyl ja. A ta intenzita byla neporovnatelna s normalnim bytim. :o)

Tak to je moje prozivani poslednich dnu. Klidne to ani nectete a treba to hodte do kose. Nebo si to muzete vytisknout a pouzit na toalete ;o)

Proste to jenom poustim po rece dal :O)

to jsi napsal moc hezky Lokomotivo ty taky Evelyn. milá d. víš já jsem se prostě chtěla něco dozvědět a už to vím. vím co pro tebe znamená písmo a chápu už i to letadlo:)piš si jak chceš. taky mam někdy hlavu plnou kravin třeba když se učim.

Momentálně lidi, je už nesnadné sledovat co se vlastně děje a co kdo na koho vlastně má. Mě ovšem taky nevadí příspěvky nikoho, myslím, že i ty drasťáky od zdivočelé stařeny nebo od kohokoli, mohou být vždy považovány za jisté spestření. A otevřeně, já se na stařeně moc dobře zasmál a nemohu ji brát osobně.((: Když se někdo bouří proti formě napsaného, zároveň sděluje svou povrchnost, protože ho ta forma, nebo obsah napálila. Kdežto, když si nic nepodržujeme, tak nás to prostě nenapálí. Prostě na to jen hledíme jako na prostou informaci.

Když příspěvky prohlédám okem, tak se mi zrak na ničem nezastaví a text se mi jeví jako grafická forma. Takže mě nemá co napalovat na abstraktním umění...(((: Pak se trochu někdy zastavím a zaměřm na konkrétní sloupeček a pak přečtu - když předpokládám, že by to mělo pro ten moment smysl. Pak okamžitě zapomínám.

Navrhuji abyste si zkusili to cvičen, můžemeli to tak nazvat. Učte se hledět na text a nečíst jej automaticky. Trochu se tím můžete poučit nakolik reflexivně kdo z vás vnímá.

Právě v duchu tohohle cvičení pak může mít smysl, když se staří mudrcové vyjádřili o tom, že když vidíte "strom" nemáte si v duchu říkat "a hele strom", ba ani dokonce "strom". Prostě buďte bděle uvnitř vjemu ve kterém se odehrává vidění stromu. A nijak si tu zkušenost nep?ekládejte do jazyka mysli. PAk můžete mysl oklamat a předběhnout.
Myslím, že je to dobré přípravné cvičení, kterým se zušlechtí váš vnitřní mechanismus, kterým zpracováváte své skušenosti. Je to přeci jen užitečné. Jednou se tak budete moci p?epracovat k stavu, při kterém se ve vás nic nebude dotýkat, ani kdyby po vás účastníci diskuze házeli kamením. I tehdy todiž budete sledovat situaci z jakési dálky... Je to též cesta k situaci, kde už nejenže nebudete přijímat postoje k vnějším situacím, ale i k postojům vlastní mysli. Udržením tohohle stavu věcí ve vás jednou - nezbudou ani kořeny mysli.

Lokomotivo, podle mě si to napsal skvěle.

:)
Evelyn,
ja ale nikomu nepisem, ze sa mi nepaci co pise, naopak, mne je jedno co kto pise.
Pre mna je vsetko iba text, suhr pismenok... forma pozliepana do nejakeho obsahu. Ale skutocna podstata je aj tak uplne inde...
Navyse od nikoho nic neocakavam, takze nemozem byt ani netrpezliva.
:)