Duchovní cesta

Q,
posledni dobou se mi na mysl kradla myslenka, ze si to myslis. To ze je tu vice nicku, nez diskutujicich. Snad v okamziku, kdy jsi zacal uvazovat i o me, jako dablerovi. Pokud jsi tedy tak uvazoval... je mozne, ze je to muj subjektivni dojem. No je to hypoteticky mozne.. ale svym vnitrnim zrakem je vidim jako ruzne osoby. Ale to muze bejt taky jenom moje subjektivni fikce... kdo vi?

Vis d,
ja vim velmi dobre o cem mluvis. Ale ja tam nejsem. Nejsem v tom stavu vedomi, kde jsi ty, ukotvena trvale. Muj zivot je jako vlneni a nekdy se tam dostanu.. pak zase slitnu dolu. A tak vim o cem mluvis, ale nemam nekonecnou schovivavost a trpelivost.. i kdyz vim, ze je to jedina cesta, jak je mozne kohokoliv ovlivnit.

Ale na druhou stranu sem asi uplne blbej, protoze me nic z toho, o cem pise duch.. nic mi nepripada hloupe a nemoudre. A z jeho pristupu citim vnitrni pravdivost.. mam ho celkem rad.
On je proste postavou, ktera ukazuje kym skutecne jsme.. ne to, co si o sobe namyslime. A muzeme to videt prave z toho, jak na neho a jeho prispevky - ktere se nas dotykaji - reagujeme.

... a obratme list:)

Masinka,
to, ze sme tu v krcme:)sme si vyjasnili takmer na zaciatku. Ja naozaj nevidim rozdiel medzi debatami o pocasi a tymto tu (tym neznevazujem ziadnu temu a nikoho osobu!:). Pre mna su to vsetko iba pismenka.
Ale ja nemam pravo vpalit do nejakej krcmy a napadat diskutujucich, ze preco a ako sa bavia o tom, o com sa bavia, rozpitvavat ich povahy, charaktery, sposoby...vlastne mam pravo, mozeme predsa cokolvek, ALE... ale nasledky svojho konania si nesie kazdy sam).
Zoci voci cloveku sa mozme v nom mylit, nieto este tu. Tak preco hodnotit a sudit, ked nie my ovladame nase pocity ale oni nas?
Clovek, ktory naozaj VIE a VIDI, clovek, ktory ma vhlad do druhych (nie iba svoje chabe pocity z nich, (mily duch)), taky clovek ma s druhymi milosrdnu trpezlivost, zhovievavost a laskyplny sucit. A ziadnu potrebu ich napominat a rozpitvavat.
Ak sa mi niekde nepaci, je tu na okoli krciem dost. Staci si vybrat, pripadne si otvorit svoju vlastnu...

Mam aj tip na meno, ci menu:
JEDINE TU VAM NASERVIRUJEME CISTY VZduch.

(ja osobne pojdem radsej chlastat Domov...:)

Vsetkym krasny vecer prajem:)

Citim to podobne mile male d :o)

Nebylo mým cílem takhle vás rozhodit lidi.
pokračujte klidně jako kdybych tady nebyl (jako že nejsem). Už jsem to chtěl zabalit také před pár dny, ale když ještě Klementýna chtěla cosi rozebírat, tak jsem jí chtěl dát šanci se realizovat, no bez šancí... kde pánbůh nenadělil, my smrtelníci s tím nic nezmůžem. Bylo to jen gesto - povaha a problematika strachu jí nemůže zajímat. Jí zajímá jen to, jestli bude mít zítra co jíst. Žádná hluboká metafysika. Prachobyčejná živočišnost bez sebereflexe... A tak, už nemá více šanci - tady a teď si se mnou popovídat o tom, proč nezvládá strach.

Promiň niko, pokud vážně nic nemáš společného s virtuálním posměváčkem zvaným "duch", (a nejsi jen jeho provokace), tak jsem ti včera jakoby nic neřekl. Hluboce se omlouvám - už to tu tady přestalo být přehledné poté co mi došlo, že tady bylo skutečných diskutérů mnohem méně než nicků. To znechutí. Jistě, já si občas zašpásoval také, ale přiznám se, bylo to jen z nevinné srandy a nebylo to míněno proti nikomu osobitě. Jen pro legraci a uvolnění. Jistě, byla jsem vaše Bába Jaga mimo jiné a zdálo se, že splnila svůj účel, protože jste se dobře bavili a já také. Ti bystřejší to možná pochopili. O duchovi který mne obvinil z přílišné vážnosti to nepředpokládám.

Zatímco někteří jiní si vytvořili alter-nicky, které kontinuálně udržovali aby jiné zaváděli. /Pak je to jistě duchovní přístup.../

Že bych si tady vytvářel okruh lidí, jsem nevypozoroval, poněvadž každý tu zastupuje jen sám sebe a i kdyby chtěl, nemohl by jinak. Víc mi imponuje, když jsem svědkem kreativního a svobodného, předsudky neznečištěného myšlení.

Tedy, ne duchu. Lépe než hovězí souhlas ze slušnosti se mi líbí, když někdo nesouhlasně kroutí hlavou a má konstruktivní připomínku. Pak vidím, že mu alespoň nechybí olej v hlavovém soukolí. Pak, mít kolem sebe hovězí přitakání mne skutečně neláká. O poklony jsem nikoho nežádal, no i tak tupý SVĚTLO se mi vnucoval až strach. Ušil na mne boudu s tím, že mne měla v prvé řade vytáčet jak všechno vztahoval k své osobě. Upřímně, přemýšlel jsem jen, jestli je nějak duševně pozadu a má zvláštní dar rozlišit některé věci. Samozřejmě se smyslem také nesmyslně kompilovat cokoli aby byl zajímavý. Stále nevm jestli v tom má prsty onen dementní kanaďan, nebo ani ne... Na tom až tak nesejde, neboť ať je to kdokoli, trpí psychotickou maniakální sebeúctou. Možná! má soukromý subjektivní důvod mne jaksi nenávidět v čemž já jsem jen psaivně účasten. A pokud ne, je to jen jiný psychotik.(:

Přijímání informací o povaze světa skrze funkci primitivního hmatu, tj. rozeznávání pravděpodobnosti skutečnosti čehokoli pomocí odhadu je-li věc tuhá nebo ne, nevidm jako šťastnou metodu k zjištění povahy věci pokud se jedná tak subtilní záležitosti jako je oblast Definitivna a Poznání. Proto, kde mohu navádím na svobodu myšlení a přímé ověření. Nemohu jinak. Ať si o tom kdo chce co chce říká. Od jistého času neberu do úvahy věci, přímo neověřitelné tady a teď, ihned. Je pro mne věcí slepé víry dokonce předpokládat, že lidé věří v mechanicistický výklad světa. Pak stále zapomínám, že tento neumožňuje přímé pochopení nedvojnosti. Vyčtené věci přijímat jen když rezonují s prožitým. Nemá cenu někomu říkat o jeho egoismu, pokud je s tou vlnou stotožněn, nepozná to ani p?i sebelepší snaze vůle. A tady selhají metody takzvaných DUCHů, světoborců. Proto je lépe poznat se aniž bychom se znali z myšlenek o sobě - což je diametrální rozdíl.

K čemu by mi probůh byl souhlas? Já přeci nemohu mít potřebu mít kolem přitakající lidi. Pravda není nikdy věcí většinového odsouhlasování. Když ze sta jeden pochopí o čem je autentickost bytí (za myšlením) pak jsem spokojen. Tehdy to má grády.

Internet je jenom médium, nikoli cíl tohoto šaškaření, ale pamatujme - vždy jde o výměnu informací, pocitů, energií. Vždy je to souhra v čase a prostoru. Odcházím tedy trochu sklamán ale co už. Když dojde na lámání chleba, zbaběle každý upaluje z "duchovní cesty" aby se náhodou nepošpinil tím, co tady duch zavedl. Kdo je čist, tomu ani taková špína neuškodí...

Adiós compadres,

Subham Astu Sarvadžagatam!!! - jak tady jeden blbeček zvykl vykřikovat ze tmy krutého nevědění.

A tak ať tedy jsou šťastni - ti kdož si to dovedou zařídit...

Krásný večer všem!
:)

Teď jdu pryč, vrátím se o pár hodin. Zatím zkus popřemýšlet a možná doplnit čemu nelze rozumět.

očekávání neštěstí je tisíckrát strašlivější než skutečné neštěstí "pokud" k němu dojde. Pokud je podmínka, nikoli nutnost, že se to stane. Jak to, že člověk nechává nabobtnat tu bublinu očekávání neštěstí do takové míry že tisíckrát převyšuje skutečnou hrozbu? Když se člověk potká s kobrou, pak jeho první dojem je ten, že nevypadá až tak hrozivě jak se traduje. Proč? Bojíme se skutečné situace, nebo jen našeho fantomu a představě, kterou vytváříme a aktivně se podlme na tom, abychom trpěli strachem? Prvotní podmínkou strachu je životní pud a její podporou je jistá činnost kterou si člověk více-méně nikdy není vědom.

Skus to Klem. z jiné strany. Co je základní p?edpoklad možnosti uvédomění, že něco bude bolet? Co musíš udělat, abys věděla, že to bude bolet? Co je ta věc, které kdybys nepoužila bys nevěděla, že tě to bude bolet?
Existuje taková zákonitost, která obecně nen až tak známa. Když jsou bojovníci do tuhého boje, někteří jsou vopřed odrovnáni i kdyby byli fyzicky sebelepší. V rozhodné okamžiku se u nich uprostřed boje spustí lavina strachu o život. To je umlátí dřív než nepřátel sám. Nevíš mi říct proč? Proč se spustí ta lavinovitá emoce, bez které by na tom byli lépe?

souhlasím, d. patrně ho každý všude jen odmítá a tedy neumí snést, že někteří lidé jsou na tom jinak.

já nevím Q., snažím si pro sebe vysvětlovat, proč vlastně, o co mi vlastně jde?, vždycky dojdu k tomu, že se nebojím toho, že "nebudu" ale toho že to bude bolet, jak už jsem psala.

....Za půl roku přijdu nahlídnout, jestli domlouváte ten sraz...

***
Skutocne mudry clovek nad vecou, by sa zhovievavo a s pochopenim usmial, keby tu videl cokolvek... a siel by dalej, neotacajuc sa.

Ach jo, autenticka ukazka, obnazenie v priamom prenose - coho je schopna iritovana, urazena jesitnost...

Tak stastnu cestu a hlavne pokoj v sebe, Sudruh Veduci...(uprimne)...

A co myslíš, proč? Co je strach? Letadlo může padnout, ale ovlivníš to tm, že se budeš poddávat strachu? Kdyby to měly být tvé poslední minuty, nechtěla bys je prožít bezstarostně raději než v strachu? Organismus se bojí, protože ho to permanentně učíš svým vžitým předpokladem, že tvá existence může být ohrožena pádem letadla. Je to ale pravda?
Je skutečně "existence" sama v ohrožení, nebo jen něco, co se s ní mylně stotožňuje? Takže začít musíš někde jinde. Nejprve musíš sama pochopit, že tvé pravé totožnosti se strach nemůže týkat. Jakmile to důkladně pochopíš, pak můžeš jednou dospět i do fáze, že to pochopí i tvé tělo. Ozřejmi si tedy co je záchytný moment, na kterém se strach může zachytávat a tak na tebe působit negativním vlivem.

Chci cestovat letadlem, občas musím.
Pomáhá mi vtipkovaní nebo alkohol, nic to však nemění na tom, že před a při cestě mě zrazuje tělo. Zvracím, buší mi srdce, potím se. V letadle sedím, nemůžu pořádně dýchat, nemůžu jíst, jdou na mě mdloby, poslouchám "zvuky", jestli je vše, jak má být.

strach nemůžeš začít řešit, pokud nevíš, koho se týká. Můžeš ho jen dočasně potlačit, což není vyřešení toho, že znova a znova vyvstává.
Pokud bys zjistila kdo je přímo strachem dotčen, máš možnost to řešit přímo. Nejprve snad je dobré si položit otázku, co je strach.

s jakým strachem?

Q., moje otázka, co s tím strachem mám dělat?

Klem.,
čekám tedy ta tvůj podnět a zformuluj si tedy svou otázku.

nuže duchu, teď si v duchu gratuluji jak jsem tě přivedl k tomu aby jsi se shodil náramně hluboko pod úroveň, kterou jsem předpokladal, že nepřekročíš... Když vidím, čeho jsi schopen, raději na ten mejdánek nejezdi. Sbohem, a nemysli na nás už více.