Duchovní cesta

Duch duch chovno

Víte, že jsem si říkala, kdy to nějaké zoufalé "já" nevydrží?
Proč bych sem znova psala něco, co už je pasé?
PS: omlouvá tě to, že jsi mojí hezkou hlavu nikdy neviděl, jinak bys nemohl napsat takový nesmysl. Ale chápu tě a neodsuzuju.
Mějte se všichni jak chcete,
a já následuju Ducha...
Klementinka, 17.1.2007 léta páně

klidna kocko, nejprve probadej co to ego vlastne je. pak zjistis i jak ho zlikvidovat - jestli jeste bude co k likvidaci... snad to zni banalne, ale kdyz se to provede s veskerou duslednosti, pak skutecne nezbyva nez spontanni rozplynuti.
jinak treba muze kdosi do ega busit ohromnym kladivem vule a bude stale jen vetsi...

jista vec pomaha. kdyz budes ve vysce alespon par kilometru, musis hlavu strcit do lahve a chvilku ji tak podrzet az dokud neprestane dychani. pak je po problemu.
zvladnes to. uz to zkusili mnozi a jeste si nikdo nestezoval.

Bojím se v letadle a nemůžu proto letět za poznáním.
Čtu knihy a statistiky a snažím se ovlivnit "podvědomí" a před spaním si opakuji mantry a tantry a stejně potřebuju placatku becherovky (při kontrole zavazadel je vidět na obrazovce) a blinkám předtím i potom.

Klidná kočko,
našla jsem pro tebe něco:
... abychom "získali" potřebujeme se zbavit jen tří věcí:
- odsuzování
- snahy mít všechno pod kontrolou
- pocitu, že musíme mít vždy pravdu

Naše ego je vlastně touha oddělit se od ostatních. Ego si uchováváme tak, že se neustále porovnáváme a srovnáváme.
Jediným nepřítelem našeho ega je soulad.
(Pokud zažíváme lásku a souznění, nepotřebujeme se srovnávat.
Jakákoliv "duchovní" myšlenka, která nás odděluje od ostatních, nás odděluje také od rovnosti, od společnosti a zcela nepochybně povede k tomu, že začneme odsuzovat ty, o nichž si myslíme, že jsou odlišní.
Ti, kteří si o sobě myslí, že jsou "lepší", že jsou ostatním nadřazeni, ve své mysli s ostatními válčí.

Nebo zkus zalistovat touto diskusí a třeba něco pro sebe objevíš.
A teď prosím pohádku!
a nebo nějakou úvahu, to co píšeš mi lahodí...

Klidná kočko, když zalistuješ, tak na téma rozpouštění ega psal jistý "Duch", ale nejsem si jistá, jestli by tě to uspokojilo...:-)
Proč chceš dělat takovou nejistou věc?

..pitobá rýba..., jestli be vyhazeji ty ebocni stavy nosem, tak teda vypadaji desně...

Já vím proč. Všechny jsi uspala:)

Trochu jsem se lekla, že když se připojím do ěnjaké diskuze, ona zanikne... už se mi to párkrát stalo, usilovně přemýšlím proč. Zřejmě můj egoismus ruší ostatní. No nic, intenzivně pracuji na jeho odstranění.
Klementinko, lituji Tě, rýma je hnusák, ale prý s ní z těla odcházejí neodžité negativní emoční stavy, takže je v zásadě dobrá - aspoň teoreticky.
Prosím, nemohl by někdo napsat nějakou úvahu o rozpouštění ega? Momentálně by mi to asi docela pomohlo... A pokud bude zájem, já zas můžu napsat pohádku na dobrou noc.

... pdoč nic nepíšete? Já mab stdašnou rýbu!
(patrně mým dalším úkolem zde je naučit se dýchat ústy...
Apropó,
můj kožíšek je jako nový,
ale vím kdo má zablešený!

Krásná pohádka, Klidná kočko. Máš moc šikovné koťátko, stejně mladé jako to moje:)
Zítra mu jí povim.
Teď se trošku bojím jít spát..

Ještě jsem se zapomněla rozloučit: Tak dobrou noc, děti, a ať vám hroši funěj celou noc :-). Krásný večer všem.

Tak děti, posaďte se, pohádka začíná. Bude trochu infantilní, protože jsme jí dnes stvořili s mým tříletým synkem, ale když už byla řeč o dětech učitelích, hodí se sem.

O vystrašeném hrochovi
V daleké Africe, kde je krásné horko a svítí hodně sluníčka, žil hroch. Byl velký, silný, tlustý a nikoho se nebál, naopak, na každého cenil zuby a pokřikoval neslušné nadávky. Proto neměl žádné kamarády, ale vůbec mu to nevadilo, protože se aspoň nemusel s nikým dělit o báječné bláto na břehu řeky o šťavnaté vodní rostliny.
Jednoho dne přiletěl na hrochův hřbet pták klubák, a povídá: Hrochu, měl by ses jít podívat do pralesa. Prý tam straší. Hroch se zasmál: HAHA, já se ničeho nebojím, ani strašidel. Nějaký strašidlo mi může tak maximálně políbit nohu. Tak se na něj půjdu podívat. A šel. Šel úzkou cestičkou pobřežními travinami, pak křovím, co roste na okraji lesů, a najednou kouká, už je v pralese. Trošku se zarazí, nikdy totiž neviděl nic jiného než tu svou řeku a své vodní rostliny, tak ho existence velkých stromů, voňavých květů a papoušků trochu překvapí. Zjišťuje, že se vůbec necítí dobře, ale přesto jde dál. Něco ho začne studeně dloubat v žaludku. Rozhlíží se na všechny strany - co by to tak mohlo být? Co je to za divný pocit, jako by se na něj dívalo tisíc očí? A teď se ozval zvuk, jako by se mu někdo vysmíval? Co to? Hroch se otočil, že půjde zpět, protože ve své zpupnosti se rozhodl, že tohle nemá zapotřebí, ale zjistil, že se ztratil a nenajde cestu zpátky. Teď už se opravdu lekl. Žádná strašidla neexistují, ale co kdyby náhodou zrova tady v pralese jedno bylo? Začal se třást po celém těle a nešťastně kvíkat: Já chci svou vodičku, své rostlinky na žvýkání! Já chci domů! Ale vůbec to nepomohlo, prales byl pořád stejně nepřátelský. A najednou HUP! Přímo před hrochem visí ve vzduchu ČERVENÉ PRUHOVANÉ KALHOTY! Hroch se strašlivě vyděsil, vyskočil všema čtyřma do vzduchu a zapištěl jako malé prasátko. Zaprvé nikdy v životě neviděl kalhoty, zadruhé tam visely úplně samy od sebe a zatřetí se hýbaly a mluvily na něj! Hrochu, hrochu, rozléhalo se celým pralesem, ty jeden ošklivý zlý sobecký hrochu. Nikdo tě nemá rád, a tobě je to jedno. Každému ubližuješ a ještě z toho máš radost. Ty jeden hrochu, teď tě potrestáme. A kalhoty se začaly blížit směrem k němu. Hroch byl chudák úplně bez sebe, pištěl, že se polepší, kvičel, že to tak nemyslel, že by si rád hrál s ostatními zvířátky, ale že nikdy nevěděl jak na to, a že už bude hodný. Kalhoty zahřímaly: SLIBUJEŠ? a hroch sliboval, až se hory zelenaly. Náhle sebou kalhoty zatřepaly, spadly bez života na zem a na větev stromu se vyhoupla malinká opička a povídá: Tak, hrochu, teď všicni slyšeli, jak jsi slíbil, že se polepšíš. Tak se koukej snažit. Že seš to ty, tak ti prozradím, že to já jsem byla celou dobu zalezlá v těch pruhovaných kalhotách, ocáskem jsem se držela větve a mluvila jsem na tebe, aby ses pořádně vylekal. Ale nemysli si, že strašidla nejsou, tady v pralese je jich plno. A hroch si oddychl, že to nebylo opravdické strašidlo, přestal se klepat, a zjistil, že ze samého strachu o život zapomněl jak být zlý. Zasmál se sobě samotnému, otřepal se, naložil si opičku na záda, nechal si od ní ukázat cestu domů k vodě a pak se tam spolu cákali, dováděli, hráli si a jedli chutné vodní rostliny. A pak už si takhle hráli každý den, ostatní zvířata se přidávala a měli se moc pěkně. A když hrocha někdy přepadla mrzutá nálada, stačilo, aby opička vytáhla ty staré pruhované kalhoty, pověsila je nenápadně na větev a hroch si rychle rozmyslel být na někoho nepříjemný.
Výklad pro děti i dospělé: můžeš se k ostatním chovat ošklivě, ale počítej s tím, že ti někdo zatne tipec. Chovat se pěkně není tak složité, jak se zdá.
Výklad pro dospělé, zcela neduchovní: Na každou svini se vaří voda.
Výklad pro dospělé, o něco duchovnější: Teprve při vystavení extrémní situaci se ukazuje pravá podstata věcí a charakter lidí. Strašidla nejsou tak hrozná, jak na první pohled vypadají, a vzápětí se z nich vyklubou pomocníci a průvodci. Jde o to nedat se ošálit prvním dojmem a nepodlehnout mu. Cesta do neznáma nebude příjemná, ale o to příjemnější efekt přinese. A kdyby náhodou nebyl trvalý, stačí, když si prožitky připomenete nějakými kalhotami na větvi.

Dneska tvojí kočičí a zítra moudrou a pozítří tvojí a budeme to střídat jo?
Děkuji a těším se:)

Jé, to mám radost, že chceš další pohádku. A chtěla bys zase nějakou moudrou vyčtenou, nebo méně moudrou, zato mojí?

..a za všech okolností!
:)
Taky jsem mockrát přemýslela, jak by bylo krásné a úlevné,kdyby se dalo manipulovat s hlasitostí, nebo se děti daly vypnout.
Baterky jsou někde uvnitř a samodobíjecí..
Klidná kočko, kdyby se ti třeba chtělo, napiš zase pohádků. JO?

Taky každý den žasnu, jak jsou děti dokonalé, jak krystalická podoba člověka je dítě. Nejsme jim nadřazení, ale ani podřízení - jsme si všichni rovni (nebo - jak píše Evelyn - duchovní podstatu máme všichni stejnou). Měli bychom se od sebe učit vzájemně a vzájemně se respektovat.
Věta o tom, že dítě ví přesně, kdy se má spát, jíst atp. sice sedí, nicméně v praxi to musí fungovat trochu jinak. Nelze se přizpůsobovat výhradně dětem, je potřeba, aby se přizpůsobili všichni rovným dílem, protože jedině tak se dítě naučí umění kompromisu, naučí se respektovat přání ostatních a získá opět něco nesobeckosti. Navíc třeba dítě chodící samo od sebe spát ve tři ráno dokáže rodiče během týdne zdecimovat a zničit veškerý denní program. Je třeba ho postrčit únosnějším směrem. Děti potřebují jasně vytyčené mantinely chování, jinak jsou zmatené a nejisté, což prokazatelně vede k agresivitě. Otázkou je, jakým způsobem se hranice stanovují (samozřejmě na to nepůjdu s vařečkou v ruce :-) i důslednost, s jakou se dodržují.
Vše se dá dělat s láskou a pochopením, i to odebrání tlučící lopatky, a vše se dá dělat bezmyšlenkovitě a mechanicky, i pohlazení a mazlení. Myslím, že důležité je být s dětmi nejen tělem, ale hlavně v hlavě a v srdci a za všech okolností. Což je to nejtěžší na rodičovství.

Myslím, že Evelyniny děti dál jí, když mají a hlad a nemusí sníst za každou cenu všechno.
Že už dávno ví, že půjdeme hajat, protože budou brzo bubáci a ne proto, že to říkám já dospělák a ty mě hergot budeš poslouchat!
Každý v sobě máme kus láskyplného,kus hlupáka, génia, vzteklouna a právě to jací budeme rodiče, ovlivní ten který kus v našem dítěti. A ten kus bude převažovat.
Ano dítě je učitel. A dítě je i naše zrcadlo. Vidím to denně a moji náladu, jednání, cítění a výchovu mi přesně ukazuje synáčkův smích, pláč, jekot, chechot i jeho první slova a slůvka.
Dítě je velký učitel a malý bůh.
Nebo i obráceně:)

Evelyn, tvoje děti jedí kdy chtějí, učí se kdy chtějí a spát taky chodí kdy chtějí?
Promiň, ale tomu nevěřím :-)
Kéž by to bylo tak jednoduché,
vrazi by rodily vrahy, láskyplní láskyplné, hlupáci hlupíky, géniové génie, vzteklouni vzteklouny..

Jen chci říct, že bychom neměli přistupovat k dětem jako nadřazené bytosti, a i když jim bereme lopatku z napřažené ruky, zápalky se sevřené dlaně nebo jim odepřeme něco, co je z našeho pohledu pro ně neprospěšné, pak to čiňme s láskou a z lásky k jejich duchovní podstatě, kterou máme všichni stejnou.
:)