PANICKÁ PORUCHA 6 DÍL

Pajko,právě jsem se vrátila z venku a je Děopravdu nádherně. Moc jsem si to užívala.

Ahoj všem.
Vím, že mi s tím nepomůžete, ale já se z toho musím vypsat.
Možná bych si měla založit vlastní téma.
Stále mě trápí ten můj vztah s 13-ti letým klukem. Vážně jsem se zamilovala a dokonce žárlím, když se baví se stejně starou holkou.
Nevím, jak to řešit. Mám tam přestat chodit, abych ho neměla na očích?

Už nemívám záchvaty PP, mám celkem zajímavou práci a mohla bych být v pohodě, tak proč pořád někdo zkouší, co vydržím?

Evi12, léky Ti napíšu, nebude to poprvé, co je zveřejním. Neurol(taky na trhu jako Xanax), beru ho už 13 let. 6 let beru Buspiron, poté, co se mi PP rozbouřila do bláznivého kolotoče. Ten se bere pravidelně, ale i ten jsem snížila z původních 3 krát denně na 1-2 krát. Je to lék charakterizovaný jako nenávykové anxiolytikum s antidepresivním účinkem. Já jeho účinek nijak výrazně nepociťuju. Neurol mi naopak pomáhá pořád i po těch letech, jeho účinná látka alprazolam je charakterizována jako likvidátor atak. Každému nesedne, jsou lidi, které silně utlumuje a nijak výrazně neuklidní. Proč nerada zveřejňuju, co beru, jsem už psala.
Seroxat, který bereš patří mezi dost často předepisovaná AD, spousta lidí si ho pochvala, ale stejně tak dalším nesedl. Nechej to na doktorce, ale konzultuj proč to či ono ano a proč ne. Chtěj vědět plusy i mínusy, máš na to právo. Všichni si zdravotní péči přece platíme...

Zdenko,
P.S.2 Jak jsi daleko s tím elixírem ? :-) = už ta myšlenka-nápad = dobrý skutek, nemyslíš?

Zdenko, tak moc díky. Otevřela jsem ji a opravdu tam bylo, co jsem si přála - tedy byla tam zpráva, že Ti postupně bude líp a líp, že se uzdravíš a lachtánek bude nejšťastnější lachtánek na celém světě :-)
Od okamžiku, kdy jsem začala brát rozum, se součástí mých strachů stal strach o rodiče. Tatínek mě měl až ve 42 letech, což v době mého narození byla věc celkem neobvyklá. Počítala jsem si, kolika se můžeme spolu dožít, dokonce jsem byla později nervózní, abych měla dost brzy děti, aby si užil vnoučat, protože oba starší bratři žili daleko. Dnes už nemám rodiče. Byl to šok, bylo to bolestné, ale člověk to nakonec všechno vydrží. Naorganizovala jsem oba pohřby, kluci prostě nežijí v našem městě, jeden dokonce v USA, poplakala jsem si, vzpomínku na ně si dodnes haldím a hýčkám. Smrt rodičů je smutná, ale přirozené je, že odejdou dříve než děti. Hrozné mi připadá, když své děti přežijí a snad ani není podstatné, kolik těm dětem je let :( Je přirozené, že člověk se bojí o své blízké, ale ten strach by měl přiměřený, enměl by přerůst do měřítka, kdy začne ničit, omezovat, škodit, kdy člověk cítí už jen strach a ne radost. Čas, který je na společně vyměřen, bychom si měli umět užít a ne protrpět, nelze ho vrátit...
P.S. Úplně postačí, když začneš s malinkými dobrými skutky a nezapomeň se odměnit za každý úspěch a vyhranou bitvičku !!!

Jarko-Mirko, můj problém je v tom, že necítím dlouhodobě utrpení. Občas horší den a chvilka přijdou. V době před 6 lety, kdy jsem opravdu trpěla převelice, ataka byla na denním i nočním pořádku a zoufalý přítel mě po 4 měsících bez viditelného zlepšení odvezl do lázní v Jeseníku, kde jsem se nakonec bez změny lékové léčby "odrazila ode dna". Takže můj stav šel rapidně nahoru, nasbírala jsem dost informací o PP a taky objevila tento chat, kde jsem zírala, kolik lidí trpí tím, co tak důvěrně znám. Havní, co jsem chtěla napsat je to, že jsem tehdy v lázních položila doktorce psychiatrie položila otázku, jakou mám prognózu. Vím, že se mohla mýlit, někde v duši plamínek naděje pořád plápolá, ale řekla mi velice hezky, ale taky velmi jasně a nekompromisně, že po těch letech, kdy PP nebylo možno léčit, protože oficiálně nebyla, že zkrátka po těch letech, ať nečekám, že budu někdy zcela bez problémů ani bez léků. Že jde o to, naučit se s ní žít tak, aby mi co nejvíc snižovala kvalitu života. A tak vědomě i podvědfomě se podle toho řídí. Včera, jak jsem už psala, jsem měla slabou chvilku, která jsou vzápětí vykompenzovala romantickou projížďkou s přítelem. Večer jsem bez problémů usnula, ale ve 3.30 mě vzbudil nepříjemný sen, tak jsem si četla až do rána, kdy jsem si přivstala a šla na hodinu uplavat si tu svou míli. Ano, i dnes s léky, ale šťastná. Když budu mít štěstí, vyjedu si chvilku v podvečer na kole a užiju si s foťákem krásných jarních barev v nádherném světle, které jasné dny dávají... Vnuk dnes dělal přijímačky na gympl, je mi jedno, jestli ho přijmou, ale mám radost, že jsem ho mohla povzbudit, pomoci zbavit trémy a že to zvládl celkem v klidu, aniž by se hroutil nervozitou. Řekni sama, není to moře důvodů ke štěstí? Na co bych si měla stěžovat? Na to, že je mi občas těžko? Někoho třeba pozlobívá žlučník, slinivka, průdušky, migréna či ledviny a mně je semtam úzko, ale v podstatě jsem velmi šťastná, mám možná mylný dojem, že žiju, že neživořím a to v mnoha směrech... Tak nějak to se mnou je. Možná, že benzodiazepimy jsou jen kosmetika, ale řekněme, že mně stačí trochu přišmrncnout oči a rty, že netrvám na plastice, liftingu, že to třeba nechci zguntu, že se mám ráda i s mými úzkostmi, zejména, když mně je doktor nenutí, ale právě naopak. Věta, o tom, že si někdo zvykl nekvalitní život mi připadá hloupá. Je to jako kdybych vnucovala nevidomému nebo nepohyblivému člověku, který je na vozíku, ale šťastný, odstranil bariéry a žije maximálně naplno, tak vnucovat mu, že bez očí a s přerušenou míchu to stejně není plný život, ale že si něco nalhává. Myslím, že tak, jako u léků a terapie ani tady neexistuje universální řešení. Dokonce si myslím, že Tvá psychiatrička je dobrá doktorka, která to myslí dobře a dokonce klientovi celkem jasně vysvětluje, což příliš mnoho doktorů vůbec nedělá... Víš, to je možná moje tvrdá hlava, ale není nikde psáno, že třeba už zítra nezačnu brát AD. Mně se docela líbí, jak sis na mě zasedla. Tobě taky krásné, už jen odpoledne :-)

Omlouvám se za chyby. Psala jsem moc rychle a chybičky se vloudily.

Ahoj Pajko,dívala jsem se jak jsi popisovala své prolémě Evě. Jsou dost podobné mým. To, že bych dostala jednou za den paniku by mně tak nebralo, protože jsem v obraze, určitě bych ji vydýchala a ono by to rychle odešlo/vyzkoušeno/ Ale u mě se také jednalo o úzkost a neklid, který mě pronásledoval celý den. Ne vždy, to jsem si drobila Neurol na malé kousíčky, jak píšeš. Stále jsem se houpala na vlnách lepších a horších dnů. Člověk nemůže mluvit o tom, že to zvládá ale jenom o tom, že si zvykl tento nekvalitní život žít Má psycgiatrička, která mě rok a půl přemlouvala na antidepresiva mi vždycky říkala ,že všechny ty benzodiaz.jsou jenom "kosmetika" a pokud se chci vyléčit, musí to být zgruntu.A měla pravdu.
Nemysli si, že jsem si na tebe zasedla a rozhodla se tě vmanévrovat do AD.Píši ti proto, že hlavně tvé příspěvky mě zaujaly. Jak ochotně se každému snažíš radit a jak jsi ochotna reagovat i na ty názory, které se neztotožňuji s tvými.Do vaši diskuse se nemohu zařadit, protože už přispívám jinam a časově bych to nezvládla. Tak ahoj a moc pěkný den!!

Jednou vymyslím elixír na PP a deprese ,,hlavně mi všichni napište jména,abych mohla Vás tam napsat kdo se na elixíru podílel.Bude z toho Nobelova cena ,,už to vidím titulek bude, PANICKA PORUCHA s.r.o :-)))) krásnou noc.

Evi ,,já se vlastně už od mala bála,že se někomu něco stane ,,plakala jsem ,že nechci nikdy aby mi umřeli rodiče a nikdo to si pamatuji.Syn se narodil s kosmetickou vadou a já tu operaci jeho děsně prožívala v nemocnici jsem nespala hlídala mu ručičky ,aby se neuhodil a hrozné emoce ,dyž jsme jeli domů myslela jsem ,že to ze mne spadne ,ale nestalo se tak.Stále jsem cítila takovou tíhu.Potom mi onemocněla maminka řekli ,že má Parkinsona ,ale ted po třech letech ji řekli ,že ho vyloučili ,,,vždy ,když je mamince lépe je lépe i mne.Chlapa mám :-))),ale je v cizině na práci :-(.Už ted přemýšlím jaké babičce zítra potáhnu 10 km tašku ,aby to byl dobrý skutek a já tu medvědí kůži sundala ještě ji v lese nasekám dříví ,,když už tak už ..Mějte se krásně

Pajko,
potrebovala bych neco jako ty. Mit nakou berli v tasce a opravdu az v pripade nejvyssi akutnosti to slupnout. Muzes mi napsat, jak se konkretne jmenujou? Vim, ze na kazdeho z nas pasuje neco jineho a samozrejme si necham poradit ve st od doktora, ale nemam vubec prehled. Urcite je dobre se odreagovat v prirode, to mi take pomaha. Sport a pohyb. Clovek pak ma ze sebe radost. Na druhou stranu to ted taky nelamu pres koleno, kdyz citim, ze uz toho je moc. Prece nebudu nekde litat s vydesenym ksichtem:) Mit oporu v rodine a blizkych je velka opora. Nevim, co bych si tenkrat pocla bez sve mamy. Co se tyka tech leku, chci se prave dozvedet co nejvice od doktorky, jsem laik, ona odbornik.
Zdenko, tenkrat to byla takova blba zivotni etapa. Ztratila jsem nejlepsi kamaradku, ktera tragicky zahynula, nezila jsem zrovna jako hodna holka (18 let) a psychicke problemy byly na svte. Nevedela jsem, o co jde. Brala jsem vice leku, ale pamatuju se na jen jeden nazev, a to byl Seroxat. Mela jsem pak problemy s vysazenim. Ale tenkrat byly prasky jedine reseni + samozrejme ja jsem se sama musela dat do kupy. Trvalo to rok a pul. Byla jsem i mesic a pul v nemocnici. Pak uz to bylo ok, vsechno bylo v pohode. No a ted je to zpatky, ale v jine forme. Tohle budu asi resit trochu jinak. Ale u kazdeho z nas je to individualni a s leky by mel poradit az doktor. Psychiatr nejlepe. Kazdopadne, kdyz clovek citi, ze se u nej neciti dobre, mel by si najit asi nekoho vhodnejsiho. To jsem udelala taky. Prvni mi prave dala ctyri tuny leku a nepromluvila se mnou pomalu ani slovo, tak ted jdu k jine, kterou mi doporucila kamaradka a uvidim.
Ja nevim, co se presne deje tobe a jak ti to vzniklo, jestli chces, klidne mi to napis. Cloveku se take ulevi, kdyz se muze nekomu sverit. No a konicka urcite:) Chlap je taky dobry napad, jestli nemas zadneho doma:)) Urcite je dulezity, ze ac mas blbou naladu a nechce se ti vubec nic, protoze mas pocit, ze proste nemuzes, tak se drzet svyho pevnyho radu a neprestavat delat veci, ktery ti driv prinasely poteseni:) Tobe preju take pevne nervy a dobrym skutkum zdar:)) Neboj, zvladnem to a Pajce dekuju za podporu:)

Pajko jsi moc fajn ,,jsi hrozně hodná.Píšeš tak citlivě,když ti není dobře tak stejně druhého podpoříš.:-)Začala jsem cvičit 5 tibeťanů a lachtánek říká "mami proč se u toho tak klepeš ":-))))Pajko

Evi 12,,jak jsem četla tak ty jsi si tím už prošla a po několika letech se ti to vrátilo nemýlím-li se .Brala jsi tenkrát nějaké léky ? Já jsem si také celou dobu říkala ,že léky až naposledy ,že to je to poslední.Děkuji za podporu já tobě ji přeji také.Každý den uděláme dobrý skutek a budeme se vzájemně informovat :-))))))jak psala Pajka.Co nám jistě i posílí sebevědomí.Určitě by to chtělo si najít nějakého koníčka začnu s chlapem :-))) to byl vtípek nejapný.Držím ti palečky at je ti jen lépe a lépe.Měj se moc fajn a pevné nervy :-)

Evo12, nebraň se lékům, kdyby Ti měly pomoci překonat tu nejhorší fázi. Panikáři jsou lidi nadmíru opatrní, nedovolí si přepych získat návykovost na lék. A navíc ta návykovost je velice individuální. Je velký rozdíl vzít si lék na potlačení nepříjemných stavů anebo k navození dobré nálady. Možná by Ti mohly pomoci i léky homeopatické nebo na bázi bylinek.

INFO: Osteospermum hlasí katalog OBI za 39,- Kč/ks v 11 cm květináči. Je označeno jako zimozelená trvalka, takže u mě získalo ještě více sympatií :-)

Zdenko, děkuji za sluníčko i srdíčko :-) Kdyby se Ti aspoň trošku konečně ulevilo...

Lamko, teď žádného mazlíčka nemáme. Ale Agunka mi připomínala v mnohém mě. Nachlazení tedy nemívala, vůbec byla celý život zdravá a hravá, ale taky velice úzkostlivá. Dalo by se o ní říct, že jak velká (briard), tak bázlivá. My jsme se vedli ní nebáli, protože její velikost budila respekt, ale rozhodně nebyla útočný pes, naopak. Když si vzpomenu, jak se bála střelby, ohňostrojů, petard, ale taky třeba výstražného zvuku na železničním přejezdu, to se dokázala utrhnout a utéci neznámo kam. Nakonec ji chuďátko, naučili jezdit i vlakem, ale vím, že každá cesta do nebo z Olomouce byla pro ni expotice :( Takže ne všechno, vlastně jsem nijak nemocná nebyla, když jsme ji měli, ale úzkost uritě, prostě psí panikářka... A kočku jsme měli v době, kdy mi začala PP otravovat docela vážně život, ta byla v pohodě, ale hodně se držeůa v mojí blízkosti, chodila za mnou spát do pokoje i se psem. Do postele ne, ale obě chtěly být blízko mě. Nevím proč. Možná proto, že se zvířaty hodně komunikaji a jsem na ně hodná, to neznamená, že je rozmazluju, ale dávám jim najevo lásku. Jiné vysvětlení nemám. Přilnul ke mně i sousedův labrador nebo firemní vlčák.

Evi12, beru "jenom" léky proti úzkosti a to podle potřeby. Takže denně. Nechápej to, že mám denně ataku, ty už mám opravdu velmi vzácně, ale neklid, nervozitu, úzkost pocítím téměř denně. Po těch letech jsem se už možná překulila do generalizované úzkosti, takže si vezmu raději lék, než bych nechala úzkost dojít do extrému. Taky vím, že jsou dny, kdy je mi líp a pak si tablety drobím na miniždiníčky a v ty, které jsou náročnější pro různé důvody, tak sice nerada, ale pokorně sáhnu po tabletě celé. Mám své slabosti. Třeba dnes mě syn s rodinou volal na projižďku na kole a bruslích. Vzala jsem si lék, ale než přijeli, spíše se mi úzkost stupňovala. Snacha mi docela rozumí, řekla jsem, že nejsem OK, že nechci riskovat. Nepřemlouvali mě, pochopili to. Ví, že jsem s nimi moc ráda, že to nebyla výmluva. Ale vše zlé je k něčemu dobré. Nechtěla jsem to jen tak vzdát, venku bylo opravdu překrásně a mně se podařilo přemluvit přítele, abychom si spolu vyjeli a ty 2 hodiny jízdy po lesních pěšinách stály zato a oba nás to osvěžilo. Takže nefňukám, nelituju se za slabost, kterou jsem v jednu chvíli nezvládla, takový debakl to zase nebyl a nakonec jsem přece vyjela.

Zdenko, Evo12, žádné výčitky z toho, co sem píšete! Jenom se z toho všeho pěkně vypište. Především k tomu je ten chat určen. A zkuste praktikovat něco, co vás osloví z rad lidí, kteří se snaží pomoci najít vám cestu k normálnímu životu bez utrpení. Ale nepřestaňte psát, pokud tu potřebu cítíte.

Honzo, psychoterapii Ti psychiatr nikdy nenabídl nebo nenavrhl?

Zdenko, taky bych se ptala a ptala:) Asi je pro nas pro obe dulezite mit nejakou zpetnou vazbu a mit nejaky bod, od ktereho se odpinknout, nez se porad vznaset s nafouklou hlavou s tema svejma divnejma myslenkama. Taky si pripadam blbe, ze se lituju a vnimam ted celej ten stav strasne negativne. Pamatuju si, ze driv, kdyz jsem se z toho dostala, byla to velka drina, ale mohla jsem si opravdu se sebeuspokojenim rici, ze vsechno zle je pro neco dobre a co te nezabije, to te posili. Ja s tim stavem taky nechci zit do smrti. Ale opravdu je pravda, ze clovek si od toho musi pomoci sam. Nez si tohle clovek uvedomi a zacne se podle toho chovat (i kdyz to je moc tezke), bude se placat porad dokola. To uz mam taky vyzkousene. Ale je moc fajn, vedet, ze v tom nejsi sama, ze kazdy ma problemy a spousta lidi jeste mnohem horsi, ze ti BUDE lepe a ze ac ted ta situace je pro tebe moc tezka, a kdyz jsi v neklidu tak uplne neprekonatelna, musis porad v sobe verit tomu, ze se to zmeni, neni to navzdycky. Ja vim, ze to tak je. Kdyz mi je spatne, budu sem psat samy ouvej, pak se "napogramuju" na lepsi pohled a pisu zrovna tohle. Taky mi vadi, ze jsem labilni a nemuzu a omezuju sama sebe a predstiram, ze je mi fajn a pri neni... Nejlepsi asi je si smirit se sama se sebou a nabidnout sama sobe pomocnou ruku. Nelitovat se, ale mluvit sama se sebou s nadhledem. Zamestnat se nejak (treba chodit behat jako ja), nepitvat se, nelitovat se, obcas si pobrecet ale ne furt:) a zacit situaci resit. Predtim jsem rikala, ze pujdu k doktorovi, ale leky brat nebudu. Ted po tejdnu hnusny uzkosti atd.... tam jdu ve stredu, chci odpovedi na otazky:)) a leky si klidne predepsat necham - ale ne ty navykovy. Asi je dulezity vedet, ze se to nekam posouva dopredu a snazit se na sobe pracovat. Myslim, ze nejsi laxni, kdyz uz sem pises a zajima te co a jak, uz to je znamka toho, ze s tim chces neco udelat. Jak jsi zjistila, nejsi v tom jedina a spousta lidi uz jsou mnohem dal a lip na tom a my je proste akorat budem nasledovat. Verim, ze ti bude lip a nic si nevycitej.

Lamě i Pajce děkuji za reakci na můj článek.Jde o to,že ty léky mi po této době sám vysadil psychiatr.Paroxetin jsem bral ješte v kombinaci se Seroquelem,a to je prý nějaký nový lék.Každých čtrnáct dní mi odebírali krev a posílali na kompletní analízu do Anglie,do nějaké laboratopře.V uterý zase budu mluvit se svým psychiatrem,tak se ho na to zeptám.Měl jsem také za to,že se y léky budou užívat několik měsíců a pak postupně vysazovat.Takže ted jsem z toho trochu zmatený.

Ahoj Evi ,,co píšeš cítím také a plno dalších věcí ,,ptala bych se ptala ,ale nechci tady narušovat dobrou pohodu už takhle jsem dost otravná ,že stále jen negativa a sebelítost píšu o sobě.Taky nevím proč a jak a ten smysl ,,,přijde mi vše nějak zbytečné nějak o ničem i když je to krásné usměji se ,ale nevidím ten smysl toho .Hlavně strach z toho ,že budu pořád stejná a to nechci s těma myšlenkama bych žít do smrti nemohla.Píše se mi to špatně ,ale je to tak přijdu si ke všemu laxní a labilní prostě o ničem.Když se přemlouvám vydrží mi to chvilku takové to ,že se pro něco nadchnu ,ale jen na chvilku.Opravdu se omlouvám mějte se

Zdenko, asi to mame podobny. Mne jeste pomaha obcas to, co by mi asi poradil muj nejlepsi pritel. Pokud se na to koukame - ze nam je zrovna divne - ze sveho pohledu, mame tendence se litovat a bat atd... ale lepe je se snazit si aspon vybavit, ze nekdo jiny by nam rekl, zbytecne se tim nezabyvat, nadech vydech a bude lip...

Pajko - tak ted jsem zjistila, ze jsi mi odpovedela uz predtim (myslela jsem, ze ten muj prispevek se predtim nevlozil).
Andulko - nevim, zda to je deprese. Ja mam takovy mix depky ne v pravem slova smyslu a uzkosti az panik.
Desi me vsechny novy neklidny myslenky, ktere jsem driv nemela. A stejne jako hodne ostatnich me bere silu to, ze to jednou prekonam (jako pred sedmi lety) a najednou je to zpatky. Ze to muze teda prijit pokazdy?
Ted jak sem psala prispevky Zdenka, tak jsem se vzila do jejich pocitu - mam to docela podobne.
Je to dost vysilujici. Premejslet sama o sobe, jestli se teda jednou zblaznim a budu nesvepravna. Nebo mi nekdo blizky zemre a ja si pujdu rovnou nekam skocit. Jeste, kdyz se mi k tomu pripojilo, ze obcas nevidim v nicem smysl. Nebavi me ani mluvit. Nemuzu jist a spat.
No a jak Pajka psala o sebelitosti, tak to je emoce, ktera je mi bohuzel blizka. Nechci sedet v koute a brecet nad sebou, to urcite ne. Hlavne me posiluje vedomi, ze jednou uz jsem si to prosla a zvladla. Jenom nevim, co to vsechno znamena. Potrebovala bych se nak dostat k jadru - co me to napada a proc, jak na to, cemu se vyhnout, cemu ne... Mam jenom takovy to obecny povedomi, ale jeste to neumim moc pouzivat, kdyz mi je blbe. Pajko, s dychanim mas pravdu, budu se tomu venovat jeste lepe a diky za ten odkaz.
Tak se mejte a nezlobte se, ze ted sem pisu samy negativni veci, nevim kudy kam a tady vim, ze mi muzou odpovedet lide, kteri tusi, o cem pisu. Jinak delam, jakoze nic, ale stejne to je videt a ja bych nejradsi zalezla nekam do kouta.