Kdy jste se naposledy počůrali? :-)

To Kamil - no mamka je naštěstí v pohodě, takže se tomu nakonec smála.. Ale kamarádka na mě koukala dost divně, když jsem se jí ve škole svěřila:-(((

No právě Vlasto! Počurala jsem se ve čtrnácti letech. Vím pochopitelně že to není správné, ale určitě jsem se tehdy nepočurala schválně. Vyhubováno jsem za to ale dostala, hlavně jsem to ovšem schytala, protože jsem se k tomu nepřiznala a chodila v "tom"... To pochopitelně také není správné, ale přiznat se před celou rodinou na svatbě, to je pro holku v takovém věku prostě nepřijatelné... Když by se tehdy nic nestalo a podobná příhoda se mi stala dnes, tak bych to asi řešila s jistým nadhledem, ale když nejsi čtrnáctiletá holka, která si myslí že je právě dospělá, tak to nemůžeš pochopit! Kluci to asi berou jinak, ale já mám z toho a hlavně z přehnaných reakcí na tuto příhodu trauma neskutečné. Chápeš, co jsem tím chtěla říct?

Míšo, tohle je nebezpečné. Pak to končí, jak se to stalo tobě. A co na to říkala máma? Mně se to stalo taky v devíti, až na to, že se mi zdál sen někdy v noci a vzbudil jsem se až ráno.

Je mi to trapné, ale já se naposledy počůrala ve svých 9-ti letech.. Bylo už k ránu a tak za hodinu jsme měla vstávat do školy, chtělo se mi strašně čůrat, ale poněvadž jsme byla líná vstát, tak jsem si říkala, že to ještě vydržím. No, pak jsme začínala zas usínat a zdálo se mi, že jsme šla na WC, sedla si na mísu a začala čůrat, no a v tý chvíli jsme začala čůrat doopravdy, takže jsem si pročůrala matraci..:-o

A kolik ti prosímtě bylo? Když tady tak čtu, kolik zvás za to, že se počůralo dostalo vyhubováno, tak to snad ani není normální! Vždyť je to tvůj problém, a ne rodičů, tak proč to řeší? Navíc myslím, že každej ví, že to není správný a tak není třeba za to někomu ještě hubovat jak malému děco, aby si to uvědomilo. Navíc tím nikomu eveidentně nepomůže, spíš naopak...

Adélko, z Atlase si nic nedělej! Chápu Tvé pocity a "dusnost" atmosféry u vás doma. S tou Tvojí mámou, to je smutné. A tyky se Ti už stalo, že Tě honila preventivně na záchod? A hlavně, už se Ti stala ta nejpotupnější věc, co se stala mě? Totiž že Ti máma kontrolovala kalhotky, zda nejseš mokrá, nebo špinavá?!? Třesu se jenom, když si na to vzpomenu! Jak jsi se vlastně počurala naposledy? Před kým? A snažila jsi se to utajit? Taky to na Tebe přišlo tak najednou, skoro bez varování? A co se týče těch kalhotek, snad by máma nechtěla, aby jsi je ještě znovu nosila??? Jo, nemyslíš že ta teplota a bolení břicha je nervového původu? A drž se táty. Snaž se komunikovat, když je to s ním trošku lepší. No sestru a spolužáky asi nepředěláš, to musíme vydržet! Drž se :-)

Atlasi, ty se sem nepleť, když nepotřebuješ nic napsat k tématu.
Klárko, díky za povzbuzení. Ty první dvě počurání byly při smíchu. A nebylo to naráz. Vždy takové pořádné učůrnutí. A letos o prázdnínách jsem vypila nějakou tu kofolu a pivo, tak jsem to prostě nevydržela. Sestra se mi pořád směje, začala mi říkat počůrando a teď se směje tomu pokakání. Naší se za mne docela stydí. A teď po té velké nehodě ve škole není s mamkou ani řeč. Zlobí se na mne nejen za tu ostudu, ale i proto, že jsem kalhotky neprala, ale spláchla. Není s ní řeč, otec je trochu lepší. Tak snad ji ovlivní. A ve škole se mi smějí, padají urážky. Už aby bylo po maturitě. Jak jsem psala o té omluvence, tak nakonec na ní asi dojde, protože mne bolí hlava břicho. Už jsem byla dnes několikrát na velké a i sezní u počítače mne trochu zmáhá. A teplota je už horečnatá. Jak se dám do kupy, tak se ozvu. Dík za pozitvní postoj. Adéla

Tak zrovna taková Ivka. To je krásný přklad smyšlených nesmyslů. Trochu fantazie, pane autore Ivky. Moc se to opakuje, je to dlouhochvilné a nemá to už žádnou úroveň :-) :-) :-)

No Klárko, nebylo to nic příjemného, navíc jsem strašný srab a nebyla jsem schopná se přiznat i když to bylo naprosto jasné jak na tom jsem a ještě jsem na kamarádku křičela, že to tak není, byla jsem prostě hysterická, tak dlouho si dávám pozor a skoro se s ní nesměju a teď se jí zase po dlouhé době povedlo mě rozesmát a já se zase skoro počůrala.

Tak se Ivuško svěř. Vím že Ti je to asi nepříjemné, ale nedělej s tím takové tajnosti... Když chceš pomoct, tak sem prostě musíš napsat, co se přesně stalo.

No Klárko zase se mi stala taková menší nehoda, a navíc zase před tou mojí kamarádkou. A to jsem si s ní chtěla promluvit.

Zdravím Bože! Rád Tě poznávám alespoň takto :-) Ale jinak máš pravdu. Já se například se svým názorem neskrývám a myslím si to samé. Většina příspěvků je psaná jen pár autory a vsadím botky, že to nejsou mladá děvčata...

Adéla: Jistě, pobere i průjem a neproteče, aspoň z většího ne.
Marťa: Myslel jsem to tak, že to řeknou lidem z příbuzenstva a příteli, ne třeba sousedce.
Majka: Ty jsi tedy číslo :-) A zopakovala sis to někdy?

Soudě dle neustále podobného stylu psaní těchhle "Adélek", "Ivek" a "Klárek" atd. bych tipovala, že to píše jedna a tatáž skupinka individuí ... to jsou furt výrazy jako "Lcvrnkla", či "ucvrnkla" "do gatěk", "prasisko" atd. Zamysli se nad sebou, ty zoufalče.

To jsem moc rád, že se k tomu konečně někdo přiznal :-) , tedy jako k tomu že je to vzrušující... Já to zkoušel taky! A to jsem chlap, tedy jsem to záměrně pustil do kalhot. A kupodivu jsem se v daný okamžik bál taky nejvíc toho, že to někdo uslyší. Vím že je to nemorální a neslušné k dalším návštěvníkům a uklízečkám. Ale nemohl jsem si pomoct... A víte co? Bylo to fajn! Pochopitelně pokud jste na toto téma ujetí. A myslím, že je nás tady dost! Protože ne každý, kdo sem píše je skutečně ta a ta holka... Máš li zájem si dopisovat na toto téma podrobněji, napiš: atlas.p"atlas.cz A předem se omlouvám za pohoršení všem, kteří se píšou skutečné příběhy a mají skutečné trápení. Vím že i takových je tady dost a skutečně nikomu nepřeji nepříjemné zážitky, když nejsou dobrovolné.

Atlas: No, napřed jsem se smála, a to jsem chtěla na WC, ale pak to bylo tak napínavý, že jsem prostě řekla, že to hold pustim do sedačky :). Pocity byly zvláštní. Přineslo to vzrušení i strach z toho, že to někdo uslyší, ale nikdo to neslyšel, tak to bylo v pohodě.

:-) ... díky moc Martinko

Klárko, tvoje poslední věta, co píšeš Adélce, mě naplnila optimismem, že to sama zvládneš. A uvidíš, že nakonec budeš vědět jak. Protože člověk se zná nejlíp sám a sleduj,že i názory na to, jak bys to měla řešit, jsou různé. Kamarádka ti radila terapii šokem i před někým, spolu jsme debatili o té možnosti, ale pouze doma v soukromí (nevěřím tomu, co píše Kamil, že by to někdo z rodiny někde rozkecával), můžou pomoct i terapeuti cizí, to zase má Kamil pravdu, ale ne každému to je po chuti rozebírat taková choulostivá témata s cizím člověkem, který je sice třeba profík, ale nemá k nám žádný vztah, jsme pro něj jen případy z ordinace a u soukromých terapeutů navíc hrozí, že ti budou sezení protahovat a nastavovat kvůli výdělku (znám takový případ ve svém okolí). Na tvém místě bych zřejmě volila pořadí dát se prvně do pořádku zdravotně, pak si to ještě celé produmat a když něco zkusit, tak asi doma. Nejlíp by bylo povznést se nad máminy poznámky, jsou tak jak tak nešikovné, ale mámu už nepředěláš, důležité je, jestli se máte rády. Tak si ty poznámky a kontroly neber moc k srdci, zkus nad tím mávnout rukou, třeba pomůže už jen tohle. Dál držím palečky.

P.S. omlouvám se za překlepy, mám stále docela horečku...

Adélko, vítej ve smutném klubu. Nejsi sama, jak vidíš. Nebudu Ti říket, že o nic nejde. Když si přečteš můj problém, tak Ti je jasné, že jsem se s tím nevyrovnala. Ale musíš se naučit s tím žít! A já se rozhodla, že pro to udělám cokoliv. Zajímalo by mě, jak se ke Tvému problému postavilo Tvoje okolí? Tvoji rodiče, sourozenci, přítel a tak. Na tom asi záleží skoro tolik, jako na samotném počurání. Vždy jsi se počurala smíchy? A úplně? tři krát za několik let zase asi není tolik. A co se týče toho pokakání, muselo to být určitě velice šokující a deprimující. Brr, to asi musíš vydýchávat až do dneška. Ale jednu věc si pamatuj! Tohle není Tvůj trvalý problém!!! Jak jsi sama psala, asi Ti nesedl oběd. Nic víc, nic míň! Stračný prožitek, ale ojedinělá! Asi se nebude nikdy opakovat! Nebo třeba za dvacet let. Já se osobně ještě nepokakala a pochopitelně se takové chvíle obávám, ale když by se tak nedej bože stalo, tak předpokládám, že to bude z podobných, vyjímečných důvodů, jako u Tebe. Napiš sem úplně všechno, je tady dost hodných lidí, kteří se Ti nebudou smát budou se snažit Ti poradit a pomoct! Neboj se:-)