Panická porucha PP7

Hani, už se manžel uklidnil ? Doufám že jo, taky mám pocit že jsi zaujala "bojovný přístup" :o))) To je fajn. Fandím :o))

Jitko, ta naše choroba je hnusná, ale určitě Ti jinak nic není. Problém je prostě v tom, že se nám to projevuje jako reálné nemoci, já víj jak Ti je, tak jsem si to před dvěma lety prožívala taky, strachy, že mám něco se srdcem, že mám rakovinu plic, že se udusím, umřu, zblázním. A jen jsem se dostala do větší paniky a bludného kruhu, protože sebemenší nepohodlí nebo pocit, že mě někde píchlo jen vyvolal strach a následně paniku. To víš že taky mám stavy, kdy si přijdu "zaručeně nemocná", mě se to bohužel střetlo s tím, že jsem byla nemocná a pak se mi vrátila ne PP ale PP+úzkostná porucha. To je pak člověk hodně smutný z toho, že si myslel, že se to nikdy nevrátí. A bylo to v podstatě do doby, kdy jsem neměla nějaké stresy, větší starosti, naopak jsem žila úplně jinak než dřív. Zhubla jsem (hodně), cvičila, zdravě jedla, četla. A stejně se ta potvora vrátila a ještě s kámoškou. A jestli je pravda, že se to může časem právě takým přístupem stát opravdovou nemocí, honem zapomeňme na takové myšlenky.

Hanko, jo, to počasí se zbláznilo, tlak lítá.

Jitko, nebuď paranoik, před rokem a co z toho jako vyvozuješ ? Jako že za rok je to jinak ? Víš co se říká: čím víc se v ho... hrabeš, tím víc smrdí.

Já mám také dost vyšetření za sebou, ale bylo to už před rokem...:-)

Jitko B.včera mě také píchalo hnusně u srdce.Tak to bylo něco ve vzduchu

Jitko, já mám teď tu výhodu, že mě doktor nechal udělat vyšetření jak na plicním, tak echo srdce a kde jaké testy. Takže se nemusím zaobírat jako dřív každým píchnutím a mám na tuty jistotu, že je to psychika. To dodá hodně klidu , protože nemusíš labotovat s nemocemi, což v našem případě k tomu máme velké sklony :o)))

Jitko, v tom máš pravdu, já mám zkušenost s lékaři a těch chápajících s dobrým přístupem bylo bohužel minimum. Konkrétně celkem 3. U zdravotních sester to byla 1, která viditelně tu práci dělala s láskou. Jinak má člověk pocit že obtěžuje. Hlavně proto už nejezdím ani za pohotovost na injekci. Mimo jedné doktorky jsem byla pro každého za blázna, který se léčí na psychiatrii, jeden starší doktor na rovinu zaujal přístup, že jsem fetna, co chce fet, injekci mi nedal, když jsem mu říkala, že můj doktor je na dovolené a psychiatrička slouží celý týden v nemocnici a kdyby mi nedošel Rivotril, určitě bych ho neobtěžovala, ta sestra co tam s ním sloužila pronesla "a jéje" a doktor měl milion keců, ale alespoň ten Rivotril mi dal, protože tam začal klepat manžel, co se děje, že jsem tam tak dlouho a když ten doktor viděl, že asi nejsem nějaký narkoman, tak byl ticho. Ale stejně jsem si to pak musela protrpět, protože to došlo tak daleko, že Rivotril nezabíral a já ráno volala do nemocnice a nakonec jsem sehnala svou psychiatričku, která dojela do ordinace a injekci mi píchla a samozřejmě nadávala a nechápala, co to bylo za doktora, že si to zjistí. Tak to jsou mé zkušenosti s péčí lékařů ohledně PP.

Evíčku - já jsem zdravotní sestra a za 2 roky praxe v nemocnici jsem získala dojem, že většina doktorů i sester dělá svou práci naprosto rutinně. Žádný skutečný zájem o pacienty. Jen udělat, co je nutné a hurá domů za rodinou.
To je jeden z důvodů, proč jsem nešla jako sestra pracovat. Nechtěla jsem být také taková.
Když mi není dobře, tak se snažím něco dělat, nějak odpoutat myšlenky. Ale včera to byla síla. Hlavně když mě píchalo u srdce... No, znáš to:-)

Reno, já bych na Tvém místě do toho šla. To je jako já s tím chcípnutým ptákem na terase. V životě bych se k tomu nepřiblížila. A nakonec jsem ho dokázala sebrat a vyhodit do popelnice. Sice to nebylo příjemný, ale nikdy bych neřekla že to zvládnu.

Jitko B.tohle znám uplně přesně,kdybys měla embolii,nemůžeš dýchat a většinou se složíš,tak jak to proběhlo u mé kámošky,ale dneska jsi sice unavená,ale funguješ ,tak to tedy asi embolie nebyla,jinak se to pozná,když ti natočí EKG,pak dostaneš léky na ředění krve.Zvláštní je,že mně se včera večer také udělalo blbě a nejen mně a dnes šel strašně prudce tlak na barometru nahoru,takže neboj.

Jitko, tohle jsem dělala taky, autodiagnózy. Zaručeně mi z toho vzdycky vyšlo něco smrtelnýho. No a pak mě z toho začalo teprve jebat. Teď už nic nezkoumám. Já mám taky strach z nemocnic, když jsem šla na to plicní, kde táta umřel prvně, myslela jsem že nevyjdu schody. Pak jsem tam šla znova a vlastě jsem zjistila, že ti doktoři a sestřičky jsou jenom lidi a nikdo mi tam hlavu trhat nebude i když to tam na mě působí skličujícím dojmem. A ležet nepůjdu, i když mi není hej, protože by to bylo ještě horší. Mě spíš pomůže se něčím zaměstnat.

Ahoj.
Přidávám se k těm, kterým je nějak blbě. Já jsem měla krizi včera. Myju nádobí a najednou se mi zatočila hlava, potila jsem se a měla jsem pocit, že mi přestává bít srdce. Sedla jsem si, napila jsem se vody, ale špatně se mi dýchalo.
Hned jsem měla diagnózu - plicní embolie.
Naštěstí jsem nevyšilovala a přemýšlela jsem docela reálně. Co kdyby to vážně byla embolie? Kdy bych měla jet na pohotovost?
Já mám totiž z doktorů a prostředí nemocnice ještě větší strach než z nemoci.
Někdy se vážně bojím, že něco zanedbám.
Dneska je mi celkově divně a ležím.

Evičku,Pajko a Hanko moc moc děkuju za nakopnutí.Když to čtu tak se mě z toho derou slzy asi jsem už na nervy a hodně mě všechno dojme. V podvědomí vím a snad doufám že to zvládnu ale to hnusný rozhodování.Mám tisíc důvodů jet protože ta atmosféra tam je nádherná ale ta hnusná mrcha v hlavě mě blokuje.Vždyt to znáte.Zrovna před chvilkou jsme se bavili s manželem a já mu chtěla vysvětlit že potřebuju podporu a jistotu v něho.No a on se svým humorem mě řekl,že myslím na kraviny a že mě když tak šoupne do špitálu.Zabít.Tak jsem mu řekla že ted jsem opravdu klidnější.Proto jsem chtěla názor od vás protože vy víte o co jde a strašně si ho vážím opravdu.tak si říkám že snad nejsem taková sračka a že to dokážu když to dokážete i vy jak to tady tak píšete.Děkuju a zase někdy.Mějte se moc fajn.

Pajko, já Tě stejně poznala :o))

Reno neváhej a jed,budeš tam s manželem, a když tak si zalezeš do auta.Já bych tedy jela a agoru mám,to přece víš,a Tučný byl jen jeden,neboj a jed,to zmákneš Hanka
Evíčku-copak to bylo,tatka zlobil a takhle to dopadlo,chlapi jedni bídní,vid?Ale já taky nejsem uplně fit i když se snažím,,,,,,,,,,,,,

Pajka :-) sklerotická...

Baru, já mám najeto dost kilometrů a jsem i opráskaná v tom, kudy. 10 let denně a často i o víkendech 50 km do práce a zpět. Zvládla jsem párkrát docela sama Vídeň a zpět, malého synovce na letiště a z letiště. Byla jsem zvyklá dělat taxíka celému okolí, děti, než vyrostly a udělaly si řidičáky, výlety jsem musela zvládat, maminku nemocnou přemisťovat. Ale rok 2001 byla past, která sklapla a od té doby už se tomu vyhýbám. Řídím s jistotou, klidně a troufám si říct, že dobře. Začnu jezdit, sice ne po obchůdkách, to mě nebaví ani když mě tam někdo odveze, ale třeba zaplavat si, nebo dětem zajet navařit, vyžehlit... Mě pořád baví se o ně starat. Taky kolem té stavby, ale většinou musím mít den, musím se na to psychicky připravit. A taky, jak stárnu, vadí mi, jak autama zbytečně zamořujeme, takže i když pro mě může přijet auto z práce, raději jedu za pár korun autobusem. Nic moc zásadního nezměním, ale připadám si líp a navíc trénuju expozice přemisťování se a čekaček na zastávce atd. Přítel autobusem nejel ani nepamatuju. Mě by nejvíc donutilo, kdyby nebylo jiné řešení, ale jak děti získaly řidičáky, chtěla jsem velde nich co nejvíc najezdit, abych jim mohla předat praktické rady. Takže se ze mě postupně stal pasažér. O tohle auto se nemusím dělit, myslím, že po prázdninách ho začnu trošku víc využívat :-) a navíc už mám té značky třetí vůz, takže důvěrně známé ovládání.
K atakám ve spánku. Psychika panikáře reaguje nepřiměřeně na podněty zevnitř a zvenčí organismu. V nepřiměřených reakcích na podněty spočívá podstata atak i Panické poruchy jako takové. Zdravý člověk změnu zaregistruje, ale nevykolejí ho, nás totálně rozhodí. I ve spánku dostává naše tělo impulsy zevnitř i z vnějšku a reaguje a probudí nás cosi neidentifikovatelného a rovnou spojeného s úzkostí a už to frčí... A pak, třeba zlý sen, který si ani nemusíš pamatovat a hyperventiluješ u něj, nenápadně, ale přece a zase, chemie kyslíku je rozhozena, citlivec to zavnímá a ataka uprostřed sladkého spaní je tu. Vysvětlení je jistě mnohem víc. Kromě toho, když někdo prožívá úzkost každý den, je tak vystresovaný a křečovitý, že se ani ve spánku pořádně neuvolní a ataky ho nutně budí, pohoda, uvolnění čili relax se nekoná ani v noci. Proto je důležité se v takových případech zaklidnit léky, nedělat hrdinu nebo z principu lék neodmítat, škodí si tak mnohem víc než s ním a úzkostlivost graduje.

Reno, nebudeš v cizím prostředí. Na louce bude krásně a vždycky můžeš odejet dřív. Kromě toho na takové akci je zdravotnická pomoc na každém kroku, ale mám chuť Ti garantovat, že ji z důvodu PP rozhodně potřebovat nebudeš. Sbal se, nezapomeň na Lexaurin a vyjeď. I když si pomůžeš lékem, budeš se pak cítit rozhodně líp, než kdybys zůstala doma. dodáš si tím sebedůvěru a tu my všichni, kteří máme o sobě pochybnosti, tolik potřebujeme. Jeď, jinudy cesta ke zdraví ani nevede...

Evíčku, mívám to taky. Bývám unavená, spánek přichází, ale najednou cvak, leknu se a je pryč. V takových chvílích rozsvítím a zkouším okamžitě přeladit mysl na četbu, volně a dlouze dýchám a druhý pokus zpravidla vyjde. Měla jsem to tak i včera, usínala jsem kolem 23 hod a pak to cvaklo, tak jsem vstala, chvíli četla a šla na chvíli na net. No a pak sice jen necelých 6 hodin spala. Díkybohu za ně.

Jdu dokončit práci a frčím domů s nadějí, že bazén bude zpřístupněn, je tu nádherně. Ale není vyloučeno, že tam bude cedule "Pro nepřízeň počasí zavřeno"

Jo, ještě jedna ministory: včera jsem připravovala chlazené olihně-kalamáry. Jednou týdně tu dostávají široký sortiment chlazených ryb a mořských potvůrek. Jsou čerstvé, krásně voní slanným mořem, úplně se mi do nich chce zabořit nosík :-) Byly veliké a jak je tak kuchám jedna měla bříško tuhé jakoby vycpané. Ona vám v sobě měla sardinku!!! :-) Koupili jsme chlazené sardinkami nadívané kalamáry. Tak jsem se na ty dvě mořské bytůstky dívala říkala jim

Reno: já bych jela. Když jsem teď jela na výlet, taky jsem se bála. Doktorka mi dala taky Lexaurin 3, že si ho mám vzít tak kolem poledne, nebo když budu mím pocit, že je to pro mě náročné. Stačilo si ho fakt vzít jen jednou, byla jsem v pořádku a taky jsem skoro většinu času proseděla v autě. No, ale to musíš vědět sama, jak se na to cítíš, jestli to chceš vyzkoušet.
Báro: Taky nevím proč se to děje. Večer si přeci člověk oddychne a když to přijde na mě, je to vždycky večer.Ale už se mi stalo, že se mi zdál hnusný sen a fakt jsem se vzbudila se záchvatem. Já ty záchvaty občas mám, ale třeba chviličku a v pohodě, ale tohle byl nářez. No dneska to snad bude lepší. Usnula jsem až skoro ráno asi vyčerpáním a bát usnout se nemusíme, to bych tu už asi nebyla :o)) Ale taky to nenávidím, dřív jsem se dostala navíc do klasické paniky, teď už teda ne, protože mě to spíš jen obtěžuje, ale ne tolik děsí jako dřív. Ale jak se to rozjede, ani Rivotril to nezastaví, tak vlastně čekám, až to odezní. On ten záchvat trvá chvíli ale to než se tělo vzpamatuje může trvat den i dýl. Když si vezmeš, že tělo v té chvíli reaguje tak, že se snaží zásobovat krví ty nejdůležitější orgány, tak si moc toho ostatního nevšímá. Já mám kolikrát zimnici, úplně husinu, všechno mi tuhne a brní. No co se dá dělat.

Evi, já to taky tak mívám a NENÁVIDÍM TO, bojím se pak usnout a když už usínám, budím se s pocitem, že nedýchám. Na jednu stranu mě utěšuje, že tyhle příznaky nemám jen já a že to teda asi fakt patří k naší diagnóze, ale to nechápu, když usnem a tudíž na ten strach přestanem myslet, jakto, že nás to budí? Vím,že to i Praško píše, že ataka může přijít i ve spánku, ale proč? Kdyby se mi zdál nějaký hnusný sen a ve strachu přišla ataka, prosím, ale když se mi nic nezdá? Tady se zase vnucuje myšlenka, že to není jen psychika, prostě se asi nějak rozhodí chemie v mozku a bohužel se s tím asi nedá nic dělat, než počkat, až to zas přejde a hlavně se snažit nevyděsit se a říkat si, že to není nebezepčné (snad).