Úmrtí pejska

Tak jsem se zase rozhodla k vám přidat a napsat.Dny tak utíkají-Mirek má pravdu,člověk to ani nepočítá,běží prostě jeden za druhým.Ale to prázdno doma je strašné.Je mi smutno,snažím se bojovat.Ta bolest se postupem času trošku změní,člověk malinko otupí.Slzy se mi ale často derou do očí.Jak byly ty pěkné dny,tak muj partner šel chystat dřevo,zahání to prací,ale vím,že mu chybí,jak neustále kolem pobíhala,nebo ležela,odpočívala,když něco zaregistrovala,tak se zvedla,nebo štěkla.Šla jsem mu pomoct.Vždycky jsme na ni třeba jen zavolali,nebo pohladili.Prostě tu byla,bylo to tak normální,patřila tu a najednou je to pryč.Já zase brečím,člověk si to při tom psaní zase tak oživí.Ale nemáte pravdu Lino,jak jste psala o tom,co vám říkala sestra.Já jsem velice vděčná za tuto diskusi,za to,že vím,že nejsem sama.Jsem ráda,když napíšete své názory a pocity.Nevím,ale podle mne by bylo o hodně horší se tím trápit sám.Nemoci se svěřit.Vždyt svěřená radost dvojnásobná radost a avěřená bolest snad o něco menší bolest.Jen se musí svěřit těm pravým lidem.A za to děkuji,že se občas ozvete a napíšete.Někdy si říkám,že se do toho až opravdu moc zamotávám a až moc,opravdu,jakoby odešla nějaká etapa mého života,že si to tak velmi beru.Jestli už to nepatří do nějaké jiné diskuze,jestli by to nebylo pro nějakého odborníka.Čím se muže člověk potěšit.Včera jsem umývala nádobí a dívala se z okna.Na stromě tam seděl malý ptáček,ruzně poletoval.Život je opravdu tak strašně křehký,ale asi pěkný.Něco určitě je mezi nebem a zemí,já věřím že dušička Kety někde je.Ten,kdo se zaobírá asi takovými hodnotami jako peníze a majetek je asi strašně chudý.Říkám si,mám zdravou dceru,co by za to někdo dal.Ztráty asi k životu patří a určitě jich bude ještě více.Muj muž mi řekl-"Andrejko,prosím zkus to brát,že nikdo není nesmrtelný,nikdo tu prostě nebudeme věčně,tak to má být a je na světě"Možná si to on takto řeší v sobě.

Mirku,to bych ti strašně moc přála! Já tehdy hledala dokonce až v Anglii, kde
měl být údajně otec mého milovaného Stima.
Všechno se ale ukázalo zbytečné, nemožné dohledat..A tak jsem zůstala i nadále vnitřně osamělá,ač mám např.též 3 letého vnuka ale i vedle dětí ,které máš nepochybně rád,se člověk může cítit osamělý...
Píšeš, že dvakrát do stejné řeky nevstoupíš,souhlasím, ale tato řeka, řeka potomků toho, koho jsi miloval, je jediná,
kam bych vstoupila ráda i já. Budu na tebe myslet, snad se to alespoň tobě podaří.
Když se něco dozvíš a dáš mi vědět, budu moc ráda. A vůbec, sděl jakékoli své pocity
z jakéhokoli úhlu, kdykoli budeš mít chuť se podělit, ráda se dovím cokoli o tvých dalších cestách životem bez Alky, velmi jsi na mne zapůsobil svou upřímností a citovou hloubkou, což u mužů nebývá tak časté. Prosím neber má slova jako nějaké
předení opuštěné ženské. Žiju s manželem
a jedinou lásku,, kterou postrádám je ta, kterou mi dával můj nenahraditelný Stim.
Myslím na tebe a Alku a zdravím do lesů
Lina.

Zapomněla jsem se pod...Lino zdál se mi se kde jsem seděl s Ajinou vnučkou a už na tom pracuji.'AJA měla 3dcery v jednom vrhu,jedna dcera(elizabet) je v řecku,byla po A'JE chytrá a učenlivá,nevěřila bys kdo mě na tuto myšlenku dovedl,vnučka,jsou jí 3r.začínám s touto myšlekou koketovat od víkendu a hledám spojení na chovatele.Snad se ke mě štěstěna otočí čelem a já budu mít doma vlastní krev,už k vůli ALCE bych moc chtěl,i když dvakrát do stejné řeky nevstoupíš mirek

Mirku, Andrejko, měly Vaše...Zapomněla jsem se pod poslední příspěvek podepsat. Lina

Mirku, Andrejko, měly Vaše fenečky štěňátka? Kdyby ano, to by mohlo pomoci, mít vlastní krev Vašich fenek zase doma...
Po mém drahém Stimovi nebylo bohužel žádné, později jsem pátrala po někom z jeho blízký( chovu) ale nikde jsem se už nedopátrala. Ale vím, že jedině jeho krev bych tehdy s láskou vzala domů.... Tolik jsem litovala, že nikdy jsme nemysleli na jeho připuštění a poté, však víte....

Mirku,Vy a Andrea jste se mi zapsali do srdce tím nekonečně hlubokým žalem nad
odchodem svých pejsků, na Vás dva stále myslím. Jste po dlouhé době ti, jejichž cítění se nejvíce přiblížilo mému.Vy oba ještě máte tu ránu příliš čerstvou a drásavou a protože mně je po téměř 3 letech stále podobně, jen utlumeně (to čas obrousil ten ostrý břit) vcítila jsem se
okamžitě hluboce do Vás a proto jsem se omlouvala, že nemohu dát naději-já,která
ztratila radost žití a dodnes ji nenašla...
O Vás, Mirku, jsem se i bála....

Andrejko, moje sestra mi dnes... jsem na tom uplně stejně nepotřebuji společnost hledám samotu soukromí je hodně věcí na světě které mi od jisté doby nic neříkají,samo ta a hrob mé milé Alky je mi nade vše tam trávím spoustu času a hledám cestu za ní.Nepočítám dny ani noci co nás osud rozdělil,jen smutek a samota jsou mími společníky a čas.

Andrejko, moje sestra mi dnes říkala "Karolino, ty ve svých příspěvcích
nedáváš lidem žádnou naději do budoucna, žádné povzbuzení, žiješ v jiných dimenzích než jiní a oni čekají na naději a ne na sice dojemné soucítění a sounáležitost.Soucítíš s nimi,ale všechno v bolesti..."
Já neměním svá vidění světa, jen jsem si řekla, že je pravdou, že já jsem celou duší s těmi, kdož trpí odchodem svých pejsků, ale všechno to je soucítění v bolesti, pořád je v tom ta bolest. Tak Andrejko, pokud hledáte naději,tak jste se ve mně musela zklamat a za to se natisíckrát omlouvám. Já bohužel nejsem ta, která Vás je schopna povzbudit a tolik bych chtěla. Držte se!Myslím na Kety a na Vás!Lina.

Andrejko, Vaše slova mne nesmírně dojala, rozechvěla, až se mi na chvíli udělalo slabo a vytryskly slzy bolesti.Já jsem to
takto tragicky prožila už před téměř 3 roky a vy to zakoušíte nyní a já jsem v duchu s Vámi.
Všemu co píšete, rozumím a cítím, každým pórem těla. Chci Vám napsat nejlépe a nejhlouběji, jak umím, ale protože svět se točí dál a je zcela lhostejný k našim osudům,i já musím teď splnit všechny nutné povinnosti, které den přináší a které jsou neodkladné a potom Vám věnuji zase pár řádků a přinese-li to mé soucítění alespoň nepatrnou úlevu, třeba jen na minutku, bude to pro mne dost... Držte se. Lina

Dobrý večer,zase jsem se odhodlala napsat.Děkuji předem za podporu,pomuže to trochu,člověk cítí,že není sám.Tyhle stránky,tato diskuze opravdu pomáhá,jinak nevím,jak bych to ventilovala.I když dny tak letí,už je to druhý týden.Chci napsat,že už zase tak mladá nejsem,mám 36 let,dcerku Terezku jsem měla až po 30tce.Nějak jsem to neplánovala,život běžel,chodila jsem do práce,byl to vcelku normální,spokojený život,kromě toho,že jsem přesně kolem svých 30tin přišla o tátu,jsem žila normálně.Měla jsem přítele,Kety,bylo to bezva.Pak v těhotenství jsem měla dost zdravotní problémy,byla jsem doma,i Kety se mnou tohle všechno prošla.Já si vybavuji všecky tyhle okamžiky,od té chvíle,kdy jsme ji jako štěnátko přinesli domu,první sedela pod židličkou,i si pamatuji,že neduvěřivě prvně hleděla,zavrčela,já si sedla do kuchyně,dívala se na ni,pak jsem zavolala,ona přiběhla a bylo to.Vubec netesknila,už byla naše,neničila v domě nic,prostě skvělá.Byla strašně krásná,voněla,tu její vuni cítím pořád.Přistihla jsem se,že se chovám,jako by tu byla,chvílemi mi to snad ani nedochází,nebo to nechci pochopit.Jen její místo je prázdné,ani chloupek,jako by si všechno vzala s sebou.-nebo to asi partner uklidil.Dnes jsem jeden našla,jeden jediný,držela jsem ho v ruce,nevím,kde se tu vzal,asi mi ho poslala,že na nás myslí.Už si připadám divně,unavuje mne to,potkala jsem venku pár známých,jeden se i zeptal,je to šílené o tom mluvit.Odřekla jsem i návštěvu příbuzných.Nejraděj bych chvílema i vyběhla ven a křičela nahlas,jak moc mi chybí.Jako malé dítě,chtěla bych ji zpátky.Nejsem schopná fungovat jak předtím,věnovat se domácnosti.Ten stesk s člověkem zacloumá,pro mne je to takový jakoby mezník v životě.Asi není dobré,že jsem taková,ani bych asi nechtěla,at to dcera zdědí,není dobré být asi tak citlivý a všecko tak prožívat.Někde jsem četla,že 8 rok,je v životě pejsku kritický.Večer ležím v posteli,zavřu oči a vidím,jak jsme dováděli,jak mě vítala,jak skákala,ty její pohyby,to její teplo.-Asi před 3,4 měsíci se nám zdálo,že pokulhává na zadní nohu.Přičítali jsme to váze,byla těžký pes a i věku.Taky problémy s klouby-rotvajleři to mívají.Pak zničehonic,jakoby to začalo i s druhou nohou.Šli jsme ven,bylo pěkně,sla se osvěžit do vody,vždycky to dělala,prošla se a vylezla a najednou ten břeh nemohla vylezt,zkoušela to,a zase slezla dolu.Partner ji musel pomoct.Bylo i horko,říkali jsme si,že je to i tím.Nejhorší,že pes to neřekne,že ho něco třeba bolí.Ona vubec,až do poslední chvíle měla i vlhký čenich,teploty neměla,jedla,měla chut k jídlu.I když jsem zaregistrovala,že se asi víc k nám měla,byla taková víc k nám,chtěla pozornost a hladit,nevím.Potom pár dní se to zlepšilo,pak zase,jako by to bylo horší.Veterinář taky říkal,snad klouby,nebo nějaký zánět v těle,dostala antibiotika,které jsme píchali týden.A pak jsem v tu středu došla a nemohla vstanout.Vubec.Mysleli jsme,že se prospí a zas se zlepší,ale když jsme přišli asi za 1-2 hodiny,byla pod ní velká kaluž krve,prostě už se to nedalo,jen se dívala,nemohla nic,hýbat se,jen se dívala.Nemužu o tom ani psát,jaké to bylo,uplně se mi podlamovala kolena..a pak už to znáte.Máme ji tady pohřbenou.Tak to teda bylo.Moc děkuji,jdu si lehnout,dobrou noc.

Moc děkuji,píšete,že to...Andrejko, 24 hodin nám nešel proud,po těch bouřích, bylo to jako středověku, sama v našem velikém domě s ještě větší zahradou, nevěděla jsem, co dřív (manžel je na služební cestě), dnes jsem vstala už ve čtyři, konečně šel, tak jsem všechno pofackovala a konečně koukla i na Net a též na tyto stránky.Stále na Vás myslím. Kdybyste cokoli chtěla slyšet, co přinese trochu úlevy, pište, odepíšu, ač vím, že se pomoci nedá, snad jen na chvíli ulevit při pocitu sounáležitosti.
Můj muž také miloval našeho Stima,usmyslel si však, že o tom nebude mluvit, aby mne "nejitřil" a totéž našeptával dalším členům rodiny. Já jsem přecitlivělá na všechno, tak zásah smrtí pejska byl ukrutný a dodnes mi strašně chybí a nemohu mít jiného, prostě nemohu. Snad Vy, po čase, až opláčete Kety, pořídíte si pejska jiného, protože dle dcerky jste mladá a celý život před sebou. Já jsem už "v letech" a Stim byl má poslední láska, to vím nezvratně.
Do jeho hrobečku na zahradě ještě stále
ukápne slzička, stále s ním hovořím a vyprávím všechno co se děje tam, kde to miloval...
Až se budete cítit, napište jakou příčinu
odchodu vaší fenečky označil veterinář
a kde Kety spinká svůj věčný sen.
Držte se! Lina

Moc děkuji,píšete,že to trvá dlouho.Jsem ráda za Vaše slova.Samozřejmě i Nelly a její paní je mi moc líto.Prostě je otřesné,když někdo vědomě takto ubližuje.Ale snad boží mlýny melou a věřím,že ten člověk bude v životě také trpět.Četla jsem tu i ostatní příspěvky,vidím,že někdo za nějakou dobu pořídí pejska druhého.Nevím,zda bych to svedla.Jedna paní mi dnes ve městě říkala,že máme za čas dát šanci jinému,že Ketynka by nás sledovala,já opravdu nevím.Jsou prý i v utulcích,kteří se neměli dobře.Budu ted muset řešit plno věcí,končí mi mateřská a tohle mne šíleně rozhodilo,že nemám myšlenky na nic jiné.Člověk musí dál,u mého táty jak zemřel to čas,tu hruzu z umírání trochu zmírnil,zustávají jen ty hezké vzpomínky,možná je člověk tak naprogramovaný,aby se mohl dát dohromady.Tak se k tátovi vracím v ruzných životních situacích a vzpomínkách.Mluvím s ním,jako ted na Kety.Jako by tu pořád byla.A zase brečím.Partner o tom moc nechce mluvit,jen vidím ty jeho červené oči,vím,že mu též moc chybí.Třeba to nějak zvládnem i ted,ono vlastně nic moc jiného ani nezbývá.

Bohužel musím něco urgentně zpracovat. Brzy napíšu, brzy! Držte se! Plačte a za nic se nestyďte. Kety si to zaslouží, já pláču dodnes, i když už tišeji....Hluboce soucítím a myslím na Vás. Lina.

Andreo, přečetla jsem Váš bolestný příspěvek, velice si vážím vaší upřímnosti, otevřenosti, hlavně však toho, jaká láska z Vás tryská k nešťastnému pejskovi, jak dobře já to znám! Mně také zemřeli milovaní rodiče a bez váhání a
bez ostychu říkám znovu a znovu že smrt mého pejska se mi dotkla stejně, ba téměř silněji, protože jsem svého psa brala jako své dítě a zemřel nečekaně. Asi před rokem se mi ptala má sestra-"Tak co,už se cítíš lépe?" A já nato: "Je mi tak, jako by asi bylo tobě po roce, kdyby ti umřel Erik" (syn).
Má sestra je inteligentní,tiše na to řekla: "To snad nemůžeš srovnávat..."
A já říkám, "Mohu, proč bych nemohla, kdo
to vymyslel, že to musí být, jak to říkáš,
kdo má právo stanovit, jak se máme cítit když nám umře milovaný pes..."
p.s. Milá nešťastná Andreo, chtěla jsem y pokračovat, náhlá povinnost mne momentálně oodvádí od PC. Jsem s Vámi....
A vím, že jste to o té Nelly cítila jako já! Nemusela jste se omlouvat, to přeci nikdo nemohl brát jinak, nežli jak to bylo opravdu myšleno.

Tak to prosím vubec není,momentálně jsem v takovém rozpoložení,že by mne nic takového ani nenapadlo,to vubec.Prostě si jen nedokážu představit,že se tohle děje a muže mu to procházet.Jestli se vás to dotklo,tak se velmi a hluboce omlouvám.Já jsem ve středu přišla o fenu a snad si ani něco takového nemužete myslet,mám myšlenky uplně jinde,tohle jsem psala jen tak mimochodem,protože přede mnou psala na tohle komentář včera touto dobou paní Lina.

Paní Andreo, nám také otrávil soused našeho psa.Máme nainstalované kamery,v záznamu je soused, jak hází přes plot salám.Byl v něm prokazatelně jed. A jak to dopadlo u soudu? Soused prý hodil salám, ale jed v něm nebyl.Ten prý mohl do salámu dát kdokoli.Nic se mu nestalo, zaplatili jsme soudní výlohy a darebák se nám může smát ještě více.
Píši vám to proto, že se mi zdá, že nakonec odsuzujete tu nešťastnou paní.

Andrea Lině
15.8.2010 17:28

Andrea Lině

Milá Lino,děkuji Vám pěkně za odpověd a povzbuzení.Jsem ráda,že tyhle stránky existují,že jsem je našla,že mohu vypsat své pocity,to napětí,bolest a stesk.Moc to nepomáhá,ale je to lepší,než to říkat někomu,kdo to vubec nepochopí.Mnoho lidí nechápe,že člověk ma tak velký stesk a žal po zvířeti.Píšete,že mne zaměstná i má 3 letá dcera.Ano,je to pravda.Ale ty její otázky-kde je Ketynka,a proč maminko pláčeš,-posíláme jí teda pusu do nebe.A balonky.Doma je smutno,chodíme kolem věcí co nám jí připomíná.Většinou jsme ted v létě pátek nebo víkendy opékali a ona žadonila o pamlsky.Nevím,kdy to zase pujde.Snažím se nějak zaměstnat,mám dceru,která je velmi živá,´veselá,ale Kety byla taky jako mé dítě,muj přítel,se kterým jsem zila,denodenně,8 let.Je to zvláštní,narodila se 1.8.2002 a zemřela 11.8.2010.Pořád myslím na to,jak umírala,měla nejspíš ke konci bolesti,měla jsem jí v náručí,hladila,to bylo vše,co jsem mohla udělat,pak přijel veterinář a za pul hodiny už ležela bez života.Píšu to,jde to ze mne ven,neustále vzpomínám,snad ona ví,že pro ni truchlím.Takové podobné pocity jsem zažívala,když mi před 6 lety zemřel táta na rakovinu.Ta rakovina,hruza.Já vím,někdo řekne,jek mohu srovnávat člověka a psa.Ani tehdy jsem nechápala,špatně spala.-a život jde dál,lidé chodí po ulicích,řeší své denní strasti a problémy,smějí se a já uvnitř brečím,mám to pořád v hlavě a v srdci ten osten,který tam vryl tu bolestivou ránu.Asi to k životu patří,někdo to zvládá líp,někdo huře,já jsem bohužel ten druhý případ.Prohlížím si její fotky a vzpomínám.Jak to bylo u vás?Mne to hodně unavuje,nemužu se soustředit.Jak tu psala ta paní ten příběh o sousedovi,to bych teda já se svojí povahou nerozdýchala.Dělala bych všecko proto,aby to skončilo,aby to nemohl opakovat-nainstalovala bych snad kamery,prostě cokoliv a určitě bych to tak nenechala.

Ahoj, ja věřim že tvoje...Mimochodem Zuzanka měla Necelých 8 let,když umřela.:-((

Ahoj, ja věřim že tvoje...Já už mám psí holčičku pudličku 4 roky mrtvou a pořád to je čerstvé.Také mi náhle zemřela.Po operaci dělohy .Vše bylo v pořáádku,byla na stehech a pak do čtrnácti dnů začala krvácet,doktor říkal ,že se čistí ale nedal na má slova ,že ta krev je řídká a korálově červená.On mi říkal, že je jen neředěná ,že jsem příliš úzkostlivá.Došlo to tak daleko ,že jsem sháněla psíka na transfůzi a mezi tím mi ji na veterině uspali a znova otevřeli.Mimochodem jsem jim nedovolila pitvu.Byla jsem šílená, když jsem šla za ní ,že mám psíka na transfůzi a oni mi to řekli.Ukázalo se ,že měla alergickou reakci na anestezii.Rozpad krve a byla vykrvácená z jater .On na to neměl právo ten doktor,mi ji vykuchat.Dodnes se z toho nemohu vzpamatovat,dodnes mám před očima její pohled, když jsem od veterináře od Zuzanky odcházela a říkala ji at počká, že přijdu,ten pohled a jak je zmatená.Ještě mi řekl doktor ,že když jsem odešla že se postavila v klícce a koukala.Byla slabá.To nikdy nešluknu.Bála se doktorů a u nich umřela a ne doma.Tak to je můj příběh.Nikdy se z toho nedostanu a ty oči mám neustále před sebou.Radka

Taky bych se chtěla...Ahoj, ja věřim že tvoje fenka je v psim nebičku stejne jako muj pejsek Endik, ze tam ted spolu a ostatnimi pejsky dovadeji. Vim jak tu je mi Endik umřel taky nečekane, 22.7. jsem jej rano po 4 hodine našla, jako by spal. Večer byl vesely, hral si, nemel zadne obtiže, nic jsme nepozorovali a pak tohle, tezko se z toho vzpamatovavam, vubec jsme na tohle nemyslela jeste nemel 10 let byl to pudlik, s čokoladovyma očima na ktere nikdy nezapomenu stejne jako nezapomenu na lasku kterou rozdaval tady nam na zemi a ted ji dava svym psim kamaradum v nebičku.