Vzpomínky na totáč :-))

To já pocházím ze...Manželova babička byla také Němka a přesto nám nikdo nebránil v cestách do tehdejších socialistických států.Jezdili jsme hlavně do NDR. Ani mu nikdo nebránil ve studiu z tohoto důvodu. Já měla dítě už za totáče a právě v tom Rumunsku už s námi synek byl. Ty zájezdy byly tenkrát dost levné, ROH přispívalo docela velkou částkou. Já byla jen jednou, ale moji kolegové z práce jezdili každoročně. My jsme spíše preferovali hory, takže jsme jezdili v létě i v zimě na týden do Krkonoš.Zbytek dovolené jsme trávili v Jevanech u ryníku.A na to vzpomínám nejraději.

POprvé v životě jsem...Odříkaného chleba největší krajíc. :-D

POprvé v životě jsem viděla moře až po roce 1990, cestou do Španělska. To už mi bylo skoro 40.:) Zato teď si to vynahradím bohatě: bydlím na Ostrovech. Moře mě vždycky učaruje, je to úžasný živel a zdroj nesmírné energie. Vždycky nadšeně fotím,a pak se podívám na ty obrázky, a nic zvláštního, jeden podobný druhému. Právě ten osobní zážitek být tam na břehu je cenný.Fotky jsou takové ploché.:-))

Tak už jsme tu asi opravdu...To já pocházím ze smíšeného manželství(maminka měla mámu němku)a tak jsem nikam nesměla - ani na školu.Po "plyšáku" jsem měla děti a málo peněz na cestování.Ale žiju.

Tak už jsme tu asi opravdu...Sorry - my dva (a čas).

Jejda, zapomněla jsem se...Tak už jsme tu asi opravdu zbyli jen mi dva. Bohužel k tomuto tématu nemám co dodat, jelikož jsem se k moři dostal prakticky až po "plyšáku", čundrem s báglem na zádech vlakem do Itálie.

Kdo se ptá? Tak nadnes...Jejda, zapomněla jsem se podepsat a hned začala psát, za což se omlouvám. Už jsem se tu skoro sama bála, tak jsem ráda, že se ozval kamarád. Já vím, že spousta témat už je vyčerpána, možná i proto povídání stagnuje. Navrhuji tedy téma "moře",když už jsem vás všechny tady "podezřívala", že jste na dovolené... Možná se opkakuji, nevím... Ale chybíte mi...
Já byla u moře poprvé v r. 1976, vlakem - lehátkové kupé, v bulharské Albeně. V kempu a ve stanu, společné srchy i WC, naštěstí nebyly všude "turecké záchody", ale i normální. Dnes už by se taková dovolená hned tak někomu nelíbila, ale já vzpomínám ráda. I na další dovču u moře v Rumunsku, pár let poté. To bylo od ROH v našem podniku a já tenkrát poprvé letěla letadlem.

Kdo se ptá? Tak nadnes nějaké téma na diskusi.

To se všichni povalujete někde u moře nebo co ... :-))

Byla jsem dnes v OBI, takže jsem konečně viděla ty síťovky, o kterých se tu psalo, že je mají u pokladny.
Pamatujete na pruhované podkolenky (většinou bílomodré)? Nosily se v 7O. letech. Hned mi to navodilo vzpomínky z dětství na pruhovaná trička, tzv námořnická.

Když ono některým těm prodavačkám, ( dříve i dnes)chybí ta vnímavost, kdy nechat zákazníka vybírat a kdy ho oslovit. Jako studentka jsem chodila na grigády, jako prodavačka v textilu. Pamatuji si, že jsme pozdravily, zeptaly se,co si zákazník přeje a když se chtěl jenom podívat, stály jsme v povzdálí a čekaly na pokyn. Buď přišel nebo ne. Nebavily jsme se, nejedly
nebo nedej Bože nepokřikovaly na sebe. Šéf by nás přerazil A tak se chovaly i prodavačky. Prostě to bylo ve vedení.
Ale to byl rok 75-79. Dávno tomu. A hlavně, prodavačky byly vyučené a o zboží něco věděly.

Dříve byly Knihy přání a...Tak to je pravda, KPS byly - ale v podstatě k ničemu. Mně spíš dnes vadí častá vlezlost prodaveček, které člověka nenechají prohlédnout si např. oblečení a hned na něj něco agresivně rvou a nutí ke koupi. To jdu raději pryč.

Papírovou bundičku si nepamatuji, ale zato šusťákovou. Bylo mi 13 a kdo ji neměl, jako by nebyl.Prodavačky to byla a je kapitola sama pro sebe. Dříve byly alespoň vyučené a znaly velikosti, ale dnes, to je maso. V obchodním domě ( dříve Máj), jsem si chtěla koupit podprsenku.Požádala jsem o ni. Prodavačka se schovávala pod půlt a když jsem ji vyhmátla, tak dělala, že mě nikdy neviděla. V supermárketech bych vylítla z kůže, když si něco potřebuji koupit a prodavačka doplnuje zboží a k regálu mě prostě nepustí. A stran uklízení. Šla jsem na kosmetiku. Bylo něco po páté a uklízečka měla vytřeno. Pořvávala na mě tak dlouho, že jsem sundala boty a šla bosa. Chodba byla dlouhá, studila a já se modlila, abych potkala někoho z majitelů.
Totáč nebo kapitalismus, v tomto se nic nezměnilo.

Mně se na těch papírových...Pardon, Vám.

Papírovou bundičku jsem...Mně se na těch papírových bundičkách nelíbilo to, že na nich většinou byl název nějaké firmy. Říkal jsem si, proč bych měl dělat zadarmo reklamu nějaké firmě. Ale z výletu do stejné země, o které píšeš, se mi podařilo si přivést papírovou bundičku bez nápisu, zato ale takové tehdy nezvyklé vyloženě zlaté barvy. Ale tu s americkou vlajkou bych Ti tehdy asi strašně záviděl.

A pamatuje se někdo na to,...Ano, já také,ale o tom jsem se šířeji rozepisoval dříve, tak se tu nechci opakovat.

A pamatuje se někdo na to, že v létě se jezdívalo na letní byt a nikoli na chalupu nebo na chatu? Já to ještě jako malá holka zažila.

Pamatuji si, že jsem byla...Tak to já zažil i odporné prodavačky, když zase mě máma pro změnu poslala do uzenin pro krájený salám. Taky hodina před zavíračkou, ale už byl vyčištěný kráječ, tak co tam otravuju tak pozdě. Jedině prý vcelku.

Papírovou bundičku jsem měla ze Západního Německa. Byla mi malá, ani jsem v ní nemohla dýchat, natož se hýbat. Měla dekor americké vlajky.
Pro "já": košile bez zad a papírové boty byste sehnal i dnes. Akorát to nikdo na ulici nenosí.

Pamatuji si, že jsem byla vždycky vystrašená, když mě máma poslala něco koupit do samoobsluhy po páté hodině večerní. Sice měli otevřeno do 18 hodin, ale už tam řádila bába se smetákem a hadrem, a pokaždý, když se tam zjevilo dítě nebo puberťák, strašně ho seřvala. Dospělým lezla do zadku. Dodnes tu bábu potkávám a stáří jí na laskavosti nepřidalo.