PANICKÁ PORUCHA PP8

ahoj lidicky,ja taky jsem rok a pul na cipralexu na pp.Je me lip,ale zase ne tak jako driv pred tim.A le zjistila jsem neco,treba se budete smat,ja totiz jsem zacla jist denne 4-5 bananu. A ted zjistuji ze me dodavaji energii.Protoze po cipralexu jsem stale ospala.A tak jsem sla na net a precetla si ze banany,obsahuji serotonin,b6,b12 a dalsi dobre veci pro nas co tady jsme na toto tema.

Bára, Verča - děkuju
já nevím, nějak teď poslední dobou nad sebou přemýšlím, a pořád přemýšlím nad věcmi, které vím, že ve mně v "mládí" vyvolávaly agresi, hysterii, smutek, bezmoc, strach... Je jich hodně. Nějak se to nakupilo.
Jo, Baru, pamatuji si, že jsem jako malá holčička nemohla usnout, musela jsem mít vždy pootevřené dveře (kousek světla), bála jsem se smrti už snad jako 7-leté dítě, pak se to ztratilo. Pak zase v pubertě jsem měla strach z toho, že bych umřela přes den (zdálo se mi to hrozné), a teď zase naopak... Je to zvláštní - v průběhu života jsem na to nějak zapomínala, že takové etapy byly. Vždycky to nějak ustoupilo.
Teď už je na to pozdě. Možná, že jsem se svou psychikou měla něco dělat už dřív (ale koho by to napadlo, že?) Už tehdy, kdy na mě babička křičela, že to není možné, že by mě měli zavřít do psychiatrické léčebny, ať mě odvezou. Pokaždé, když mě někdo citově vydíral, vysmíval se mi, když mě děcka tloukly, nadávaly mi, jen tak si se mnou hrály - jednou jsem pro ně nejlepší kamarádka, na druhý den se se mnou nebaví třída (kvůli špatně nahranému míči). Ale copak si nějaké dítě uvědomí, že tohle není normální a že se to nestává každému? Kdepak... bylo toho ještě o moc víc - rodina, škola, přítel... pomaličku se to všechno plížilo, krok po krůčku, až jsem to přestávala snášet. Začínala jsem být agresivní. Malinko stresu a už jsem vybouchla. Pak útlum - snad měsíc a... a najednou ze dne na den začalo tohle. Je mi to tak strašně líto, že jsem tehdy nezůstala na té psychiatrii ležet - snad bych už byla bez potíží, když to bylo v začátku. Teď je ten strach neúnosný, nikdo mi nevěří, každý po mě jen křičí, ať už se vzpamatuju, ať jsem normální. Copak to jde? Co když jsem vždycky taková byla, a jen se přetvařovala. Chtěla bych zase najít takovou tu radost ze života, z malinkých věcí, cítit se šťastná. Bojím se, že už to nepůjde. Před chvíli jsem měla asi zase úplný hysterický záchvat ze strachu. Už mi to snad vzalo veškerou energií, kterou jsem kdy měla. Připadám si sama sobě cizí, jako bych se vůbec neznala, všechno jde mimo mě. Už ani nepřemýšlím. Takové chodící tělo bez duše. Jako by mi bylo vše cizí (to vždy po tom vyčerpávajím ataku). Vůbec nevím, kde se mám obrátit. Tolik se bojím. A to jsem měla mít zítra přednes před třídou na už ani nevím jaké téma. Ani tam nepůjdu. Nebyla jsem schopna se na to vůbec připravit. Tak hrozně mě to štve. Ale nějak se tomu neumím ubránit.
Omlouvám se. Mějte hezký večer a hlavně buďte bez starostí.

Jitko B. Muzu se zeptat kolik je Ti let?

Je mi lito, ze uz to Johanz neustal, ale moc se mu nedivim....

Pekny vecer a dobrou noc..

Luciperko, zdar :-) Taky mi dnes šlo v reakci na Johanze hlavou, proč ne muži kamarádi a proč ne z reálu... A škody páchajících tatíncích jsem to nepsla já anebo v nějakém už netušeném kontextu. Měla jsem úžasného tatínka a vůbec mám v životě kolem sebe samé muže-otce, kteří napáchali rozhodně míň škod, než jejich ženské protějšky. Napadá mě konkrétní ignorant jenom jeden :-(

Zuzko, Čiči je z dnešního pošmourného rána, kdy za mnou přišla posedět k oknu. Vloni byla roztomilé kotě a teď je postrachem všech ptáčků v okolí, pravá šelmička. Na neuklizeném lehátku je jakoby někdo naaranžoval peří a taky malá ptáčí pařátka. Jak fotím všechno a u toho blbě vidím, až v pc na zvětšenině jsem si všimla, že ta nožička má kroužek... asi se přemůžu a půjdu stáhnout a omrknout, co takový kroužek znamená. Škoda, že tu není Lenka, určitě by mi to vysvětlila, snad jí tu fotku pošlu. Sousedovy kočky jsou moje kámošky, ale na výlety je neberu :-)

D., o strachu z braní AD a léků vůbec by mohla Jitka napsat další diplomku...

Jitko, pořád čekám, kdy se chytneš a D. o sobě napíšeš, jak jsi se do AD vrhla Ty + jaký to má efekt.

Tož se mějte, babí léto bude, bedle rostou, víno zraje i kvasí do burčáku a já jdu zkusit usnout...

zuzko - O Anonymních alkoholicích jsem psala diplomku.

N terapii jsem byla před třemi lety. Chodila jsem tam asi rok. Musela jsem tam dojíždět a v okolí nikdo jiný není.
A taky se mi do toho už nechtějí dávat peníze.

D - v tvém příběhu se vidím, myslím, že i u tebe se jedná o generalizovanou úzkostnou poruchu s panickými atakami. Vsadím se, že jsi byla úzkostlivější už od dětství, já mám vlastně strach ze smrti celý život, ale tak jak tebe to zklátilo před pár měsíci, mě asi před pěti lety, já už ani nevím. Ale ty začátky byly hrozné, vím, jak ti je, člověk už nedokáže na nic jiného myslet, ráno se bojí procitnout, protože ví, že se zase celý den bude bát, bude pozorovat, kdy se mu začne špatně dýchat, tlouct srdce, rozmazaně vidět, tisíce nových příznaků nějaké neznámé choroby a blízkého konce, nakonec to organismus nevydrží a rozjede se záchvat - ataka - to jsou ty horké návaly do hlavy, třes, zimnice, nápinky na zvracení, průjem, pocit dušení. Holka, tohle sama nezvládneš, věř psychiatrovi, vydrž užívat léky, tobě už se k tomu přidávají fobie - agaora, sociální - ty pocity nejistoty při komunikaci s lidmi, asi už i fobie z léků, bojíš se jich, ale to je bludný kruh, bude se ti to nabalovat čím dál tím víc. Přece se nechceš vyřadit z normálnho života, studuješ, máš cíle - z toho se dá dostat, jen člověk musí překonat ty hrozné začátky - i to užívání antidepresiv je z počátku hrozné, je ti daleko hůř než před tím, ale musíš to vydržet, komunikuj co nejvíc s psychiatrem a hlavně se snaž mu věřit. Já bych to u tebe snad viděla i na pobyt na klinice, tam bys denně byla s lidmi stejně postiženými, předávali byste si zkušenosti, tým doktorů by dohlížel na to, abys ty léky brala, fakt se z toho můžeš dostat. Je mi líto, když vidím, jak trpíš a bráníš se léčení. Byly tu i mladé holky jako ty, byly na tom taky tak hrozně, pořád dokola psaly, jak se bojí léků, že jim nepomáhají, že je to určitě něco jiného než psychóza, nakonec se z toho dostaly. To je právě pro tuto poruchu typické, somatické pocity jsou tak intenzívní a nepříjemné, že člověk pořád pochybuje a umírá hrůzou z nějaké zákeřné a nevyléčitelné nemoci. Držím palce, ale neváhej už ani den, vyhledej znovu psychiatra a svěř se do jeho péče a hlavně mu VĚŘ!!!

Silvo tak dobrou, mě dnes dcera oznámila, že ve čtvrtek jdem na power jogu auuuuuuu.

Zuzko, to je dobrý nápad né? Materiálu by bylo plno?
Zdravím i Verču a odcházím na kutě. Chodím spát se slepicemi.S.

No jo Verčo už nám to začalo, co?)))))Tento semestr mě jich čeká dost, potřebujeme ke každému zápočtu a těch máme 5. Např.musím napsat o Anonymních alkoholicích))))Navíc už nás teď pořád vyzývají, ač máme čas až do června, ať si zadáme téma bakalářské práce, že se pak může stát, že u daného profesora už bude obsazeno a já fakt nevím, o čem psát. O PP?????

Zuzko, dík, já má pocit, že u mě to dřímalo a projevilo se to až s přechodem může to prý tak být.

Jituš s tím psychologem si myslím totéž co Silva.Tys psala,že už jsi na terapie s tímhle tématem chodila, ale to bylo asi už dřív ne?mohla bys to zkusit znovu,třeba bys přišla na jiný pohled na chlapy.Za zkoušku bys opravdu nic nedala,krom času snad.

Jo Silvo, jak jsem psala, ten patnáctiletý neměl absolutně žádný příznaky, přišlo se na to náhodou.

Jé Jitko, kdybys slyšela, jak můj táta mlaskal a pak měl děsnej zlozvyk, že si roztáhl kapesník a troubil do něj jako slon a když to udělal na nějaké návštěvě, tak ho matka pravidelně kopala pod stolem a on místo, aby nereagoval, tak začal na ní křičet - No, co je, co mě kopeš, nech tohooooo!!!!!Byli nepoučitelní oba, on smrkal dál a křičel a ona ho vždy kopala, no a musím říct, že to na mě nenechalo žádný negativní pocit vůči mužům)))))))Naopak na tátu vzpomínám s láskou....
Mě kdyby na mě dorážel jak malíř, tak doktor, tak by mi spíš sebevědomí stouplo, jako, že jsem neodolatelná)))))
Oni fakt všichni nejsou alkoholici, smraďoši, hnusáci atd. Já vím, že ty to máš s tátou špatný, ale nejsou všichni takoví...

Tak už to chápu, ty jsi si vlastně vybudovala sama takovou fóbii na chlapy.Třeba by tě toho nějaký psycholog zbavil, tak jak dovede někoho zbavit arachnofóbie.Možná by jsi to mohla zkusit, přeci tak nebudeš žít celý život. A nepočítej s tím, že najdeš někoho dokonalého. Takový člověk neexistuje, natož chlap.A čím budeš starší, tím budou tvé šance klesat a požadavky stoupat.Zatím ale času dost.

Ono se to špatně popisuje. Dřív jsem si uměla představit, že bych měla s někým vztah. Ale asi tím, že se mi nedařilo nikoho zaujmout, jsem na muže zanevřela a snažila jsem se utěšovat tím, že není o co stát. Že jsou hnusní, nechutní, zlí, alkoholici, nevěrníci,...
Během let jsem tomu uvěřila a už se té představy asi těžko zbavím. To by musel přijít někdo dokonalý, který by mě přesvědčil o opaku. Ale nikdo není dokonalý. Je to začarovaný kruh.

Zdravím všechny.
Jituš co se vzhledu týče máš opravdu zbytečně sražené sebevědomí, dle fotek jsi opravdu kočka a pokud ti to sebevědomí zvedne,tak ti to budu připomínat:-)nebo tvoje fotky ukážu kamarádům a uvidíš(ted si dělám srandu,samosebou nebudu tvé foto nikomu ventilovat bez tvého svolení,neboj).Prostě to sebevědomí máš zbytečně na bodu mrazu,což je škoda.
Co se Johanze týče,diskusi jsem sledovala,ač nepřispívala,na jednu stranu ho trochu chápu,a možná vím,co chtěl říct,na druhou stranu chápu i ty,co by se jim nelíbilo,kdyby zjistili,že partner hledat taky kamarádky,koneckonců ani mě ne.
Báro,to korálkování závidím,taky by se mi to líbilo,ted nemám čas,absolutně.zabírá mi ho škola a práce.
Zuzko,taky jsi samá seminárka??já ted spisuju elaboráty z několika článků,anglických prozměnu,do toho bakalářka a práce......jsem zvědavá,kdy mi z toho hrábne:-)
Jinak PP krom víkendu docela klid,zítra jdu k psychologovi,tak jsem zvědavá,docela se těším až se vykecám.
D.tvoje problémy s braním léků-jj,ten strach znám,poslední půl roku si taky nejsem schopná vzít ani paralen,max.Neurol,a Xyzal na alergii:-)Hodně často mi trápí zuby,a prášek si prostě nevezmu.Holky radí dobře,zkus najít psychologa,a Neurolu se neboj.začni na malé dávce,třeba polovině,a až si ho vezmeš,zkus se nějak zabavit,at nemyslíš na to, že by ti mohlo být špatně. Mě tohle pomáhá.Jinak jsem skoro stejně stará jako ty,je mi 23,a PP začla kolem 18.Takže taky mi mrzí,že "bezstarostné" mládí si zatěžuju ještě touhle mrchou.Držím ti palečky, at se ti udělá brzo líp.
NO já jdu na ty seminárky,tak se zatím mějte krásně.

Tak jste vykousali i skoro jedinýho chlapa který tady byl. Aleši doufám že nedopadneš stejně,musíš souhlasit,souhlasit,so.......

Silvo - tak to asi došlo k nedorozumnění. Já jsem byla zamilovaná, ale ti dotyční to nevěděli.
Začalo to už na základce. Jednoho pána (Byl asi o 10 let starší) jsem "nenápadně" sledovala každý den po jeho práci.
Na střední jsem ukradla fotku jednoho kluka z tabla (po vzoru Discopříběhu).
Na vysoké jsem byla zamilovaná do učitele. Moc jsem se na jeho hodiny připravovala, abych oslnila inteligencí, když vzhledem nemám šanci, ale nic z toho nebylo.

Ještě jsem chtěla napsat, že je fajn, že se ozvala Bára a hlavně, že je ji dobře a je tak činorodá.
A taky tu pohodu přeji EvěK., taky si to po těch letech zaslouží.Evi, užívej si každého dne!!!