Zamilovanost - taky droga?

Neda mi to a musim reagovat. Prece MUSI byt ideal. Pokud neverite v ideal, pak neexistuje Buh a nic podobneho. Priroda vladne tak ci tak...to nikdo nezmeni. Co kdyz jen cekate na tu/toho praveho a pak si z nouze vemete toho ne zrovna prav/ou-eho. Je to Vse rozhodnuti. Kdo zakaze lidem se mit rad? BUH. Nadprirozeno.? Jen nase spatna moralka kapitalizmu nam zakazuje delat cokoli jineho, nez je povoleno!!! A nevymlouvejme se na to, ze jsme lidi!!! Nejsme vic nez chtra zvirata....

Janino, moje řeč!! :-D

Jeste bych dodala, ze taky jsem byla hrozne zamilovana do jednoho "skveleho" chlapa, trvalo to skoro 5 let, myslela jsem ze to nepreziju, ze to nikdy neskonci a neprejde, az jsem mela tu moznost se s nim dokonale "otravit", ze ted jsem rada ze to zkoncilo. Kdybych do toho ale nesla, cely zivot bych si to vycitala a mela pocit ze jsem o neco prisla. To jsou pak ty osudove lasky - lide si pak vezmou jineho fajn cloveka, se kterym by mohli byt opravdu stastni, ale nedaji mu a ni sobe tu prilezitost, a jen si jitri rany vzpominkami na "toho jedineho", se kterym by to bylo uzasne a "urcite lepsi", a on je to pritom uplny vul, jen jsme to nevedeli, protoze tenkrat jsme byly tak zaslepene vasni, ze jsme ho vubec neznaly.

Nejlepsi lek na vystrizliveni z jakekoli zamilovanosti je spolecne souziti, denni rutina a spolecne reseni problemu. Zamilovanost muze trvat i 20 let, ale jen pokud spolecne souziti neni mozne a tedy jsme zamilovani do svych predstav, snu a idealu ktere jsme si o tom cloveku vytvorili. Na zabavu jsou vsichni dobri, ale kdyz dojde na skutecny zivot, brzy je po zamilovanosti. Manzelstvi je hrob zamilovanosti, ale nemusi byt nutne hrobem lasky, pokud ho ucinime hrobem egoismu. Vetsina lidi to ale nezvladne a tak se manzelstvi stane hrobem obojiho - jak lasky tak zamilovanosti. Asi moc filozofuju, ale taky jsem to zazila. Zamilovanost je droga se vsim vsudy, je to krasne, ale pokud clovek neni schopen a nebo okolnosti neumoznuji prechod do reality, konci to velkym zklamanim.

Po mesicich se znovu ozyvam na teto diskusi. Ja jsem ji zalozila... a chci rict jen sve skusenosti a svuj osud, ktery mi ASI nepral. Z prasku a zavislosti na Lexaurinu jsem venku. Beru Antabus... ale ne vzdy se mi podari pro nej zajit a vypit. Pak nasleduji dny, co muzu neco MALO vypit... mrzi me to, ale nemam silu odmitnout. Bojuji jako lev...jen sily ubyvaji. S pritelem jsem to skoncila, ale!!!!! ..... jsem s nim ted ve stejne situaci jako pred lecenim. Miluji ho a nemuzu si pomoci. Bude to mnoho mesicu (let) co jsme spolu zacali, aneda se to skoncit NEDA!!! Jsem v podstate tam, kde jsem byla. Je to mnou? Ci okolim. Je na vine okoli, ci ja? KDO?!!!

Je to droga. Jsem zamilovaná už 8 let, občas to zesílí jako ze začátku, během té doby jsem se rozvedla, on si s manželkou pořídil druhé dítě. Jsem blbá, ale nemůžu s tím nic dělat. Vím, že mě využívá a rozhodně to necítí jako já. Někdy toužím, aby to skončilo, ale nedokážu to. Nevím vůbec, co s tím a jsem docela zoufalá. Pořád sama, čekám, až si na mě udělá chvilku...

Nekdy jsou to opravdu silene stavy. Zamilovanost mi neni cizi,a asi pred 2 lety se mi stala zvlastni vec. Uplne me poblouznil o 20 let starsi muz,najednou se mi uzamknul krcek,a ja nemohla nic pozrit. Zhubla jsem snad za tyden tak,ze mi padaly vsechny kalhoty.Nemohla jsem spat,byla jsem jak v mrakotach.A to prosim ten clovek udelal snad pouha 2 gesta,ktere neco znamenaly.Opojena drogou zamilovanosti jsem to bohuzel nemohla nechat jen tak,neslo to potlacit. A protoze jsem zena cinu,stalo se.Pak jsem to ale najednou videla jako totalni blaznovinu,ten clovek je dost znama osoba,a navic se s nim musim jednou za cas vidat.Kupodivu jsem z toho opojeni zase velmi rychle vystrizlivela.Bohuzel uz ted vim,ze se mi to bude stavat nejspis cely zivot.

Hlásím se do klubu. Je tady někdo takovej z Brna, kdo se pořád zamilovává, i když mu doma nic nechybí a je spokojený ??? Nikdy jsem nebyla partnerovi nevěrná, je to super chlap, ale tohle mě potkává dnes a denně už od puberty. Mám za pár let 30... Asi bych to měla brát jako součást svýho života a už si na to zvyknout. Jsem snad atraktivní a hodně společenská, seznamování mně nedělá problémy, možná bych se měla držet stranou, ale mám takovou povahu, ráda jsem středem pozornosti. Co s tím ? Na psychologa to nevidím, jsem jinak úplně normální ;o)

Ještě pokračuju Ta moje láska je dosud platonická. Pořád to bylo dobré,dokázala jsem na něho myslet stále, ale bylo to bez emocí. Kdysi jsem za ním byla a teď jsem si stále přemílala to o čem jsme se bavili. A byla jsem v pohodě.No jo, jenomže letos mi zavolal on. Snad to ani neměl dělat. Nevím co tím sledoval, ale já od té doby nespím, nechutná mi jíst a jsem úplně mimo. Pro mě je on určitě droga. a vlastně je mi jedno že vypadá jako usedlý taťka. Pro mě je to pořád ten krásný chlapec jako tehdy. Jsem ráda že se tady můžu vypovídat, moc jsem se potřebovala někomu svěřit.

Věřte- láska je droga a moc silná. Může trvat skutečně mnoho let. V mém případě zatím 39 let.Nikdy dříve se mnou nemluvil až teď.Nezáleží na tom, že já mám muže a rodinu. On? Zatím nevím. Zítra má volat, chtěla bych ho vidět. Zatím jsme se setkali jednou, snad zavolá.

:-) A ty jsi holka nebo kluk :-) A prožíváš teď také tu "opilost láskou"? :-) Já jsem šla dost do sebe a rozhodla se překonat ty svoje touhy...Uvidím, jak dlouho mi to vydrží

Holky, není asi láska jako láska a vztah jako vztah a neměl by se asi člověk zbytečně k někomu chovat jako mrcha, ale ... přece jen, nemáte pocit, že je v tom dost příroda? Že si v tom člověk až tak moc neporučí? Že je na to rozum krátký a nějaká psycholožka taky? Žijeme v čem žijeme- věrnost jako krásný ideál(hodně křesťanský),zavedená monogamní rodina jako správný model pro výchovu potomků (a blbě hledat model jiný) .. jenže příroda to možná vidí trochu jinak a tak i láska asi často nejde narvat do těch ušlechtilých představ a předpisů, jak bychom měli žít. Takže možná, není-li ten druhý vztah vyloženě zničující, nebylo by lepší posunout své mravní představy, neničit doma co ničit netřeba ale neničit ani sebe výčitkama pro tu nádhernou opilost láskou?

Jo a chtěla bych všechny povzbudit.Před lety jsem nechápala sama sebe.Měla jsem přítele,kterému jsem říkala.že ho mám ráda,ale budu mu vždycky utíkat a zase se vracet.Bylo to tak. Teď po mnoha letech jsem si udělala jasno,začala jsem pátrat, proč se mi to děje a díky kineziologii jsem pochopila a myslím,že až mě teď potká láska, bude o něčem jiném.

Láska je vždycky droga ( ta jak ji lidi nejčastěji žijí).Protože v lásce hledáme naplnění vlastních přání a potřeb a myslíme si, že ten druhý nám to dá.Takže to vlastně ani tak není láska, jako závislost.Touha,abych se mohla o někoho opřít,touha,aby mě někdo potřeboval atd.Bojíme se sami sebe. A láska je až ve chvíli, kdy jsem schopná žít i bez ní.Kdy jsem schopná někoho milovat bez ohledu na to, jestli mě miluje taky.

Jsem zamilovaná přes 7 let a nyní už vím, že to je víc závislost než láska. Je to mimo manželství, takže tam je asi pochopitelné, že to dokáže trvat tak dlouho.CHtěla bych se odmilovat, ale samozřejmě to vůli nejde.

Manžel se zamiloval do kolegyně v práce. Dozvěděla jsem se to náhodou. Nemůžu z toho jíst, spát, je mi špatně. Nevím proč se to stalo. Asi se to nedá ovlivnit. Náš vztah byl ve všem dobrý. Chce zůstat se mnou, říká, že mě miluje, ale pro mě to jsou najednou prázdná slova. I když ho mám moc ráda. Nedávno (ještě než jsem to zjistila) jsem mu řekla, že se do něj neustále zamilovávám. Teď najednou nevim ... co dál .... To jen tak na okraj - z té druhé strany ..

Z práce jsem odešla (ne kvůli kolegovi, dlouhodobé neshody se šéfem, vlastně mě nepřímo vyhodili, ale vlastně to byla úleva,že už kolegu aspoň nemusím vidět:-)Ale už jsem zamilovaná zase...Nejsem schopna to překonat.V podstatě trpím, ale ten pocit prostě stojí za to, nemohu se toho vzdát. Zamilovanost způsobuje látka na bázi amfetaminu (tj. např. pervitin), "feťáky" léčí, ale na nevěru ze zamilovanosti spíš každý kouká jako na morální poklesek:-)Nechci to tim OMLOUVAT, naopak je mi ze sebe zle, že jsem vlastně závislák na chemické látce:-)Po třech letech je pro mě můj přítel jak kamarád a já prostě tu zamilovanost potřebuju:-( Je to vážně jako droga. Potřebuju na někoho myslet, obdivovat, vzhlížet k někomu...Je mi 28 a tak nějak mě napadá, že jsem jakoby citově uvízla někde na 15-17 letech...měla by mě naplňovat "skutečná láska" a ne "pomatení smyslů"...Začalo to tím, že jsem se zamilovala po internetu (vědoma si, že to je iluze, ale ona je to samozřejmě iluze i ve skutečnosti ;-),prostě jen chemie), psychicky mě to nesmírně vyčerpalo, byla jsem v šoku, že se mi mohlo stát se zamilovat a mít zároveň přítele! Bývala jsem moralistka...Vydrželo mi to celý ROK (přes 300 mailů každý + smsky), a trpěla jsem pocity viny (svěřila jsem se 2 nejbližším lidem a ti se smáli,že to nemám tak brát, že to přece není skutečná nevěra...)Ještě dodám, že to bylo vše čistě "intelektuální", žádné erotické fantazie, nepadla mezi námi jediná důvernost v tom smyslu muž-žena, jen naprosto minimální náznaky. Byl to rok (když to bylo dva měsíce, myslela jsem si, že už to nevydržím ani den!), kdy jsem prostě nechápala, jaktože takto můžu žít dva životy? Ač fyzicky vedle přítele, na Něj jsem myslela 24 hodin denně..."Obdivuju" každýho, kdo skrývá "pravou nevěru", na to bych neměla sílu a nervy.Pak to pomalu odeznělo, v podstatě úleva, klid, a já si strašně přála obnovit romantické pocity k příteli, ale to se člověk nedonutí...Vydrželo to (v podstatě to bylo jen namlouvání si čehosi..) pár týdnů a zamilovala jsem se do toho kolegy.Teď v tom lítám zase. Opět jen po internetu. A přiznám, že bohužel pocity viny jsou skoro pryč :-( Hnusné, ale prostě jsem "si zvykla".A tenkokrát už je to v poněkud jiné rovině, mírně spolu flirtujeme, ovšem na úrovni a v mezích :-) Ale, naprostá priorita pro mě je nikdy neublížit příteli, záleží mi na něm. Očekávám polemiky, odsouzení, Vaše příběhy, snad i porozumění od někoho...

Milá Jelco a milá Mandy, prihlasuju se do vaseho klubu :) Je mi 29, mam super manzelstvi, 2 deti - a problem s neustalym se zamilovavanim. Konkretne ted je to aktualni, jde o kolegu, se kterym se nastesti vidam jednou za uhersky rok. Ale reknu vam, pri poslednim setkani jsem malem byla neverna - on to nastesti utnul. A dokonce uz to asi utnul uplne... ale uz ten pocit, ze jsem toho schopna, brrr. A vim, ze se to muze kdykoli opakovat! Myslim, ze vsechny jsme opravdu zavisle na zamilovanosti. A asi je to nelecitelne!

Ze začátku je to vždycky droga, ne?

Pro Pavlu a Mandy: je mi skoro 24 a muj pritel je mym prvnim partnerem, snad i poslednim :o) po vetsinu casu to vim, a to, ze ho miluju. problem je, ze mivam ty slabe chvilky, kdy me zaujme nekdo jiny. bohuzel posledni dobou je to cim dal, tim castejsi. miva to u mne podivny prubeh: pokud je to clovek, se kterym muzu otevrene mluvit, tak mu to sdelim, i kdyz vim, ze to nema smysl, proste mi to neda. samozrejme ne do oci, ale treba smskou. je to hrozne, ja vim. jsem slaboch. a taky to, ze to rikam priteli, mu jen ublizuje, asi to delam proto, abych tu tizi prenesla na nekoho jineho. i to je moc spatne. uz nekolikrat jsem navrhovala priteli, abychom se rozesli, ze si takovou potvoru, jako jsem ja, nezaslouzi, ale moc me miluje a jedine, kvuli cemu by me nechal, by byla dalsi nevera. dobre ctete, DALSI. ona uz jedna byla. nikoli z meho popudu, ale proste jsem podlehla. jednorazova. nic dlouhodobeho bych nesnesla, neumim totiz byt polovicata, a tak ani neumim byt zamilovana do nekoho jineho a zaroven naplno milovat sveho partnera. A Mandy, ja se nezamilovavam bezhlave do chlapu, kteri by se prilis odchylovali od meho idealu. ty rikas, ze se zamilovavas do opacnych typu muze, nez je tvuj pritel. ja se zamilovavam do muzu, kteri mi imponuji tim, ze jsou slusni, mili, sympaticti, cestni, citlivi, inteligentni, aktivni a SCHOPNI, sebevedomi (ta nevera byla drobnou vyjimkou, ten prilis cestny nebyl). ono je to vlastne tak, ze se u mne na te zamilovanosti podili rozum i srdce. proste se shodnou.