Ježíš Kristus, Boží Syn

Pořád nevidím nějaké...A co s tím má prosímtě společného to, co víš "od jedné známé, která pracuje s umírajícími"? Ona vnímá jejich pocity? Takové nízké stupidní pseudoargumenty mají přesvědčovat o tom, že Ježíš Kristus nepřichází se spásou? A dlouho nemusíme hádat, že ta tvá známá je v přesvědčení ateista jako ty, že.Ten demagogický dovětek s opatrností s hlavou na špalku na tom stejně nic nemění. Nedal bys jí tam, že ne. Nedal, protože předpokládám nejsi blázen. A trochu přece jen jo, protože považuješ za nesmysl něco, čím jsi nejsi jistý. To není moc rozumné.

Osud člověka, opět...TL, DR

Osud člověka, opět...TL, DR

Máš velmi zajímavou...Je to marný , je to marný ...

Já ti to vysvětlím rád,...Pořád nevidím nějaké vysvětlení, kromě nějaké teorie o zjevení se nějaké bytosti?, která způsobí nějaké výčitky ap. Obdivuhodné, jak pracuješ s domněnkami. Domníváš se stejně jako já.Od jedné známé, která pracuje s umírajícími vím, že není pravda, jak se rádo traduje, že by se ateisté najednou před smrtí obraceli k Bohu.Pokud mě míníš manipulativně chytat za slovo, že se bavíš o vnitřních pocitech mysli, nikoliv vnějších projevech, tak jsme u spekulací, oba dva. Takže s tou hlavou na špalku bych to nepřeháněl, být vámi.

Máš velmi zajímavou...Já ti to vysvětlím rád, jen nevím zda mi ty napíšeš něco jiného proč je to nesmysl, kromě toho, že se tak domníváš. O tom silně pochybuju.Takový člověk nebude mít příjemné umírání jednoduše proto, že bude zmatený, až se mu před očima objeví bytost, v kterou nejenže nevěřil, ale i se snažil jiné odklánět od víry v ní, což logicky probudí výčitky svědomí a strach z následků. K tomu mu nejspíš nebude uleveno od bolesti fyzické, protože tolik ulpívali k tělu.Nazývat nesmysly si to ateisté mohou jakkoli, ale ani jeden z nich nepřizná, že hlavu na špalek by za to, že to tak není určitě nedal. Narozdíl od nás.

Máš velmi zajímavou...(y)

Ty bys měl především...Máš velmi zajímavou diskutérskou taktiku. Ty sem plácáš jednu nepodloženou teoeii za druhou, ale druzí mají dokládat, argumentovat, vysvětlovat.

"Nenalezení lidé...Ty bys měl především vysvětlit, z jakého důvodu to považuješ za nesmysl.

Ale ty mi nic vysvětlovat..."Nenalezení lidé nemívají příjemné umírání, protože nemají jasno o svém domově..." A tento nesmysl máš z vlastní hlavy nebo z nějaké literatury?

Těžko se s tebou bavit ,...Ale ty mi nic vysvětlovat určitě nebudeš, že ne. Ty se zmůžeš jenom na papouškování po nich, na nic víc.To, že jsem měl nedávno slabší chvíli a nestydím se vyznat lidem, neznamená, že bych na ně změnil názor. Ten je stejný, jenom se jim snažím porozumět. Oni nám ne.Pokud jde o slepou ideologii, cožpak ti nedochází že tou je právě onen ateismus? Co takhle překonat svou lenost a číst a zkusit porozumět komentářům, co sem píše Milan? To ne co, ale psát sem uražené věty o třech slovech, to jo. Pak se nemůžete divit, za jaké jste považováni, když takoví být chcete.

A onen Tom má vůči tobě pravdu .

Nejen z mého pohledu, ale i...Těžko se s tebou bavit , nebo ti něco vysvětlovat , když ses nadobro zakonzervoval ve své slepé ideologii ...

Velmi zdatně manipuluješ a...Já kdybych každého, kdo mi řekne co se mi.nelíbí, měl označit za povýšeného, tak snad neužívám jiné slovo. To dělají jen ti, co si věčně stěžují na jiné a svoje viny přehlíží. Nenech se vysmát s takovými argumenty, Tome.

Velmi zdatně manipuluješ a...1. Že sis to vzal osobně mělo asi nějaký důvod, stejně jako to, proč jsem to psal.2. Co je nepravdivé na tom, že mají nízkého ducha? Kdyby byl opak pravdou, napsali by co píšou. A blbec opravdu netuší, že blbcem je, to jsi nikdy neslyšel?To má být to moje povyšování co jsi zde vytáhl?

A co sprostého a...Velmi zdatně manipuluješ a překrucuješ. "..nakonec z ní unikneš a otázky ponecháš bez odpovědí. To obvykle dělají zbabělí a bezpáteřní lidé."A pak napíšeš: "aniž bych tak nazval přímo tebe." Tohle přece nemyslíš vážně, ten smysl věty byl zcela jasný." Nadruhou stranu k tvé obhajobě, velké iluze jsem si o tobě nedělal."A na závěr, tento odstavec vypovídá o tom pohrdání:Nezavrhujme nevědoucí pro jejich nízkou úroveň ducha. To že se takto nevyvinuli my sice považujeme za jejich neštěstí, ale pro ně je to normální věc, protože nepoznali. Bůh k nim byl milostiv i v jejich nepovšimnutelnosti, a proto nemohou býti si vědomi svého nedostatku. Hanlivě často řečeno; blbec neví že je blbec, protože ho to nenapadne

Jsi sprosťák a máš...A co sprostého a urážlivého jsem prosímtě napsal? Kromě upřímného dojmu, který jsi ve mně vzbudil. Namísto abys mi vysvětlil tu povýšenost, tak mě nazveš sprosťákem, co má potřebu urážet. To je obrana před čím, Tome, před nedostatkem tvých argumentů?

Osud člověka, opět nádherná ukázka z knihy Soudu a milosti.Mnoho forem a mnoho tvarů je dáno jsoucnu, jež se nazývá prostor a čas nebo kosmická existence. Avšak všechny ty formy a tvary jsou obrazem neúplným, jsou-li ony formy a tvary jen sami o sobě a postaveny jako vedle sebe, v jakési zdánlivé samostatnosti. Teprve spojené ve velký obraz života s nesmírně bohatou náplní záměrů a cílů, jež zná jen Nejvyšší, mohou projevit velikost Síly, úžasnost Moci Tvůrce. Forma života se jménem člověk je obrazem úžasné proměnlivosti. Na ní je nejvíce zřetelná jednota její podstaty a pak také různost a mnohost jejího vyjádření. Jí se také promítá skutečné i neskutečné, totiž věc sama nebo její stínový obraz ve Světle Bytí. Co je to a co je ono, nedá se posoudit z místa, kde je velmi omezená možnost pohledu na věci, úzký výhled, uzavřené obzory. Z hlediska pozemského člověka se vše jeví stejným. Všechno kolem člověka má zdání skutečnosti. Bolest i radost se vědomím silně vnímá, smrt i zrození člověka jsou viditelné všem očím. A přece mnoho z toho, co člověk poznává v životě Země i v životě vlastním, je zvláštní, možno říci stínovou hrou života. Nemají absolutní skutečnosti. Jsou jen nakreslené nedokonalým postřehem, omezeným věděním o složité skladbě života. Osud a jeho dění, často hluboce pociťované, bolestně prožívané, je jako jevištní hra, zvláštní drama s působivým až otřesným obsahem. V něm každé slovo je autorem předepsané, promyšlené, postavené na určité místo k projevu myšlenkových i citových zápasů uvnitř duševního života. Kdo však z lidí chápe takto svůj osud a celé pozemské dění, každou bolest života? Každý se plně s myšlenkou ztotožní, s každým pocitem se spojí. Všechno má za vlastní, osobní, každý prožitek si přisvojuje. Zdá se mu, že jen jeho vlastní duše si vytváří myšlení, cit i vše­chny představy. Myslívá, že jeho cesta životem Země je trpkou zkušeností i skutečným prožitkem jeho samého a nikoho jiného. Kdo však prožívá, kdo vnímá? Kdo vidí věci Země, hmoty i své vlastní? Kdo v to­bě, člověče, myslí, cítí, je činný? Tebou jsem, člověče, v životě, v čase i prostoru, v činnosti kosmu, jako jeden malý pramének Života, jedna jiskra nebetyčného plamene. Kolik ona může vydat světla? Jak může zazářit? Jen malé světlo a ohraničená záře Božství jsi ty, člověk, mé duše jediná jiskra. Zná tato jiskra celý plamen, z něhož vychází a jehož je částí? Ví, kudy a kam až pro­niká svými zářemi tento nesmírný, univerzální Plamen? Chápe, co je v něm skryté za hloubku a šíři intenzity vědomí, vnímání, tvoření, poznávání i prožívání? Život ve své plnosti je záležitostí jen mou, Boží. Co však člověk prožívá, zná a dovede, je malým odleskem toho, co Bůh chová ve svých myšlenkových mohutnostech, v neohraničené moci Vůle. Duše člověka je malé jezírko, ale tak hluboké, že dosahuje hlubin vědomí Boha v Jeho vševědoucnosti a všemohoucnosti. Co proudí lidskou duší jako myšlenky a city, je současně náplní vědomí Boha. Proto její osud není jen její. Zážitky jejího života nekončí tím, že ony po prokonání cesty vědomím lidským zapadnou až někam hluboko na jeho dno, aby je přikryly nebo zcela zasypaly zážitky a prožitky nové vlny vědomí. Všechno, co z mysli člověka odplyne, vplouvá do oceánu myšlenkových obrazů vyvstávajících tvůrčí schopností Síly, která je také mnou. Jedině u mne a ve mně je největší a nejvyšší dílna tvůrčího myšlení. Jsem také pracovištěm, kde se věci dotvářejí, přetvářejí, mění nebo skládají zcela jinak. Každá lidská myšlenka tam připluje, přiletí, dojde – vrátí se tak vždy domů. Proto lidský osud nekončí u člověka – končí u mne. Je můj. Lidství je cesta, přes niž běží, jí se promítá, naplňuje a realizuje. Člověk je místo, kde na chvíli zahraje své podivuhodné písně, dá rozeznít tónům teskným i radostným, prostým i složitě melodickým, v harmonii i ve zvuku, který drásá cit i rozum, jimi hluboce a silně otřásá. Život člověka jen jako člověka je klamnou představou. Lidský osud je určitá forma projevu, do níž se halím jako do šatu ze světla či stínů, barvy hýřivé i jásavé, nebo i zcela šedé. Proto nehleď na sebe, člověče, jako bys nebyl ničím jiným než sám v sobě, jako bys neměl nic jiného než to malé, slabé, omezené lidství, mající všude v patách smrt. Nemysli, že je něco samostatné a zcela tvé. Nic si nelze přivlastnit z toho, co lze nazvat životem. Život je čirá, čistá, svatá voda, nalitá do mnohých malých i velkých nádob různě tvárněných. Tyto nádoby jsou však vytvořeny ze sil, patřících Síle jediné a právě té, která je na počátku všeho pohybu a z něho vzniklého dění a je prvním impulsem života, prvním zářícím zážehem Světla. Ze Síly se život rozzářil a rozklenul do mohutnosti. Jí je plamenem nekonečně se zvedajícím a šířícím. Proto – co je vaše, moji stvoření a neustále tvoření?  Nic a vše! Záleží na pohledu, postoji, na poznání a pochopení složitostí života, jeho řádů, zákonů, pohybů, záměrů, důvodů, příčin i cílů. Pohled z hledisek lidství, pokud je nízce postavené, neobjasní věci a jevy života v jejich složité ani jednoduché velikosti a obsažnosti. Může ukázat člověka jako život od jiného života oddělený, s vlastní cestou, odlišnou osobní činností i jedinečným osobitým osudem. Proto také je možné se rmoutit, je-li v něm prožitek bolesti. Je možné jej tak či onak hodnotit, nazývat i posoudit. Ten, kdo svůj život vnímá jen jako život svůj, má právo na nesprávné a často i zcela mylné představy a postoje. Plynou z domněnky, že život člověka je jeho osobní, vlastní prožitek i veškerá záležitost. On však není jen jeho, je také prožitkem všech a záležitostí celého nesmírného života. Především však Toho, kdo tento život nosí jako Své vlastní Srdce, Svou velkou, nekonečnou Mysl, Svou nesmírnou Moudrost a nekonečnou Lásku. Je to věčný Tvůrce, Síla Boha, Moc Boha. Osud tvůj, člověče, není jen tvým. Jen se v něm a skrze něj účastníš cesty, kterou nastoupil život, jednou v život proměněný a jako takový nazván a dán do náruče nekonečnosti. Životem svým se dotýkáš mne a já, Bůh tvůj, tebe. Na jeho cestách jsme jen jedním poutníkem. Co je v tvé mysli a citu, je současně v mysli všeho stvořeného. Co tvůj cit nese jako radost či žal, je právě vyvstalým novým projevem nejvyšší Duše Božství, která se také může nazvat nejvyšší Láskou. Naše spojení do tak zvláštní jednoty i rozdílnosti v projevu lidství a Božství je hlubokým, věčným tajemstvím života. Dám-li do něj nahlédnout, pak jen proto, že je nutno, aby si člověk uvědomoval svou sounáležitost nejen se životem všech, kdo jsou na Zemi lidmi, ale aby se přenesl již i dál, za hranice lidství, a chápal se jako projev Inteligence nejvyšší, život Života. Pokud se člověk vidí zcela odděleným od Boha a zdá se mu, že kráčí cestou vlastní vůle a chtě­ní, je slabý a omezen ve svém projevu na malé okruhy jsoucnosti, které dokáže oblétnout pták s malými, slabými křídly. Vědomím Síly a Moci Boží, které jsou v něm jako nositelé všeho nejvyššího, umožní člověku vstup do říší bez hranic, do možností nesmírných, nemajících omezení. Do nich se však vstupuje tehdy, když je již prokonána má cesta v člověku omezeným prostorem malého vědění, slabé vůle, v působnostech hmoty, jíž vládne zákon smrti a neustálých proměn. Pokud není plně skončen proces zmenšení se všeho Božského do malé formy lidství, pokud není člověkem prožito jeho člověčenství se vším, co přináší jako strastiplné cesty prostorem a časem a tím nevědomostí a omezeností, nemůže vstoupit do dokonalosti a tvůrčí moci. Mysterijní děj, v němž se z velkého stává malé, z malého velké, je položen do tvého života, člověče. V postavení, kdy jsi projevem mého sestupu do hmotného bytí, do člověčenství slabých možností, jsi jako jedna jiskra živoucích ohňů Božství. Jsi dítě, které rodiče od sebe oddělí a pošlou poznávat cesty života vlastním krokem, aby dítě vědělo, jak je těžké chodit v samostatnosti bez opory, vedení i moudrých rad a stálého dozoru. První kroky po neznámé cestě jsou vždy váhavé, slabé a pomalé. S tím řád života počítá. Proto nechává nezkušenému chodci životem čas, aby se mohl porozhlédnout, zkoumat věci, poznávat cesty dlouhé i krátké, přímé i oklikové, budovat si je lidstvím všemi možnostmi mu danými. Když je s nimi seznámen a ví, co ony lidství nesou, jaké dávají zkušenosti i prožitky, a když toto plně pozná, uvědomí si je a ony mu přinesou následky dobrého i zlého, teprve začne působit skrytá vnitřní síla. Začne se ozývat Bůh v člověku. Tehdy se člověk stává naplněním mysteria života. V něm jsou tajuplné procesy znovuzrození do podoby bytosti, jejímž tělem je Světlo, jejíž duší je Bůh a činem Vůle Nejvyššího. Nežli se však toto stane, je přemnoho prožívání podivuhodných dlouhých vývojů, které jsou jako schodiště do vysokých věží. Každý jejich stupeň je naplněním času i zákonitostí jemu daných. Čas je vývoj, dění a pohyb. Pokud je pohyb, trvá čas. S jeho ukončením se vstoupí do klidného míru věčnosti. Tam, kde je vývoj, je i zákon. Zákony jsou míry sil, jichž se používá pro pohyb věcí života, jejich přesuny ze stupně na stupeň. Zákony jsou nejtěžším závažím tomu, kdo chce létat vlastní silou, řídit se touhou po výsluní života, kde je blažené jsoucno. Přesně určené cesty se vinou vývojem a nelze z nich vybočovat, je prodlužovat nebo zkracovat. Jako každý strom má čas květu i plodů, jako voda má své složení prvků, tak je vše dáno do hranic a rámců přesně odměřených rozměrů. Všechny živé bytosti kráčejí svým krátkým či dlouhým krokem po končinách, kde je dáno žít, zářit, svítit malým světlům, jednotlivým jiskrám univerzálního Plamene. Až se jejich poslání naplní, až se ony dostatečně projeví jako omezená, malá já, pak teprve se hranice otevřou, zákony zmizí a život bude jako jeden širý oceán sil a mocí nerozdělených, neoddělených, zcela splynulých. Dosud bylo toto velké pole života rozděleno jako zah

A když ty důkazy...Nebude a nebudou, neboť lidé to, co vidět nechtějí, to nikdy neuvidí, protože si to zakázali v hloubi přesvědčení. Vytvořili si bludnou schématiku pojetí světa, která je křehká, náchylná ke změnám. To se ovšem neslučuje s vědeckým poznáním, které se stále mění. Jde tedy o mysl konzervativců, což si odmítají přiznat.

Aspoň je vidět na co...Jsi sprosťák a máš potřebu urážet. OK