MMS - Jim Humble

Pro vkládání komentářů se musíte registrovat nebo přihlásit

Zde se bavíte o hovně .Dáme si trochu politiky.

Případ nepovšimnuté knihy. Havel udával Židy a Schwarzenberg používal k práci vězně z tábora v Letech
Autor: Tereza Spencerová | Publikováno: 30.1.2011 | Rubrika: U NÁS
Ilustrace

Rodiče šéfa diplomacie Karla Schwarzenberga využívali k levné práci vězně z kárného a později sběrného tábora Lety u Písku. Uvedl to týdeník The Prague Post s odvoláním na nové vydání knihy Bouře amerického autora Paula Polanského. Nabízíme vám text, který na toto téma vyšel už v roce 2003.

Upozornění: následující stránky se vracejí do doby před vypuknutím druhé světové války a nejsou vhodné pro ty, kteří nechtějí znát historii pracovního tábora v Letech, pro ty, kteří nechtějí vědět, jakou roli při jeho vzniku sehrál šlechtický rod Schwarzenbergů, ani pro ty, které nezajímá, jak s tím vším souvisí otec našeho exprezidenta Havla.

Historie, kterou vám chci vyprávět, se začala odvíjet 6. prosince 1939, kdy se nad schwarzenberským panstvím zcela nečekaně přehnala živelní pohroma. Nejprve se spustil déšť a po něm dva dny, které se zdály nekonečné, padaly neuvěřitelné přívaly sněhu; bylo ho tolik, že pod jeho tíhou popadalo čtyřicet procent smrků, borovic, buků, jedlí, kaštanů, javorů, jasanů, topolů, olší a bříz. Deset tisíc hektarů schwarzenberských lesů, hlavního zdroje příjmů tohoto šlechtického rodu, se během dvoudenní kalamity proměnilo v neproniknutelnou spoušť polomů.

Když konečně přestalo sněžit a kníže z věže svého zámku obhlédl panství, byl zděšen. Podle prvních skromných odhadů by s dělníky, kteří byli v okolních vesnicích k mání, náprava škody trvala patnáct až dvacet let. To by se ale pro Schwarzenberky, kteří byli mezi tehdejšími největšími vlastníky půdy v Čechách na jedenáctém místě, fakticky rovnalo bankrotu.

Pomoc v nouzi

Kníže měl své panství rád, řádně se o ně staral a spatřoval v něm pokračování rodové tradice. Co by tedy pro jeho záchranu neudělal! V září 1939 napsal spolu s dalšími dvanácti českými šlechtici prezidentu Benešovi dopis, v němž ho naléhavě žádal, aby se nevzdával Sudet. Když pak Němci obsadili české země, poslal kníže a jedenatřicet jeho vznešených přátel dopis také prezidentu Háchovi, kde se hrdě přihlásili k Čechům, a to i přesto, že většina jejich předků pocházela z Německa nebo Rakouska.

Při pohledu na tu spoušť ale knížeti nezbylo než se zhluboka napít svého oblíbeného šampaňského a obrátit se na protektorátní správu znovu. Tentokrát už ale nepsal prezidentovi, namísto toho vyslal svého advokáta na 5. odbor ministerstva vnitra, by u tamního zástupce ředitele zjistil, jestli by ministerstvo nemohlo na jeho panství zřídit tábor a poslat do něj pracovní sílu, která by pomohla při likvidaci poničeného lesa.

V protektorátu v té době na základě výnosů z let 1927, 1931 a z počátku března 1939 existovalo už patnáct pracovních táborů, do kterých byli sváženi kriminálníci a osoby vyhýbající se práci. Úřady Schwarzenberkovu advokátovi vyšli vstříc, zřejmě i proto, by Němcům ukázaly, že se Češi s nepohodlnými jedinci z vlastních řad dokážou vypořádat i bez německé pomoci, a tak v létě 1940 opravdu vznikl pracovní tábor v Letech u Písku, jehož jediným cílem bylo pomoci Schwarzenberkům z nouze.

Potíže s lidmi

Jako první se v táboře objevily dvě stovky dělníků ze Slovenska, ale knížeti se příliš nezamlouvali. Pracovat uměli, to ano, ale v té době už byli občany cizího státu. Ministerstvo je nemohlo do tábora deportovat nastálo a kníže jim ke své nelibosti navíc za dřinu v lesích musel vyplácet mzdu.

Nespokojenost o něco později nastala i s první várkou 640 českých vězňů, které dodalo české ministerstvo vnitra, protože většina z nich nebyla těžké práce v lese vůbec schopna. Podle dochovaných dokumentů bylo jednomu z nich už třiasedmdesát, mnohým přes šedesát. Většinu četníci zatkli za to, že v hospodách hráli karty v pracovní době, další byli invalidé, kapsáři… Suma sumárum mezi nimi nebylo víc než třicet mužů schopných práce v lese.

Na řadu tedy přišli - po určitém váhání ze strany Schwarzenberků - Židé. Práce bylo dost, tak byli deportováni z celého píseckého okresu. A aby se předešlo výše zmíněným potížím, dostala policie příkaze zatýkat pouze chlapce a muže ve věku od šestnácti do pětačtyřiceti let. Byli práceschopní a nemuselo se jim platit, spíš naopak - měli být jen a prostě, v souladu s přáním Němců, "upracováni". Ostatní Židé si měli na transport do koncentračních táborů počkat doma.

Potíže s "pracovní silou" v té době nepostihly jen knížete Schwarzenberga, nýbrž i podniky rodiny Havlových. Sám Miloš Havel, jehož bratranec byl údajně jedním z dozorců v letském táboře, kde patřil k nejbrutálnějším, udal gestapu šest svých židovských podílníků na Barrandově, za což ho říšský protektor Reinhardt Heydrich odměnil tím, že mu připsal jejich podíly. Heydrich měl ostatně rodinu Havlových v oblibě; chodíval na šampaňské do Lucerny, odkud do Let putovalo několik číšníků - stačilo, když z nepozornosti vylili skleničku. V Lucerně se ostatně Heydrich nechal vyfotografovat s malým Václavem Havlem, naším budoucím prezidentem. V den jeho narozenin si ho v paláci Lucerna pěkně posadil na koleno a při pohledu do objektivu se zeširoka usmál…

Vyřešili to Cikáni

Ani Židé však Schwarzenberkovy lesy od polomů nezachránili - byli to vesměs intelektuálové, právníci, lékaři, v lese toho moc nezmohli, a tak se z pohledu knížecí rodiny proměnili jen v pouhé hladové krky. Zbavili se jich poměrně rychle: nákladní vozy je odvezly na nádraží a odtud už směřovali rovnou do Terezína.

Jakmile veškeré pokusy sehnat pracovní sílu mezi Čechy či Židy selhaly, obrátila se pozornost všech zúčastněných na Cikány. Po prvních pochybách o smysluplnosti takového kroku - nedůvěra v jejich pracovní schopnosti byla už tehdy přece jen příliš velká - byly ke konci roku 1942 do Let, tábora původně určeného pro 380 lidí, navezeny více než dva tisíce Cikánů, v mnoha případech celé rodiny. Z mužů se vyklubali zdatní dřevorubci, ale starci a malé děti si do tábora z velké části přijeli pro smrt, obvykle z rukou českých dozorců. Našly se mezi nimi sice výjimky, které neztratily lidskost, ale většinou nedopadly dobře. Pro nadbytečnou lásku k vězňům je udali sami jejich kolegové. Nikomu to nevadilo - v Německu Cikány už od roku 1933 zavírali do Dachau a v masarykovském Československu, kde byl v roce 1927 vydán výnos omezující kočování pobudů, neměla většina Cikánu nárok ani na občanství.

A zbytek příběhu už je smutně známý. Část romských vězňů skončila v koncentračním táboře v Osvětimi, z Let jich na konci války vyšlo živých jen pár. Kníže Schwarzenberg, kterému Němci nakonec zabavili sídlo, ale dál mu do menšího zámečku dodávali nedostatkový benzin do jeho packardu, byl po válce oslavován za předválečné vlastenecké postoje. Havlovi měli Lucernu, Barrandov a všechno ostatní. Ačkoli se celou historií táhne výhradně česká, a ne německá niť, podle dobových emocí se vlastně ani nic moc nestalo.

Vlepená stránka

Předchozí řádky jsou velmi stručným shrnutím více než dvousetstránkové knihy Bouře, kterou u nás sepsal a vydal Američan Paul Polansky. Tento jednašedesátiletý (sic) chlapík z Idaha a bývalý juniorský mistr USA v boxu v střední váze do Čech přijel v roce 1994, původně jako genealog, aby vypátral původ jakési americké rodiny. V třeboňském archivu přitom narazil na nedotčené balíky dokumentů týkajících se pracovního tábora v Letech To téma ho chytlo.

"Přišel za mnou jen tak z ulice a ukázal mi, co zatím nashromáždil," vzpomíná Fedor Gál, majitel vydavatelství G plus G. "Ohromilo mě to a dlouho jsem nad tím textem váhal. Dával jsem ho číst svým přátelům, aby mi poradili, jestli to mám vydat. Většina z nich byla na rozpacích." Jejich pocity nejspíš nejlépe vystihl slovenský profesor Peter Zajac, který na zadní obálce knihy napsal, že "Polansky (…) před námi otevírá tušený, avšak úzkostlivě skrývaný svět našeho studu za to, co nechceme vidět."

Paul Polansky sbíral materiály ke knize pět let a pomáhala mu v tom mimo jiné i Romka, jejíž matka protrpěla pobyt v Letech na vlastní kůži. "Polansky mi přinesl kila xeroxových kopií dobových dokumentů," konstatuje Fedor Gál. "Přesto mi údaje o Havlových a Schwarzenbergovi, které zveřejnil ve svém textu, připadaly tak neuvěřitelné, že jsem pro jistotu vyslal svého právníka, aby je ještě jednou ověřil, pro klid svědomí. Výpisy z katastrů a místní kroniky nabízejí hodně prostoru pro spekulace. Třeba když právník našel v archivu v knize katastrů mezi dobovými stránkami psanými rukou vlepený čerstvý strojopis, který dokládal Havlovo vlastnictví Barrandova. Neměl jsem ale kapacitu, ani motivaci hrabat se v tom vážněji."

Mlčeti zlato

Krátce před vydáním knihy se s Polanským v jedné pražské literární kavárně sešel Karel Schwarzenberg, potomek hlavních "hrdinů" knihy Bouře a někdejší kancléř prezidenta Havla. O předmětu jejich hovoru máme jen svědectví Paula Polanského, a i to jen z druhé ruky. Schwarzenberg Polanskému navrhl, že věnuje nějaké peníze pro pietní místo v Letech.

"Když jsme při příležitosti vydání knihy v roce 1999 uspořádali tiskovou konferenci, z mnoha pozvaných novinářů na ni přišel jen jediný, a ani ten pak o ní nenapsal ani řádku. Knihkupci ji nechtěli, nikdo o ni neměl zájem, prostě se rozhostilo naprosté ticho. Bylo to zvláštní ale o důvodech toho stavu nechci spekulovat, i když názor samozřejmě mám. Máme zřejmě ve zvyku problémy řešit tak, že je zameteme pod koberec," říká Fedor Gál.

Krátce nato praskla v patře nad skladem nakladatelství voda a celý náklad Bouře zničila. Pojišťovna škodu zaplatila a příběh pozoruhodné knihy se uzavřel. Zůstalo jen pár výtisků a Paul Polansky odjel z České republ

Pro vkládání komentářů se musíte registrovat nebo přihlásit

MMS - Jim Humble

Přidat komentář