anhedonie-neschopnost se radovat

Nejste v tom, ženy, samy, i mně se stalo v životě několik věcí, které se v mysli stále vracejí a nedovolí mi se zaradovat. Jak se může člověk usmívat, když má v sobě stálé bolesti, byt i z minulosti? Jak zapomenout, když to nelze? H.

Já ztrácím též radost ze života, nemám však přímo nějakou konkrétní příčinu, myslíte, že by to mohlo způsobovat stárnutí a jeho obtíže? Já to alespon tak cítím. Ubývají síly, krása je ta tam, neduhy se hlásí. Měl nám ten pomyslný bůh nechat zestárnout zároveň s tělem i duši, duše zůstává, jaká bývala a dívá se na to ostatní s údivem.

Milá Vlastino, těch stránek jsem prošla mnoho, když jsem dala do hledáčku neschopnost radovat se, smutek či trápení, už ani nevím, kde to všude bylo, prostě jsem jen zadávala bez jakéhokoli systému
to či ono a dostala jsem se na nejrůznější odkazy, našla jsem tam toho mnoho ale ne
úplně to, co hledám a nenacházím. Asi sama ani nevím, co, nebo, lépe řečeno, se to nedá najít. A tak spíše tápu dál a myslím na ty, kteří jsou na tom podobně jako já
a také nevědí, co vymyslet pro svůj budoucí život, když radost v tom jejich není Jana.
p.s. podívej se na "anhedonie" a když se rozdělíš o názor, přivítám to.

prosím,kde najdu nějaké ty stránky o smutku a těžkostech jiných,já bych se také do nějaké podobné diskuze zařadila.Jsem na tom taky tak,že už nemám z ničeho radost a mám jen obavy z toho co čekám že přijde.Mám na mysli třeba potíže ve stáří,je mě už 69 let,situace ve společnosti,neúspěchy dětí atd.témat by se našlo víc.Vlastina

Je mezi námi podoba. Já jsem Báro také u žádného "psycho" doktora nebyla, jen jsem se ten název diagnozy dozvěděla na Netu, když jsem pročítala stránky o smutku a
těžkostech jiných. Dávají se na to prý antidepresiva, ale to já nikdy neakceptuji, já si nikdy nechci dovolit nějaké chemii, aby mi měnila myšlení. Radši si nechám to své-neradostné.

Jani, totéž se stalo mně, když mi odešlo pár dobrých lidí, kteří se mnou nebo v mé blízkosti žili, poprve v životě jsem pocítila to, co nikdy předtím,a to že není z čeho se radovat, vždyť všechno je tak strašně pomíjivé.Možná že je to i tím, že stárnu a tak už ani žádnou radost nejen necítím, ale ani nečekám. Anhedonie mi diagnostikována nebyla, protože k doktorům tohoto typu nechodím. I já má stále kolem sebe ještě rodinu, ale na toto jsem sama...
Radost jsem se naučila předstírat, abych potěšila.

Ztratila jsem schopnost radovat se. Vnímám silně jen smutné věci, to ano,ale přijdou-li věci dobré, vím o nich, ale radost necítím. Prý je to syndrom anhedonie. Já ale tuto diagnozu nepřijímám, protože radost necítím od doby, kdy mi umřeli rodiče, poté pár kamarádů a nakonec i můj nejvěrnější přítel-můj pes. To byly spouštěcí mechanismy.... Proto odmítám antidepresiva, vždyť to by nebylo přirozené, přirozenou se mi zdá právě ta neschopnost radosti, i když to není jistě nic pěkného...