Mužnost

Konradinova poprava byla natolik politicky, historicky i nábožensky významnou, že si Konradin ani ve svých přípravách na ni nemohl dovolit jakoukoli soukromou, neoficiální polohu. A pokud snad ano, pak jedině pokradmu a pokoutně. I dodatečně pak byla jeho poprava opředena různými legendami, které zahalily skromnou, intimní, povýtce osobní pravdu potřebou politicko-genealogické reprezetace, nabubřelé publicity a paradoxního pseudotriumfalismu.

Modlil-li se kat v...Naprosto souhlasím!

Možným proboštem...Modlil-li se kat v předvečer popravy Konradina, Fridricha Bádenského a jejich leníků, jistě to přispělo k jeho jistější práci se sekyrou onoho osudného pondělního rána v říjnu léta Páně 1268.

Když se Konradin...Možným proboštem regulované Konradinovy předpopravní modlitby musely být hodně geopolitické. Konradin se musel modlit nejen za Říši, ale i za své Švábsko, Sicílii a Jeruzalém. Jistě se též modlil za svou matku i za svého strýce Ludvíka Přísného.

V době, kdy se Konradin takto modlil, se pravděpodobně modlitebně připravoval na "svou" popravu současně i Konradinův kat.

Když se Konradin připravoval na smrt, s největší pravděpodobností měl možnost rozmlouvat s nějakým knězem. Vzhledem ke Konradinově postavení to mohl být vysoký církevní hodnostář, ale vzhledem k rychlému běhu událostí po bitvě u Tagliozza a Karlovu z Anjou improvizování to mohl být i nízký církevní hodnostář. Způsob, jak se spolu - ať již za účasti Fridricha Bádenského, nebo mezi čtyřma očima - bavili, jistě velmi závisel na postavení, a tím i vzdělání daného duchovního. Myslím, že by bylo plodné a žádoucí v daném duchovním vidět třeba probošta.

Komunikace mezi Konradinem a zmíněným možným proboštem byla jistě chladnější, než by si mohl kdekdo pomyslet. Řeč se jistě točila kolem závěti Konradina a toho, aby odkázal co nejvíce svého majetku církevním institucím, a možná i osobně danému možnému proboštovi. Hovořilo se též jistě o Svaté říši římské, a modlilo se za její příští rozkvět.

Velkou, a jistě pozitivní, roli na psychiku Konradina v jeho poslední hodince hrál jistě fakt, že nešel na smrt sám. Na věčnost jej doprovázel i jeho životní druh Fridrich Bádenský a několik dalších německých i italských mužů.

Odsouzené k nejvyššímu trestu, kteří jdou na smrt ve stejné várce, tmelí silný pocit vnitřní sounáležitosti.

Poprava stětím je...Hlavu od těla jiným lidem odděloval již i předmoderní člověk Homo sapiens idaltu, jehož nalezené kosti jsou staré asi 160 000 let.

Poprava stětím hlavy...Poprava stětím je neobyčejně prastará tradice, více jak 9000 let.

Bylo v hodinu popravy...Poprava stětím hlavy sekyrou byla dobře zavedenou soudní tradicí. Jednalo se o přesně definované navození smrtelného úrazu odsouzenci, a to k tomu účelu speciálně vyrobeným, ideálně dobře naostřeným kovovým nástrojem, a konkrétně potom rukama kata, k takovémuto aktu speciálně mistrovsky cvičeného a způsobilého, zdatného odborníka. Středověk i raný novověk v daném aktu viděly něco tak civilizovaného a kultivovaného, že jej mohl osobně sledovat prakticky kdokoli, třebas včetně malých dětí. Účastnili se jej hojně i rozmanití světští i církevní hodnostáři, kteří jej též nejednou oficiálně přezírali z pozice či v zastoupení právě té mocenské autority, jež veřejnou popravu sekyrou předtím nařídila.

Přesně tak se věci též měly při veřejné popravě Konradina, Fridricha Bádenského a jejich druhů.

Velmi zdařilé a důstojné tehdy bylo zejména to, že byla Konradinu udělena výsada být sťat jako první ze všech tehdy popravovaných. Karel z Anjou v daném kontextu zřejmě přihlédl jak k mladému věku, tak i mimořádně urozenému postavení Konradina, takže ve chvíli, kdy nad tímto mladým mužem kat vztyčoval sekyru, ještě na tržištním popravišti nepáchla žádná lidská krev.

Bylo v hodinu popravy Konradina, Fridricha Bádenského a jejich bojových druhů nařízeno vyzvánění neapolských kostelních zvonů? Buď jak buď, nesmíme si takové vyzvánění představovat podobně, jako komplexní zvonohry v dnešních velkých městech. Budování zvonic, jakož i instalace zvonů do nich, neřku-li design zvonů a jejich výroba, to vše bylo tehdy na daleko primitivnější úrovni než v pozdějších staletích. Došlo-li tedy onoho osudného říjnového pondělí léta Páně 1268 k výkonu podobné ceremoniální předpopravní procedury, jednalo se jistě o relativně nemelodické kovové údery vzhledem k tomu, na co jsme dnes zvyklí.

Posílily však podobné údery signalizující objektivní nevyhnutelnost Konradinovy nenadálé veřejné a krvavé smrti, došlo-li k nim vůbec, Konradinův vnitřní stres v jeho poslední hodině?

Asi moc ne. Konradin tyto údery, zněly-li, jistě chápal jako součást celého komplexu banálních předpopravních formalit, které už předtím nejednou zažil při sledování jiných poprav (například té, která ukončila život Marie Brabantské na rozkaz jeho strýce Ludvíka II. Hornobavorského, zvaného "Přísného").

Konradin byl natolik politicky informovaný, že už když byl zatčen a uvržen do Vaječného hradu, dobře věděl, že je situace jeho, Fridricha Bádenského i jejich leníků notně nahnutá. Věděl, že si Karel z Anjou nejspíše řekne do Německa o tučné výkupné, které pravděpodobně nebude zaplaceno, takže asi dojde k vynesení, ztvrzení a vykonání ortelu smrti. Když potom zakrátko opravdu přišel obstarožní rytíř Jean Bricault, pán z Nancy, do Konradinovy a Fridrichovy společné cely tlumočit oběma mladým, navýsost urozeným mužům, oznámení o jejich odsouzení k smrti a chystané popravě, oba to jistě přijali jako zplatnění svého nejpravděpodobnějšího, předem očekávaného scénáře budoucího vývoje událostí.

Svoji popravu Konradin jistě chápal jako sice neradostný a nevítaný, ale zároveň i normální a přirozený akt v situaci, v jaké se nacházel. Když nad ním proto kat pozvedl sekyru, Konradin to jistě vnímal jako něco naprosto samořejmého. Nejenže se zdržel marného prošení o milost pro sebe (ačkoli o milost pro své leníky předtím neohroženě, ač neúspěšně zažádal), ale určitě neprojevoval vůbec žádné viditelné známky strachu. Navíc to, že jej na jeho vlastní žádost, adresovanou Karlovi z Anjou, kat stínal jako vůbec prvního z odsouzených, mu jistě dávalo jistý pocit omezené satisfakce a kontroly nad celkovou velmi vážnou situací.

Podobné myšlenky zde již byly několikrát prezentovány. Co k tomu dodat nového?

Tím novým je idea, že Konradin byl nejurozenějším Evropanem v dosavadní historii našeho světadílu, který kdy podstoupil popravu ve věku svých 16 let!

Chtěl bych tu opět pronést zásadní výrok na adresu Konradina Hohenstaufského, vévody švábského a krále jeruzalémského a sicilského:

Na prahu své pohlavní dospělosti (!) Konradin sebral vojsko v Říši, aby s ním táhl hájit své rodové državy v jižní Itálii, které byly jeho slavnému rodu uzmuty zásluhou papežských intrik, a následného výboje Karla z Anjou.

Konradin vědomě riskoval (!), a svůj dobrodružný podnik následně čestně, chlapsky posral. Hrdě, nesentimentálně pak byl ochoten nést důsledky, a veřejně podstoupil důstojnou smrt popravčí sekerou na rozkaz svého arcisoka, již zmíněného Karla z Anjou, který jej pak vystřídal na sicilském trůnu.

Konradin zcela jistě zemřel hrdě, statečně a samozřejmě. Určitě se ve svých posledních okamžicích mračil, ale svou strašlivou situaci nesl s příkladnou pevností a vyrovnaností. Nebylo-li by tomu tak, nedochovalo by se o okolnostech jeho popravy tolik legend, které jeho statečnost v hodině smrti jen potvrzují!

Jen je otázka, zda se toto...Je docela možné, že ti řidiči pak už nesrali nonstop do kalhot. Nebo jen někteří, zatímco další méně, a jiní vůbec.

No tohle jsou takove smutne...Jen je otázka, zda se toto nazývá mužností. Stejně jako odvážní řidiči z příspěvku D.
Někdy, právě po zdolání bolesti a strachu, se člověk už stane imunním vůči pravděpodobné smrti.
Takže se samo nabízí, zda jde o mužnost či už otupělost, únavu životem.

No tohle jsou takove smutne extremy... Ale opravdova MUZNOST nepřichází sama od sebe, mužnost se buduje. Mužem se stáváme na základě překonávání určitých překážek, výzev, bolestí a strachů.

Sovětský svaz, ač pro něj obětovaly své životy minimálně desítky milionů lidí, nakonec neprokázal životaschopnost a rozpadl se.

I mužnost je mnohdy na nic.

Dobře tedy, nezajímá-li...Někdo (by) možná volil raději sebevraždu, než takto pro své ozbrojené síly, svůj stát a národ fungovat jako snadno nahraditelné aktivum krátkodobého užití.

A chce-li po někom nějaký režim podobnou oběť, tak tím dává najevo, že ani tento režim sám, ani národ, který tento režim zachvacuje, za moc nestojí.

Dobře tedy, nezajímá-li nikoho buržoazní problém reklamních příjmů Lewise Hamiltona v závislosti na jeho milostné sáze s Nicole Scherzinger, mocně národ oslovím něčím úplně jiným.

Za 2. světové války, v době blokády Leningradu, bylo obležené město zásobováno náklaďáky přes zamrzlé Ladožské jezero.

Řidiči, kteří byli za tyto náklaďáky zodpovědní, byli permanentně minimálně jednou nohou na věčnosti. Nejenže byli soustavně ostřelováni nacisty, ale kdykoli se pod nimi mohl prolomit led i z přirozených příčin, zejména v obdobích jarního tání.

Byli tito řidiči často střídáni, aby pravděpodobnost smrti každého jednotlivého z nich byla jen omezená?

Jistě ne. Byli chápáni, stejně jako jejich náklaďáky, jako aktiva krátkodobého užití, a očekávalo se od nich, že budou fungovat tak dlouho, dokud se neutopí v ledové vodě Ladožského jezera.

Jejich služba byla permanentním psychickým i fyzickým utrpením, které si žádná žena nedovede vůbec představit.