Jak se o sebe postaráte, když zestárnete?

Jenže tak to bylo vždycky....Podvodníci, kteří nabízejí seniorům zboží a nevýhodné smlouvy, čím dál více využívají internet. Kontaktují starší lidi pomocí inzerátů, nevyžádaných e-mailů a sociálních sítí.

http://www.lidovky.cz/on-line-smejdi-okradaji-duchodce-podvodnici-zamirili-na-internet-pxy-/zpravy-domov.aspx?c=A141113_120508_ln_domov_ele#utm_source=rss&utm_medium=feed&utm_campaign=ln_lidovky&utm_content=main

Jenže tak to bylo vždycky....ale bývalo pohřebné, které na základní náklady běžného pohřbu postačovalo. Dnes si pozůstalí údajně často nebožtíkovo tělo ani nevyzvednou a o jeho spálení a rozptýlení se musí postarat obec. Hlavně shrábnout dědictví.

Jenže tak to bylo vždycky. Staří si šetřili na svůj pohřeb. Ale dnes jsou šmejdi, kteří ty staroušky o vše připraví.
A oni to umí to z nich vytáhnout. Neštítí se ničeho. Hnus.

to je funus dnes už nadstandardem? Opravdu tristní výsledek hadrového převratu v 89. roce.

Na vlastní pohřeb si šetří stále více seniorů
Češi si ve stále větším počtu spoří na vlastní pohřeb. Podle průzkumu Poštovní spořitelny si na něj odkládá peníze už 75 procent seniorů.
„Hlavně nevíme, jak se zachovají nejbližší příbuzní,“ říká finanční poradce František Macháček.

vilmo zasíráš kde co svými, vyděděnej pitomečku

S tou smrtí se poslední...že se právě o smrti moc ve skutečnosti nemluví a je to takové tabu.

Navíc nejsou vůbec prostředky na důstojné poslední chvíle těžce nemocných. Bohužel o tom něco málo vím díky osobní zkušenosti.

Až mě ruka krutá do propasti srazí, nkdo nezapláče, že tu někdo schází. Ale to mně bude už šumafuk.

Víte jak jste na tom s...senilní, aby Ti na tohle skočil tady ještě nikdo není.

Víte jak jste na tom s...No, to ti bude platný...

Umírání je trendem poslední doby. Tolik článků o smrti nepamatuji a je k nevíře, kolik máme odborníků, kteří rádi cizim lidem, jak správně umírat.

S tou smrtí se poslední dobou nějak nadělá. Smrt je teďka trendy nebo co?

Nemam deti, ale doufam, ze si nasetrim dost penez abych si mohla dovolit platit domaci peci... Hlavne zaplatim advokatovi, ze kdybych mela nehodu nebo byla v komatu, aby zaridil, aby me neozivovali, abych nezustala lezet jako mrzak, mohla umrit v pokoji a nikoho neobtezovat...

Až budu chcípat, prosím jen o dost hlubokou a odlehlou díru, aby mě v tom okamžiku nikdo z famílie neviděl v situaci, kdy ztrácím veškerý vliv na běh věcí a možnost obrany. Koukat do pokryteckých xichtů a vnímat jejich koncentrovanou přetvářku a ehm truchlení... to rozhodně nechci...

Já bych rozhodně nechtěla...Tak nejak to chci taky. Klidne o nejaky cas driv.

Před lety bylo naprosto běžné, že lidé umírali v rodině. Jenže to umírání tehdy bylo otázkou hodin nebo dní, dnes to lékaři dokáží "prodloužit" na roky.

Já bych si přál odejít doma uprostřed své rodiny. A rychle...

Z pocitu deprese a smutku z blížícího se odchodu mé maminky (mně je 62, jí 85) jsem začala číst (dala mi dcera - osvícená) Tibetskou knihu o životě a smrti. Je tam vše tak úžasně vysvětleno! Doporučila bych tuto knihu jako povinnou četbu - pro dospělé samozřejmě. Napsal ji člověk (Sogjal Rinpočhe), který vyrůstal u mnichů v Tibetu a poznal tisíciletou tamní moudrost, po vystudování přišel "na Západ" a konfrontuje zde své dřívější duchovní poznatky s naším "západním" světem. V součastosti přednáší na předních světových univerzitách. Kdyby si každý, nebo alespoň každý druhý, tuto knihu přečetl a "něco si z ní vzal", bylo by líp na světě. Kniha odpovídá též na spoustu "pro nás ze Západu" téměř nezodpověditelných otázek, a sice právě ohledně bytí a smrti.

Já bych rozhodně nechtěla být dětem koulí na krku. Raději bych byla, kdyby mi zařídily samostatný pokoj s rychlým internetem a varnou konvicí. Ono to již nebude trvat dlouho vzhledem k mému zdravotnímu stavu...

Děsí mne představa být bezmocný a závislý na cizí pomoci. V okamžiku, kdy nedokážu ani dojít si sám na záchod, chci, aby to neviděla rodina...

Pokud bych dokonce ztrácel sám sebe a svou rodinu a stával se něčím, co Alzheimer postupně vymazává a krade, chci umřít včas... Jenže jak to zařídit?

Až jednou budu umírat, rozhodně nebuu chtít, aby u toho byly moje děti.

Chtěl bych, aby si mě pamatovaly zaživa, a ne jako umírajícího. Byť bych asi chtěl vidět, nebudu sobec.

A to já bych nechtěl umírat v okruhu svých blízkých. Vždy, když mi bylo nejhůře, jsem raději někam zalezl, byl tam sám a počkal, až to nejhorší přejde.

S těžkými chvílemi je to tak, že každý jsme jiný. Já se s nimi nejlépe vyrovnám sám o samotě, jiný zase v okruhu svých blízkých. A myslím, že s umíráním to bude stejné. Jestli budu umírat pomalu, ale budu vědět, že umírám, rozloučím se s nimi měsíc předem a řeknu jim, že naše desítky let trvající kontakty tímto dnem končí, za všechno hezké jim děkuji, občasné stinné stránky jim odpouštím, požádám je o odpuštění za to, co jsem snad já pokazil, a řeknu jim, že se vidíme naposled oni za měsíc nebo za dva už pouze dostanou zprávu, že jsem umřel... Ale když někomu vyhovuje být při tom s blízkými, tak proč ne? Když jinému vyhovuje pravý opak, tak též proč ne?