Gamblerství

Tak dneska 2 roky přátelé (i nepřátelé)

2 roky ze kterých nelituju jediného kroku. Mám uplně jiný život. A vidím věci které jsem neviděl když jsem hrál.

Vídím i dost věcí které jsem neviděl když jsem nehrál. Zkrátka to byla bolestná zkušenost a je jen na mě jak ji zůročím a zda bude zbytečná.

Zatím není.

Držte se všichni.

Ahoj.. s těmi půjčkami je hlavně problém že už kdo ví co má. Pokud s vámi nekomunikoval doteď tak může mít klidně někde milion o kterém nevíte.

Málokterý gambler také přizná na začátku skutečné výše dluhů.

Jeslti to tedy CHCE řešit řekněte mu aŤ sepíše na papír co kde dluží atd.
Pak bych s ním zašel na výpis z bankovního a nebankovního registru. Tam dostanete přehled kromě nějakých lichvářů atd jak to asi vapadá.

Toho psychologa bych doporučil alespoń jednu návštěvu taky.. někomu to pomůže alespoň uvidíte jeslti vás to osloví. Často se pak stane že tam nějakou dobu dochází právě rodič, partner atd a využije to pro sebe.

Ono totiž při gamblu netrpí jen gambler ale právě ty blízké osoby.. dá se to přirovnat k domácímu násilí.

Mileno, je jednoduche vyzkouset syna jak moc to mysli vazne. Nevim, kolik je v cesku presne skupin anonymnich gambleru, urcite je v nrne a praze. Navrhni mu at bezodkladne navstivi skupinu AG. Pri sebemensi snaze z jeho strany o vymýšlení duvodu proc to nejde ( a my gambleri si vsichni umime vymyslet pohadky ze by zavidelu bratri grimmove) to syn s ukoncenim aktivniho gambleni nemysli vazne. Na szrankavh dt nespora jsou tetminy a misto setkani anonymnivh gambleru, muzes jit taky, je to i pro rodinne prislusniky....mimojibe se dozvis, ze jsi spoluzavisla

Mileno, ano, bez odborne...Moc děkuji, říkal že chce a začal se mnou víc komunikovat, ale nevím, jestli za tím není něco jiného. A víte jak to je s půjčkama, stačí telefon a vše jde online i bez dokladu, nebo se mýlím? Zkusím, co mi radíte a mrknu na tu knížku. Moc díky.

Davide, nejeden "David" uz se chvastal, jaky je borec a bez odborne pomoci vse zvládl. Jsou pripady, kdy bez leceni, psychologa apod. se gamblerovi podarilo nastartovat abstinenci a uspesne abstinuji nekolik let. Tito anstinujici gambleri ovsem oproti tve sebejistote oplyvaji obrovskou davkou pokory a respektu k zavislosti na gamblerstvi....coz tobe chybi. Preji ti abys i ty co nejdrive nasel respekt a tak jak se ted smejes tomu jak jsi byl hloupej, aby se za cas tva zavislost nesmala, jak lehce te dostala zpet do herny.

Mileno, ano, bez odborne pomoci lze s touto zakernou zavislosti skoncovat. Nejde to ovšem bez toho aby chtel sam zavisly. Ty tedy muzes synovi pomoci a stat pri nem v okamziku, kdy sam bude chtit nehrat, nesazet. Gamblerstvi je velmi tezka závislost, sam nez pomoci to zvládne zlomek procenta gambleru, i uspesnost lecby gamblerstvi se da pocitat na par procentech lecenych. Pokud by syn souhlasil s návštěvou odbornika zabyvajiciho se gamblerstvim, je mejaka sance, ze se svym problemem chce neco delat, musi ovsem chzit sam a me kvuli tobe aby jakoby ti dal majevo - tak dobre, ja tam zajdu. Pro uspesnou léčbu bez odborniku je potreba velmi dobre vedet, jak se ma zacinajici abstinujici gambler chovat k sobe, okoli, penezum apod. V lecebne by syna na mozne situace teoreticky pripravili..zvládnout to venku uz kazdy gambler musi sam..pokud ma tebe a jsi pripravena mu pomoci včetně napr ze se mu budes starat o finance, davat pridely na svacinu, nebude mit u sebe obcanku aby si nemohl vzit bez zveho vedomi pujcku apod..je to pro neho do uacatku velke plus. Stahni si volne dostupnou knihu dr Nespora - Uz jsem prohral dost

Dobrý den, Davide, to všechno jste zvládl opravdu sám bez odborné pomoci? Mám syna Davida,je dospělý, ale žijeme ve společné domácnosti, sází a nevím co s ním, má to v hlavě a nic nezmůžu, nevím si rady. Díky

I já měl problémy za rok 1200000 hral jsem 2 krat tydne teď veselé platim dluhy bude mi to trvat 6 let než se z toho dostanu a každém den co!se probudim jdu za svim cílem a nedělá mi problém nehrat a teď už se tomu jen smeju jak jsem byl hloupej radši jedu s dětmi na výlet člověk holt někdy šlápne vedle ale když opravdu chce dokáže cokoliv bez psychologa bez prášku atd cokoliv chcete dokazete uvedomte si sami sebe jak snadné je spokojeně žít být v pořádku a šťastný klidně napište můj mail je------ [email protected]

http://www.ceskatelevize.cz/porady/1100627928-ta-nase-povaha-ceska/412235100011002-gambleri-nam-starnou/

Je to peklo

Blikající tlačítka hracích automatů mě přitahovala jako magnet. Poprvé jsem si šel zahrát jen tak pro zábavu. S výhrou však roste chuť a já jsem tomu naprosto propadl! Byl jsem v herně denně, ale štěstěna mě rychle opustila. Nakonec jsem prohrál střechu nad hlavou i životní úspory mé matky!
Sedět v zakouřené herně někde v rohu a dávat do automatu jednu papírovou bankovku za druhou s vidinou výhry, to mě nikdy nelákalo. Můj nejlepší kamarád si tím však vydělával na živobytí. Měl silnou vůli, když se mu nedařilo, tak jednoduše odešel a zkusil do o pár dní později. Dařilo se mu. Nemusel pracovat a byl za vodou.

Jednou jsem se od něj nechal zlákat, ať to zkusím taky. „Hodíš tam pár stovek a uvidíš. Možná budeš v balíku,“ smál se Pavel a sedl si vedle mě. Ten večer se mi neskutečně dařilo. Do herny jsem přicházel s pětistovkou v kapse a odcházel s osmnácti tisíci korunami! Zařekl jsem se, že už tam nevkročím, abych peníze neprohrál. A přesně to jsem, já hlupák, udělal. Druhý den jsem se tam vypravil znovu a štěstí bylo na míle daleko. Vyhrané peníze z předchozího večera zůstaly v útrobách automatu.

Celou noc jsem nemohl usnout. Omluvil jsem se z práce a hned ráno se vydal k bankomatu, kde jsem vybral dvacet tisíc. Byl jsem totiž rozhodnutý peníze vyhrát zpět. Naivně jsem je házel do té prokleté mašiny a představoval si, že peníze zdvojnásobím. Hluboce jsem se mýlil. Opět jsem odcházel švorc. Automatům jsem zcela propadl. V padesáti letech se ze mě stal regulérní závislák.

Proseděl jsem u nich celé dny. Když jsem vybrakoval své konto, na kterém bylo sto padesát tisíc, rozhodl jsem se prodat vlastní malý domek a odstěhovat se k matce. Za dům jsem dostal milion. Ze začátku se mi v herně dařilo a já jsem prohrané peníze pomalu získával zpět. Netrvalo to však dlouho. Za pouhý měsíc jsem byl na mizině. Touha po výhře mě dohnala k rozhodnutí, kterého budu do konce života litovat.
Věděl jsem, že matka žila skromným životem a má naspořený milion a půl. Nestydatě jsem jí tvrdil, že mám nabídku, která se už nebude opakovat a můžeme si díky ní přijít na pěkné peníze. Vymyslel jsem si, že mám známého, který její peníze výhodně investuje a vrátí se nám se ziskem dvě stě tisíc korun. Mluvil jsem tak přesvědčivě, že jsem sám vymyšlené historce uvěřil.

Matka byla velmi důvěřivá. Za pár dní jsem měl peníze na stole. Nezamířil jsem s nimi nikam jinam než k automatům. Peníze jsem do něj házel jako pominutý. Nedařilo se mi. S velkým přemáháním jsem odešel domů, abych to zkusil druhý den znovu. Doma jsem matce lhal, že už jsou peníze dobře investované. Přitom část už byla prohraná v automatu. I zbytek tam skončil. Nyní si půjčuju po známých, aby se pokusil prohrané miliony vyhrát zpět. Matce zatím pravdu tajím. Doufám totiž, že při mě bude štěstí stát, tak jako první den. Nic jiného mi totiž nezbývá.

Ahoj..

Libore, díky za ty příběhy. Nevím zda tvoje nebo to odněkud bereš ale pro mě osobně byli dycky příběhy přínosem.

Za deset dnů to budou dva roky.
Nevím jeslti se sem dostanu to napsat.

Tak zese jako vždy přeju těm co přestali ať si to užívají. A těm co jsou v tom kruhu šílenství aby se jim podařilo vystoupit co nejdříve.

Stojí to za to. Už zítra Vám bude mnohem líp.

Mějte se.

Tragik

Říct, že prohrál svou duši s ďáblem, mu přišlo moc patetické. Skutečnost byla totiž jen banální a ubohá. Byl gambler a v šestačtyřiceti letech se ocitl úplně na mizině, ztratil skoro vše, zadlužil se po uši a netušil, co s tím.
Po třiadvaceti letech se mu rozpadalo manželství a on už ani nevěděl, jestli kdy stálo za něco. Když se ohlédl zpět, připadal mu jeho život promarněný a před sebou viděl cestu, která se podobala srázu do propasti. Čekal před kanceláří příjmu do léčebny a neodbytně si uvědomoval velkou kabelu u své nohy. Měl v ní všechny věci, které tady bude potřebovat. Moc toho nebylo a zároveň to představovalo vše, co vůbec měl. Z celé procedury přijímání mezi pacienty psychiatrické léčebny mu utkvěla v hlavě jen slova patologický hráč. Léta pachtění a teď je pouze chorobným hráčem a je jím víc než čímkoli jiným.
„Chcete přestat hrát na automatech?” ptala se ho doktorka na oddělení, kam ho přidělili.
„A proč bych se jinak nechal zavřít do blázince?” vykulil oči.
„Dobrá. Pokusíme se s tím něco udělat. Ale mějte na paměti, že to záleží hlavně na vás, jestli se z toho dostanete,” usmála se doktorka povzbudivě.
Skupinová psychoterapie byla hlavní formou léčby. Když se jí zúčastnil poprvé, sešlo se při ní sedm patologických hráčů. Seděli společně s doktorkou v křeslech do kruhu a líčili si své příběhy, pocity, obavy, někdy radosti, kladli si navzájem otázky a hodnotili, co slyšeli.
„Jako nováček nám napřed povězte, co předcházelo tomu, než jste sem přišel,” vybídla ho doktorka.
„No mé rozhodnutí jít se léčit,” moc nechápal, co se po něm chce.
„Nemusí to tak být vždycky. Někteří gambleři sem přijdou přímo z herny. Utečou třeba před věřiteli, nebo před hněvem rodiny. Ale mě spíš zajímá, kdy jste naposledy hrál a zda jste se pro léčení rozhodl třeba přímo u automatu poté, co jste prohrál,” vyložila.
„To ne. Je to zhruba týden, kdy jsem hrál naposledy.”
„A kolik jste prohrál?” zeptala se doktorka.
„Patnáct set?”
„A to je nejvíc, co jsi kdy prohrál?” zajímal se jeden gambler.
„Prohrál jsem už mnohem víc,” mávl rukou.
„Tak proč jsi přišel zrovna teď ?” divil se jiný.
„Před tímto excesem...”
„Před čím?” přerušil ho další.
„No před těmi prohranými patnácti stovkami jsem několik měsíců na automaty nesáhl a myslel jsem, že už to mám za sebou.”
„Kolik měsíců?” upřesňovala si doktorka.
„Skoro tři,” řekl a čekal, co ona na to.
„No jen pokračujte. Nebudu hodnotit, jestli je to dlouhá nebo krátká doba,” usmála se.
„Tak jsem asi tři měsíce nehrál a pak jsem byl s ženou a mladší dcerou na dovolené...”
„Kde že jste byl?” zabrzdila ho doktorka.
„Na dovolené s manželkou a dcerou,” opakoval a netušil, co je na tom zajímavého.
„Vy jste byl s rodinou na dovolené?” ujišťovala se.
„Jezdíme každý rok,” řekl poněkud znejistělý.
„Tak na tom s hraním buď nejste tak zle, nebo je vaše žena svatá,” objasnila doktorka.
„Jak to?” nerozuměl už ničemu.
„Řekněte, byli jste v poslední době někdo na dovolené s rodinou?” obrátila se doktorka na všechny přítomné.
Šest mužů různého věku, vzhledu i založení sedících v kruhu záporně a smutně kroutilo skloněnými hlavami.
„Jste naprostá výjimka. Jen málokterá žena je ochotná trávit dovolenou s mužem, který prohrává všechny peníze v automatech,” vysvětlovala doktorka. „Tady kolega dokonce musel nějaký čas přespávat po čekárnách, neboť ho žena vyhodila. Ale on si přesto myslí, že má to svoje hraní pod kontrolou, že,” obrátila se na muže vedle ní.
„Ale já to mám fakt pod kontrolou. Nemusím hrát, můžu klidně přestat, když budu chtít,” prohlásil oslovený vzdorovitě.
„Ale vy nechcete. Vám se to líbí takhle žít, že,” komentovala ironicky doktorka.
„Tak proč jsi tady, když můžeš klidně přestat?” namítl jeden z účastníků sezení.
To je neskutečné, co jsou si někteří gambleři ochotni namlouvat; žasl. Zmocnilo se ho dojetí, jaká je jeho žena báječná. Hned ho ale vystřídal stud, co jí provádí a jak jí ubližuje.
„Takže vás donutil jít se léčit fakt, že jste po třech měsících hráčské abstinence znovu zasedl k automatu a prohrál?” vytrhla ho doktorka ze sebemrskačských úvah.
„Přesně tak,” souhlasil.
„A teď nám prozraďte, jak jste se k hraní vůbec dostal,” vybídla ho.
„Dlouho jsem ty automaty vůbec neuznával a divil se, že to může někdo hrát. Měl jsem ty lidi za úplný blbce. Bylo mi jasné, že i když párkrát vyhrají, v konečném důsledku musí zákonitě prohrát,” rozvykládal se.
„Tohle všechno jste si uvědomoval a přesto jste začal hrát a stal se na tom závislým?” divila se doktorka.
„Přesto. Kdysi jsem si šel koupit cigarety do baru, kde byly automaty a u jednoho z nich seděl známý. Teď už nežije. Spáchal asi sebevraždu. Nejspíš kvůli dluhům. Ze zvědavosti jsem přišel k němu a divil se, že to hraje a řekl jsem také, že já bych ani nevěděl jak. On mi ochotně vysvětlil, kde se co mačká. A já tam strčil jen tak stovku, ani jsem si nevšiml, že hraju nejvyšší hru. Prvních čtyřicet korun zmizelo, podruhé jsem vyhrál sázku, napotřetí se to ale rozblikalo a ten známý mi překvapeně a se závistí oznámil, že jsem právě vyhrál šestnáct tisíc,” odmlčel se.
„Takže jste hned napoprvé vyhrál šestnáct tisíc? Pane jo,” hvízdla doktorka.
„Sedmnáct, protože jsem to pak ještě párkrát zmáčkl a ono mi to dalo ještě tisícovku.“
„Ostatním stačila mnohem menší výhra, aby se chytli,” konstatovala doktorka.
„Myslím si, že na tom nezáleží, kolik člověk vyhraje,” usoudil. „Záludná je ta snadnost, několikrát zmáčknu tlačítko a naráz mám spoustu peněz. Nikdy jsem nebyl nijak bohatý, léta jsme museli se ženou škudlit. A teď jsem měl za tři minuty sedmnáct tisíc,” zasnil se.
„Tak teď už vám věřím, že jste skutečně závislý hráč. Když tady slyším, s jakou láskou na to vzpomínáte,” podotkla doktorka.
„Ale poslyšte,” oslovila všechny. „Jste tady jak přes kopírák. Každý z vás přišel poprvé k automatu a hned vyhrál. Ony ty automaty snad vytuší, že přišel nováček, a tak ho nalákají výhrou,” přemítala nahlas.
„Spíš se ten, kdo napoprvé prohrál, nedostane sem,” mínil jeden pacient.
„To je také pravda, ale ne zase každý, kdo si jednou zahraje, do toho spadne jako vy. K tomu musí mít člověk dispozice a my se je tu musíme pokusit společně překonat,” vrátila se doktorka zpět do role terapeutky.
Cítil se po tom výslechu kupodivu docela dobře, jakoby vnitřně propláchnutý. Ale trvalo to jen chvíli. Pak se zase dostavily výčitky svědomí a obavy z budoucnosti. Nepochybně bude spojena s problémy. Věděl, že když se tady zbaví hraní, dluhy mu nikdo neodpáře.

Nuda v léčebně, kterou po většinu času prožíval, jen umocňovala jeho pocit beznadějné tuposti. Šlo to říct i naopak – otupění z beznaděje. Otupění se občas změnilo ve zhnusení sebou samým a cítil se pak jako v bažině, z níž není úniku.
Ačkoli na automatech hrál už plných šest let, stále nemohl uvěřit, že to postihlo právě jeho. Vždycky měl o sobě dost vysoké mínění. Viděl sebe jako kultivovaného člověka, co má styl, je inteligentní, schopný. Než sám hraní propadl, měl gamblery za primitivy a hraní na automatech považoval za zábavu blbců, což zmínil i na skupinové terapii. Jak si někdo může myslet, že přelstí počítač, zkonstruovaný k tomu, aby hráče obíral o peníze? říkal si vždycky. A teď je sám v řadách takových debilů.
„Máte zodpovědné povolání. Jste vedoucí. Řídíte lidi. To je přece velmi náročné a každý to dělat nemůže. Jak to, že takový člověk sedne pak k automatu a je do něj ochoten strkat peníze? Přece musíte vědět, že nemáte šanci trvale vyhrávat,” říkávala psycholožka, k níž docházel, než se rozhodl pro léčebnu.
Věděl to dobře, a přesto pokaždé znovu hrál. Hecoval se jako pitomec, že dnes to musí vyjít. Budu mít prachy, něco splatím, něco koupím manželce, budu si moct něco dopřát; opájel se. Kolikrát i vyhrál a někdy i dost, ale málokdy dovedl peníze vybrat a odejít s nimi. Chtění a vůle, v tom to je; říkal si. Prosté a zároveň složité, zaříct se a už nikdy do bedny nestrčit ani korunu. Nejhorší je, že nikdo nechápe princip závislosti na hře; dumal.
„Kdybys chlastal, chápala bych to spíš,” kroutila hlavou jeho matka. „To může někomu chutnat. Je mu pak blbě, má kocovinu, ale je slaboch a tak pije dál. Ale co ti přináší tohle?” divila se. „Když jdeš hrát, máš snad jasný rozum a víš, že děláš blbost. Proč ti nedojde, že zase prohraješ a budeš bez peněz? Nebo ti to dojde a je ti to fuk. Spoléháš se, že ti někdo půjčí a vyřeší to za tebe. Jsi slaboch a sobec a nevadí ti, že tím ubližuješ nejen sobě, ale i ženě, dcerám, mně a vůbec všem dokola,” přešla matka z filozofických úvah do výčitek.
Ani ožralu k flašce od vystřízlivění do nového napití nic neváže; namítal matce v duchu. Jen touha se napít, jako jeho jít hrát, to je ta závislost. Do očí to matce ani nikomu jinému však nikdy neřekl. Hádat se o tom by jeho trápení, co si stejně způsobil sám, neulehčilo a vypadal by, že jen omlouvá své zavrženíhodné jednání.
Co jsem to za člověka? Proč hraju? A když hraju, proč nejsem radši tupec, který ani pořádně neví, co činí? ptal se někdy zoufale.
„No jen se lituj. To ti pomůže,” říkávala mu na to žena. „Měl by ses někdy odpoutat sám od sebe, přestat myslet jenom na sebe a rochňat se v sebelítosti a myslet víc na mě a na holky a pak bys nemohl jít a prohrát všechny peníze v automatech. Jenže ty jsi absolutní sobec a v tom to je,” soudila manželka.
Co je vůbec patologické hraní? Neřest? Slabost? Nemoc? přemýšlel. Většině lidem je to jedno. Ať je to, co chce, výsledek je vždy stejný. Na pojmenování nezáleží; říkají si.
„Nevím, jestli ti to pomůže,” přijala žena rozpačitě zprávu o jeho nástupu do léčebny.
„Já taky ne, ale mně už nezbývá nic jiného. Pokud nepomůže tohle, tak pak už nevím. Pak už mi zbývá jen pád až na úplné dno,” řekl jí.
„Měl jsi tohle zapotřebí?” podívala se na něj manžela upřeně a on by přísahal, že měla slzy v očích, ale možná to byl jen ně

Zákon nestačí. Obejít se dá vždy. Bohužel. Sám jsem toho svědkem, kdy jsem totálně posral život nejen sobě, ale v podstatě i mým nejbližším.

353 :-)

352 :-)

352 :-)

351 :-)

V noci hraju, ve dne spím. Jsem největší hráč pokeru na světě, tvrdil o sobě vrah z Las Vegas
obrazek
Stephen Paddock
FOTO: Uncredited, ČTK/AP
dnes 09:23 V noci hrál, přes den spal. Stanice CNN získala otevřenou zpověď vraha Stephena Paddocka, který rozpoutal masakr na country festivalu v Las Vegas. O svém gamblerství, úzkostech a vztahu k alkoholu i tlumicích lécích se Paddock rozhovořil před čtyřmi roky u soudu. Žaloval tehdy lasvegaský hotel Cosmopolitan, protože tam uklouzl na chodbě a údajně si trvale poškodil zadní stehenní sval. Soud žalobu zamítl.
„Hrál jsem v průměru 14 hodin denně, 365 dní v roce. Prohrál jsem 200 miliónů dolarů,“ odpověděl Paddock u soudu v roce 2013 na dotaz advokáta, jak strávil rok 2006. Podobně tomu bylo v následujících letech. Kde k takovým penězům přišel, není jasné. Mohly pocházet z jeho investic do nemovitostí.

Z Paddocka se stal noční tvor, pro něhož byl hazard hlavní náplní života. [celá zpráva] Pokládal se za největšího hráče video pokeru na světě. Zásadně ale chodil v černých teplákách a žabkách. Do kasin si nosil vlastní nealkoholické pití, aby nemusel dávat spropitné. Do hotelových bazénů zásadně nechodil, protože se nerad vystavoval slunci.

Přehrát
BEZ KOMENTÁŘE: Nové záběry lidí prchajících z koncertu při útoku v Las Vegas
Nealko prý vrah z Las Vegas pil proto, aby neztratil koncentraci. „Když hrajete na úrovni, na jaké hraju já, chcete zůstat co nejvíc při smyslech. Zcela při smyslech ale soudě podle výpovědi prostitutek, které si najímal, a valia, jež užíval proti úzkosti, nezůstával pořád. Valium mu předepisoval lékař, Paddock mu za to platil paušální poplatky.

Přehrát
BEZ KOMENTÁŘE: Někteří návštěvníci koncertu v Las Vegas nejdříve považovali střelbu za rachejtle či ohňostroj.
Stephen Paddcok u soudu prozradil také to, že tři týdny v měsíci pendloval mezi Kalifornií, Nevadou, Texasem a Floridou. Většinu času trávil v kasinech hotelů, kde se ubytovával. Vybíral si ty, kde gamblery hostí zadarmo, a často zbytečně využíval bezplatné služby. Hoteliérům se nicméně vyplatil vzhledem k astronomickým částkám, které utrácel v jejich kasinech. Za jednu noc utratil i milión dolarů. Že je to moc? „Ne, není,“ odpověděl podle CNN v roce 2013 na dotaz advokátka.

Motiv důkladně připraveného masakru, jenž Stephen Paddock rozpoutal 1. října na country festivalu v Las Vegas, zůstává nejasný. Z hotelového pokoje postřílel 58 lidí a stovky dalších zranil. [celá zpráva]

fake = david má normálně...On ma vymazání hlavy, už neví, ze má registraci, chápeš :-)
Nemůže si vzpomenout :-))))))

fake = david má normálně registraci