Nevěra

Myslím, že věrnost za každou cenu je pěkná hloupost. Také jsem se spoustu let obětovala dětem a hlavně manželovi. A on na oplátku se mnou zacházel jako s věcí. Připadla jsem si jako jeho "kredenc". Před rokem jsem poznala milence, mladého muže, byl ke mně slušný, milý, v sexu nám to vyhovovalo. Tento vztah netrval dlouho, ale nastartoval něco, čemu jsem rozumněla jako: jsem jen jednou na světě. Po tomto vztahu jsem poznala i další milence. Bylo to sice spojené s citovou vazbou k těm mladým mužům, proto to nemělo dlouhého trvání. Ale poučilo mě to. Už jim neříkám ta sladká slovíčka "miluji tě", vždyť oni i já chci jen sex. Momentálně jsem v rozvodovém řízení (konečně jsem našla odvahu ) a vdávat se nechci. Ale jedno je jisté, coby rozvedená mi už nikdo neřekne, že jsem nevěrná. Pochopitelně, kdyby se ke mně manžel choval ty roky slušně, vůbec by mě nenapadlo vyhledávat někoho jiného. V posteli nám to spolu vždy chutnalo, ale on pokazil co mohl. Teď se diví když se stěhuje ode mne a mých dětí pryč.

Každý by se měl řídit vlastním vědomím a svědomím. Výchova dětí je u nás upravena zákonem a v naší společnosti tedy na výchovu dětí má být manželství. Ale nesmíme si nic nalhávat, city a pocity vzrušení v manželství brzy přejdou ve stereotyp. Poznávat nové a poslouchat srdce je člověku od přírody přirozené, je to krásné a mělo by se žít, dokud to jde. Jenže... ono je to neskutečně těžké a pak to třeba i mrzí, ... nevím, nevyznám se v tom...

Ahoj všichni,zajímá mě, jaký máte názor na věrnost. Dá se to bez problémů vydžet celý život, nebo to člověka stojí spoustu námahy a odříkání a potlačení vlastní živočišné podstaty? Myslíte si, že se to má partnerovi říkat?

Řeší se tu problémy nevěry v manželství, ale jak se zachovat v situaci, kdy zjistíte, že vás podvádí přítel? Jsme oba rozvedení (a už ne nejmladší)a protože nás dělí větší vzdálenost, trávíme společně víkendy už něco přes rok. Zatím jsme neplánovali společný život, neslibovali jsme si věrnost až do smrti, ale zdálo se, že je mezi námi hezký vztah, který rozhodně nebyl založený jen na sexu. Před časem jsem však zjistila, že má druhou přítelkyni ve městě, kde bývá přes týden kvůli práci. Mám ho moc ráda a nerada bych ho ztratila, tak jsem zatím nedala najevo, že o té druhé vím. On se chová stále skoro stejně, jen má teď na mě míň času, střídá víkendy s ní a se mnou a zřejmě se domnívá, že není problém udržet si nás obě. Navíc se v poslední době velmi zlepšil náš sexuální život. Dřív jsem u něj často pozorovala nezájem o sex, dnes mě udivuje svojí aktivitou, kterou vítám, protože z nás dvou jsem bývala většinou aktivnější já. Svěřuje se mi se svými představami a často je oba s chutí realizujeme. Mám ho moc ráda a tak váhám, jak tuhle situaci řešit. Mám obavy, že kdybych se s ním pokusila o všem mluvit, jak se většinou doporučuje, bude to definitivní konec a tomu chci zabránit. Bylo by jednoduché "usvědčit ho", ale tím bych ho stejně ztratila. Zkusila jsem naznačit určité podezření, když už některá situace byla příliš nápadná, ale vždycky mě usilovně přesvědčuje, že je to nesmysl. Už jsem zvažovala i to, že navštívím tu jeho přítelkyni, ale asi by bylo marné doufat, že to bude ona, kdo to vzdá při zjištění, jak nám oběma lže. Jsem proti ní v nevýhodě, ona je vždycky "po ruce". Asi je nesmysl, že chci přes to všechno tento vztah udržet, ale představa, že to skončí, mi zatím připadá horší, než smířit se s tímto stavem. Dlouho už ale asi předstírat nevědomost a bojovat o každou chvilku s ním nedokážu. Je jisté, že on mě asi nemůže mít rád, to by se takhle nechoval, ale kdyby měl rád tu druhou, proč by jezdil za mnou a čím si vysvětlit ten jeho nově probuzený zájem o sex se mnou? Říkám si, že takhle si aspoň ještě užijeme pár krásných společných chvil a oběma nám snad zbudou hezké vzpomínky, než to všechno skončí. Nebo by to nemuselo skončit? Jsem úplně obyčejná ženská, ale všichni mí bývalí partneři mi po čase řekli, že na mě se těžko zapomíná a někteří by se rádi vrátili. Tak se aspoň snažím, stát se "nezapomenutelnou" i pro něj.

Taky si myslím, že pokud někoho opravdu miluješ, nemůžeš se přece zamilovat do někoho dalšího. Totiž milovat může člověk jen málokrát v životě a to, o čem si myslíme, že je zamilovanost, je mnohdy jen zvyk nebo náklonnost. Milovat je zároveň ctít, a pokud někoho ctím, nevím, jestli ho můžu podvést.

Naprosto souhlasim s Vaskem a myslim si, ze prava laska se pozna prave tak, ze nemam potrebu neco mit s nekym jinym nez je muj partner a cizi chlapi jsou mi na dotyk i jinak neprijemny.

Ahoj Zlato,mam podobne pocity jako Ty.Nekolik let chodim s pritelem,ktery je muj prvni a velice ho miluju.Nedovedu si predstavit,ze bychom nekdy zili oddelene,nebo ze bychom se rozesli.Presto se mi jiz dvakrat stalo,ze jsem se platonicky zamilovala do jineho muze.Tak nejak mi to davalo pocit toho ze prozivam neco jako na zacatku kazdeho vztahu,neco jineho,a castecne jsem tim utikala od sedive reality meho narocneho a uspechaneho zivota.Proste me to jakymsi zpusobem "nabijelo". Nevim,co vic k tomu dodat,sama jsem si driv nemyslela,ze pokud clovek miluje jednoho cloveka,ze bude docela mozne se tak trosku zalaskovat do nekoho dalsiho.

To je desny co tady rikate, dyt prece je to vodporny spat s nekym jinym nes koho miluju.Je to uplne jinej pocit, to delat s houlkou co ji miluju a s nejakou jinou, ne ?

Zlato: Ty ale přece popisuješ něco úplně jiného, než Nikola.Podle mě je milovat někoho a žít s ním něco jiného než láska fyzická, myslím si, že je dobré to oddělovat! Z nevěry by se neměla dělat taková tragédie, protože je to vrozená potřeba kopulovat s fyzicky "co nejlepšímů partnerem. K soužití dvou lidí je potřeba mít i podobné názory na plno věcí, což v sexu nehraje roli... Ale moc takových partnerek jsem nepotkal... Jsi taková?

Jsem ráda, že jsem našla někoho, kdo cítí totéž. Mám přítele 8 let a 6 let spolu žijeme. Docela to klape (až na nějaké ty normální hádky). Zjistila jsem cca. před 3 lety, že i přesto že přítele miluji dokážu se platonicky zamilovat do nějakého dalšího muže. Mám už tři roky takovýto vztah, z kterého čerpám city a náklonost, kterou postrádám u mého přítele. Dokonce kdykoliv se s přítelem pohádáme, zvednu telefon a volám mu. Je to vztah, který nedokážu ovládnout a vždy jen v krizi, kdy se opravdu hrotí můj vztah to na nějakou dobu zabrzdím. Nevím co s tím dělat. Myslím si totiž, že jsem byla jako malá citově vyšumělá, cítila jsem se jako že mě nemá nikdo rád. Moje máma je dvakrát rozvedená (táta odešel, když mi bylo sedm a druhý manžel když mi bylo 16 let). Prožívala jsem to hrozně špatně a mamka mi vždy do hlavy hustila věty typu "nevěř chlapům", "nedávej jim najevo, že je miluješ" atd. No a já je teď citově vydírám. Asi jsem se hrozně rozepsala a tak končím, ale budu ráda když mi odepíšeš, nebo kdokoliv jiný.

Zajímal by mě váš názor na věrnost. Já se totiž obávám,že nedokážu být věrná a není to v tom,že bych svého kluka třeba neměla ráda,je to v tom,že dokážu být věrná psychicky,ale fyzická věrnost je mi zatim na míle vzdálená. Ještě jsem nikoho takového jako jsem já nepoznala,a tak bych ráda poznala.