Vtíravé myšlenky ublížit vlastním dětem

Zdenko, přesně tak. Před těhotenstvím žádné výrazné problémy, běžné, nic co by mi dělalo problém....ale ve 3.trimestru něco šíleného. Obávám se, co bude v dalším těhotenství, zda to bude jednodušší, když vím, do čeho jdu....

Ahoj, Katka, tým, že to "hormony vyhnali do extrému" myslíš, že sa to istý čas ve?mi zhoršilo?

Ahoj, už jsem tu psala, měla jsem úplně stejnou story jako Adéla. Antidepresiva mi sice doktorka nedala (nabídla mi homeopatika a já si řekla, že to vydržím bez toho) a bylo to pekelné, ale po porodu se všechno upravilo. Strachy ustoupily a po skončení kojení jsem úplně bez problémů. Hodně to hormony vyhnaly do extrému.Nicméně je to strašné, fakt, ale věřte, že i vážné případy, kterým jsem nepochybně byla, se z toho dostanou. Hlavu vzhůru.

Ahoj,taky bych měla raději žaludeční vředy.A klidně k tomu i ty migrény.Psychická bolest je tisíckrát horší než ta fyzická.

Ahoj, ja som dnes bola u psychiatričky na kontrole, hovorila som jej o váhaní s druhým bábom. Presviedčala ma, nech sa nebojím, že ona za mňa ručí, že nič nikomu neurobím, že som dobrá mama a tak. A ináč s tým zverením sa niekomu, svojmu mužovi som to povedala po pol roku s neskutočnými obavami,že mnou bude opovrhovať, keď chodím k psychiatričke a beriem Ad, no bol skvelý a je to v pohode. Ale aj tak nevedel pochopiť, čo sú to úzkosti. Keď som mu povedala, čoho sa bojím, tak mi povedal: "Ty? Ublížiť? Čo si?" A vie o tom len minimum ?udí, väčšinou aj tak z anonymných fór na internete, kde si o tom h?adám informácie. Toto zažiť neželám fakt nikomu... Psychologička mi zasa hovorila, že niekomu stresy spôsobujú žalúdočné vredy, iným úzkosti, migrény a pod. No tie vredy by som asi brala radšej...

Ahoj.Mě tyhle hrůzy začaly asi před osmy lety.Trpěla jsem depresí a pak najednou jsem začala takhle přemýšlet.Viděla jsem ty hrozný zprávy v televizi a namluvila jsem si že jsem toho taky uritě schopná,když chodím na psychiatrii.Ted už vím,že na psychiatrii nechodí jen lidi co zabíjejí,ale i lidé co mají prostě problémy.Nicméně jsem přestala brát léky a i přestala na psychiatrii chodit.Byla jsem tak vyděšená z toho že mě někam zavřou,že jsem se nikomu nesvěřila a dusila tu hrůzu v sobě.Bylo to tak hrozný,když jsem měla zůstat s malou sama doma.Vžycky jsem s ní šla raději někam mezi lidi,aby mě přinejhorším někdo zabránil ji ublížit.Byla jsem ráda když si ji někdo vzal na hlídání,protože jsem si říkala že je aspon v bezpečí.No prostě to bylo hrozný.Za nějaký čas to nějak samo ustoupilo,ale zůstala mi obava z toho,jak mě to vůbec mohlo napadat.Když jsem nikdy nikomu neublížila a ani ublížit nechci.říkala jsem si,že už nikdy nechci druhý dítě.Tak jsem se bála,že se mi to vrátí v plné síle.Tenkrát jsem nevěděla že je to obsedantní myšlení,že se to dá léčit.Neznala jsem ani tyhle stránky,kde bych poznala,co mi vlastně je a že je víc takových lidí,kteří tím trpí.Udělala jsem si sama diagnozu,že jsem nebezpečný šílenec.Osud mému životu přál ale něco jiného.Otěhotněla jsem a když jsem to zjistila,což bylo dost brzy,tak jsem začala opět tak hrozně přemýšlet.Co bude až porodím?Co když budu nebezpečná,dítě mi vezmou,mě někam zavřou,atd.atd.až jsem se z toho složila a řekla jsem si,tak dost.Něco musím udělat.Bud půjdu na potrat,jenže to by mi manžel nedovolil,dítě si moc přeje a já vlastně taky,jen se strašně bojím,nebo jdu na psychiatrii.Udělala jsem to druhý.Doktorka mi řekla,že trpím panickou a obsedantní poruchou a snaží se mě ubezpečit že nejsem nikomu nebezpečná,že je víc lidí,který tímto trpí.No hodně mi to dává,abych ji uvěřila.Nicméně mi dala seropram s tím že by v těhotenství neměl škodit,beru ho už čtyři měsíce a je líp.Ty myšlenky sice mám,ale už to není tak intenzivní,takže to docela zvládám.Přála bych si aby to přešlo úplně,abych si mohla miminko užívat a ne se stresovat.Možná škoda že jsem se nesvěřila už tenkrát,když mě to začlo,mohla jsem se už dávno léčit.Jenže kdo to mohl vědět,co to je a že na to léky jsou.Už ta představa že bych se měla o tom někomu svěřit,byla pro mě hrozná.Protože kdo to nezažil,tak nemůže pochopit.

ahoj,Adelka, akoby som čítala o sebe :-((( Ja síce nie som tehotná, no chcela by som... bojím sa toho, momentálne vysadzujem Seroxat. Brala si niečo aj pred tehotenstvom? Na www.babetko.sk je taká diskusia vo fóre Chceli by sme bábätko - Lieky v tehotenstve. Tam chodím aj ja a sú tam baby, čo chcú tiež bábo a berú antidepresíva, majú síce iné problémy, no berú tie isté lieky, jedna je dokonca tehotná a berie od tretieho mesiaca Ad, čochví?a bude rodiť a vyzerá to ok. Ak ťa to uteší, tak je vraj lepšie brať AD, ako trpieť v tehotenstve...ak máš chuť, tak tam mrkni, ak nie, tak pokecáme možno tu. Ešte k tým liekom - ako dlho to berieš? Mne začali zaberať tak po mesiaci - dvoch, tie strachy sa postupne oslabovali, aj keď dôveru v seba som mala aj tak naštrbenú a ešte asi aj trochu mám. Svojej dcérke som počas tých 4 rokov ani raz neublížila (okrem capnutia po zadku :-))), tak dúfam, že je to naozaj len hlúpa obsesívna myšlienka.

Ahoj všem co tu píšete o svých problémech.Trpím tím samým a je to něco strašného.Začalo to,když jsem jednou ve zprávách zaslechla,jak nějaká matka ublížila svému dítěti,pak jsem si začala namlouvat,co když bych toho byla schopná i já?Došlo to tak daleko,že jsem před sebou začala schovávat nože,zavírat okno i když se doma nedalo dýchat,jen abych třeba dceru nevyhodila.A plno jiných věcí.Uplně jsem se z toho složila.Nevěděla jsem co to má znamenat.Nikdy jsem nikomu neublížila a ublížit nechci.Je to prostě hrůza.Ted jsem těhotná a ta hrůza se mi vrátila v plné síle.Strach,co bude po porodu.Jsem už z toho zoufalá.Od druhého měsíce těhotenství beru lék Seropram,jeden denně,už tolik nepanikařím,ale ten hrozný strach je stejně.Prosím ozvěte se někdo,jaký berete na tuhle hrůzu léky a jestli zabírají?A má prosím někdo z Vás zkušenosti s antidepresivama v těhotenství?Mám i hrozný strach,abych neměla miminko nějak postižené.Moc Vám předem děkuji.Ahoj Adéla

Ahoj, Jaja, a ako je to teraz? Máš ešte tie myšlienky, keď máš dcérku? Ja sa toho obávam, mať malé dieťa... Ak by ti to neprekážalo, rada by som si s tebou o tom pokecala aj cez mail, tu chodím len občas...mikona"centrum.sk

v poslednej vete som chcela, ze aj VAM sa to casom upravi :-)

ahojte vsetci. tuto temu som citala prvykrat asi pred 5-7 rokmi a to som este nemala vlastne dieta, ale problem v podstate rovnaky - len nie s vlastnymi detmi. dnes mam rocnu dcerku, po porode to bolo vselijake, mala som aj poporodnu depku, ale myslim, ze prave materstvo mi velmi pomaha sa s touto chorobou vysporiadavat. trpim na nu 12 rokov ! a fakt sa to stale zlepsuje. dr. mi raz povedal, ze sa toho asi uplne nezbavim, ale mozem sa s tym naucit zit. teraz to vyznieva, ze som asi nemala taky tazky priebeh. verte mala - otrasny. myslela som na sebevrazdu asi milionkrat, lebo som neverila, ze myslienky, kt. mi prichadzali nikdy nezrealizujem. ale teraz viem, ze je to "len" nemoc a s nasimi cinmi to nema nic spolocne !!! nebojte sa, aj sa to casom upravi!!!

ahoj, Leni, to poteší, keď sa niekomu podarí preklenúť to. Dúfam, že nám ostatným to tiež vyjde tak, ako plánujeme. Zatia? sa ešte stále neviem celkom rozhodnúť, či mať druhé bábo. Už som mala aj také obdobia, keď som si bola úplne istá, že ho chcem, no vtedy som, žia?, neotehotnela. Teraz je to také na vážkach.

ahoj trpim stejnou poruchou jako ty,bala jsem se mit druhe dite,ze nevydrzim bez leku.3mesice jsem vydrzela a pak to prislo znova.zacala jsem brat v tehotenstvi zoloft a rivotril.po porodu jako kdyz utne asi je to tim ze ted nemem cas myslet na mou poruchu,citim se dobre,ale nadale uzivam tyto leky.preji hodne stesti.pa

Ahoj Zdeni, mluvíš mi úplně z duše. Já začala mít tyhle stavy v těhotenství. Hrůza a děs. Bála jsem se, že ublížím sobě, svému manželovi (představy byly děsné) A taky jsem se bála, co bude po porodu. Byla jsem i u psychiatra.Všude se píše, že tím (obsese)trpí jeden člověk z třiceti, že je to chronické a často inbvalidizující onemocnění. Říkala jsem si - Tak a je to v pr...., můj život je v háji, jsem cvok a nadosmrti budu žít s těmito obavami, už se nikdy nebudu radovat. Když mě opustily ty myšlenky, bála jsem se, že se toho už nikdy nezbavím, že jsem zkrátka magor. Stále jsem si kladla otázku, jak s tímhle strachem proboha budu žít. Dneska jsem zdravá. Trvalo mi to několik měsíců, ale vylízala jsem se z toho a je mi zase dobře jako dřív. Nejvíc mi pomohlo zjištění, že se mi svěřily nezávisle na sobě dvě mé nejlepší kamarádky se stejnými pocity a strachy. Nedávno mi toto vyklopil i spolužák, který prý toto řešil celou strední školu. V životě byste to do nich neřekli. Jsou to vzdělaní lidé, společensky vysoko, vysokoškoláci.Ale na potkání se to prostě neříká. Ale Zdeni, buď si jistá, že toto zná KAŽDÝ. Všichni se tímhle zabýváme, problém je, že to nikdo neřekne nahlas. Takže neboj. A ta ženská, co zabila syna....ta tohle v sobě určitě neřešila.

Ahoj Zdeni, rada si s tebou o tom popovidam...urcite je lepe,kdyz v tom nejsi sama....hodne lidi ti to ani neprizna,ze o necem takovem premysleji...ja se za to nestydim, ale urcite to nemuzu vykladat jen tak nekomu napotkani,ze? :-}}. Muj mail je verca05"seznam.cz...Tak jestli chces, tak se ozvi,budu rada...papa
verca

Ahojte, všetci, s búšením srdca a slzičkami v očiach som si prečítala všetky príspevky. Tiež som mala také myšlienky. Pred 4 rokmi, keď mala dcérka rok som čítala článok v novinách o nejakom psychopatovi, čo povraždil svoje deti (on bol fakt ment. postihnutý) a začala som sa zaoberať myšlienkou, či by som toho bola schopná aj ja. Svoju dcéru milujem nadovšetko, keď sa narodila, bola som najšťastnejšia na svete a zrazu toto!!! Úplne som išla do depky, nevážila som si sama seba, mala som predstavy, že ju môžem niekde zhodiť, sotiť pod auto, zabiť nožom, hrôza! Potom mi nasadili antidepresíva (najviac som sa bála, že ma dajú na kliniku - bývam na dedine, to by bola hanba široko-ďaleko), no dalo sa to ambulantne. Psychiatrička ma ubezpečila, že nikomu neublížim, no aj tak trvalo, kým som jej ako-tak uverila. Teraz sú to tedy 4 roky, lieky som už raz vysadila, no vrátili sa úzkosti, už sa ale netýkali ublíženia malej našťastie, ale aj tak to nebolo dobré. Beriem ich znova a som v pohode, znova postupne vysadzujeme a uvažujem o druhom bábätku, no niekedy neviem... Ja milujem deti, dokonca s deťmi aj pracujem. Neviem, odkia? tie myšlienky. Teraz znova na Slovensku bolo v správach o matke, čo pravdepodobne sekerou zabila svoje 4-ročné dieťa, znova som si spomenula na tie moje hrozné myšlienky, no dúfam, že sú to len prechodné obavy a nevrátia sa. Moja psychologička hovorí, že je to už len strach zo strachu, aby sa nevrátili. Keď ja by som ve?mi chcela mať ešte jedno dieťa, no mám aj obavy, čo ak to prepukne znova. Predsa budem s ním sama na materskej... Rada by som si o tom s niekým pokecala, otvorene sa strašne hanbím pred ?uďmi, myslím, že s tým sa nikto len tak nepriznáva:-(

Ahojte, všetci, s búšením srdca a slzičkami v očiach som si prečítala všetky príspevky. Tiež som mala také myšlienky. Pred 4 rokmi, keď mala dcérka rok som čítala článok v novinách o nejakom psychopatovi, čo povraždil svoje deti (on bol fakt ment. postihnutý) a začala som sa zaoberať myšlienkou, či by som toho bola schopná aj ja. Svoju dcéru milujem nadovšetko, keď sa narodila, bola som najšťastnejšia na svete a zrazu toto!!! Úplne som išla do depky, nevážila som si sama seba, mala som predstavy, že ju môžem niekde zhodiť, sotiť pod auto, zabiť nožom, hrôza! Potom mi nasadili antidepresíva (najviac som sa bála, že ma dajú na kliniku - bývam na dedine, to by bola hanba široko-ďaleko), no dalo sa to ambulantne. Psychiatrička ma ubezpečila, že nikomu neublížim, no aj tak trvalo, kým som jej ako-tak uverila. Teraz sú to tedy 4 roky, lieky som už raz vysadila, no vrátili sa úzkosti, už sa ale netýkali ublíženia malej našťastie, ale aj tak to nebolo dobré. Beriem ich znova a som v pohode, znova postupne vysadzujeme a uvažujem o druhom bábätku, no niekedy neviem... Ja milujem deti, dokonca s deťmi aj pracujem. Neviem, odkia? tie myšlienky. Teraz znova na Slovensku bolo v správach o matke, čo pravdepodobne sekerou zabila svoje 4-ročné dieťa, znova som si spomenula na tie moje hrozné myšlienky, no dúfam, že sú to len prechodné obavy a nevrátia sa. Moja psychologička hovorí, že je to už len strach zo strachu, aby sa nevrátili. Keď ja by som ve?mi chcela mať ešte jedno dieťa, no mám aj obavy, čo ak to prepukne znova. Predsa budem s ním sama na materskej... Rada by som si o tom s niekým pokecala, otvorene sa strašne hanbím pred ?uďmi, myslím, že s tým sa nikto len tak nepriznáva:-(

Pocit,že chcete někomu ublížit je šílený.Když jsem měl tyto intenzivní stavy,bylo to nejhorší v noci,když jsem nemohl spát,manželka vedle mě,pořád mi něco říkalo,uškrť jí.Šel jsem okolo dětských pokojů a představoval jsem si,jak děti zabíjím.A to se máme nesmírně rádi.Manželka mě několikrát našla dole v pokoji,nemohl jsem zůstávat v jejich blízkosti.Věděl jsem,že tohle není k praktickýmu,ale k psychiatrovi,kam jsem se jednou ráno s pláčem rozjel.Začala intenzivní léčba,strávil jsem už dohromady několik roků v léčebně.Kdybych neměl bezvadnou rodinu,tak jsem to vzdal.Teď o vánocích to budou už dva roky,co jsem doma,takže není mi často dobře,ale dobrý.Jsem v inv. důchodě,což mě taky moc trápí,ale co mám dělat.Ale mám pořád takovej blbej pocit,když vidím nůž,hned ho musím schovat do zásuvky,ale někdy ho vemu a jen tak na manželku udělám ,,pích",ale smějeme se tomu i když mi někdy říká,ty mě jednou stejně zapíchneš.Nemůžu se dívat na žádný thilery,akční filmy,horory,vesternovky,jen vidím násilí,je mi zle.A kdysi to šlo.Takže ani na zprávy,když se začne mluvit o válce v Iráku,šílím.Hezký vánoce,ahoj.

ahoj vsem, taky bych se vam rada sverila o mych stavech,spojene s OCD. je mi 25 let a presne vim, kdy se to u me poprve objevilo. Bylo to,kdyz mi bylo 16,nastup do prvniho rocniku na stredni skolu,listopad, mesice depresi...a bylo to tu..jednou jsem lezela na posteli a hrozne sem se nudila, no a pritom padla ta myslenka, jezis, co kdybych ublizila mym rodicum? vzala nuz a neco provedla? co kdyz mi proste "hrabne"? bylo mi vazne hrozne, ta uzkost a to vsechno s tim spojene...Trvalo to asi mesic, kdy jsem chodila do skoly,jako bych to nebyla ja,jen s tou myslenkou..hruza.Pak to najednou ustoupilo, bylo to i tim, ze jsem se vic dostavalo do kontaktu s novymi zaky, byla sranda a tak...to mi hodne pomohlo...Pak se to dostavalo vetsinou kazdy rok v obdobi podzimu. Nevim proc, ale uz tak v rijnu sem se bala, ze to na me prijde, ta myslenka. Uz jsem se nebala,ze nekomu ublizim,ale ze me to vubec napadne, to jsem proste nechtela..od te doby jsem to mela min a min, jednou za rok...treba na tyden. Uz jsem si dokonce i logicky rekla, kdyz me to napadlo, ze je to blbost a hned se mi ulevilo..v 21 jsem odjela do ciziny,jsem tu uz 4 a pul roku a nic...mam furt co na praci, zabyvam se necim jinym. je to i tim, ze jsem v teplych krajich, kde je teplo celorocne..Slunicko dela divy!!Hodne cvicim,jim zdrave,snazim se byt neustale s kamarady nebo s mym pritelem...jezdit na vylety..Hodne to pomaha...Za par mesicu odjizdim zpet do Cech a uz me prepadl ten pocit, ze se mi to tam opet vrati..Znate to, takova ta uzkost, kdyz si na to vzpomenete, ze jste neco takoveho prozili..Hodne jsem taky patrala po teto nemoci,jak to vlasntne vyplyne, myslim si,ze to ma hodne vliv, jak uz tu to bylo receny, na citlivosti osoby. kdyz jsem byla mensi, pamatuji si,ze jsem vzdycky pozorovala z okna, kdy uz prijde mamka domu z prace, a vzdycky jsem si promitala hruzne predstavy co by se mohlo stat. Pak jsem ji vzdycky spatrila a byla jsem stastna..shrnuto..hrozne jsem se o ni bala...i to ma svuj podklad..a to mi bylo teprve 10let..kazdy ma ty myslenky v sobe, hold nekteri se tim zabyvaji vic a resi a vlastne svym zpusobem to chteji vyresit...ja se rada zabyvam psychologii a vzdycky kdyz byl nejaky problem, snazim se ho vyresit hned a naraz...ale tahle nemoc? tu asi do puntiku nevyresim, proc a jak vznikla...takze hodne zdaru vam vsem a jestli budete nekdo chtit si o tom pokecat, budu moc rada...prece jenom,nejsme v tom sami, clovek se hned citi lepe na tom svete..mejte se Verca

zkus stránky www.help24cz jsou tam lidé s podobnýmy problémy