alkoholismus

Milý Jirko, upřímnost Tvého příběhu je nesmírná a důležitá.Jak už pro Ty kteří jsou závislí,tak pro Ty,kteří vedle závislých žijí a trápí se. Dlouhou dobu jsem sháněla informace, nějakou literaturu, zkušenosti, ale moc jich přístupných pro laiky není. Neuvažuješ o tom, že bys svoji zkušenost vydal nějak knižně? Byl by to ohromný přínos.Děkuji Ti za každé Tvé slovo zde napsané.Přeju Ti jen pohodovýživot a hodně štěstí.

Jirko, ďakujem za vyčerpávajúcu odpoveď. Maj sa krásne. Mirka

Jirko, poprosila by som Ťa ešte, ak Ti to nie je nepríjemné, ako to vyzerá na tom liečení? Môže byť s Tebou v kontakte rodina? Čo tam celé dni robíte, ako Vás "liečia"?Moje odpověď: Terapeutický program a jeho metody se můžou lišit v různých ústavech, ovšem v zásadě myslím, že každá psychoterapeutická "škola" má své výsledky a pozitiva, v současné době se většinou jedná o mix nejrůznějších metod, tu převládá tahle složka, tu jiná, ale rozdíly nebudou tak velké. Bohnice, pavilon 35, zakládá svou filozofii na procesu vývoje a růstu pacienta během těch tří měsíců. Po celou dobu léčby je na pacientovi, zda chce setrvat, kdykoli může léčbu ukončit a odejít na revers. Na začátku je na pacienta kladen minimum požadavků, ale také má minimum svobody, postupně se mu uvolňuje víc svobody, ale také je na něj kladeno víc povinností, tak, aby přechod do civilního života byl pokud možno plynulý, takže poslední týden už do ústavu prakticky jen dochází na denní program a spát chodí domů. Na otázku, zda tam za ním smí přijít na návštěvu blízcí: ano, samozřejmě, ale až ve vymezených návštěvních hodinách, obvykle odpoledne po denním programu, tj. cca po páté hodině, anebo o víkendu. Účast rodinných příslušníků a jejich zájem o pacienta je nejen povolen, ale dokonce vítán. Blízcí, do jejichž společné domácnosti se pacient po léčbě vrátí, mohou významně zvýšit jeho šance na úspěšnou abstinenci. Dostávají na tzv. rodninných skupinách (setkání terapeutů a lékařů specielně s rodinnými příslušníky) informace o závislosti a cenné rady, jak přistupovat k pacientovi a čeho se vyvarovat - např. je vhodné dodržovat tzv. suchou domácnost, což znamená nemít doma žádný alkohol, protože to je pro alkoholika podobné jako nabitá pistole pro člověka se sklonem k sebevraždě, prostě když je příliš snadno dosažitelná, může ve chvíli náhlého zakolísání být rozhodující - a zbytečnou - příčinou nešťastného selhání. Atd. Samotný program léčby je dosti různorodý. Při příjmu na pavilon pacient napíše svůj osobní životopis, spíš emočního charakteru. Na začátku léčby má pár dní pacient za celý den pouze na starost vytřít chodbu a napsat zápis do svého deníku, jo, a navštívit dopolední setkání komunity. To je tzv. program P-0. Pokud si chce jít koupit do ústavní prodejny cigarety či něco na mlsání (no, chlast tam samosebou není), musí žádat o doprovod někoho v programu P-2 či vyšším. Po dvou týdnech ale toho má napřemýšleno o sobě opravdu dost a chce si okruh svobody rozšířit - aby se mohl účastnit volitelných programů, musí mít založen zmíněný deník a má mít zvolenou osobní formuli pro autogenní trénink (je to jeho osobní motto, které nikomu neříká - terapeut mu maximálně zkotroluje, zda je technicky správně zformulováno, aby bylo účinné, tzn. pozitivní krátkou formulaci), a pak musí o přeřazení do programu P-1 na setkání komunity požádat terapeutický tým. Ten rozhodne, zda je už pacient připraven takto postoupit. V programu P-1 je pacientovi dovoleno volně se pohybovat po celém areálu léčebny bez doprovodu, musí ale dále psát deník (to po celou dobu léčby) a je stále vázán pravidly, řádem, který je nepsaný, ale každý ho dobře zná - samosebou se nesmí pít, hrát hazardní hry a fetovat, být fyzicky agresivní, musí dodržovat zvolený denní harmonogram, apod. V tomto P-1 už pacient navštěvuje volitelný program, např. jógu, relaxační cvičení, biblioterapii, a také je zařazován na pracovní terapii (práce na ústavní statku nebo na údržbě parku, areál má 1 km čtvereční! a mimochodem slouží i jako běžný park pro veřejnost, není nijak uzavírán a lidé z okolních sídlišť tam chodí na procházku, maminky z kočárkama atd.). Vedle těchto aktivit je pacient zapojen do práce terapeutické skupiny, což je podmnožina komunity. Komunitu na pavilonu 35 tvoří asi pětadvacet pacientů, dva terapeuti, jedna lékařka a staniční, případně jiná sestra). Jsou tam dvě skupiny. Skupina čítá přibližně dvanáct pacientů a jednoho terapeuta. Tam se hovoří o pocitech, problémech vztahových i jiných a využívá se postřehů kolegů závislých, kteří reagují a na vzniklých vztazích mezi pacienty se buduje určitá dynamika, užitečná vždy jak pro toho, kdo zrovna reaguje na jiného, tak pro ostatní. Také tu probíhá nácvik relaxačních technik (relaxace nerovná se odpočívání, nýbrž určitý předstupeň meditace, krom celkového uvolnění s pocitem znovunabytí svěžěsti je to do značné míry určitý nenáboženský duchovní akt, velmi zajímavý a prospěšný). Během celé léčby má pacient kdykoli možnost požádat kohokoli z terapeutického týmu o konzultaci. Během léčby je navazován pokud možno kontakt týmu s rodinnými příslušníky a připravováno prostředí na návrat pacienta do reálného života. Pacient, který si vede dobře také v programu P-1 může požádat o přeřazení do P-2, který opět připouští více svobody a na druhé misce vah přidává i více zodpovědnosti. Pokud popletu přesně vymezení jednotlivých programů, nevadí, důležitý je princip. Takže do programu P-2 může být zařazen až aspoň dva týdny plnění programu P-1, jen pokud řádně plní všechny svěřené povinnosti, neporušuje v ničem řád a opravdu mu to nedělá problémy. To, že mu to nedělá problémy, je velmi důležité! Pokud terapeutický tým jeho přeřazení do vyššího stupně zamítne, není to výraz trestu či degradace, protože je to pro pacienta zároveň ochrana, prostě někdy se to sice může jevit jako nespravedlnost, ale to je zdání. Navíc i na nespravedlnost musí být člověk v léčbě připravován, v civilu ho takových věcí čeká daleko víc!!! Všechno v léčbě je nutno brát jako cennou zkušenost, jako trenažér, na kterém se nic nedá zvorat! V léčbě umí abstinovat každý, jen minimum pacientů poruší abstinenci během léčby! (i když občas se to, pravda, stává). Zpět k programu P-2: pacient má možnost nejen se pohybovat volně po areálu, ale má právo jednou za dva týdny být na víkend zcela mimo areál - doma. Před odchodem na víkendovou propustku skládá slib před komunitou, že neporuší abstinenci. Po návratu je podroben zkoušce na alkohol (či jiné drogy) a referuje komunitě o průběhu svého víkendu. To bývá někdy veselé, někdy smutné, podle toho, jak si kdo vede v osobních vztazích. Program P-3 je určen pro pokročilé pacienty, kterým se postupně blíží ukončení tříměsíční léčby (řekněme poslední měsíc?). Navštěvují krom zmíněných aktivit také doléčovací aktivity večer mimo areál. Například jsme chodili na AA (anonymní alkoholici) či NA (anonymní narkomani) anebo na terapeutickou skupinu do kliniky ESET. Takže pro pacienta P-3 už není zcela pevně dáno, že nesmí být po osmé večerní mimo pavilon - pro tyto večerní aktivity má výjimku. V tomto období je veden také k tomu, aby se intenzivně zamýšlel nad tím, co bude dělat po léčbě - zda zůstane v původním zaměstnání nebo zvolí jiné, jaké atd. Pro tento případ slouží takzvaná "existenční" propustka, jakýsi "žolík", kterého může pacient využít pro zajištění nezbytných procedur ke změně či nástupu do zaměstnání, - může si vzít jeden den "volna" z léčby a tyhle věci zařídit. Musí to mít ale velmi dobře naplánováno, aby nepromarnil ani minutu, protože to fakt musí stihnout za den (no předtím mohl ve volných chvílích číst inzeráty, obtelefonovávat atd.). Svůj den na existenční propustce musí pak zdokumentovat a poreferovat komunitě, jak se mu vedlo. Nepovažujte to, prosím, za něco ponižujícího. Alkoholik je opravdu nemocný člověk a všechna tato pravidla mají svůj dobrý důvod. I když jsme si z některých formalit jako pacienti dělali prču a měli jsme ironické poznámky, stejně jsme ve skrytu duše byli rádi, jak je o nás vlastně pečlivě dbáno. Teda tak jsem to aspoň bral já. A koneckonců - legrace mezi pacienty rozhodně nechyběla, nepředstavujte si léčbu jako tři proplakané měsíce! Proboha ne! Opravdu smysl pro humor tam nikdo neztratil. Kdo ho má, ten se s ním rozhodně v léčebně nemusí nijak skrývat! Jen pokud by svým humorem chtěl mít postranní úmysly, byl by napomenut, že jeho myšlení se začíná vracet do původních stereotypů. Program P-4 je vlastně poslední týden, kdy je pacient v tzv. stacionáři, takže chodí po programu cca v pět odpoledne domů a přichází ráno na program komunity. U spousty věcí a pravidel si člověk zpočátku láme hlavu a diví se, co za blbost tady tohle vymysleli... Ale když to prostě respektujete, po nějaké době vám dochází, jak každý tento detail má svůj smysl a jak to do sebe všechno fakt zapadá. Taky že nám terapeut pan Jílek (pro přes rok abstinující už Honza) vždycky říkal, když viděl, že s nějakým principem nejsme úplně snadno se ochotni se vyrovnat: "Nemusíte všechno hned chápat, respektujte to, řiďte se tím, to prozatím stačí. S tím se nezatěžujte. Pochopit můžete později." A prakticky vždycky to byla naprostá pravda. Bezvadnej chlap. A jak dokázal bejt některejm protivnej. Chacha. No, silná osobnost, velmi dobře věděl, že jeho úkolem není bejt příjemnej, ale prospěšnej! Velice dobře si uvědomoval ten rozdíl! A to chce silnou povahu, vite?! :o))) No, před tím chlapem smekám až na zem a chtěl bych se mu jednou aspoň trochu podobat! Nesmírně DOBREJ ČLOVĚK. Už asi po tisící nahlas říkám: ty tři měsíce byly pro mně a pro dotvoření mě jako člověka ty nejužitečnější tři měsíce, jaký jsem zažil! Nikde jsem neudělal takovej pokrok, jako tam! Nidky jsem nezískal takovou chuť do života, jako tehdy! Nikdy jsem nevnímal život v tak zářivých barvách a z takové vysoké nadhledové perspektivy, jak ho mám možnost vidět od té doby! A to nehovořím o tom, kolik zajímavých lidí jsem tam potkal, lékařů léčících se ze závislosti, univerzitních profesorů s týmž problémem, a vedle nich nedoučený teenager závislý na heroinu, a řemesník alkoholik a bílý a tmavší atd. atd. A všichni bojují o svůj život. A řada z nich úspěšně. Nechci shrábnout celou slávu sám!

Jirko, slovami sa nedá vyjadriť aká som Ti vďačná za Tvoju podrobnú odpoveď. Napísal si všetko, čo som sa chcela dozvedieť. Mám v pláne dať prečítať Tvoj príbeh mojej mame, snáď bude aj pre ňu motiváciou, ako pre Ivicu (a snáď aj ostatných ?udí - alkoholikov), že nikdy nie je neskoro, že sa dá vyhrabať aj z úplnej spodiny, ako si to dokázal Ty Jirko! Dal si mi trochu nádeje (ktorú som už stratila), že snáď nie je neskoro ani pre moju matku a ja nazbieram ešte trochu chuti, ju skúsiť presvedčiť. Čo by som za to dala, keby sa mi to podarilo!!! Ona na rozdiel od Teba je na tom lepšie, nemusí nič vysvet?ovať zamestnávate?ovi (je na dôchodku), a nemusí mať strach, že príde o dobré miesto, čo dnes nie je zanedbate?né, a ďalej nemusí nič vysvet?ovať rodičom, tí sú už pár rokov m?tvi...Snáď má strach, ako to prijme okolie. Ale veď o nej všetci vedia, že chlasce, prišla o všetkých priate?ov a aj o priazeň rodiny. Nechceme s ňou ísť na dovolenku, ja osobne som jej povedala, že si nenechám pokaziť aj dovolenku, už keď mi spackala celé detstvo. Aj napriek tomuto všetkému by som jej chcela ešte skúsiť pomôcť, vďaka Tebe.Jirko, poprosila by som Ťa ešte, ak Ti to nie je nepríjemné, ako to vyzerá na tom liečení? Môže byť s Tebou v kontakte rodina? Čo tam celé dni robíte, ako Vás "liečia"?Za všetko Ti ešte raz ďakujem a prajem Ti krásny život. Keby bolo viac takých ?udí, ako Ty!!! Zdraví Ťa Mirka.

Milá Ivica, ve?mi si ma potešila, že si sa nenapila. Som rada, že Jirkov príbeh je pre Teba dobrou motiváciou. Si na správnej ceste za krásnym plnohodnotným životom. Verím, že to dokážeš. Najdôležitejší krok máš za sebou, že si si uvedomila svoje pitie (moja matka si to nepriznala ani po 20rokoch chlastania). Naozaj si už dosť dokázala, ale musiš vydržať. Rada Ťa podporím a povzbudím. Som šťastná, že aspoň niekomu som trochu pomohla, keď som to nedokázala s mojou matkou. Ivka, drž a vydrž, a hlavne sem píš, máš tu viac priaznivcov nie len mňa. Všetko dobré praje Mirka

Jirko, jsi prostě dobrej. Fakt dobre. já jsem v těch chvílích jen čekala, co se mnou kdo udělá, jen jsem bulila, nic....prostě nic. Ale už jsem taky pár let po...., takže se ráda podívám zpět. Ty na sebe můžeš být pyšnej. Je to krásnej pocit, žít, bez žádných berliček - jen sám za sebe!Že? A.

Jirko: pre mna si hrdina a dakujem,Betka : dakujem za mile slova,velmi mi pomahaju,ostatnym /alkoholikom/: rozhodnite sa tiez.

Jiri, co dodat, dostalo me to. Zadny dalsi komentar to nepotrebuje. Jen snad to, ze pokud jsi zvládnul tyhle veci a hlavne jsi si je uvedomil, celý dalsí zivot na sebe muzes bejt hrdej. Fakt.

Ahoj Ivico, moc drzim palce, DOKAZES TO! Nenech se tim svym horsim ja vypovokovat! Hlavu vzhuru, bez alkoholu bude casem lip, s alkoholem jen hur. Drz se. B.

cizí slovo "suicidální" jsem nakonec stejně napsal blbě, tak to opravuju :o)

Ivica! Blahopřeju k dobrému rozhodnutí! S tímto postojem se ti to může podařit!Pozoruj, co to s tebou udělá a kdyby se přece jen stalo, že bys nevydržela samostatně abstinovat a znovu začla pít, neváhej a vyhledej odbornou pomoc, i za tu cenu, že ti to bude nepříjemné. Držím palce!!! :o)Mirka: Já jsem se k léčbě rozhodl v okamžiku, kdy jsem druhý den "pařil" do rána. Bylo to po premiéře první hry našeho amatérského souboru. Asi v pět ráno v jednom baru jsem přátelům svěřil, že je to můj velký problém, protože cítím, jak se měním já, jak postupně porušuju i zásady, který jsem zastával, jak se stávám nepříjemný svým blízkým, jak se mi hroutí osobní vztahy, jak jsem neschopen ustát náročnou zodpovědnou práci... To všechno mi samozřejmě nedokapalo až tam, postupně jsem si to uvědomoval už asi půl roku před tím, ale stále jsem si to i sám sobě vyvracel... Jenomže tenhle alkoholikův "comming out", kterej jsem před kamarádama udělal, měl dost zásadní význam a tvořil zlom. Protože to nebylo ve chvíli, kdy by mně někdo k něčemu nutil, říkal jsem to a zároveň si při tom, jak jsem to formuloval nahlas, jsem si uvědomoval, že to, co o sobě říkám, je fakt dost strašný. Bilance životních výsledků s prognózou stálého zhoršování byla najednou naprosto jasná. Prostě tím, jak jsem to vyslovoval nahlas, jsem si stále zřetelněji uvědomoval, že je to realita. Děs a hrůza. Byl jsem v tý chvíli na zhroucení a vlastně si vzpomínám, že jsem marně přemáhal slzy. Ty slzy ale často u alkoholika jsou jen plané slzy sebelítosti. A nebýt mých přátel, mohly se jimi stát možná i tentokrát. Ale kamarád, který seděl po mé pravici, udělal něco, nač v životě nezapomenu. A když o tom uvažuju zpětně, vlastně mohl udělat i něco úplně jiného, např. mohl mně chlácholit, že to zas nemůže bejt tak hrozný a že jsem fajn člověk a že nemám bláznit kvůli tomu, že se rád napiju a tak dále. To, že nic takového neřekl, mi možná zachránilo život (myslím plnohodnotný život,ne živoření při zpité palici). Víte, co udělal? Prostě mě jen vzal za ruku. Jo, to je jediný, co udělal. Bylo v tom všechno řečeno, co se možná slovy ani nepodaří, ale kdybych chtěl vyjádřit ten smysl slovy, bylo by to něco jako: "nebudu ti mazat med kolem huby, je to průser, protože vidím, že potřebuješ pomoc." Může se vám to zdát málo, ale já ho za to obdivuju. Protože ono to vlastně chce odvahu. Jednak v pět ráno mezi flamendry, když vezme plačícího chlapa jinej chlap za ruku a vřele ji tiskne, tak to může vypadat jako že se tam producírují dvě hysterické buzny. To, že mi nevyvraceli mé otřesné vyznání se z problému, mne utvrdilo v tom, že s tím fakt musím něco dělat. A hned jsem se rozhodl, že chci do pakárny. Vzpomněl jsem si na TV inscenaci Ikarův pád, ve kterém měl Menšík dohodu s kamarádem, že jakmile se rozhodne jít do léčení, může mu zavolat, byť třeba v noci, a on ho tam okamžitě odveze, což se taky stalo. Tahle inscenace mi taky pomohla, protože tam bylo hezky ukázáno, jak je alkoholikova mysl vratká a jak rozhodnutí musí být okamžitě realizováno, nebo zeslábne a pomine. Takže toho jsem si byl vědom a hned jsem se začal ptát, neví-li někdo, jak co nejvíc urychlit proces nástupu do ústavní léčby. Pár informací jsem získal od druhého kamaráda u stolu, který podobnou zkušenost měl za sebou. Šel jsem domů, pevně rozhodnut, že po cca hodině spánku půjdu ke služební doktorce (byl jsem vyšetřovatel u PČR) a všechno dám do pohybu. Ráno jsem tedy vyrazil, ale byla tam v čekárně byla fůra lidí a při mém stavu naprostého nervového vypětí jsem nedokázal čekat, tak jsem jel ke své obvoďačce. Ta mne profesionálně vyslechla a velmi korektně mne okamžitě poslala na protialkoholní stanici AT (zkratka ambulantní terapie? - nejsem si už ani jist), s pochopením, že otálení skutečně není vhodné, jsem-li takto přístupný léčbě. Stejně účinně, věcně, korektně a profesionálně se mnou jednala i lékařka tam, po pohovoru, ve kterém mi nastínila možnost ambulantního pravidelného docházení anebo ústavní léčby, jsem zvolil jednoznačně druhou možnost. Proč? - Můj život byl na hadry a nemohl jsem ty hadry dávat za běhu do pořádku a zároveň stíhat ještě léčbu, pravděpodobnost neúspěchu tohoto řešení byla pro mne naprosto enormní. Lékařka mne seznámila s faktem, že ne vždy jsou v léčebně zrovna volná lůžková místa, takže někdy berou jen "akutní" případy. Zeptal jsem se, jak se pozná akutní od těch ostatních. Prohlásila, že např. v případě sucidálních sklonů (tzn. sebevražedných) je samozřejmě o akutní případ, který je pro svou naléhavost upřednostněn. Ubezpečil jsem ji, že v mém případě nemusím ani nic takového předstírat, protože tyto sklony jsou u mne holým faktem. Ano, mockrát jsem o tom uvažoval. Když vezmete v úvahu, že jsem byl vybaven služební zbraní a mohl si vpálit kdykoli kulku do hlavy, dojde vám, že jsem byl naprosto schizofrenně rozpolcen, protože jsem se někdy bál, že to fakt udělám a vlastně se to nikdy nestalo jen proto, že jsem se bál, jak by to nesli zejména rodiče, ale i ostatní blízcí. Tak tohle jí stačilo, a napsala mi lístek. Ptal jsem se, co dál, kdy kam mám jít. Řekla, že klidně ihned, ať se s tím lískem hlásím na přijímacím pavilonu v Bohnicích. Řekla taky, co za základní věci si mám vzít (ten papírek, občanku, kartáček na zuby, přezůvky, nějaké věci na spaní). Začalo se mi pak trošičku ulevovat, protože jsem viděl, že opravdu věci mají spád a že moje hrozná situace se začíná řešit. Pak ale bylo potřeba zvládnout ještě několik nepříjemných věcí: zavolat do práce. No, bál jsem se čelit otázkám náčelníka, tak jsem radši volal kolegovi, ať to vyřídí. Člověku se nechce moc dlouze v telefonu vysvětlovat kolegovi, oč vlastně jde, řekl jsem jen, že jsem nemocnej, že jsem se zhroutil a jdu se léčit, a že to je celé v souvislosti s tím, že mám problémy s alkoholem. I on byl velmi korektní, víc nevyzvídal, ubezpečil mne, že všechno vyřídí, ať se tím nezatěžuju a popřál mi hodně štěstí a přestože podle svých slov sám o rozměru mého problému neměl tušení, rozhodně schválil moje rozhodnutí jako velmi správné, "jestli s tím máš problém, tak jsi udělal dobře!". Takže já mám s reakcí okolí jen pozitivní zkušenost. Naprostá většina lidí oceňuje něco takového jako velmi správný krok a váží si toho. Říkal jsem, že bylo potřeba udělat ještě několik nepříjemných kroků. Ano, telefonát do zaměstnání byl něco, co čeho se mi fakt dost nechtělo, ale to nebylo nic proti tomu, když jsem pak večer z Bohnic volal domů rodičům. To bylo daleko těžší. Oni sice věděli, že chlastám, ale taky asi neměli úplnou představu, jak moc v tom lítám. A samosebou to jimi otřáslo... To bylo to nejtěžší. No, ale když už je člověk takhle v laufu a věci opravdu jsou v pohybu, je už nemožný nechávat věci, aby se vyřešily samy (tak je to vlastně alkoholik zvyklý dělat prakticky se vším). Takže i to jsem zvládl. Rodiče byli jak opaření, jako kdyby jim někdo volal, že syn měl autonehodu a asi ji nepřežije... No, ale pak si uvědomili, že to tak je a taky mě chválili za to, že jsem se k tomu dokázal takhle postavit. Vzpomínám si, jak bylo těžký vidět tátu na chodbě v pavilonu krizové intervence, jak drží síťku s pomerančema a v očích má slzy a říká, cos nám to udělal... Ale objal mně pak a řekl, že jsem frajer. Teď se mi chce brečet, a je to osm let. A taky jsem musel volat svojí přítelkyni, kterou jsem tehdy nesmírně miloval. I ta mně podpořila s tím, "vždyť přece víš, jak si vážím každýho, kdo je schopen na sobě pracovat". Vím, to zní skoro jako pohádka. Ale uvědomte si, že po celou tu dobu jsem sám pochyboval, byl jsem posranej strachy, co mě čeká, nevěděl jsem nic, neměl jsem jistotu, jak to dopadne, takže to samzřejmě jakoby nahlodávalo to moje rozhodnutí, jenomže to rozhodnutí už bylo v tu chvíli pevnější a podpořený vědomím, že k němu vlastně není žádná kvalitní alternativa kromě strmé degradace osobnosti a tříštící se kvality života. No, pohádkově zní ale to, že jsem se nesetkal s jediným člověkem, který by řekl, že to je hovadina anebo že jsem idiot, že si za to můžu sám a že už se mnou nechce mít nic společnýho. Když jsem absolvoval tyhle první okamžiky "za branou" (šlo o hodiny, ne dny!), cítil jsem najednou, že můj život se fakt začíná narovnávat, že jsem to vzal za správnej konec a že už to bude jenom lepší. A to vám garantuju, že to lepší je!!! 25.11. to bude osm let, co se tohle všechno odehrávalo. A já tomu tehdejšímu rozhodnutí, možná tomu jedinému okamžiku, vděčím za osm let plnohodnotného života svéprávného člověka, který má svou sebeúctu a může žít život, jak uzná za vhodné, se všemi průsery a obtížemi, ale opravdový život, nezkreslený a nezprostředkovaný nějakou idiotskou lahví! Možná to není přesně to, na co ses ptala, ale rozepsal jsem se o tom proto, že možná může být pro někoho užitečný znát pocity, který souvisejí s procesem zahájení léčby. Já bych to nazval souhrnně hrdostí na správné obtížné rozhodnutí. Protože myslím, že tvá otázka ale mířila přece jen ještě před tento akt vlastního vstupu do léčby, ještě to doplním. Před tím, než jsem se v tom baru v pět ráno rozhodl, se můj život stále děsivěji měnil ve frustrující noční můru, o problémech se vztahy a s prací jsem hovořil, šlo o spirálu psychické zátěže, kterou jsem kompenzoval přísunem alkoholu, což mi bránilo efektivně řešit situace, v čem byl opět zdroj zvýšené psychické zátěže a tak pořád dokola, a důsledky stále otřesnější. A pro dokreslení toho všeho pár střípků: spal jsem s kamarádovou přítelkyní, dovolenou jsem trávil v holešovické hospodě od otvíračky do zavíračky a pak v nočním baru, stávaly se mi nebezpečné příhody v noční Praze, při nichž jsem byl několikrát obětí násilí, jednou jsem se v sobotu ráno probudil na jednom náměstí na trávníku mezi psími výkal

jsmwe tri sourozenci matka alkoholicka,bratr pije take, sestra trpi depresemi casto je hospitalizovana ma sebevrazedne myslenky.ja se je vsechny snazim drzet ale uz nemuzu

Dakujem za povzbudenie,Mirka,povedala som si,ze ak mi niekto odpise,tak sa nenapijem. Takze dakujem a bojujem dalej.

Ivica, ak máš naozaj dosť pevnú vô?u, snáď by si to mohla dokázať. Je dobré,že si uvedomuješ svoj problém a chceš bojovať. Dôležité je však vydržať a vyhrať. Neprepi si svoj život, žijeme, len raz...Myslím, že by si sa za to nemusela hanbiť a v prípade, že to nezvládneš sama určite vyh?adať pomoc, už keď nie vo vašom malom meste, tak v susednom.Držím Ti palce a myslím, že v tejto diskusii Ťa podporí naozaj ve?a ?udí.Takže vydrž a nenapi sa, dúfam, že ma nesklameš. Budem rada, keď napíšeš o svojom úspechu, viem, že to dokážeš. Prajem Ti všetko šťastie sveta. Mirka

Jirko, ďakujem za radu. Niečo na tom bude, že matka trpí aj nejakou psychickou poruchou. Niekedy aj za triezva trepe dve na tri. Zatia? funguje, dokáže sa ako tak postarať o domácnosť, sem tam niečo navariť a oprať pre otca. O poriadku v domácnosti sa nedá hovoriť. Neviem či to susedia nevidia, ale asi pred dvoma rokmi ju poverili, aby sa stala domovníčkou... Snaží sa to plniť, neviem síce ako sa jej darí... Takže na zbavenie svojprávnosti by som si netrúfla žiadať, myslím, že by sa to nepodarilo. Možno snáď, keby som bola lepšie informovaná. Nič o tomto neviem a ani za kým ísť, kto by vedel poradiť.Je ešte zopár svetlých dní v jej živote, kedy sa pozbiera a je normálna..., ale je toho naozaj málo. Stačí, keď má v sebe len trochu, je neznesite?ná, stačí, aby mi vtedy len zavolala, poznám to už po hlase... Jirko, ty si si kedy uvedomil, že potrebuješ pomoc?Čo si radil vyššie, matka už prišla o všetko, skúšali sme to po dobrom aj po zlom, ale ona si proste tvrdí svoje, ona nikoho nepotrebuje, je spokojná sama, a aj so svojim životom...

Mily Jirko /Pavlina,Betka/ a ostatni!Pred 2 mesiacmi som nahodne zabludila na tieto stranky.Precitala som si s uzasom cele formu /o alkoholizme/ a pod vplyvom prispevkov /skutocnych ludskych pribehov/ som okamzite urobila rozhodnutie - prestat pit.Povzbudena uspechom mojej krajanky - Andy som pomerne lahko prekonala 2-3 dni trvajuci abst.syndrom.Zlepsenie fyzickeho zdravotneho stavu mi napovedalo,ze som urobila spravne /aj napriek lahkej nervozite a zlemu spanku/.Moju euforiu dlho zivil spominany pribeh Andy,ktora sa dlhodobo vysporiadala s pitim.Bohuzial,dnes mam krizu a zacali sa vynarat otazky:Ak pevna vola naozaj na prekonanie zavislosti nestaci, tak sa asi zbytocne trapim a skor,ci neskor do toho znovu spadnem - preco si teda nenaliat 2 deci a nevyskusat to? A kde je vlastne spominane dno? Viem,ze by som mala vyhladat odbornu radu,ale byvam v malom meste a vsetci sa tu pozname.Hanbim sa. Rada by som to dokazala sama.Ak budete mat niekto cas a chut mi odpisat,budem velmi rada. Mozno niekto z tych,ktorym sa dari lepsie ako mne alebo ty Jirko,tvoje rady su uzasne zrozumitelne a fundovane. /Este som sa nenapila/.Velmi vas pozdravujem.

ještě pro MJ:z toho, co popisuješ, mám dojem, že u tvé matky se projevuje dokonce psychóza, tzn. duševní onemocnění, které se projevuje nejen stavy úzkostí či depresí a stavem opilosti, ale dokonce i stavem, při němž není schopna rozpoznat reálné věci od vlastních představ (např. bludy své představy a pacient rozpoznat od reality). Bohužel nevím, jak se dá pracovat s takovým pacientem a nemám ani vědomosti o tom, jak se to dělá v případě "běžných" - nealkoholových psychotických poruch, při nichž v některých fázích pacient jedná normálně a jen v některých je mimo realitu. Pravděpodobně se v takových případech, kdy je z těchto důvodů pacient nebezpečný sobě nebo svému okolí, podává návrh na zbavení svéprávnosti, a poté může být na lékařské doporučení pacient hospitalizován v některém specializovaném zařízení. Otázka je, zda je míra její svéprávnosti opravdu tak narušena, aby to tak důrazné řešení vynutilo, a zda to tak lékař posoudí. Myslím, že k realizaci takového úkonu je navíc zapotřebí rozhodnutí soudu (kde je vyžadován posudek soudního znalce v oboru psychiatrie). Ale to jen přemýšlím nahlas - tedy vlastně do klávesnice. Je nutné si uvědomit, že v některých případech může jít o psychózu přechodnou, po určité době může být pacient z nařízené léčby propuštěn, a vzhledem k tomu, že může cítit zášť z domnělé zrady své rodiny, může to problémy následně ještě vyhrotit...

Zdeno: Tvá otázka je vlastně úhelný bod, kolem kterého se stále v téhle debatě točíme. Samozřejmě to není tak jednoduché, s tím rozhodnutím jít se léčit. Mně jako alkoholikovi bylo velmi nepříjemné, když mi někteří (ti odvážní) přátelé a rodiče předhazovali, že se ničím, atd. Často to bylo spojeno s kritikou mých prudkých reakcí, životní bezcílnosti atd. Prostě, když mi někdo naznačoval, že jsem vlastně k ničemu, tak jsem se stahoval uraženě do ulity, nebo jsem si pro sebe vytvořil vlastní představu sama sebe jako jakéhosi buřiče příbuzného s proklatými básníky a romantickými umělci, kteří jsou nezpoutaní, bez předsudků, osobití, mají odvahu být "jiní", buřičští a dovedou užívat spontánně života plnými doušky, zatímco jiní se nedovedou bavit, jsou usedlí, zaprdlí, šediví a mdlí! Takové obrany se vytvářejí v mysli alkoholika. Takže i vy jste patrně často takoví v očích svých blízkých, kteří jsou v zajetí závislosti. Tato závislost vytváří dovedně řadu takových obran a racionalizací (odborný termín pro tvorbu zdůvodnění nějakého chování a konání, přičemž smyslem tohoto zdůvodnění je zakrýt jeho skutečný motiv; racionalizace se vytváří ve vědomí závislého, čili on jím nepodvádí jen vás, ale i sám sebe). Obecná rada, jak motivovat závislého k léčbě asi není. Záleží na stupni závislosti, na temperamentových vlastnostech závislého, na jeho povaze. Pro někoho je motivem hrozba ztráty zaměstnání, pro jiného hrozba ztráty hezkého vztahu s blízkým člověkem nebo s blízkými lidmi v širším slova smyslu. Pro někoho může být motivem třeba jen snaha "jen tak pro nic za nic" si dokázat, že se bez chlastu obejde. Ale nejdůležitější je uvědomit si, že je tu problém. Pokud jde o člověka, který není přístupný autoritativnímu způsobu jednání, je patrně vhodné ho jen upozorňovat na fakta svědčící o jeho závislosti, a to aniž by mu při tom bylo nadáváno či vyhrožováno. Je dokonce možné, že pokud uvidí, že jste na jeho straně a že ho oceňujete jako velmi hodnotného člověka, připustí svou závislost spíše, než když bude "zahnán" vašimi výčitkami do pozice, kde začne stavět nedobytné obrany a utvrzovat se, že chyba je spíš v tom, že ho nemáte dost rádi. Navodit atmosféru, při níž se proti jeho závislosti spojíte s ním samým, je určitě nejúčinnější. Je ale potřeba dbát na to, aby to nezneužil k pouhému manévrování ve stylu - není to tak zlé, když mě stále mají rádi. Je potřeba dávat zřetelně najevo, že máte rádi jeho, ale že nenávidíte jeho závislost, která ho ovládá a dělá vám oběma z života peklo. První krok pacienta k rozhodnutí jít se léčit je racionálně připustit, že má problém (rozlišujme ale pozorně skutečné uvědomnění si od pouhého slovního uznání). Tento stupeň náhledu ale je k ničemu, pokud nenásleduje skutečné rozhodnutí něco s tím dělat - na úrovni jednání - tzn. rozhodnutí jít se léčit (že, Karinko). V léčbě pak nastává další fáze, při níž se uvádí do praxe rozhodnutí skoncovat s pitím. A po etapě aktivní léčby nastává období doléčování a po něm období "civilního" života, tedy trvalá celoživotní abstinence. Už jsem tu psal o svých kamarádech, s nimiž jsem byl v ústavní léčbě, a kteří už tam byli podruhé či potřetí. Není to proto, že by byli napoprvé nebrali léčbu vážně. Ale stalo se jedno z dvou možných úskalí. Buď se ukázalo, že některá z etap, o nichž jsem hovořil, byla podceněna, a pacient si ve skutečnosti neuvědomovoal do samé hloubky své duše, že je opravdu alkoholik (setrval v úrovni povrchního uznání, ale uvnitř zůstal aktivním příznivcem závislosti, aniž si toho byl vědom). To je ta první možnost, a nesmějte se, ti lidé o tom povídali skutečně s naprostou upřímností a proto na to upozorňuju. Opravdu až po druhé ústavní léčbě si skutečně bytostně uvnitř uvědomili, že jsou opravdu nemocní a závislí. Druhá možnost, která vede člověka k opětovnému selhání, je podcenění nutnosti trvalé celoživotní abstinence. Po deseti letech abstinence se "bývalý" pacient s přáteli napil sklenky vína při naprosto výjimečné smutné situaci, aby alespoň částečně utlumil žal po smrti své maminky. Lidsky pochopitelné a pro laika by se to mohlo zdát i vlastně nevinné. Jenomže tím jen spustil mechanismus starého psychického stereotypu (ten totiž trvá až do smrti, žádná léčba ho neodstraní!!!) A tak se stalo, že za týden si dal sklenku znovu a pak dvě ... a za čtvrt roku byl zpátky v léčebně, protože se velmi rychle dostal do naprosto stejně pokročilého stádia těžce rozvinuté závislosti, de facto kolapsu, do stejně zoufalého stavu, který ho donutil před deseti roky jít se léčit!!! Takže nevěřte tomu, že čím delší abstinence, tím se člověk víc a víc uzdravuje! Závislost je trvalá! Trvalá musí být i abstinence!Lenko: to, co popisuju, je vlastně jen vysvětlením pro to, co se stalo tvé mámě. Bohužel jsi vycházela právě z toho mylného přesvědčení, že po deseti letech se nemůže už nic tak vážného stát. A tou sklenkou jsi nastartovala znovunastolení vlády závislosti. Nezahrň se ale kvůli tomu výčitkami svědomí, prostě jsi měla chybné informace o podstatě závislosti na alkoholu. Možná by bylo ale dobré to mámě vysvětlit a nastínit možnosti řešení. Vzhledem k jejím zkušenostem a houževnaté povaze si myslím, že pro ní nebude nepřekonatelným problémem s tím zase skoncovat. - Jo, a nenech se vmanipulovat za žádnou cenu do role viníka, ze které by těžila ona roli obětního beránka, kterého musí všichni litovat a chápat jeho výstřelky, protože ona "za to nemohla". To možná zkusí. :o) Spojte se obě a postavte proti závislosti svou společnou strategii! :o)Zatím ahoj!

Mohli byste mi prosim, ti z vas, kdo mate za sebou protial. lecbu napsat, co pro vas bylo tim hlavnim impulzem, ze jste se rozhodli pro lecbu? Pokud neobtezuji, zajimalo by me, jak jste treba reagovali, kdyz na vas rodina nalehala - prosila ci vyhrozovala, ze vas treba opusti, pokud s tim neprestanete. Zda jste dosli tak daleko, ze jste prisli o rodinu a o praci. Jak vypadal zhruba mesic pred tim, nez jste odesli na leceni. Moje matka vi, ze je alkoholicka, vi, jak je odporna, kdyz se napije, ale presto po te flasce sahne vzdycky. Jenze do lecebny nechce (ostatne, kdo by tam chtel, ze?), myslite, ze je mozne, aby jednou prisla sama (tedy pokud bude mit jeste za kym), ze uz nemuze a ze by se chtela lecit? Moc dekuji!

Tady asi bohuzel zafungoval ten fakt, ze zjistila, ze to jde. Ona abstinovala kvuli te nemoci a kvuli tomu, ze ji doktori tak vydesili a co si v nemocnici za ten pulrok zazila. Tri operace, bolestiva vysetreni apod. Myslim, ze kdyby ji nerekli, ze ji jen kapka alkoholu muze zabit, nevim, jestli by byla dostatecne silna na to skoncit s pitim. Kazdopadne za to muze to, ze jsme si rekli, ze kdyz uz je tak v pohode, zdravotne (po tech deseti letech), ze by to mohla zkusit (sklenicku vina), nebrali jsme ji jako alkoholika a ona sebe uz davno take ne. No a dopadlo to jak dopadlo.:-(