alkoholismus

Jiří, četla jsem Tvůj příspěvek v rychlosti už včera, protože mi volala má referentka z úřadu práce ohledně jedné práce, takže jsem poslala životopis (samozřejmě k ničemu), je to místo sekretářky, já nemám řidičák a vypadám jak tlustá ropucha, to je fakt dobrý výsměch vůči mně, nabídnout mně takové místo, ale už jsem nato zvyklá, včera se mi stala horší věc-

Jiří, nechce se mi dohadovat se o tom, že si nevymýšlím...Ale na poznámku "Tobě to stačilo takto" musím: Tak jak to bylo, to bylo krásné, ten člověk se dával jako zřídkakdo!!! A že se nespokojím s málem! Jde o to, co je pro koho důležité.Ale řekla jsem již dost a nemám zájem, aby mi někdo podsouval nesmysly, třeba že chci, aby Karinka pila k sebezničení.(S alkoholikem, který dělá blízkým dlouhodobě peklo, bych nežila, už vůbec, kdyby to musely odnášet i děti - tomu neříkám ani láska, ani hrdinství)

Dobré ráno, jsem zase tady, přičemž nemám důvod, sílu ani náladu psát, ale snad to nějak překonám, vkládám článek, který jsem měla při otevření doktorky hned na očích:Alkoholici a narkomani nepotřebují rady, jak se zbavit závislosti. Potřebují naučit se převzít za sebe zodpovědnost. Je o tom přesvědčen terapeut Jan Jílek, který se léčbou závislostí zabývá jedenáct let. O svých zkušenostech se zvládáním vlastní závislosti připravuje knihu. Po deseti letech pití a fetování 21 let abstinuje."Jsem přesvědčen, že každý člověk nejlépe ví, co chce a co potřebuje, a je schopen se o sebe postarat. Moje zkušenost mi to potvrzuje," řekl ČTK Jílek. Terapeuty prý nepotřeboval, aby mu řekli, jak je na tom zle, ale aby ho přijali, jaký byl, a ukázali mu jeho slepá místa."Říká se tomu tvrdá láska," vysvětlil. Závislé, kteří manipulují okolí svou neschopností, postaví před fakt, že jsou schopni se o sebe starat. "To je pro ně někdy velmi těžké přijmout. Je to o práci a oni jsou líní," řekl. Závislost vidí jako odmítnutí nést zodpovědnost, jako dětský přístup k životu.Zatímco běžná terapie se zaměřuje na přípravu závislého na dobu, kdy bude abstinovat, a učí ho vyvarovat se rizik, Jílek se zaměřuje na to, jak bude závislý fungovat mezi lidmi. Abstinence je pouze východiskem."Závislý je člověk až do smrti, toho se nezbaví, stejně jako cukrovky. Maximálně se může naučit s tím žít," řekl Jílek. Podle něj nejde při léčbě o boj, ale o sebepoznání a sebeovládnutí. "Jako se staví dům - nikdo ho nepostavil bojem, ale tvrdou dřinou," vysvětlil.První krok v terapii podle Jílka je, aby závislý přiznal, že je v maléru. Většinou totiž není schopen přiznat si závislost. "Nejlepší definice závislosti: s chlastem se žít nedá a bez něj také ne, anebo v Bibli slova apoštola Petra: co se člověka zmocní, tím je zotročen," citoval.Jílek pracuje také s rodinami a partnery závislých. Na rozdíl od obvyklé terapie, v níž se probírá, jak jsou na tom závislí špatně a co by pro ně měla rodina ještě udělat, on se zaměřuje na to, jak se v této situaci rodiče, partneři či děti závislých cítí. "Jde o to, aby se rodina vzpamatovala a byla schopna čelit tomu, čemu se říká spoluzávislost," řekl.Tím, že rodina postaví bariéru a zabrání závislému v manipulacích, vystoupí ze spoluzávislosti a chrání se před poškozování sebe. "Ze strany rodiny nejde o pomoc závislému až k sebezničení, ale o prospěšnost," upozornil.Podle odhadů odborníků žije v Česku kolem 30.000 závislých na nelegálních drogách. Přinejmenším dalších 100.000 lidí se setkává s problémy drog jako příslušníci rodin a přátelé závislých.Naďa Myslivcová - ČTK

Jiří, nechce se mi dohadovat se o tom, že si nevymýšlím...Ale na poznámku "Tobě to stačilo takto" musím: Tak jak to bylo, to bylo krásné, ten člověk se dával jako zřídkakdo!!! A že se nespokojím s málem! Jde o to, co je pro koho důležité.Ale řekla jsem již dost a nemám zájem, aby mi někdo podsouval nesmysly, třeba že chci, aby Karinka pila k sebezničení.(S alkoholikem, který dělá blízkým dlouhodobě peklo, bych nežila, už vůbec, kdyby to musely odnášet i děti - tomu neříkám ani láska, ani hrdinství)

manžel usnul po 5 minutách tréninku a relaxuje tak už 2 hodiny. Také jdu trénovat.Dobrou noc!

Kateřino: nechci, aby můj a Ivanův příspěvek uvrhl na léčebný program brněnské léčebny nějaké špatné světlo. To by bylo jedině v neprospěch věci. U jakékoli psychoterapie je dosti zásadní věcí důvěra v léčebný program a terapeuta. Výjimkou není ani léčba závislostí. Existuje řada pracovišť s odlišnými způsoby a jiným "mixem" procedur. Takže není třeba, aby ses našimi poznámkami znepokojovala. Ostatně, opakuji, že my učastníci této diskuse, jsme jen laici a tato stránka nemá sloužit jako odborná poradna. Profesionálové vědí, co dělají. Jakákoli forma odborné léčby je prospěšná. Nechci tedy, aby to vyznělo, že brněnskou léčebnu nějak znevažujeme. To proboha ne. Pracoviště je pro svou metodu jistě dobře vybavené a vše probíhá pod dohledem terapeutického týmu, takže jistě není kvůli tomu zapotřebí nějak se znepokojovat. Pro ostatní ale přesto varování: rozhodně se nepokoušejte tuto formu terapie na sobě po nasazení Antabusu zkoušet samostatně. Lékařský dohled je v případě této dílší metody naprosto nezbytný. Naproti tomu některé praktiky léčebných procedur lze s úspěchem provádět i samostatně, alespoň po základním osvojení jejich principů - například zmiňovaný autogenní trénink lze provádět i samostatně doma, když se to správně od instruktora naučíte. Anebo rehabilitační cvičení. Anebo sankalpu, anebo vlastně i určitou formu psychoterapie, neboť z určitého pohledu je i rozhovor s blízkým kamarádem či přítelem vlastně psychoterapií (pokud není veden v rovině banalit či falešných zpětných vazeb). Atd.

Filipe!!! :o))) No konečně ses ozval! Už jsem se začal bát, že jsi na nás zanevřel anebo prostě jen propadl pocitům deprese z relativně malé účasti na našem setkání. Ale je bezva, že jsi tu! To jsem rád! :o)K Tvé otázce o negativní motivaci. Přiznám se, že nevím přesně, kam míříš. Možná reaguješ na mou zmínku o cukru a biči v určitém typu léčby. To jsem uváděl ohledně toho Antabusu v kombinaci s alkoholem. Předpokládal jsem přitom, že krom této metody se ve stejném léčebném programu používají i jiné metody, které naopak staví pozitivní cíle, uvědomnění si svých hodnot, svých snů a tužeb, svých reálných sil a možností, atd. Obecně se dá ale k otázce motivace říct, že v průměru je nejúčinnější poměr cukru a biče asi 5:2. To znamená co nejvíce chválit a kritiku vkládat do sendviče pochval. Nesmí to být ale založeno na falešných iluzích. Nelze si kvůli tomu, že zamýšlím někomu dát nepříjemnou zpětnou vazbu, vymýšlet náhle neexistující přednosti dotyčného. To by byla velká chyba, protože z takové zpětné vazby si dotyčný pak odnese pokřivený obraz sám o sobě, což je v naprostém rozporu s pravým smyslem zpětné vazby. Takže, když už něco pozitivního přibalit, tak ale něco pravdivého. Snaha vyhnout se tomu, abychom říkali nepříjemné věci, je zejména v případě závislých velmi zhoubná. Jsou totiž velmi zdatní "vybírači" pouze selektivních informací, a to těch, které pomáhají obhajovat jejich závislost a "nemožnost" léčby. A ve chvílích, kdy jde o krok samotného rozhodnutí podstoupit léčbu, je obvyklý poměr účinnosti motivace od běžné populace nejspíš také dosti rozhozen. Neslyšel jsem o tom, že by se někdo rozhodl pro léčbu pod vlivem neustálých lichotek, jak je inteligentní a citlivý i navzdory tomu, že tak chlastá... Já sám nepatřím k žádným velkým výjimkám. I v mém případě byla hlavním důvodem k léčbě naprosto neuspokojivá kvalita mého života, nepříjemné stavy tělesné, duševní, sociální, vztahové. Prostě k rozhodnutí mne vedla více negativní rovina mé existence (samosebou nemusím asi dodávat, že mne vedla zároveň snaha po pozitivním obratu a docílení něčeho libého). A v léčbě samotné se již poměr negativního a pozitivního začal postupně měnit. Řekl bych, že člověk se tam setká i s malinkými úspěchy, i když jde o pitomosti, najednou si uvědomí, že tohle by ještě před dvěma týdny asi nebyl zvládl, a chválí sám sebe nebo je oceňován i ostatními... nebo terapeutickým týmem. V léčbě postupuje do různých léčebných stupňů a získává stále větší a větší díl svobody (ale té pravé, nikoli svobody neléčit se anebo přímo "svobody být závislý"!). Pravá svoboda je svoboda plného vědomí, svoboda odpovědnosti sama k sobě a svoboda chránit všechny hodnoty, které jsou mi bytostně drahé.To už vlastně zas mluvím ke Smutnu. I buddhismus, který je v našem podivně pokrouceném středoevropském módním patvaru vnímána jako tajuplné unikání mimo tento svět, je ve skutečnosti snahou o plné vědomí, o probuzení (Buddha = probuzený). Největší motivací je štěstí. Utrpení je závislost. - A už začínám zas podrobně odbočovat. Dost. :o) I na mně platí dnes, kdy jsem tak trochu stabilizován, více pozitivní motivace než negativní.

Smutno. Všechno, co píšeš, svědčí o tom, že závislost znáš jen z poměrně slušné distance. Jak správně poznamenal už někdo přede mnou. Asi to nebyl 24hodinový několikaletý kontakt s partnerem či rodičem. Nebo ano? - Přečti si (když tak všechny nabádáš, ať pořádně čtou Tvé příspěvky), jak dokáže denodenní opilec vystřihnout před návštěvou roli "vzorného pohodového otce rodiny". Taková návštěva pak může klíďo přijít k nám na portál a vyhlašovat tu, jak znají alkoholika, který je úplně bezva. To, co jsi "citem" o Karince pochopila, jak se hrdě pyšníš, jsme pochopili všichni. Ale rozdílná je interpretace. Potřeba "nezávislosti", o níž hovoříš, totiž může být jednou z příčin vzniku závislosti na alkoholu, ale nikoli cestou z ní. Oni totiž naprosto všichni alkoholici interpretují své nezřízené pití jako potřebu odreagovat se od světa, který je jejich bohémské tvůrčí duši jaksi těsný, rádi se vidí jako prokletí básníci a libují si v pocitech výlučnosti jako romantičtí buřiči proti zvrácenosti světa. Ty jim v tom nahráváš. A k té osobě, o níž hovoříš s velikou úctou, a která podle Tebe strávila celý život v závislosti jako opilec a přesto byla velmi tvůrčí a inteligentní. Ano, to je možné. Ale nežila plnohodnotný život. Kdyby jej žila, kdyby jej dokázala žít, zcela určitě by dosáhla daleko znamenitějších výsledků, s pocitem plného uvědomnění sebe sama. Bohužel ale, Tobě to stačilo takto a neváháš se podělit s námi o svou domněnku, že to bylo super. Je ale zcela evidentní, že ten člověk nemohl naplno rozvinout svoje životní síly a schopnosti, mezi jinými také schopnost "dávat se", kterou tak hezky společně s Vianem stavíte do popředí hodnotového žebříčku. Podpořit závislého morálně znamená podpořit jeho léčbu, nikoli jeho na ego narcisticky ovládané závislostí. Smiř se s tím, že o tom opravdu mnoho nevíš.

Jo a ještě něco. Jsem si jistá, že moje matka trpí (stejně jako Karin) a o to víc tím trpí také její okolí. Mně je jí fakt líto, je mi líto, že není spokojená, je mi líto, že se s ní otec rozvedl (i když ho samozřejmě chápu), je mi líto, že se cítí osamělá, je mi líto, že se trápí, když nejezdím domů. Ale co mám dělat? Mám jezdit častěj domů a čekat na okamžik, až (jestli vůbec) bude náhodou někdy střízlivá a bude se s ní dát normálně komunikovat? Mám jí pořád zkoušet předhazovat možnost léčby a nechat se od ní posílat do prdele? To bych se taky mohla sama zbláznit.

Smutno, já nevím, jaké máš Ty zkušenosti, ale moje jsou takové, že s alkoholikem se o jeho průserech nedá mluvit ani po tom, co vystřízliví, protože si je nepamatuje nebo se ve snaze zachování jakési sebeúcty snaží svoje naprosto neúnosné chování zlehčovat či házet na někoho/něco jiného. Např. moje matka ve stavu opilosti rozbila sporák (sklokeramickou desku) a druhý den za to vynadala mojí sestře, čímž mě fakt naštvala (sestra není ještě dospělá) a dost jsme se pohádaly, přičemž ona nedokázala vůbec připustit, že by to mohla udělat ona sama, když byla totálně naplech. A tak je to prostě pořád dokola a se vším.Souhlasím s tím, že závislost se může vyskytnout i u osobnosti se silnou vůlí a mimořádných kvalit, a to dokonce i tehdy, když tato osobnost není v dětství nějak deprimována jak třeba Karin. Moje matka je mimořádná osobnost, má vysokou školu, ve svém oboru bývala fakt jednička známá široko daleko a do asi mých 15 let mi byla něco jako nejlepší kamarádkou. A můžeš si být jistá, že díky tomuto silnému citovému vztahu k ní jsem ji opravdu podporovala - ve všem. Povídala jsem si s ní, chodila s ní i k psychiatrovi a když nic nepomáhalo, navrhovala jsem jí ústavní léčbu. No a to byl konec, to jsem začala být jejím "nepřítelem", protože ústavní léčba by znamenala zbavit se svého přítele-alkoholu navždy. A to ona evidentně nechce (toto mi ostatně i řekla sama). Já jsem si JISTÁ - naprosto jistá - že ona se bez regulérní léčby z alkoholismu sama nikdy nedostane, protože nikdy nedokáže udělat onu "rekonstrukci" svojí osobnosti sama, v běhu všedních dní a bez odborné pomoci. A totéž si myslím u Karin.Pokud jsi žila s alkoholikem, s nímž "žít nebylo utrpení", tak to jsi opravdu opravdu výjimka, to ti tady potvrdí naprosto všichni, co mají osobní zkušenost s alkoholikem.S Ari v tomto ohledu souhlasím naprosto ve všem.

Filipe, tak ven s tím! Snad ne v pekle?

Snad jen tolik, že Smutno Karinku tolik lituje, protože trpí. A jak k tomu přijdou ti, co trpí při alkoholikovi? Těch ti Smutno není líto? Mně rozhodně víc, než toho opilce, co nevinným dělá peklo ze života a odmítá zarputile léčbu.Jinak, já také znám jednoho alkoholika mimořádných kvalit, lidských, profesijních, nevím jakých ještě, ale vždycky, když má vypito, je to jen a jen alkoholik, se kterým jsou jen a jen problémy. Také je inteligentní, také je citlivý, má dvě vysoké školy, ale k čemu mu to je, když nemá úctu k sám sobě ani k okolí, protože má zrovna vypito? Dokdy mají ostatní čekat, než ho to přejde?Tvůj projev se zdá hodně rozvážný, citlivý a SLUŠNÝ. Ale já jaksi postrádám LOGIKU!

Ona ta neukázněnost a neochota respektovat autoritu mi z Karinčina projevu vždy vystoupí do popředí. Jen jsem nechtěla být tak "neslušná" jako ty , Ivane, aby mi zase za to nespílali. Já k tomu přidám už jen - trochu pokory a také SEBEÚCTY mi tam chybí. Karin mi vyčítá, že nemám ráda ani svého manžela. Pro mě je teď nedůležité mít či nemít rád. O tom tady nebudu psát. Ona však pochopila mou snahu o jeho abstinenci jako nenávist k němu! Všechno, co směřuje k nápravě závislého odsoudí jako neslušné, zákeřné, blbé, VYŠINUTÉ!!!, nemorální, necitlivé, bez lásky.....Je třeba něco k tomu dodat?

Ari, mně se taky stýskalo, ani se neptej kde jsem byl ;o)

No, sláva, on žije!!!

..a pro Ktařinu jestli čeká na odpověď od Jiřího, myslím že to můžu prozradit - Psychiatrická léčebna Bohnice - oddělení závislostí - primář MUDr Nešpor, též jsem zúčastnil :o)

Jiří jak u Tebe fungovala negativní motivace? na kolik bys ji ohodnotil třeba procenty a také jak se to časem měnilo..přirozeně postupně vyhasíná..

ahoj všici po delší době..něco jsem přečetl, ale je toho moc, těší mě že se vuřty na zahrádce líbily..můžeme to klidně zopakovat dokud je hezky..Ari-zvědavko-jsem malá zjizvená příšera, a jinak príma léto všem, užívejte, za chvilku je tu zase zzimma :o))

Jiří, mohu se zeptat v jaké léčebně jste byl? Moje maminka je v Brně. Malinko jste mě s Ivanem zaskočili, že pití na Antabus je zastaralá metoda léčby. Na mě ona léčebna působí velice moderně.. Samozřejmě bych chtěla co nejlepší přístup k pacientům a tím pádem i zvýšení šance na úspěšnost léčby. Máma je tam standardně hospitalizovaná na 3 měsíce.

Karinko, z Tvých zkušeností s psychiatrickými léčebnami (přitom i protialkoholní léčebnu považuji za psychiatrické zařízení) mám smíšené pocity. Sama uznáš, že do všech zařízení jsi se dostala oprávněně. Léčebný program, který jsi měla absolvovat, se počítá řádově na týdny. Ovšem jestli se nepletu, u Tebe byl maximální pobyt v léčebně asi dva týdny. Ve všech ostatních případech