alkoholismus

No, mně to říkala Monika jejich nejmladší. Ale brala drogy, tak nevím jestli to nebyl kec. Potřebovala někde přespat, tak fakt nevím.

Moni, kdy umřel pan Kaplan??!! Ještě před rokem jsem s ním mluvila.

Slávko, díky :-) Nevzdám se a budu bojovat o to víc. Hrozně mi pomáhá, že jste tady VY a že vidím, že to jde. Dnešek byl fakt strašnej, před hodinou jsem ležela v posteli a najednou mě zaplavila tak neskutečná úzkost a strach ze všeho, že jsem si taky nakonec vzala prášek. Teď už je mi líp, půjdu se podívat o půl desáté na 13. komnatu Borise Hybnera, který se taky popral se závislostí, snad tam najdu další sílu do boje.

Tak jsem tady zpatky. Rodina leží v pelechu a čekají na přenos utkání. A jak jsem předpovídala, už se ozývá prosebný hlas mého muže -buďte zticha-, což za chvíli přeroste ve výhružné _drž hubu.Já jsem sklidila nádobí ze stolu po lidský sekci naší smečky, sklidila kosti ze z podlahy kuchyně po naší čubě, narvala nádobí do myčky, kosti do koše, kam se na ně dobývají kočky. Slávinko, doufám, žes to nepochopila jako výtku, že vám přijde Moniččino vyprávění humorný,já to chápu a je mi to taky blízký, dělat si z průserů prču.Já nevím proč, ale něco ve mně Monika otevírá, něco, co už jsem zapomněla. Nebyla to lehká doba, ale já na ní dnes vzpomínám s láskou. Ano, s láskou, ale jsem ráda, že je za mnou. Jmenování Jakuba Kaplana mi připomnělo smrt Jakuba Němce, kamaráda od Zpěváčků, který někdy sotva vyšel po svých z hospody, aby tam upadl a usnul. Nad ním jeho doga, která k němu nikoho nechtěla pustit. Báli jsme se, že přijedou policajti, fenu odstřelí a Kubu odvezou. Taky s ním nikdo nic moc nechtěl mít, když se opil, poněvadž byl agresivní. Já jsem se nebála ani jeho ani psa. Ale Betyna, tak se myslím jmenovala, mě k němu nechtěla pustit, vrčela a ohnala se po mně. Příšrě by asi kousla. Vše jsme prožívali naplno a dramaticky, jak to jen opilci dovedou. A bavilo nás to. Hrůza. Pyšně jsem přišla na nápad polejt ho vodou. Probral se, nasral se. Dala jsem mu ještě panáka a odvedla si ho i se psem domů na Pankrác. Celou cestu nadával, ale u Vyšehradu se zklidnil, po té, co jsem mu řekla, že na něj kašlu. Došli jsme domů, vypili, co bylo, on usnul, já šla k sousedce na sklenku. Druhý den se probudil úplně jiný člověk. Nevěděl kde je, pak udělal snídani a začal se hrabat v knihovně. Mluvili jsme o tom, že nás chlast zničí, ale necítili jsme se závislí. Oba jsme došli k závěru, že bude dobrý s tím na chvíli přestat, on se bude věnovat dětem, měl dva krásný kluky, já si najdu partnera, založím rodinu a vrátím se k divadlu. Bylo nám dobře, mluvili jsme o svobodě, která nás po listopadu čeká, o cestování, o vzdělávání se. Ke Zpěváčkům NIKDY. Bylo nám tak dobře, že jsme se rozhodli jít na procházku se psem. Cestou zpátky jsme si všimli, že je otevřená zahradní restaurace Na Pekařce. Dali jsme jedno na stojáka, druhý na stojáka, ke třetímu jsme si sedli. Kolik jich bylo nevím, ani jak ten večer dopadnul Jakub, já skončila zase u Zpěvců a pak v nějakým bistru na Újezdě. Proč na to vzpomínám s láskou? Nevím pořádně sama, je to smutná láska, bez naděje, bez splněných snů. Ale bylo mi s těmi lidmi líp, než dnes s některými úspěšnými panáky, kteří mají za sebou karieru, před sebou karieru a v srdci prázdno. Ne, nevrátila bych se tam ani na chvilku, ale netajím se tím, nestydím se za to ani na to nejsem pyšná. Čím více o sobě přemýšlím, tak mi dochází, že to byl poměrně logický vývoj v mém životě. Jediný, co mě mrzí je, že jsem s pitím nepřestala dřív. Nebrečím nad rozlitým mlíkem, říkám to kvůli Tobě IVO!!!Já sice přestala kolem 32 let a pak měla děti. Nástupem do divadla jsem do toho opět vklouzla. Tiše, nenápadně a později mnohem brutálněji. Tady už šlo o čistou konzumaci bez hořké poetiky hospody. Tady šlo o takové ,dámy prominou, přichcávání. Nazval to tak jeden můj kamarád. Začalo to nevinně střikem na zkoušce, pak vínem po, později i během, představení. A za čas zase do plnejch!!!Jako před popravou!!!! Na tohle období nevzpomínám s láskou a ráda. Za to se stydím mnohem víc. Opíjela jsem se ve vší počestnosti. Fuj!!Brrr!!! Ti, kteří se mnou nebo vedle mě popíjeli, mě pak pomlouvali. Nemám jim to za zlé, já je taky. Za zády, se sklenkou v ruce jsme jeden o druhém pronášeli pohoršující soudy a předpovídali si pád. Tak už se hraje. Dneska je Třináctá komnata Borise Hybnera!!! Taky v tom lítal a taky se k tomu postavil. Taky nic netají, mluví o tom naplno, ale takhle na veřejnosti poprvý. Tak, teď mi zase ta voda příliš vychladla. Musím jí doplnit trošku teplou. Moni, dej si taky na zdraví!!!

Pěkně jsme to tu zababily, hlavně já dneska. Až se stydím. Jenže než pít, je lepší se vypsat. Evo, to že znáš Kaplany mě moc překvapilo. Tatínek už taky nežije. A ani už nebydlí ve vile. Já měla Jakuba strašně ráda, pracovali jsme spolu dva roky, byl to můj zástupce a chodili jsme spolu ke Zpěvcům a k Černejm a vůbec jsme byli velcí kamarádi. Byla jsem hodněkrát i u nich doma a když jsem se dozvěděla o jeho smrti, nějak jsem to nemohla vzít. A nemůžu vlastně dodnes, protože jsme spolu trávili každý den, svěřovali se o všem. Já věděla, že má problém s drogama, ale pak jsem se vdala, nějak na něj zapomněla. Dodnes si to vyčítám, zvlášť po tom dokumentu s jeho maminkou. Jak já toho kluka měla ráda, co jsme užili za legrace, ukradli jsme v tramvaji hasící přístroj a Stromovka byla v létě jak pod sněhem. Jeli jsme na Moravu, to tedy byla akce, utíkali jsme z práce do hospody, já se picnu, co to se mnou fakt dneska je? Samý vzpomínky. Už toho ale fakt nechám, slibuju. Sama si připadám jak magor.

Na fotbal jdu taky. Hraje moje oblíbená Chelsea......áááááách. Ještě musím dovařit večeři a nachystat svačiny. Zatím čauky

Jo a na fotbal jdu čumět taky. Já už koukám jenom na sport, snad kromě volejbalu, házený a basketu.

Ivo, Tobě nemá být vůbec co blbý!!! :-))) Pamatuješ co tu psala Eva? NEJSI SÁM, NEJSI SÁM, JSME MY!!! Já Ti VĚŘÍM, že si tu správnou cestičku najdeš! Odvahu Ivi, tohle není krok do propasti, i když Ti to tak může připadat, to je krok naopak na pevnou zem. A vím z vlastní zkušenosti, že ten první krok je hrozně obtížnej. Držím palečky :-))

Jo a já ráno málem po té vlažné vodě nedoběhla na WC. Jo a tvý děti jsou fakt komunikativní. Vyblila jsem i svůj antidepresivní prášeček. Já dneska nedám pokoj a nedám. Já ale měla kvůli slohu fakt potíže, dokonce už na základce. Hodně dlouho jsem se bála sem napsat. Jo a můj deník z léčby? To je snůška popisů, co se dělo, žádnej pocit, to nee. To se mi nechtělo, kdepak. Mně třeba vadí i když zavolá máma a zeptá se kde jsem byla. Nebo na chalupě, když se ptá. Já bych to nikdy neudělala, hrozně mi vadí takový otázky. Já se ani teď nikoho neptám, co dělá Werner a mohla bych. Prostě nepátrám. Já vím, že to máma myslí třeba dobře, ale naladí mě to do agresivity a protivnosti. A o tátovi vůbec nemluvím, ten kafrá do všeho. Ale protože k němu nemám tak dobrej vztah, je mi to nějak víc jedno. Tak to líp snáším. Chodí sem nečekaně, otevře si ledničku, sní na co tam přijde a já nějak nemám sílu říct, že mi to vadí. Nejde o to jídlo, ale prostě takové narušení soukromí. Já si to dnes nedovolím ani u rodičů. I když by jim to ani nevadilo. Ale on to dělá i u našich, když tam přijde, prostě neprůstřelnej. No jo, každej máme jinou kulturu chování a prachy nejsou všechno.

Hele Evi, já jsem totiž zjistila, že nikde si tak o alkoholu dobře nepopovídáš, jako s alkoholikama. No co my jsme se nasmáli různým historkám jak kde někdo padal opilej a co pod vlivem vyváděl! A to mezi "normálními" lidmi moc nejde. Většinou se na tebe začnou dívat buď s upřímným nebo hraným zděšením a jakýmsi odstupem, a v ten moment jsou sami sobě schopni odpřísáhnout, že jim se snad SNAD? nikdy nic podobného nepřihodilo. A právě ten smích, to nebylo vysmívání, to byl naprosto osvobozující smích, že i o takové "nepatřičné" zážitky se máš s kým podělit. A právě takový smích, ve mně vyvolal Moničin příspěvek o jejím pobytu v léčebně. Okamžitě mě vrátil do doby, kdy jsme se takto smáli na cigaretce v léčebně. Takže Moni dík :-))

Tak nic, rodina mi vypatlala vodu, vařím novou, pak budu chladit, teď jdu večeřet, pak se ozvu.

Chtěla jsem psát k Ivě, ale napřed ještě slovo k Monice a to ohledně tý vlažný vody!!!Jde o zvyk a zabírá to úžasně, ale je to běh na dlouhou trať. Zpočátku se to dá přislazovat hroznovým cukrem. Já si na to tak zvykla, že když teď o tom píšu, tak si jdu dát hned čtvrt litránek. Mám ve varné konvici pořád převařenou vodu, tak jí jenom trochu přihřeju a na zdraví.

Čau baby,dneska jsme to tu ovládly. Chudáci kluci. Hele Mončo, Ty píšeš jako Keruack nebo Bukowský, Salinger a tahle parta. Mě to teda dost bere, ale trochu jinak než Tebe, Slávko, já se vůbec neřežu, ale čtu to jedním dechem. Jednak jsem asi typ, jako Monika, jednak jsem léčebnu nezažila, ale zato mě oslovuje Mončin nihilismus a suché konstatování a popisovámí jejího života. A pak jsme se asi pohybovali v podobné společnosti. Kaplanovi znám, jednek od Matěje Formana, který chodil s Madlou Kaplanovou a paní Kaplanová a pan Kaplan se občas přišli podívat na Střelecký ostrov, kde jsme s klukama Formanama zpívali kramářský písničky. Jakuba a Jáchyma znám z dob, kdy jim bylo tak 14,15 let. Tehdy jsem byla vdaná do jedné katolické rodiny a můj nejmladší švagr se s nimi kamarádil. Tehdy jezdili na čundr a spali pod širákem. Pak jsem se rozvedla a kluci Kaplanovi mi zmizeli z obzoru. S paní Kaplanovou a panem Kaplanem jsem se naposledy setkala na malé demonstraci před Ministerstvem vnitra, kterou pořádalo křesťanské sdružení Acat na podporu slušného života uprchlíků převážně z Čečny, který u nás čekají na azyl. Už za komoušů byli velmi stateční a pan Kaplan myslím dokonce seděl za svoje přesvědčení. Mončo, měla bys psát, to myslím vážně. Deník, názory, poznatky, životopis. Je to síla. A ve spojení s Ivou dvojnásobná. Ivo, nesouhlasím s Tebou, že nepíšeš dobře, jenom jinak. Stále se mi honí hlavou ten nápad vydat knihu, nevím kde, ale je v tom hrozně pravdy a lidskosti, když si čtu vaše příspěvky, plné vašich osudů a jimi ovlivněných názorů a pohledů na svět a život v něm. A do toho Slávka!!! A ostatní holky. Jiří by nám mohl dělat supervizi a poradce, prostě pohled z vrchu. Byla by to kniha o ženských a pro ženský. Neberte to jako projev feminismu, ale zrovna Jiří to jednou vystihnul úplně přesně: KDYŽ SE JDE ZE ZÁVISLOSTI LÉČIT CHLAP, TAK TO DĚLÁ, ABY ZACHRÁNIL RODINU, KDYŽ ŽENSKÁ, TAK RODINU BOŘÍ. Společnost je tak nastavená, s jednou mojí kamarádkou se muž rozvedl, až po té, co úspěšně absolvovala léčbu a následně pár let nepila. Dokonce jí vytknul, že se svým léčením přiznala k alkoholismu a zhanobila tím rodinu. Dokud jen chlastala, tak se dalo říct, že to občas přehnala, ale jinak pro okolí se tvářil, jako že je vše v pořádku. A další věc je, že díky tomu, jak jsme sestavené, máme trochu jiný problémy se závislostí, než mužský. I když já jsem ráda, že sem píšou obě pohlaví, babinec by nám nesvědčil, utvrzoval by nás v našich zhrzenostech a v sebelitování nebo sebeobviňování. Já mám ale pocit, že NAŠI KLUCI, co jsem píšou jsou moudřejší a citlivější, než většina chlapů, s nimiž se stýkám.Tak, já si znovu přečtu vaše příspěvky a budu pokračovat. Dneska jsme doma všichni, dokonce i náš Kuba, syn mého muže z prvního manželství. Potkala jsem ho náhodou v lékárně. Je tu narváno, muž něco klohní k večeři, dvojčata hrajou s kubou aktivity, pes mi leží u nohou, kočky se přežraly a teď se válí po skříních. Docela pohoda, poněvadž mě nechávají v klidu. Muž mě upozornil, že mají večer fotbal, že doufá, že jim to nebudu komplikovat a přepínat. Dělám trochu fóry, ale jsem ráda, že budu mít klid a věnovat se sobě. Ona totiž fotbalu holduje i naše Karolína, je chvílemi takovej kluk. Jenže většinou u toho kecaj, tak je otec vyhazuje od obrazovky a oni pak na chvíli zmlknou, ale dlouho to nevydrží a melou a melou. Odtud z kuchyně to zní docela pohodově, ale sedět s nimi v pokoji, tak zešílím. Naučili jsme je brzy mluvit, protože dvojčata nejlíp zabavíš tím, že na ně pořád mluvíš a zpíváš a memeš a meleš. Taky jsme je vedli k tomu, aby byli komunikativní a nestyděli se říct nahlas svůj omyl, nestyděly se zeptat, i kdyby otázka byla sebevíc blbá. Musím se pochlubit, to se nám povedlo a teď nám jde kolikrát hlava kolem.

No, to jsem ráda, že jsem někoho pobavila:))
Ale sama sebe nějak seru( pro ty slušné překládám-štvu). Nějak mi chybí energie, do všeho se nutím a dneska ta chumelenice odpoledne mi dodala. Do pytle a to jsem normálně kovaná optimistka. No, ale říká se lepší mile překvapenej pesimista, než zklamanej optimista. Pátrala jsem na internetu a mám pocit, že málo piju. Vody samozřejmě. Mám i kolem nehtů šupinky jsem asi vyschlá jak Sahara. Tak se to snažím napravit, vlažnou vodou, jak psala Eva, ale je to hnus.

Jo, holka 38 za dva měsíce 39. Takže žádná mladice. Jsem taky tím chlastem nějak konzervovaná, moje psychiatrička tvrdí, že vypadám na 25. Ovšem namalovaná jak obrázek. A to mě neba. A teď se mi udělala na tlamě nějaká vyrážka a mám zánět spojivek. A to lezu na PC. Takže spolehlivá šedesátnice, do zrcadla už ani nekoukám. Matlám se indulónou a nějakým děsným krémem za 300, tak to snad pomůže. Ale myslím, že tělo se detoxikuje, tak se tím nenervím.
Dívala jsem se znova na komnatu, Evo, to je úžasný co kolem sebe máš za lidi. Jeden z bratrů Formanů, bohužel si je pletu chodil právě se sestrou Jakuba Kaplana o kterém jsem psala. On byl z deseti dětí. Myslím, že se jmenovala Markéta. Oni měli všechny holky od M a kluky od J. Jeho maminka po jeho smrti založila protidrogovou komunitu Majdalena, byl o tom pořad i v Tv. Mluvila o tom, jak se na něj kamarádi vykašlali,
Jo a taky se mi dělaj děsně modřiny, i když jsem se nebouchla. A ospalky, no je to fuj, ale pro mě je to děsná průda. Navíc se musím 2x denně sprchovat, sakra to jsem byla tak zanešená odpadem? Pořád se dávám do kupy a nějak se nic nemění. Ani psychika a to mi vadí víc než fyzickej stav.
S kocourem pořád nemluvím, už dolejzá a mám pocit, že se jakoby stydí. Sedí tu a čumí, otírá se o nohy, ale kdepak na mě. Už jsem mu říkala, že bude hrát hlavní roli v Chcete mě? A bude jí hrát dlouho. Parchant jeden. Ještěže ta peřina byla manžela.

Tak já si tady pěkně v klidu pěstuju svůj smutek, abych mohla sama sebe politovat jaký jsem chudák a ty Moni napíšeš takový příspěvěk, že se řežu smíchy a nemůžu přestat. Díky!

Mončo, jak jsem si přečetla tvoje příspěvky, tak jsem asi tvůj pravej opak. Já zas byla vždycky až moc hodná, doma moc ne, ale na veřejnosti a ve škole jsem se radši moc neprojevovala. Potíže jsem s tím měla ale taky pořádný a nevím, co je lepší. A samotu, tu miluju, co bych za to teď dala, kdybych mohla být pár dní doma a sama... Mě bude letos třicet, ale sama si připadám tak na 20, prý i tak vypadám. Tobě je, myslím, taky tak okolo třiceti?

Mílo, to je děsný, já si na tebe často vzpomněla a doufala, že se třeba srovnal.Pamatuju, jak jsi nebyla líná přijet na pokec až z Neratovic, jak z tebe čiší dobrota. No a kila? To přece nikomu nebrání bejt se sebou spokojenej. Já to přestala řešit a šlo to dolů samo.
Ivo, tak se zvedni, holka jedna. Kolik je ti let? Jdu taky zmrknou komnatu, nějak mi pomáhá v blbejch chvilkách. A sloh máš dobrej, neblbni. To já měla z maturitní písemky z ČJ za 4, právě pro ten blbej sloh. Píšu nespisovně a používám sprostý slova. No a v tý písemce jsem si taky servítky nebrala. Jo a neumím používat čárky na správnejch místech. A ještě mám překlepy.
Evy děti jsou skvělé. Moc hezký a takový pohodáři. Jak Ti Evo řekly, že jsou na tebe hrdý, že jsi tam střízlivá, to je motivace jako hrom. A že to všechno ví a mají k tobě tak krásnej vztah. Já mám s dětma trochu problém, jak žádný nemám. Na chalupě jich mají sousedi z Tábora 3 a pořád chtějí chodit k nám na zahradu, ráno mi buší na okno. Maj to ode mě zakázaný, na zahradu můžou pod podmínkou, že na mě nebudou mluvit, ale nějak víc o to stojej, takže tam jsou furt. Neptám se jich trapně na školu, říkám jim, že je nesnáším, ať zmizej, že je nechci vidět a o to víc k nám lezou. Nebo jim zadám nějakou práci, co se mi nechce a oni jsou nadšený. Jejich mamča říkala, že doma nehnou prstem. Letos jsem tam vůbec nebyla a druhá sousedka říkala, že každý den chodily hlídat auto. Až mi jich teď přijde líto. Jejich Anežka už je slečna a moudře mě poučuje o životě. Tak ale já už snad dám dneska fakt pokoj, co to mám za den? Někdy se HALT člověk potřebuje vypsat.

Ahoj všichni, tak se přiznávám, že se nedržím. Bylo mi blbý to sem psát, protože to všichni tak zvládáte, ale když se mě Eva zeptala, tak odpovídám. Asi to tušila

Jo Moni,jsem to já,a právě tenhle boj nezvládám,teda už asi nebojuji,mám 102 a chlapeček je právě příčinou těch stavů,že kdybych pila,tak jsem v tom,je zase někde nevím kde,ale už je mi to jedno,co mu zbourali stany na Letný,tak nevim,jen se bojím exekutorů,protože docela neúspěšně bojuji s úřednicí na MěÚ,kvůli odhlášení TB,a on toho má už moc.Nového je,že mám vnučku od staršího,když jsme se viděly,tak měl před svatbou a teď už malé byly 2 roky,je to úžasné stvoření,ale moc dobře si nežijou,takže snacha už měla také nakročeno k vám,pro problémy finanční a dost těžké životní situace,já beru prd,tak jim zas tak pomáhat nemůžu a ona se z těch složenek a upomínek zhroutila k flašce,ale uvědomila si to snad včas,zavolala mi a svěřila se,že se toho bojí,no jsou docela bez snadného přístupu k příležitosti,tak je pro ni dobré nemít tu láhev doma,ona si nikam skočit nemůže.
No nechtěla jsem se takhle rozepisovat.
Pa Míla /píšu jen v práci,protože mě připravil i o počítač/.