Existuje Bůh?

Bůh existuje a jeho milosrdenství!Konečně byl Mučedník Boris Ingr propuštěn na svobodu!Trpěl víc než dost!

Když jsem umíral,obrátil jsem se celým svým srdcem k pánu Bohu Hospodinu a stal se pro mě zázrak a on mě spasil a daroval mi život nový.Abba Otče.Amen

https://youtube.com/shorts/mzu0EPvxmi0?si=zrcEB-8-aPr4xTwM

Teorie, že nás stvořila příroda,  nesedí s vědeckými poznatky.

Vědecké poznatky ukazují na existenci Stvořitele:

"V buňkách fungují stovky různých molekulárních strojů a motorů."

http://www.learned.cz/userfiles/pdf/prednasky-cleny-odborne/jiri.sponer_vh08.pdf

AI: "Stroje nemohou samovolně vzniknout. Samovolný vznik strojů není podporován pozorovanými jevy ani zákony přírody."

Ať se ozve někdo, komu se zjevil bůh, potřebují s ním nutně komunikovat.

Závěrečná část z výňatku knihy Boženy Cibulkové (vnitřní obroda)

Věřím, že mne naučíš žít jako otec svého syna, dáš mi v nitru výstrahy, přísná i stálá kárání při chybném kroku a váhavosti k dobrému, v neochotě ke službám lásky v myšlence, slovu, skutku - že mne pošleš tam, kam nejdu rád, zadržíš mne na cestě za tím, co mne láká a vede do nízkostí a všedností, i co sám vyhledávám, protože srdce přilnulo ke světu a chce se těšit jeho věcmi jako dítě hračkou, utratit čas maličkostmi a velké odbýt minutou.

Bože - Bože - Bože - buď mi milostiv, buď mi vším, v co doufám - buď Životem svým v životě mém!

Všem přeji krásný velikonoční čas.

T5etí část z knihy Boženy Cibulkové (vnitřní obroda)

V rozechvění duše, v hlubokém dojetí, ve velké pokoře, úzkosti srdce, v obavách rozumu, ve starosti myšlení na svůj lidský stav, v silném citu, celým nitrem, slovem člověka - ptám se Tě:

Jsem Tvým a z Tvého života i já, ten, který Tě málo zná, málo v Tebe věří, málo má důvěry i naděje, málo na Tebe myslí, málo o Tobě mluví, málo Tě hledá, volá, prosí a děkuje, málo se snaží být dobrým, laskavým a moudrým - neví, co je Boha milovat nade vše, bližního jako sebe sama - přát všem blaho, pokoj a mír, dávat radost druhým, pracovat ochotně a rád - všechny smiřovat, všem odpouštět - být soucitným, vždy dobrotivým - obětovat, co je možno a nutno - sloužit, jak je třeba - být šťasten v Bohu, že je se mnou vždy a všude - radovat se ze života, že je dán, že je bohatý a krásný, protože vše v něm je obrazem zjevujícím Tebe - krásného, dobrotivého, milujícího Otce a Matku všech?

Smím věřit, doufat, očekávat od Tebe milost - odpuštění největší, plné, vysvobozující, dávající duši klid, cestám osvícení a mír osudům, přijetí do života, jenž není porušen, je nevinný a čistý jak probuzené jitro po večerní rose - je světlem, dokonalostí Tvou jedinou, která je? -

Jsi - a protože jsi, doufám v Tebe - očekávám od Tebe všechno, že velkou silou pohneš mnou, stromem křivě rostlým, napřímíš jej a urovnáš i s kořeny rozrostlými do nežádoucí šíře, protože obemkla svět a jeho věci nedobré pevnou náručí.

Věřím, že mne naučíš žít jako otec svého syna, dáš mi v nitru výstrahy, přísná i stálá kárání při chybném kroku a váhavosti k dobrému, v neochotě ke službám lásky v myšlence, slovu, skutku - že mne pošleš tam, kam nejdu rád, zadržíš mne na cestě za tím, co mne láká a vede do nízkostí a všedností, i co sám vyhledávám, protože srdce přilnulo ke světu a chce

Pokračování z výňatku knihy Boženy Cibulkové (vnitřní obroda) 

Myslím na svůj život, který znám a žiji, myslím na všechno, co jsem v něm viděl, slyšel, poznal - myslím na svůj rozum, cit a vůli, co jsem jimi na Zemi vykonal - myslím na každý krok, který mne uváděl na slunečné hory nadějí i do propastí nejistoty, kdy je ztracen klíč k pochopení smyslu sebe i života - myslím na to, jak jsem byl nešťasten nad jinými a oni nade mnou - myslím na dobro, které jsem neměl a nedal - myslím na to, aby mi Bůh odpustil.

Hledím na svou prokonanou cestu, těžko ji poznávám ve spleti všedních cest lidí. Není zářivá, jasná, přímá, nesvítí světlem zdaleka, nejsou na ní zbudované svatyně a domy úcty hodné - jen domeček malého já s okny nízko u země, bez výhledů do širosti, vysokosti, všednosti bytí.

Do malého nelze vejít vysokému - do nízkostí nepřichází Vznešený - vodě velmi zkalené se vyhýbá, kdo pere bílý šat.

Koho hledám u sebe - koho chci vidět v obrazu své tváře, s kým jít pozemským životem ruku v ruce? Jsem ještě dítě, chudý pocestný bez vody a chleba ze své vlastní práce na duchovním poli. Ještě nemám dům připravený pro nebeské hody, jimiž je láska a mír předcházející svého Tvůrce a Pána, jenž chce být všude, kde jsem já, člověk, bytost božská svým prvým zrozením.

Kajícnost má silný hlas, celým nitrem volá, usvědčuje mne z pobloudilého lidství, nedá slova obhajobě stojící mlčenlivě u mého rozumu, který tiše zpokorněl, protože poznal své chyby, který přišel napravit jediný Pán mé duše - Bůh sám . . .

Bože - Bože - Bože - nejvyšší Spravedlnosti, nejvyšší Moudrosti, nejvyšší Lásko - život je z Tebe, je Tvůj - a Tvé je všechno.

V rozechvění duše, v hlubokém dojetí, ve velké pokoře, úzkosti srdce, v obavách rozumu, ve starosti myšlení na svůj lidský stav, v silném citu, celým nitrem, slovem

Z knihy Boženy Cibulkové (vnitřní obroda)

11. Myšlenky kající

Kladu své srdce do rukou kajícnosti, ať ona je obrátí na všechny strany, prohlédne každý jeho kout, všechny cesty citu, dveře i prahy, po nichž do vědomí vcházejí myšlenky člověka na Zemi, nohy toho, jenž je zapleten v soudy Země, jejíž trápení je mu údělem, protože váhá jít tam, kde sídlí tiché blaho v Bohu.

Posílám svou mysl do cesty úvahy o životě lidí, abych vstoupil do poznání, jak jsem žil a jak žít mám.

Dávám se Spravedlivému, jenž všechno ví a zná, abych byl zvážen a změřen mírami Nejvyššího, který nejlépe chápe, proč růže je růží a plané stromy na překážku všem.

Jak dlouho jsem nepochopil život - zdál se mi nespravedlivým, tvrdým a krutým pánem, jenž pro sebe si hraje se všemi, jak se mu kdy zlíbí, dobré opouští a zlým dává místo na vysokých horách trůnech moci.

Jak dlouho jsem váhal, kudy jít za štěstím a za krásou, jak mysl obléknout, aby svět mne viděl a uznal za člověka, a ne toho, kdo v něm nemá zvučného jména nebo jen takové, na něž se lehce zapomíná.

Jak dlouho jsem žil v zapomnění na toho, kdo se mnou žije, odkud mne do svého domu přivedli mí rodiče, zda mne opravdu tento svět viděl poprvé živoucího jako tělo, jako duši - dítěte - člověka.

Jak dlouho trvala má pouť cestami stesků, jež se zrodily z nevědomí o Tobě, můj Bože, z pošetilosti bláhového, jenž chce být sám bez Tebe šťasten, provždy moudrý, všeho znalý, čím je naplněn vesmír nyní i na věky.

Jak dlouho bych bloudil krajinami stínů, kde slunce má mraky zastřenou tvář, hvězdy pro tmu noci jsou mdlého lesku a jejich počet se dá lehce spočítat jak ruce jediného člověka.

Jak dlouho bych nevěděl o Tobě, kdybys Ty sám mne neuvedl před majestát Tvůrce, nepoložil do mne ohněm nakreslený otazník: Kdo jsi Ty a já? -

Myslím na svůj život, který znám a žiji,

To se brzo dozvíš, žádný strom neroste do nebe

                                                                                        Otec

Nejspíš ano a podle všeho pochopil , že se mu člověk nepovedl a stahuje ho z oběhu .

https://youtu.be/KmbY0Zu5ihM?si=mA5ZEGYiY9MqmcBj

Z knihy Marie Valtorty (Život Pana Ježíše).

Válkou Bůh trestá lidi.

Když Nejvyšší stvořil Svět, udělal všechno, slunce, zemi, moře, hvězdy, řeky, rostliny, zvířata, ale zbraně neudělal.

Stvořil člověka a dal mu oči, aby se mohl dívat s láskou, ústa, aby mohl říkat slova lásky, uši, aby těm slovům naslouchaly, ruce aby pomáhaly a laskaly, nohy aby si pospíšily za bratrem, který je v nouzi a srdce schopné milovat.

Dal člověku inteligenci, řeč, náklonosti, city, ale nenávist nedal. Proč? Protože člověk, Boží stvoření, měl být láskou, jako je Láskou Bůh.

Kdyby člověk zůstal Božím stvořením, byl by se stal vládcem a jeho lidská rodina by nepoznala válku ani smrt.

Nesmíme odmítnout která nám škodí, kvůli tomu, že škodí pouze nám, je třeba ji odmítnout proto, že škodí všem.

Pravý Boží syn řekne, nedělejte to, protože tím utržíte škodu. Protože hlavní přikázání říká, milujte svého Boha nadevše a svého bližního jako sebe samého.