Nechci mít dítě

Lindo, to je opravdu nezavidenihodna situace. Ja sama jsem deti nikdy nechtela (je mi 32), ale na rozdil od Tebe mam partnera, ktery sdili me stanovisko. Tvuj negativni postoj k materstvi zcela chapu - zen, jako jsi Ty, je pomerne hodne (a porad nas pribyva) a neni na nas nic nenormalniho. Problem ovsem nastava, jestlize partner po diteti touzi, protoze ve tehle veci neexistuje kompromis (pul ditete neni moznost). Zajimalo by me, co motivuje manzela k touze po diteti. Uvedomuje si realitu zivota s ditetem, nebo vnima jenom tu romantiku? Chce deti, protoze "na to ma vek", nebo pozorne zvazil vsechna pro a proti?

Rozhodne bych Ti radila nemit dite jen proto, abys vyhovela manzelovi. Ano, mohlo by se to tim, jak pise Anna, opravdu zlomit a z Tebe by se mohla stat spokojena mama. ALE: muze se stat i to, ze se porodem nic nezmeni a Ty budes dal k materstvi citit odpor. Takove matky existuji (bohuzel jich neni malo) a jejich pribehy jsou opravdu moc smutne. Ne v kazde zene se materske pudy objevi automaticky po porodu. Nedovedu si predstavit nic horsiho, nez mit dite a litovat toho, a nepripada mi to fer vuci tomu diteti - kazde dite si zaslouzi dva rodice, kteri ho opravdu chteji.

Omlouvam se, ze jsem se tak rozepsala, ale chtela jsem nastinit i mene optimistickou stranku veci - rady typu "neboj, vsechno bude urcite v poradku" nemam rada, protoze to tak bohuzel vzdy neni. Moc Ti preji, aby se situace vyresila k Tve spokojenosti. Pokud se rozhodnes navstivit psychologa (nejlepe i s manzelem, problem prece neni na Tve strane, ale v celkove neshode nazoru), vybirej opatrne. Pokus se najit nekoho, kdo bude mit pro Tvuj postoj pochopeni, a ne nekoho, kdo povazuje dobrovolne bezdetne zeny za neprirozena monstra. :-)

Lindo,já jsem z pomyšlení že bych měla mít dítě měla celkem osypky a nikdy jsem neplánovala,že se stanu matkou.Kdyby nedošlo k nehodě,asi bych se nenechala přesvdědčit.
Dnes jsem velmi štastná máma(a nejen jednoho dítěte).
Chci říct,že naprosto chápu co cítíš.
Je dobře,že o tom takhle přemýšlíš a nejdeš do toho jenom proto,že to manžel chce.Pravděpodobně by se to zlomilo-polovina ženských co má děti je má neplánovaně a myslím,že spousta z nich uvažovala jako Ty.
Sama to asi ale nevyřešíš a lámat to přes koleno nemá smysl.Skutečně si myslím,že bys měla zkusit zajít za psychologem a promluvit si.Třeba máš v sobě nějaký blok,nějaký strach.
I když,je Ti teprve 26 a v dnešní době to na holky přichází později.Třeba to přijde samo od sebe ještě,ani se nebudeš stačit divit.
Nejlepší matky jsou paradoxně právě ty,které se toho nejvíc bály a dlouho to zvažovaly.

Linda : najdi psychologa, který tě pochopí a poradí

Ahoj, mam problem, je mi skoro 26 let, jsem rok a pul vdana, manzel je o 10 let starsi. Chce dite, ale ja ne. Kdyz si pomyslim, ze bych byla matkou, tak na me pada hluboka deprese. Manzel to vidi uplne naopak. Je tolerantni, snazi se me pochopit a cekat, az to na me prijde. Jenze u me to stale neprichazi, naopak odpor sili. Delam praci, ktera me bavi, chystam se vystudovat druhou VS, mam spoustu kamaradu, zajmu a predstava, ze najednou vsechny akce skonci a budu sedet doma se rvoucim miminem me nici. Snazila jsem si vsugerovat, ze dite chci, jak to bude hezky, az bude kolem me behat maly cipisek, ale spis me to uvrhlo do jeste vetsiho smutku. Nevite o necem, co by me materske city nastartovalo? Mozna je ten problem nekde hluboko, uvazovala jsem i o navsteve psychologa, ale mam strach, ze bych byla nepochopena a stejne by me rekl, ze musim cekat. Jenze ja vidim, jak se manzel trapi ( i kdyz si mysli, ze to nevidim), ze by mimi moc chtel. Dekuji za jakoukoliv radu. Linda

Anno,ale tam jsou trošku jiné souvislosti,asi jsi to nečetla celé.

Ivanko, tady to máš zadarmo a píše tu kdo chce co chce, tak si těžko můžeš stěžovat, že rady nejsou podle tvých představ.

Ale já ti svěle poradím, na to by jen tak někdo nepřišel.:-)))

Buď se s kamarádkami scházej večer, když děti spí a hlídá manžel nebo radši vyměň kamarádky. Najdi si bezdětné a sobě rovné. Tyhle se budou svým dětem věnovat ještě nejméně několik let a i večer na ně budou myslet, to matky obvykle dělávají. A schůzky ti budou rušit kvůli častým dětským nemocem. I témata jejich rozhovorů se budou stáčet k dětem.:-)

No mnoho lidi to tvrdi ale take s tim nesouhlasim

To je přece blbost, že nechtít děti je sobectví. Jak můžete být sobečtí k někomu, kdo neexistuje? Spíš naopak.. nějaká nána, co chce a chce a prostě chce děti a potom otravuje okolí (babičku, sourozence atd.), kteří přece MUSÍ občas pohlídat atd. To je sobeckost, když něco chci a na okolí nehledím.

Ivanko vyprdni se na na nejaky jejich soudy apod. je to tvuj zivot a mas pravo ho stravit podle svych predstav.Me je 30 a s manzelem po detch taky netouzime no a co?A ze je to sobeckost?To je opet jedna z oblibenych frazi

Tak jo, Ivanko, dost se divím, že ti neporadili na tom "bezdětným" webu. Neřeš,jak to říct kamarádkám, tudy cesta nevede, ten problém není v dětech,ale v tobě. Vždyť s takovým pocitem se ti musí žít dost blbě, to nejde,abys trpěla averzí k dětem, když si odpustím termín, že to není normální, tak je to pro tebe minimálně dost psychicky zatěžující, dětem se zkrátka těžko vyhneš. Může se jednat o druh projekce,kdy objekt, který člověk nesnáší, mu zobrazuje jeho vlastní stránky, ke kterým se nerad přiznává, může se jednat o (snad) latentní strach z povinností a závazků. S tím druhým se vypořádáš tak, že si prozatím vlastní děti odpustíš, s tím prvním je to tak, že si přesně pojmenuješ, co ti na nich tak vadí. Že jsou smradlavé, uřvané atd. není důvod,patrně jenom zástěrka,pod kterou je to, co tě nejvíc irituje. Neznám tě, tak použiju jenom příklad: člověk, který měl doma přísnou výchovu,musel poslouchat na slovo,chovat se vždy slušně atd je frustrovaný tím, že mu nebylo dovolováno,má v sobě kus nevyžité a nerealizované složky a když vidí rozjíveného fracíka, je na něj nasraný a zdůvodňuje to všelijak. Podobně v případě,když mu třeba rodiče dávali někoho za příklad, na tyhle typy bývá člověk alergickej dlouho:-) Nebo byl v dětství nucen hlídat mladšího sourozence a ta odpovědnost se mu přirozeně příčila, příkladů by bylo hodně, jde zkrátka o to,abys to pojmenovala úplně přesně, tím to podchytíš a už ti to nebude utíkat do stínů. Je v tobě pravděpodobně kousek nemilované Ivanky a to je ta, kterou štvou děti. Až ten kousek objevíš,přestane tě strašit a třeba jednou budeš s gustem pozorovat malý děcka, jak řádí a dělají všecko,to, co by dělala i Ivanka a klidně se k nim přidáš. Děcka jsou lepší než dospěláci, protože nejsou zaházený takovou hromadou balastu a pokrytectví a vlastně jenom děti umí člověka brát takovýho, jaký doopravdy je a nesoudí, dospěláci to moc neumí, mají spoustu předudků a vůbec. Dospělí jsou takové pokažené děti:( Tak si myslím, že by se ti žilo líp, když bys jednoho dne třeba uměla v duchu fandit nějakýmu děcku, které krmí psa rohlíkem nebo si sedne do kaluže, protože to je výraz (v dospělosti zapomenuté,ale prý kultivované) schopnosti realizovat svá přání,než když se budeš mordovat s tím, jak zakrýt averzi a odpor,se kterými si nevíš rady. A nemusíš mít vlastní děti,aby sis k nim našla cestu. Stačí, když si najdeš cestu k sobě a ti malí poděsové tě začnou zbožňovat:-)

Morte:zaplatpánbů,že tahle kreatura děti mít nechce.
Marit:jak jsem již řekla,také se nerozplývám nad dětmi,které se neumí chovat,ale zjistila jsem,že ke každému z nich je možné si najít cestu.Stačí mluvit si s ním chvíli sám.Stejně to příšerný chování je většinou jen snaha strhnout na sebe pozornost,která se mu zřejmě nedostává.Pouze v podobě drahých hraček.
Ivanko:ano,ty jsi citlivá a hodná holka,akorát nenávidíš malé lidi:-))

Žaneta: Budu moc ráda, když mi napíšeš.

Žaneta: loona.lovegood"seznam.cz.

Teda, já jsem chtěla radu a ne jedovatost a přednášky o normálnosti. Nemůžu za to, že to tak cítím, a nechci to říct kamarádkám protože bych je tím ranila. Na rozdíl od vás, kdo se vyžíváte v tom, že soudíte a napadáte, já nerada někoho zraňuji. Nemám ráda děti, ale jinak jsem hodná a citlivá holka a nezasloužím si, abyste se mnou takhle jednali.

Petro, ještě ke včerejšímu (dnes se to tu zvrhlo už úplně). Máš pravdu, že dítě je takové, jak ho doma vedou. Ale taky dědí vlastnosti rodičů. Něco zdědí, něco je výchovou a chování od rodičů děti také odkoukávají. Obvykle jací rodiče, takové dítě. Děti nejsou jen roztomilí tvorečkové, dokáží být i vzteklí, sobečtí, umí i šikanovat (dospělí k sobě snad nejsou tak krutí, jak to umí některé děti). Společnost dětí mi nevadí, ale nemusím je mít stále kolem sebe a zlobivým hajzlíkům (to není nadávka) se radši vyhnu. Někdy to totiž opravdu hraničí s únosností a už se mi párkrát stalo, že mám chuť takovému nezvedenci dát jednu na zadek nebo spíš jeho matce, tak radši mizím hodně daleko.:-)

Já nejsem tak radikální. Mě vadí nehezké výrazy o dětech míň než když někdo s dítětem špatně zachází. Vadí mi vyloženě špatná výchova, týrání dětí a vadí mi i špatné učitelky, které práce nebaví. Mnohem míň mi vadí, když o dětech mluví špatně nekdo, kdo se jim vyhýbá, nechce si je pořídit ani se jim nevěnuje profesionálně. To je asi celé.

"25. 2. 2008 22:37:51, Haranti jsou hnus, at si rikate co chcete!!!!!!!!!!!!!!
je to verbes! at si je porizujou cikani, parchantu je tady az MOC!!!!"

Mělo by to být právě naopak. Protože kdyby bylo víc takových jako ty (co děti nesnáší, nechtějí je a tak) a naše milá menšina by se dál množila geometrickou řadou, tak se jednoho krásného dne stane, že jich tu bude MNOHEM víc než nás. Nevim jak Vy, ale tohohle bych se nerad dožil

Táhni svině červivá!!!!! Shovávat se za několik fiktivních nicků ti stejně nepomůže. Ty příspěvky o harantech jsem nepsala já.

Vždyt je to blázen,stačí se podívat co tady vytvořila za příspěvky.

Chudáku Martino, nějak tě začíná štvát, že se proti tvým příspěvkům ohradilo několik lidí? Nejenom jeden anonym, že?

Martino,Ty jsi nemocný člověk.Mohu Ti dát kontakt na velmi dobrého psychiatra.
K předchozím příspěvkům vyšinutého paskvila,nikoliv lidské bytosti, se vyjadřovat nemá smysl.