Nechci mít dítě

Je zajímavé jak se na diskuzních fórech(patrně nejen na doktorce) koncentrují neuvěřitelné názory neuvěřitelných lidí, které v běžném životě jen tak nepotkáte. Na jedné diskuzi jsou pojídači výkalů a tady zase někteří zaníceně diskutují o tom jaký přežitek je to mateřství. Ještě jsem nepotkal ženu, ať to byly kamarádky, spolužačky, partnerky a manželka, které by nechtěly dítě a přímo to vyznávaly jako životní názor.

Přesně tak, já nejsem opravdu žádný moc velký "cíťa" a ani nějakou přehnanou citlivostí netrpim, ale hrůzostrašné historky co si člověk někdy chtě nechtě přečte prostě straší....je nám spíše vsugerováváno nějaký pravidlo jak by to mělo být, průzkumy atd.žena by měla, žena musí.....to si nemyslím a ani bych to tak nechtěla. Já mam právo říct co si přeju a každá žena

nestea: Připomínáš mi moji kamarádku, která se také před pár lety styděla za to, že nechce děti. Teď už se naštěstí nestydí, pochopila, že to k ní prostě patří, i když to lidem nevykládá na potkání. Nejsi sobecká, jen ses prostě rozhodla prožít život jinak než většina lidí. A co se týče tvých názorů na porodnici, plně tě podporuju, porod asi není nijak extra příjemný zážitek, tak proč si ho nezpříjemnit?

Jasně, že to o čem píšeš v souvislosti s porodem, by měl být standart. Není to žádný luxus, ale přirozená věc. Někdy si myslím, že Michel Odent je nejchytřejší ženská na světě:-)))) Stresující prostředí při porodu ovlivní natrvalo psychiku ženy i děcka a ať nikdo neříká, že ne. V mnoha terapeutických skupinách se u dospělých lidí řeší právě porodní trauma a není to jednoduchý. Takové ty řeči "přežila to každá, přežiješ to taky" jsou na h...., při nedobrém přístupu to sice přežiješ, ale s trvalými následky. Z toho pak vznikají strašidelné zkazky o porodech a potažmo čím dál víc dopředu vystrašených ženských, které by sice dítě rády, ale tohle je příliš velká překážka... Já už jsem sice za zenitem, ale kdybych byla mladá a přála si dítě, sakra dobře bych si vybrala porodnici. Klidné prostředí, ve kterém tě nechají řídit si porod podle toho, jak to cítíš a kde jsou ti i psychickou oporou, je ten nejlepší vklad, jaký může mimino do života dostat. To se nedá ničím nahradit. Důležité je taky, aby žena už od začátku těhotenství měla jistotu, že žádný drama se konat nebude. Ženské si prostě nechaly přirozený porod sebrat starostlivou medicínou, ona to sice myslela dobře, ale v porodnictví více než kde jinde platí, že řeší problémy, které samo vyrábí. Tak jsou odlidštěnými a stresujícími porody postiženy už celé generace. Medicína se sice brání faktem nízké novorozenecké úmrtnosti, ale taky je pravda, že pro ono nízké procento se mnohdy zachraňují i děti, které by příroda "vyloučila" jako života neschopné. Jiná otázka je nízká úmrtnost matek, ale ta by se dala zachovat i v případě správně nastaveného systému alternativních porodů. Komlikace v šestinedělí a poporodní psychóza jsou podle mého důsledkem právě toho nešťastného přístupu k porodu. Někde tady píšeš, že manžel si dítě přeje,ale strachuješ se, jak by se choval coby otec. Normální zralý chlap s tím problém nemá a to, že žena nějaký čas nemá chuť na sex, ho asi nepřekvapí. Síla nebo slabost chlapa se v životě ukáže i v jiných situacích, rodičovství není jediný prubířský kámen. Chlap je chlapem vždycky a nejenom v situacích, kdy je pohodička a není co řešit. Jestli je opravdu jenom tohle, o čem jsi psala, ta největší brzda, která tě zrazuje od mateřství, tak bych na tvém místě udělala první poslední pro to, abych ji odstranila. Možnosti už dneska jsou, za nás nebyly, a ženy by se za pohodový porod opravdu měly třeba porvat. Je to jejich největší právo.

Mě spíše vadí vše okolo 9 měsíců těhotenství a to hned poté. Opravdu jsem asi člověk zralý spíše na psychiatra nebo psychologa. Už jenom to, že si představuju dobu po porodu a neumim si představit jak reaguje můj partner. Na mojí únavu, citlivost, rozlámanost, nepotřebu sexu. Já jak se unam si budu připadat méněcenná, nevím proč. I to jsou věci, nad kterými leč možná zbytečně přemýšlim. Asi to k tomu patří, ale i kdybych měla dítě, už teď vím, že třeba např. nebudu kojit a stále mi v dnešní době přijde, že se lidi setkávají s nepochopením, vždyť je to snad jen má věc a nátlak ať ze strany okolí nebo nepříjemných (což asi zažili všichni) sestřiček to není můj šálek kávy. Jsem už od přírody dost náročná a ráda si dělám věci. Nesnáším jakýkoli nátlak v čemkoli. Takže i ohledně těhotenství,porodu atd. (kdyby to náhodou jendou přišlo) bych si ráda vše řídila sama, mám své priority. Ať výběr např. i soukromé porodnice, samozřejmostí by byl i soukromý pokoj, vlastní oblečení až po vlastní hygienické potřeby a když si tohle člověk dovolí někde nekomu říct, spíše se setká s tím, že mi jde jen o mé pohodlí, že jsem náročná a "rozmazlená". Podle mě je však tohle (alespoň pro mě)potřebný standart. A v důsledku toho všeho mě opravdu opouští myšlenka mít děti, žít si svůj spokojený život se zájmy, cestováním, poznáváním nového a neřešit tohle. Právě to, že máme svobodnou volbu, měla by být ve všem, bez hloupých otázek, posuzování a následně odsuzování. Každý má své potřeby a touhy, ať se jedná o to mít či nemít děti nebo když se to veme do detailů tak vlastně všem. Takže každý má potřebu vykonávat jinou práci, má jinou touhu po naplnění života a někdo má jiné nároky např. na porodnici. Opravdu jsem to řekla tak jak to cítim, všeobecně.....

Tobe taky. Urcite mas pravdu v tom, ze zivot je kombinace rozhodnuti a nahod, s kterymi se clovek musi vyporadat, jak umi, a i to necekane muze byt moc fajn. Tak hodne stesti do budoucnosti tobe i detem. :-)

"... Brat zivot tak, jak je, je urcite fajn vec, ale soucasti te sovobody je delat rozhodnuti, ktera jsou v souladu s tim, co od zivota chceme...."
Jo, to máš 100% pravdu. Dělat rozhodnutí, která jsou v souladu s tím, co chceme, je součást svobody. Stejně tak je součást svobody nést za svá rozhodnutí zodpovědnost a nelitovat jich a nepochybovat. To první je jednoduché, to druhé už jde někdy hůř. Někdy se věci zdálky zdají být něčím úplně jiným, než čím jsou zblízka a člověk se pak nestačí divit... Ta situace se sirotky, o kterých jsem psala, sice byla nedobrovolná a nečekaná,ale rozhodnutí se o ně postarat bylo svobodné. Dětem byla nabídnuta péče z několika stran v rodině a ony si taky svobodně vybraly. V situaci, kterou si nevybraly...Někdy je v životě pro velkou svobodu málo místa a někdy se mantinely vyskytnou tam, kde je člověk nečeká, jindy se prostor pro vlastní seberealizaci taky objeví tam, kde by to člověk neřek. Tak hodně zdraví a štěstí a ať ti to vychází:-)

Nestea - proc bys mela byt sobec jen proto, ze vis, co chces a nechces od zivota? Vzdyt rodice maji deti take pro uspokojeni svych tuzeb, ne kvuli nejakemu odrikani si, a nekdy z opravdu sobeckych duvodu (aby se o ne mel kdo starat, aby je mel nekdo rad atd). Kazdy z nas se snazi prozit zivot co nejlepe, a pro nektere z nas to proste znamena zivot bez deti. Neni na tom nic spatneho, a takovy zivot se da prozit krasne. Budme rady, ze zijeme v dobe, ktera nam takovouhle svobodnou volbu umoznuje. Ja sama si nedovedu predstavit zivot s ditetem, nikdy mi to nic nerikalo. Nastesti mam partnera, ktery uvazuje stejne. Pro me je bezdetnost natolik zasadni vec, ze kdyby nahodou jednou zmenil nazor a trval na diteti, byl by to konec naseho vztahu.

Kolik je tobe a partnerovi, jestli se muzu zeptat?

Anonyme - to nedobrovolne uvrhnuti do podobne situace je tady trosku mimo. Brat zivot tak, jak je, je urcite fajn vec, ale soucasti te sovobody je delat rozhodnuti, ktera jsou v souladu s tim, co od zivota chceme. A o tom ja tady rec, zdali se dobrovolne rozhodnout mit ci nemit dite.

Moc hezky napsaný, tohle vždycky trošku změní pohled, každý si to musí srovnat sám.....vždycky jsem obdivovala lidi, který berou život tak jak jde a zbytečně se netrápí věcmi, které jsou "normální" a prostě se můžou stát......

Každý je nějak závislý. Někdo v tom, že má starost o děti a rodinu, někdo zase na své vizi budoucnosti bez dětí a na svém vlastním pojetí svobody. A každého taky něco brzdí, někoho ty děti a někoho jiného zase strach z toho všeho. Jsem z rodiny, kde po několik generací nejsou všechny děti vlastní, některé byly adoptované a jiné vzaty do pěstounské péče. Proč o tom píšu: někdy nastane situace, kdy se člověk nemůže rozmýšlet a nějaké to dítě prostě vyfasuje ze dne na den. Třeba tak, že bratranec s ženou tragicky zahynou a jejich děti nechcete svěřit do péče státu. Osud se neptá a najednou z vás udělá několikanásobné rodiče. Kdo se bere moc vážně a rigidně trvá na své představě o svém životě, ten musí v takové situaci velice trpět. Žádné dítě není otrokář, který by si usurpoval váš život pro sebe. Je to přesně naopak. Dítě, a hlavně to vlastní, které si vás "vybralo", od vás nechce nic jiného než to, abyste byli sami sebou. Kdo se do té doby nepoznal, ten se pozná skrze vlastní děcko a paradoxně je to právě dítě, kdo mu rozváže jeho vlastní pouta. Jsem daleka toho někoho přesvědčovat k rodičovství, samozřejmě, že mít dítě není povinnost,ale s tou svobodou je to tak, že nejsvobodnější je ten člověk, který umí brát život tak jak jde a nepřekáží toku věcí svým strachem o svoji domnělou svobodu nebo svými představami o tom, jak by věci jeho života měly vypadat. Jak se říká - "člověk míní, pánbůh mění" a kdo to umí přijmout, to je šťastný člověk:-)

Stastne bezdetna-tuhle diskuzi jsem četla už celou, často se ztotožňuju s některými názory, je to opravdu velmi těžká věc. Někdy nastane období, kdy bych chtěla děti, ale většinou tu převládá ten pocit, že nikdy! Nevim čim to je. Asi i situací kolem. Mám svoje záliby, svojí práci, svůj život, přátele, jsem nezávislá jak v koníčkách tak ve všem jiném a tímhle bych určitě alespoň na delší čas o vše přišla. Nevim asi to zní opravdu sobecky, ale můj život mě takhle vyhovuje a baví. Opravdu i strašlivé historky z těhotenství, porodu, po porodu mě děsí natolik, že to ani nechci zkoušet! Vždycky mě z toho zamrazí! A vidina toho, že mě pak partner uvidí už jenom jako matku jeho dětí co se stará o domácnost není zrovna moje vize budoucnosti.

Je mi 33. Porad cekam, ze to prijde, ta chvile - kdy pocitim tu touhu mit dite.
Zatim mam spis jen zachvaty, ale ze spatnych duvodu - biologicke hodiny. Ale ta touha mit dite, vychovavat ho... tu proste neni. Nevim proc. Ale lamat se to asi neda.

Eowyn, jistá si nemůžeš být nikdy, ale já jsem to myslela obecně.

Nestea - to je tezka situace. Podivej se v tehle diskuzi zpatky a uvidis, ze nejsi jedina, kdo se s podobnym problemem potyka. Treba ti ta predesla diskuze pomuze. Rozhodne bych radila nemit dite jenom kvuli partnerovi, ve snaze si ho tim udrzet.

Tino, svemu partnerovi duveruji. Kdyby ale nahodou prece nej nekde zplodil dite, vedel by alespon s kym a to dite by znal.

Ahoj všichni, já osobně si připadám divně, děti mi zatím vůbec nic neříkají a vlastně ani nevím jestli někdy budou. Představa těhotenství, porodu a všemu co k tomu patří mi přijde někdy až odporná! Rozhovory o dětech mě nezajímají. Můj partner ale děti chce, téma žít bez dětí u něj neexistuje. Já ho ale moc miluju a ztratit ho kvůli tomu nechci

Ms.CF,teď s tebou vyjímečně souhlasím,pokud nechce naklonovat sama sebe,tak to je nesmysl.Proč asi neplodné ženy přijímají cizí vajíčko,aby otěhotněly?Protože pro ně NEEXISTUJE možnost mít své vlastní genetické dítě.

Eowyn, ale to se může stát kdykoli, i když vajíčko nedaruješ. Nikdy nemůžeš na 100% vědět, zda tvůj partner někde nesplodil dítě. To je stejný příbuzenský stav.:-)))

Ale predstava, ze daruji vajicko, narodi se z nej dite, ktere bude behat po svete a nikdy se nebudeme znat, potom si toto dite treba vezme moje dite a budou spolu mit deti...... A nikdy se nikdo nic nedozvi.

Ms.CF : ty jsi kráva kterou svět neviděl.Názory IQ tykve,bych blil.......