Sebevražda

jsem rozvedená,dvě děti. Ted přítel který mě psychicky týrá a vyhrožuje,bohužel jsme k němu utekla i přes nesouhlas všech okolo.A toho lituji. Ted se nemám kam obrátit. Na krku dvě exekuce, bez práce a bez koruny na jídlo. Zůstala mi jen ostuda po městě a ani už raději nevylézám z bytu,kde jsme stejně jak ve vězení díky němu. Drží mě jen ty sluníčka,kvůli kterým musím být silná.Ale jak dlouho? Co ted? Prosím o radu...

Ja nad tím uvažuji ted...Pro jedno kvítí slunce nesvítí.Najdeš si jinou přítelkyni jen nyní prožíváš bolest.Nemáš práci?Proč nemáš přátelé?Přátelé nám dodají sílu k dalšímu životu,práce nám pomůže zapomenout.Jen se nelitovat a žít,i když třeba prozatím sám.

Ja nad tím uvažuji ted často.Ztratil sem to jediné pro co jsem žil přítelkyni.Nikoho jiného sem neměl a nemám rodina na nic ta spíše podrazí přátelé žádné a jen samé problémy.Kdy se to nesrovná a já to udělám tak někde kde mě nikdo jen tak nenajde nebaví mě to cítím se strašně sám.Volám ale nikdo neslyší trápím se a nikdo nevidí.A to nejcenější co mě nakopávolo pořát dál sem ztratil.Co tady budu dělat jen vydělávat a nemít nic mě nebaví.Chci pro někoho žít a cítít že mě někdo miluje a záleží mu na mě.Nevím co mám dělat ale tohle mě muže vysvobodit z mého trápení.

Pro Robina,ja mam úplně opačný problém než ty a taky to neni žádná výhra jak si hodně lidi myslí.Hodně jsem na sobě pracovala abych byla krásná ale je to spíš na škodu,nikdo nevidí jaká jsem jen to jak vypadam a jak me dostat do postele,nic vic

Pro Robina...možná si vybíráš špatné dívky,protože to že jsi veterinář určitě neni žádná vada spíše naopak.A pokud holka neni sobecká tak ji určitě nebude vadit že v noci zachráníš pejska,spíš mi prijde,že tě trapi něco jiného

Pro Pavla,nekdy je moc těžké bojovat,kdyz se ti zda všechno ztracené.Mela jsem vždycky špatný život,ale nějak jsem to vždycky zvládla,ale teď jsem přišla o vše na čem mi záleželo a nějak nevim jak teď dal.

Taky jsem o tom přemýšlela,...Určitě. Pokud je to doma celkově tak nesnesitelné, krizové centrum a pokud se to aspoň trochu dá zvládnout, psycholog (opora a pochopení, zázemí, odborná rada).

Pery, na tvém místě bych to...Taky jsem o tom přemýšlela, že bych šla za hranice, jenomže problém jsou peníze. Nepřeji si nic jiného než se odstěhovat, vím, že potom se ze mě stane úplně jiný člověk. Asi máš pravdu, budu se muset poradit s někým zkušenným, jako je psycholog. Moje rodina nefunguje, teta bydlí vedle nás a její muž je na tom podobně jako přítel mojí matky, takže tam pomoc čekat nemůžu. A babička? Po dědově smrti si našla přítele, od té doby jsme ji přestali všichni nějak zajímat a myslí neustále jenom na sebe. Sranda je, že má 6 vnoučat, ale ani jedno k ní nechce chodit. Musim tu situaci začít nějak řešit. Ani nikdo z mích přátel mi nepomůže. Jsem typ člověka, co se naprsto nikomu nesvěřuje, ale dělám vrbu ostatním lidem. Zamnou všichni chodí se vyplakat, ale nejsem tak silná, jak si všichni myslí. Che to asi nějakou radikálná změnu.

Tohle všechno, deprese,...Pery, na tvém místě bych to prostředí opustila a šla bych třeba i za hranice dělat pro začátek au-pair. Ale předtím bych se poradila s psychologem, nebo v krizovém centru. Babičku a dědu nemáš, nebo dobrou tetu, kteří by tě podpořili?

Tohle všechno, deprese,...Pery, máš to opravdu těžký a rozhodně nejsi ty v nepořádku, ale evidentně prostředí ve kterém žiješ, Matka ti nemůže přeci zakazovat chodit k psycholovi, být tebou, určitě tam zajdu.Na ty prášky zapomeň, já to vyzkoušela víckrát, naštěstí mě to zdraví nějak výrazně nepoznamenalo, tedy určitě nějak jo, ale mohlo to být mnohem horší.

Tohle všechno, deprese, úzkost, nenávist, zmatenost, žádná ctižádno, plácám se životem a nevím co dál. Snad každou hodinu mě napadne myšlenka, že si něco udělám. Jenomže z toho se hned robrečím. Už jsem několikrát měla v ruce prášky, ale bála jsem se.... Co kdyby se mi to náhodou nepovedlo? Jak bych potom vypadala, co by ze mě bylo. Mohla bych být postižená, nemusela bych vnímat, chápat a tohle teda opravdu nechci. V poslední době se v okolí stali tři sebevryždy, pořád přemýšlím a nemůžu najít nějaké správné řešení. Když řeknu matce, že bych chtěla jít aspon psychologovi, tak prý dělám jenom problémy... K psychyatrovi jít nechci, chodí tam matka, její přítel i jeho matka. To mi moje matka zakázala, že prý, mi nic není, jsem jenom v pubertě. Tohle já si teda nemyslím, pubertou jsem si prošla asi tak v 7. třídě. Musela jsem se starat o svoji mladší sestru, když matka nemohla. Už nevím co mám dělat, prosím poradtě mi někdo.

Ahoj. Jednou za čas trpím hroznýma depresema a úzkostí. Pořád brečím, přemýšlím nad životem, k čemu vlastně je. Je mi 19 let, před 4. měsíci jsem odmaturovala a najednou nevím co dál. Žiji s matkou a jejím přítelem, kterého naprosto nenavidim a s dvěma sourozenci. Můj život nebyl nikdy jednoduchý, otce jsem nepoznala. Mích prvních deset let života matka žila s alkoholikem. Alkoholik a neuvěřitelná histerka? To je prostě šílená kombinace. Nyní žije s přítelem o sedm let mladším, který trpí psychickou poruchou (maniodeprese) v době nemoci udělal nemožný dluhy, naprosto zbytečně a platí za to do dnes. Ikdyž se mě to v uvozovkách netýká, postihlo mě to a v poslední době zjištuji jak moc. S matkou se kvůli němu hádáme, pořád se v naší rodině řeší jenom peníze. Všichni tady berou antidepresiva, už si taky připadám jako cvok. Připadám si hrozně sama, mám šílenou rodinu a zní není spoleh ani na jednoho člověka. Jsem úplně bez příjmu a momentálě i bez kamarádů, protože jsem všechny od sebe odtáhla. Trpím hroznýma komplexama, připadám si méně cenná a naprosto nepotřebná. Moje chování je v poslední době vulgární a agresivní, z toho se zase hned rozpláču. V noci nemůžu spát a přestala jsem i jíst, protože všechno vyzvracím. Nejlepší na tom je, že podle mojí matky za všechno můžu já, jsem hnus, kterej nikdy neměla porodit, naprosto zlej a sobeckej člověk. Už půl roku nosím jedno oblečení, protože nejsou peníze naprosto na nic, nemůžu najít práci a to je mi také neustále vyčítáno, přitom v naší rodině žádná pracovní morálka nefunguje. Matka do práce nechodí, čtyři roky byla na mateřské, potom na ÚP, posleze znova otěhotněla a v šestém měsíci potratila. Ted je na neschopence. Nedávno u nás byla živelná pohroma a z pojitky, kterou měl matčin přítel dostat, tak si všechno vezme FÚ, kdyby se tohle nestalo, tak jsme byli bezdomovci. Celé tři měsíce nám nejela elektrika a ted nám už tři měsíce nejede i plyn. Mě tyhle věci nepříjdou normální, nebo si myslíte, že ano?

Zdravím,
mě chytla poslední týden taková deprese, že už taky pomýšlím na zkoncování se životem. Na první pohled bych měl být naprosto spokojený, v únoru jsem získal bakaláře, cestuju, chodím pařit, ale co je to všechno platné, když jsem kvůli své zrakové vadě absolutně neatraktivní pro něžné pohlaví, dokonce ani ty škaredé, tlusté a třeba i hůř handicapované o mě ani nezavadí. Jsem z toho naprosto zoufalý a bere mi to veškerou motivaci do života, když mě nemá kdo pohladit a dát mi najevo, že má smysl, abych tu na tom mizerném světě zůstal ještě nějakou tu dobu. Bohužel i ty škaredé se chtějí zamilovat a nechtějí být s někým jen od srdce a z pocitu solidarity.

Přemýšlím o tom, ale mám...Napsal jsi to skvěle, pokud se dá v tomto případě tohle slovo použít. I já jsem tu jen pro své nejbližší, také moje máma miluje život, po tátovi jsem zdědila deprese, je úplně jiná než my dva.Jsem jejich jediná dcera a ve svých 34 letech jsem si nakonec troufla i mít dítě, teď už kvůli synovi opravdu nemůžu..někdy mě to dost děsí. Před pár lety jsem měla několik pokusů předávkováním léky s alkoholem, jen ten poslední ze tří byl myšlen asi opravdu vážně, kdy jsem prostě už fakt nemohla..Jsem stále tu, jen s podlomeným zdravím a psychikou stále více méně v pytli.Ale pohled na mý dítě, jeho vůně, to jak je veselý a šťastný (zatím) to je něco co za to stojí a stálo..

Smutné ahoj všem.Já mám za sebou jeden pokus o sebevraždu.Vtírá se mi sem slovo - bohužel - mě zachránili v nemocnici.Mám úžasnou sestru a skvělé rodiče,proto je mi jich líto,že se musí starat o člověka, jako jsem já.V sedmnácti jsem začala mít těžké deprese a doteď se v tom plácám.Samozřejmě,jsem už rezignovala i na léky.Okolí nic neví.Po té první příhodě,kdy jsem se probrala v nemocnici,říkám všem,že je mi fajn a to už je mi dvacet čtyři.Robine - nepomůže ti to,ale musím ti říct,že jsi už dost daleko,narozdíl ode mě,která si není stále schopná dodělat ani maturitu!Myslím,že kdybychom si spolu promluvili tváří v tvář,pochopíš,že jsi mohl dopadnout mnohem hůře.Ty jsi to dopracoval totiž tam,kam já vždycky chtěla.A kde je premiantka teď?Nejspíš tady melu stejné bláboly,které jsem sama s nechutí poslouchala.Když je člověk připraven na smrt,není možnost mu to rozmluvit...

Přemýšlím o tom, ale mám rodinu, kterou by to zničilo. Mámu, která miluje život a mě. Zabil bych ji tím. To přece nikdo nemůže svým rodičům udělat.

Můj život nestojí za nic. Je to jen samá práce (nestěžuji si; jsem workoholik), placení účtů, neustále se udržovat oblíbeným ve společnosti, i když uvnitř si přejete jen to jedno nejtemnější.

Ale vzít si život to je jako kdybyste rovnou pistoli hned po činu namířili na toho, kdo Vás má nejraději. Jste nejen sebevrah, ale i vrah (jak lacino to zní).

Toto mě drží při životě. Při mé smůle to bude dlouhý život, ale to je můj boj. Člověku nezbývá než být nad věcí a koutkem úst značit své pohrdání nad tím, jak se lidé kolem snaží žít naplno své životy. Točí se jeden kolem druhého, ale vše to je jen chemie, která nás řídí.. láska, milování - to vše je povrchní a skončí v prachu.

Závidím ostatním, kteří život vidí jinak. Kteří podléhají pudům a těží z toho co nejvíce - jak se říká "žijí naplno".

Buďte tedy zdrávi a myslete na své nejbližší, než se pokusíte udělat něco unáhleného.

Robine, podle mě jsi jen vyčerpaný, vyhořelý a potřebuješ vypnout a důkladně si odpočnout! Možná by ti přechodně pomohla i antidepresiva.
Po smrti prý letíme tunelem, zpovídáme se sobě samým z chyb a plánujeme další život. Pokud život ukončíme sami, ten následující má stejný průběh (propadli jsme, jako ve škole a musíme tedy opakovat), ale za značně ztížených podmínek (třeba jako tělesně postižení).
Zajdi se poradit třeba s psychologem a možná ti situaci vyřeší opravdu změna, ať už zaměstnání, nebo jen pohledu na tvůj život. Moc ti to přeju!

Darka má Robine pravdu. Nemysli si,štěstí na tebe teprve čeká a o to si to lépe užiješ. Přijdeš do styku se spousty lidí. Tak se více dívej kolem sebe. Děvčata se nehledají po barech a diskotékách,ale mezi lidmi. Při práci,všude kolem tebe jich běhá. Možná působíš dost nepřístupně a některá si říká. ,,Ten je moc bohatý a chytrý. To pro mě nic není. Já jsem obyčejná holka.'' Víš mohou si myslet,že na tebe nemají. Nešetři úsměvem a dobrým slovem a uvidíš co bude dál. Přeji ti jen to nejlepší. Já sama mám doma dost zvířátek a veterinářů si vážím. Mám skvělého...

Robine, co blázníš, vždyť ty musíš být snem kdejaké krasavice! A holkám hodně imponuje, když je chlap hodný ke zvířatům.
Na to, co tě trápí, si stěžujou spíš holky. Myslím, že třeba v ordinaci máš spoustu možností se s někým seznámit, ale jsi asi hodně unavený a to má člověk pak snížený práh citlivosti.
Co takhle si pěkně odpočinout a pak vidět svět novýma očima?
Vím, co čem mluvím, právě jsem docela vyhořela pracovně, navíc tu práci ztratím, už ani nevím, jestli mě to trápí nebo ne, jsem příšerně unavená. Jen si neumím představit, že bych později nepracovala.
Života si ale vážím ukrutně.

Jak víte, co se stane po sebevraždě, jsou o tom snad nějaké známky, kam se člověk dostane? Nebo je to jen křesťanská víra?