Sebevražda

Moc vám děkuji za vaše...dobře jsi udělala, žes to tady vypsala, alespoň si můžeš všechno srovnat a hledat řešení. Ať ti poradí kdo chce co chce, výsledné rozhodnutí je na tobě. Uvědom si, co tě drží v nerozhodnosti .... může to být strach? Strach mluvit s maminkou otevřeně? Strach z budoucnosti s partnerem? Co můžeš teď udělat pro sebe a své dítě? Co doopravdy chceš? Netvrdím, že je to jednoduché, ale tvoji historii nezná nikdo jiný tak dobře, než ty sama, a proto jen ty můžeš ve svém životě něco změnit. Pro nikoho není dobré být něčí loutkou .....

šikanují mě a mám rád...vidíš,máš rád své rodiče a dokážeš si vůbec představit,jak by se trápili,to si vůbec nedokážeš představit.Já mám také syna,je starší než ty a je to celý můj život.Ted ho týden nevidím a už se těším,až zítra přijede domů,je to můj mazel.Svým rodičům se svěř a to hned dneska,nenechávej si to pro sebe,věř mi,vždycky se najde řešení.Ty děláš to nejhorší,že to tajíš a pak se tolik trápíš,zbytečně.Nikdo nemá právo tě urážet,už vůbec bít.!!

jsem z toho psychicky tak fyzicky špatný já už nemůžu jsem na větvi.

šikanují mě a mám rád své rodiče a oni mě děcka mlátí a kluk mě chtěl zabít nožem v ruce to radči udělám sebevraždu to mě trápí nejvíce víte chápeteto.

Zivot nema smysl..vse kolem...ano odejdi , máš na to právo, jsi svobodný člověk...jdi!

Pro Mirka - napiš o všem co tě trápí, a určitě se vždycky najde někdo starší, kdo uvidí tvoje problémy jinýma očima a poradí ti. Hlavně se neunáhluj, na tyhle věci je vždycky dost času. Jak je to s tou šikanou? Určitě se najde řešení.
Pro Jajsemten - PROČ??
Pampelišku zdravím

Zivot nema smysl..vse kolem...Jajsemten, neodcházej, napiš ještě...
Pampeliško, kde jsi, zkus pomoci! Ty to umíš, jsi moudrá a už dlouho s tu neobjevuješ!
Jde o mladé lidi, vždyˇvše může být pro vás mladé do roka úplně jiné, zůstaňte tu s námi, také stále se životem bojujícími!!!

Zivot nema smysl..vse kolem nas je jen jedna velka lez..odchazim spolu s dalsi mladou divkou.tento vikend o nas jiste uslysite..

Moc vám děkuji za vaše odpovědi. Dnes jsem o tom všem opět přemýšlela a hledala odpovědi na své otázky, na své vnitřní pocity...Asi jsem na to přišla. Všechno to má svůj původ už asi v dětství. Rodiče měli dvě práce - jednu v továrně a druhou takovou, že si otevřeli hospodu. To bylo v mých 11ti letech. To probíhalo tak, že naši šli ráno do práce a odpoledne do hospody. A já jsem byla pořád sama doma a ještě v té době byli oba dva bráchové na intru. Zůstala jsem úplně sama...Hrozně jsem si přála být s rodiči, ale nešlo to a naši mi vždycky říkali, že to dělají pro nás, aby nás uživili. Tak jsem to brala tak jak mi to řekli...Ano, chápala jsem to, hlavou ano, ale srdce už to moc nechápalo...Nebylo to ale tak, že bysme se utápěli v penězích, to ne, vždycky když jsem něco chtěla, a to jsem toho po našich moc nechtěla, protože jsem si pořád říkala jak moc musí pracovat na to, abych to měla, tak jsem si to musela zasloužit, ušetřit si na to...vždycky mi říkali, že musí vidět snahu a pak že to možná půjde...Marně se třeba snažím vzpomenout si na společné zážitky s rodiči. Vyskočila mi jen jedna...jedna společná večeře, na které se probíralo na jakou střední školu půjdu, samozřejmě ta, která se jim líbila...a tam jsem taky šla...to už mi bylo 14 let. Dřívější vzpomínky žádné nemám... Moje puberta byla docela klidná, byla jsem tichý dítě a to mi do začátku puberty i zůstalo - četla jsem knížky, sledovala dokumenty o hudbě tehdy na ČT2 a hrála jsem na saxofon. Pak se to asi v 16 zlomilo a já začala rebelovat, ale tak nějak po svym, aby to hlavně nevěděli naši. Začali jsme o víkendu chodit s kámoškou na pivo a užívat život...a já vždycky věděla v kolik naši zavíraj v hospodě, takže jsem přicházela dřív než oni, takže o tom, jaký víkendový život vedu vůbec nevěděli a já se hrozně bála aby to hlavně ani nezjistili. Pak jsem se v 18 zamilovala do svého přítele se kterým mám dnes holčičku. Tehdy to máma nemohla absolutně překousnout...asi jí vadilo, že je o 9 let starší a je rozvedený a má dceru...Já ale byla opravdu zamilovaná, konečně jsem měla někoho, kdo o mě stál bez toho, aniž bych si to musela zasloužit. V 19 po maturitě jsem odešla z domu a bydleli jsme s přítelem u jeho mamky. Přítel není žádný suchar a rád si dá pivo a rád se baví s lidmi, je vyloženě společenský typ a lidi ho mají rádi. Je pravda, že chodil často do hospody, ale to jsem zase měla já čas sama na sebe, který mi někdy chyběl. Tohle asi mámě vadilo nejvíc. Peníze ale přítel uměl vždycky vydělat. Před dvěmi lety si našel novou práci ve výškách a minulý rok v březnu se mu stal těžký úraz nohy se kterým je dodnes doma na nemocenské. A to byl asi náš kámen úrazu ve vztahu. Přítel nic nemohl dělat, začal se hrozně nudit, s naší holčičkou pořádně nemohl být, už chodila...tak začal chodit o berlích do nedaleké hospody co vlastní naši...byl na tom hodně psychicky špatně, tak začal pít a právě u našich v hospodě. Takže ho měli pořád na očích....a mě taky...to když jsem si stěžovala jak si připadám na všechno sama, jak jsem pořád sama atd....Máma mi pořád říkala, jak je špatnej, hroznej, proč není s námi a spoustu dalších věcí a já jí na to kejvala a kejvala... a cítila jsem jak máma chce abych od něho odešla...že by byla štastná a tak jsem odešla. Ze začátku to bylo u našich dobrý, všichni mi klepali na rameno jak jsem udělala dobře a já jsem byla štastná, že mě konečně maj rádi...ale dlouho to nevydrželo, pak to stejně začalo znovu. Zase hledání chyb na mě, pořád nějaké rady co mám jak dělat, hlavně jak vychovávat malou a já se začala zase svírat a začala jsem mít deprese a úzkosti. Ted mi to všechno začíná docházet a přemýšlím o tom, jak to mámě řeknu, ale bojím se, že to nezvládnu, že spadnu do toho, že jí budu něco vyčítat, ale to nechci. Ještě si nechávám čas, abych si to všechno přebrala v hlavě a jak jste psali, abych si začala víc vážit sama sebe, aniž by mi to musel někdo říkat.
Pokud byste měli nějaké zkušenosti nebo cokoliv co vás napadne, napište mi prosím, vaše odpovědi jsou pro mě velkým motorem a inspirací.
Omlouvám se za tu délku, vypadá to, že se z toho potřebuji vypsat. Bylo by lepší vymluvit, ale bohužel není komu.

Milá Cidlinko, příspěvek nade mnou má pravdu. Musíš se osvobodit od závislosti na mínění matky. Jsi dospělá a měla bys mít svůj názor. Mamince se otec tvého dítětě nelíbí, ale proč? Vadí ti na něm to, co mu matka vyčítá? Vadí ti to tak, že bys s ním kvůli tomu nemohla být? Ber všechno jen z hlediska svého a svého dítěte. Nemá smysl se trápit tím, že nevyhovíš svojí matce. Je to tvůj život a ty si ho zařídíš, jak ty uznáš za vhodné. Maminka tě citově vydírá, nenech se. A nemá smysl pomýšlet na sebevraždu. Všechno má své řešení, i tvoje situace. Pokud svého přítele miluješ, pokud mu důvěřuješ, svěř se mu a vymyslete takovou strategii, aby vám oběma bylo dobře.

Ahoj, já už mám jednu...přesně jsi popsala, co je Tvým problémem - stále toužíš po pochvale od své matky. Uvědom si, že jsi už dospělá, máš vlastní dítě a hlavně - děti vychováváme hlavně tím, jak se chováme sami .... jak si Tě asi bude vážit Tvoje dítě, když si začne uvědomovat Tvoji závislost na matce a neschopnost vlastního rozhodnutí? Řešení je nasnadě - jdi za hlasem svého srdce, matce oznam, že odcházíš žít svůj život a neřeš, jestli se s Tebou bude nebo nebude bavit. Maminka má nejspíš sama nějaký problém, když pořád potřebuje mít pocit "otrokáře", který dusí svého potomka. Zaměř se víc na sebe a své dítě, vytvořte s partnerem rodinu, řekni mu o svých pocitech osamělosti a hlavně - začni si více vážit sama sebe, aniž by Ti to musel někdo říkat. Nejsi malé dítě, jsi mladá dospělá žena, která se umí rozhodnout sama za sebe

Ahoj, já už mám jednu nepodařenou sebevraždu za sebou, je to pět let zpátky, to mi bylo 23. Tehdy jsem se dostala do velikých depresí a neuměla jsem si pořád vysvětlit, co se se mnou děje, proč jsem pořád tak bez nálady, apatická, v posteli jsem trávila skoro celé dny ...V té době jsem žila s přítelem, kterého moje máma nenavidí a dávala mi to dost najevo a já se s tím nemohla smířit...v té době jsem neměla nikoho s kým bych si ani mohla promluvit, všechno jsem dusila v sobě, k tomu se přidal ještě vyhazov z práce a další věci a já o tom opravdu neměla s kým mluvit...proto asi ty deprese...nevím...nicméně i po tomto pokusu o sebevraždu jsem pak s přítelem dále byla (i když moje matka mi dodneška tvrdí, že jsem to udělala kvůli němu)...dnes spolu máme 2,5 roční holčičku, pořídili jsme si vlastní byt, ale ten je moc blízko mým rodičům...a navíc přítel byl stále pryč, v práci a já byla sama s malou tak jsem velmi často mámu navštěvovala a svěřovala jsem se jí, že se cítím sama a tím jsem asi ještě přiživila matčinu nenávist k příteli kdy i tuto nenávist přenesla na další členy rodiny a ti mi začali radit abych od něho odešla. Tak jsem to udělala...pořád mi říkali, jak je přítel špatný a že mě nemá rád...a taky se objevil někdo, s kým jsem si myslela, že budu opravdu štastná a navíc se zamlouval i mojí mámě. Nejdřív to bylo v pohodě, ale poslední dobou mi začali úplně stejné stavy jako před tím...navíc jsem zjistila že s tímto mužem zbytek svého života nechci strávit a k mojí dceři se taky potom moc neměl...Teď jsem zůstala sama, přemýšlím o tom všem a docvakla mi asi jedna věc...pořád jsem se snažila od rodičů, hlavně od mámy dostávat lásku, chtěla jsem být nejlepší aby mě ocenila, ve škole jsem byla hodně dobrá, spoustu věcí jsem i dokázala mimo školu ale to ocenění se pořád nedostávala ani ta láska, spíš jenom kritika a spousta rad do života jak mám žít...necítím se před mámou ani před tátou dobře, připadám si jako největší looser a zase jsem v těch velikých depkách. Ještě jsem zapomněla napsat, že co jsem odešla od mého bývalého přítele, se kterým jsem byla 10 let, tak těch posledních 5 měsíců bydlím u rodičů...Necítím se tu dobře, pořád cítím, jak mi nenápadně dávají najevo jak jsem si zpackala život, jak nejsem ta jejich dobrá a perfektní dcera, kterou asi chtěli mít...S rodiči jsem přestala komunikovat a úplně jsem se uzavřela do sebe, chodíme tady vedle sebe jako duchové, rodiče se mě ani nezeptají co se se mnou děje....Navíc mě napadají myšlenky, že bych se chtěla vrátit k příteli, že je to táta mého dítěte (on by o to stál), pořád ho mám moc ráda, a že já bych to asi ani sama dál nezvládla...ale když si vzpomenu na mámu, že by s tím nesouhlasila, tak upadám do absolutní bezmoci...Když jsem od přítele tehdy odešla, musela jsem jí přísahat že se k němu nevrátím a i to mi běhá hlavou...že jí zradím, že zase udělám v jejích očích chybu, že už se mnou nebudou chtít mít nic společného a další šeredný věci a myšlenky. Nechápu proč to tak mám. Připadám si na nic, jako nikdo, každým dnem je to horší a horší...přemýšlím jak z toho ven, ale nic mě nenapadá...ani jako máma na mateřské dovolené tolik možností kvůli financím nemám....Poraďte mi prosím někdo...budu vděčná za cokoliv, za každou reakci...Asi jsem to napsala dost zmateně...

Mirek Nový Jičín je mi 13...malej klučík a už tak špatně přemýšlí.Asi nemáš moc rád rodiče,vid? Mám syna,je o 3 roky starší a tohle by nikdy neudělal.Řekl jsi to včera rodičům? Máš sourozence?Napiš o svém problému víc,uvidíš,uleví se ti.

Mirek Nový Jičín je mi 13 let a chci dělat sebevraždu já to myslím vážně smrtelně vážně já mám strach a rodiče nemají čas chodí do práce přicházejí až večer a mezi tím udělám sebe vraždu.

jsem z Nového Jičína...ted jsem ti psala na téma šikana,tak si to tam přečti,máš tam radu,co musíš udělat,víš? Ničím jiným si nepomůžeš a vem si,komu by si tím nejvíc ublížil-rodičům,kteří tě moc milují.Kolik ti je,napíšeš,mi?

jsem z Nového Jičína jmenuji se Mirek a udělám sebevraždu k vůli škole mám ano nebo ne prosím vás poradte mi.

Kdo se chce společně zabít?

co se zivotem?

Na své problémy se můžete ptát na FB nebo anonymně na www.ravicu.blog.cz i na http://ask.fm/RavicuRavicu,
Blog o různých trápení lidské duše, zejména deprese a jiných onemocnění, autorské snahy amatérského psaní - Blog.cz

Kdyby jste se o této kultivační metodě chtěli dozvědět víc, nebo se mě zeptat na mé osobní zkušenosti, tak mě můžete kontaktovat na [email protected]