Sebevražda

Nekteri lide svoje dlouhodobe a tezce nemocne blizke pribuzne ci partnery ilegalne usmrcuji.

Na jednu stranu se to na politicke, legislativni, soudni, medialni i nabozenske urovni casto hodnoti velmi negativne - hovori se o tom, ze nikdo by nikomu nemel brat zivot, a to zejmena tehdy, pokud je sebemensi sance, ze se jeho zdravotni stav muze zlepsit.

Na stranu druhou se naopak zhusta ignoruje fakt, ze marenim smrti takovych lidi ze dne na den, z tydne na tyden, z mesice na mesic, z roku na rok, nebo dokonce z dekady na dekadu, se casto dlouhodobe promarnuje sance na to, zbavit je neprodlene jejich utrpeni.

Lide odmitaji administrovat smrt svym tezce a dlouhodobe nemocnym blizkym pribuznym nejen kvuli pravne institucionalnim tlakum, ale i pro svoji vlastni emocionalni fixaci na takoveto sve blizke pribuzne ci partnery.

Mám ji vedle sebe a trpí...:-(

ale znevážení vaší matky...Mám ji vedle sebe a trpí bolestma, kamaráde

ale znevážení vaší matky ...
až se s ní tam sejdete ... poznáte to samy

"Zvire" je vyraz...Tady se hold neshodnem, protože každý z nás chápe existenci člověka jinak.

A to je ono, člověk je víc..."Zvire" je vyraz pro jakehokoli obratlovce mimo cloveka.

"Duchovnost" je vagni vyraz, ktery ma zamlzovat opravnenost dusledne materialistickeho pohledu na lidskou psychiku.

Pokud jde o ty "pudy", tohle slovo zase navozuje dojem, ze jedine clovek, a nikoli jakykoli jiny zivocich, muze mit jine nez vrozene potreby. Ve skutecnosti vsak existuji ne-vrozene, odvozene potreby i u jinych zivocichu.

Vsechny potreby, at jiz vrozene nebo odvozene, ovsem maji v posledni instanci materialni zaklad.

Pri zvazovani, zda si smrt privodit neprodlene, nebo ji odlozit (a to v extremnim pripade az do okamziku, kdy nebude fyzicky jiz nadale mozne se ji vyhnout), je proto treba prihlednout k realistickemu vyhledu saturace nasich potreb.

Mame-li realnou sanci, ze nase potreby jeste budou po nejaky cas v podstatnem rozsahu saturovany, je lepe smrt odkladat.

Stojime-li naopak pred vyhlidkou bolestne frustrace nasich zasadnich potreb az do uplneho vycerpani nasi biologicke zivotaschopnosti, je lepe si privodit smrt neprodlene.

Blbě se mi to čte, ale...Však víš, to je život

Sebevrazda je akt svobody....Blbě se mi to čte, ale souzním s každým slovem.
Tak bolestně to zarezonovalo z každou mou buňkou v těle, co si pamatuje na tyhle stavy... na tvém příspěvku je silně cítit ten prožitek, ta zkušenost.

Sebevrazda je akt svobody....Promiň, ale nemohu souhlasit s pojmem "řešení".

Sebevrazda je akt svobody. Jisté a definitivní řešení, když jiné řešení není. Když vše selže. Když není pro co žít. Když tvůj život přináší jiným jen potíže. Řešení bezmoci fyzické, kde už neexistuje žádná důstojnost. Řešení bolestí. neschopnost dále v tomhle světě fungovat. Konec. Odchod. Klid

V dobe, kdy mela cirkev...Vlastně je jedno, jak člověk chápe svět a víru.
V okamžiku nejvyšší bolesti možná ten bezvěrec odchází aspoň bez výčitek.

V dobe, kdy mela cirkev...A to je ono, člověk je víc než zvíře a měl by se snažit o duchovní růst. Pak by se nestalo, že cílem jeho života je ukojit pudy.

Tato diskuze neni o víře,...V dobe, kdy mela cirkev monopol na verejny vyklad byti, a kdy se vseobecne verilo na posmrtny bozi soud, hrozba "zatraceni" opravdu mnohe lidi demotivovala od spachani sebevrazdy i presto, ze jejich zivotni situace treba byla vpravde velmi zalostna.

Argumenty toho typu, ze by clovek nemel spachat sebevrazdu kvuli svym povinnostem vuci jinym lidem, jsou poplatne nabozenskemu videni sveta.

Ruku v ruce s tim, jak se nabozensky obraz sveta hrouti, vsak podobne argumenty postupne ztraceji apel.

Sekularni clovek pak je - nebo by logicky mel byt - udrzovan pri zivote pouze pudem sebezachovy, plus ocekavanim moznych pozitku v pripade odlozeni smrti.

Sebevrazda jako zrada vuci...Tato diskuze neni o víře, pouze jsem to uvedl jako myšlenkový model. Nikdo z nás nemůže předložit absolutní nezpochybnitelný důkaz existence či neexistence Boha, takže to neřešme.
Já věřím, tím to nechci nikomu vnucovat, ale i ateista by měl počítat s každou možností.
Jinak mluvím o duši, né těle.

Pampeliško, ano taky občas slýchám podobné věci například od učitelů a občas v nich zahlédnu vyšší moudrost, aniž by to byl úmysl řečníka ^^. Jak nám to ukazuje mnoho příběhů zejména z budhismu, kde člověk často dosáhne osvícení v těch nejobyčejnějších situacích, které s duchovním rozvojem zdánlivě nesouvisí.

A k dobrým skutkům, máš pravdu. Jenom je to někdy hodně těžké. Ale o tom to je, přemoci sám sebe a vytvořit tak akt nezjištné lásky. To je to největší umění na světě. To je to, co má cenu v našich životech.

Chápu, chápu.
Lidstvo se...Sebevrazda jako zrada vuci vyssimu smyslu zivota ci bohu, jako rezignace na moznost dosahnout jednoty protikladu a kdesi cosi.

On zivot kazdodenne mnohokrat ukazuje, ze zadny vyssi smysl nema, a buh dava kazdodenne bezpocet indikaci, ze vubec neexistuje.

A at jiz zemreme jakkoli, stejne nase tela skonci v prevazne vetsine pripadu v krematoriu, a mensi cast je zakopana do zeme, aby tam shnila.

Osobne si proto myslim, ze pokracovat v ziti, a podle moznosti tak odkladat okamzik nevyhnutelne smrti, ma smysl pouze tehdy, pokud nas svet k dalsimu ziti dostatecne motivuje. A za dostatecnou motivaci v zadnem pripade nepovazuji prosty fakt, ze nas nekdo jiny jakkoli ci k cemukoli potrebuje.

víc povznášejícího než......amen

víc povznášejícího než dělat dobré skutky.
Ne proto aby se ti to vrátilo. Ale proto že to tak cítíš. Snažím se o to. Někdy to vyjde někdy to dopadne jinak. Poučím se z toho a nezoufám. Je to problém toho kdo ten dobrý skutek neumí nebo nechce přijmout.

Vždycky si vzpomenu na svou komunistickou "soudružku učitelku" na ZŠ před 30 lety.
Ta často říkala, že všechno se vším souvisí. tenkrát mi bylo deset, a já vnímala, jak ta paní ani netuší, jakou pravdu říká, myslela to trochu jinak (pouze a úzce zaměřeně v matematice), ale já to ráda poslouchala, protože mi to připomínalo tu božskou část ve mně.

Věděla jsem, že sní si o tom promluvit nemůžu, zjevně předávala moudrost, na níž sama ještě připravená nebyla (žít ji), ale já ji dodnes děkuji za to předání.

Taky nemyslím, že je to...Chápu, chápu.
Lidstvo se ale jako celek může pozvednout víš, než teď je. Jednota tvořená protiklady je moudrý koncept. Extrém je ale vždy špatný.
Ve výsledku, už kontrasty splynou v jedno, takže by to mohlo vypadat, že nezáležní na ničem.
Problém je ten, že někdo kdo bude utíkat od života, nikdy nedosáhne oné jednoty.

té oklice k cíli. Asi jing a jang. Nic ale není zcela černé ani zcela bílé. A je fajn si říkat že zítra bude líp. Nebo za měsíc.
Vždycinky je naděje na lepší zítřek.