Sebevražda

Co takhle se zabít z...Moniko, myslím, že jsem na stejné opuštěné lodi jako ty a to poměrně dlouho. Natura má pravdu, zabít se dá kdykoliv, ale vždycky jsou i jiná řešení, aspoň v to ještě věřím. Jestli budeš mít chuť, napiš mi na [email protected].

Co takhle se zabít z...Osamělost bolí v úplně každém věku.
:-(
Zabít se z osamělosti?
Co k tomu říct...důležité je, jak se Ty sama cítíš, ne co si o tom myslí ostatní.

Tvůj problém je řešitelný, vyzkoušela bych nejprve jiné možnosti. Zabít se můžeš vždy.

Mna by zaujmalo ci ma niekto...tk to máš stejný jko já.. akorád že já se nebojím že půjdu do blázince... ale že si jen něci zlomím .. např. nohu bo tk!

Co takhle se zabít z obrovské osamělosti? Z bezcílnosti života, který provází chronická nemoc. Není až tak bolestivá, ale nesmírně omezující v činnostech každodenního života.
Myslím, že osamělost v mladém věku je jedna z největších duševních bolestí.

prosimtě, kvůli vejšce se...máš můj velký obdiv. K tvému manželství, nikdy nemůžeš vědět jak to s ženou skončí.Mému příteli hrozí vězením za neplacení alimentů, také to finančně nazvládá a přitom jeho bývalá manželka si špatně nežije. Má velmi bohatého přítele, který je bere na drahé dovolené a kupuje jim co potřebují. Za to my jsme na dovolené nebyly ještě ani jednou. Nezbývá nám tedy nic jiného než si vzít půjčku a čarovný kruh je zde :o), ale věřím že to zvládneme, neboť když jsem si přečetla osudy ostatním lidí tak si připadám najednou silnější.

tak děkuju všem

jedna moudrá hlava mi jednou...Pro mne žádné řešení nebylo...

Píšu sem, protože už fakt...Mary,
taky si myslím, že Ti pomůže psycholog, tedy přesněji psychoterapeut.

Já když je mi nejhůř, jsem vděčná za svého terapeuta, že mu prostě všechno vyklopím a on mě neodsoudí, a neslouchá.
A nezlehčuje, byť jistě už slyšel větší hrůzy, než co mu tam povídám...

Zkus to. Horší to nebude.

Mary, pokud má někdo na svoje obtíže takový náhled jako Vy, rozhodně stojí za to navštívit psychologa a pokusit se s tím něco udělat.

Píšu sem, protože už fakt nevím co mám dělat. Hrozně moc chci spáchat sebevraždu, ale na druhou stranu nechci, protože chci toho v životě ještě hodně stihnout. Snažim se bít pořád silná ale už mě to prostě nebaví pořád tomu všemu čelit. Chtěla bych zajít za psychologem, ale bojim se to komukoli říct a hlavně rodičům. Rodiče mě mají rádi a já je nechci zklamat. Už tak jsem je dost zklamala: nemám na nic talent, na gymplu mi hodně předmětů nejde i když chodim na doučování, přesto že jsem oblíbená a vzhledově hezká holka, tak nemám žádný pravý kamarády. Jsem hrozně osamělá, nevim jak dál a jestli můj život má vůbec smysl. Všichni kolem mě mají něco co je baví a někoho s kým to můžou sdílet. Já nic takového nemám a i když se snažím nějakou aktivitu dělat, tak mě to stejně nebaví a nepřináší mi to uspokojení.

jedna moudrá hlava mi jednou...Nemusí být vždy tak závažný důvod k tomu, aby člověk pociťoval silnou touhu zemřít.
Tím racionalizováním nic nezměníš. Když se někdo cítí na umření, tak chce umřít. A může mu být fuk, že jiní to mají hůř. Nikdo nežije život druhého a neví jak se cítí.
Nezlehčujme trápení druhých, jen proto, že na světě jsou větší utrpení. To jen zvýší pocit viny trpícího.

Nikdy není "ten správný" čas a důvod k sebevraždě. A v drtivé většině jde jen o pocity. Trýznivé, ale jsou to myšlenky. K činu dojde málokdy, a když, nemá nikdo šanci tomu zabránit. Max. na chvíli.

jedna moudrá hlava mi jednou říkala, že sebevražda je omluvitelná jenom v případě těžké nemoci, ze které není úniku, vyléčení a jen se ve velkých bolestech čeká na smrt.
Všechny ostatní situace mají řešení.
Pamatuj si to prosím.

prosimtě, kvůli vejšce se zabíjet jo? já mam dluhy - splácim hypotéku, platim alimenty, žena se semnou rozvedla, odevzdal jsem ji pulku majetku, na který mam hypotéku, nedávno sem sem přišel o práci, ted mam sice jinou ale je to bída, vejšku nemam, mam necelé 3-4tis na jídlo na měsíc co mi zbyde. a co mam říkat já.je mi 27 let. už mi přišla exekuce. Bydlím na jedné ubytovne, pač nic nemam, rodiče sou rádi že přežijou taky, takže mi nemužou nikterak pomoci a ty prachy co jsem si napučoval jsou sakra nevýhodné.alimenty už nestáham splácet a to sem mel dobrej život, jen mi žena utekal za bohatým, co nikdy v životě nešáhl na práci, všechno dostal.auto sem prodal, na který sem mel leasing, který ještě splácim, ted už ne ho pač nemam. a opravdu aby se člověk dostal do sraček satčí tak málo! no asi pujdu možná i sedět, za ty alimenty, hypotéku, leazing. to sem dopadl, doufám, že se mi nejak poštěstí, ale nevim už jak dál. už mi odřízli i paušál na telefon, pač ho neplatim, nemam z čeho už. a furt mi chodí upomínky, když to shrnu tak to je docela darda co musím splácet a palt na to nestačí. to mam dát hlavu na koleje pod rychlík, či skočit z nějaké výšky, nebo co? nevim nevim. ale chci žít dál, ono už to nějak dopadne.Rada do příštího života je taková, nikdy si nic nebart na hypotéku, adt. do toho se ženit a mít dítě se ženou která te po dvou letech opustí, jen tak, pač si našla pohádkový život u nějakýho zbohatlíka.

Moje chuť se vším...Martino,
velmi dobře Ti rozumím.
Je to strašné, jako bys mi psala z duše.

Já jsem teď ve fázi, kdy jsem našla tu sílu a skryté rezervy a kvůli ostatním prostě makám, abych taky byla.

Ale vím, že se moje stavy prázdnoty a beznaděje zase vrátí, resp. pořád tam jsou, jen je přehlušuji činností, abych je nemjusela "poslouchat".

Vlastně se celou dobu těším jen na to jedno. až to všechno skončí.

ahoj, já taky myslel a někdy myslím na sebevraždu, ale fakt že jo. Nedodělal jsem VŠ, ted makam jak "blbec" v jedné firmě za pár kaček, nechala mě přítelkyně, nemam sílu najít si další, abych měl další smysl života. Dlužim za tu školu, rodiče se na mě dívaji jak na blce, vyčítají mi to, prostě sem na to už neměl. Za rok ji zkusím dodělat dálkově. Nejvíce mi užírá, když s podívám na mé vrstevníky, co už maj přítelkyně ba i sou oddáni, maj i děti, maj vlastní bydlení a já nic, prostě nic, připadam si tady jako zbytečný, jako tělo bez duše, co nic nedokázalo. Pochybuji že ještě najdu nějakou přítelkyni a zamilujeme se do sebe jako před pár lety. K psychologovy nechodím. Ale někdy je to fakt hrozné, když si všechno promítnu zpětně, přijde to samo ty myšlěnky, vidím ty šance a příležitosti v životě co jsem měl a já je nechal uplavat pod rukama jako rybku. Jak malé maličkosti ovlivnují velké věci. Asi to moc řeším, sou na tom lidi hůře než já. Momentálne si skládám na klavír vlastní skladby, hraju šachy, posloucham více muziky, ale to je vše, i když sem nekde s přáteli kdy se fakt výborně bavím a na všechno zapomenu, pak příjde chvile když jsem doma a zase cítim tu svojí neschopnost. Vím kdybych se spáchal sebevraždu kolika lidem ublížím, nejvíce asi rodičům i když sou na me totálně naštvaný a neustále se hádáme, tohle by je asi srazilo na kolena. Nemam sourozence, ale uvědomuji si, pokud bych měl já dítě a nedodělalo např. školu asi bych to bral v pohodě,takovej je život. Nevím co na to říct. Pokud mě ty pocity méněcenosti a deprese doženou k ukončení života už se nikdy nedozvím co by mě potkalo :) ale já se to chci dozvědět,třeba se něco podaří, to me drží stále nad vodou od toho činu.

Martino, máš nějakou...Vincenzino, díky. Mám kamarádku, ale nejsem v reálu moc sdílný člověk a bolesti ventiluju nerada. Svěřila jsem se mamince, kdysi prošla něčím podobným, chápe-neřekla jsem jí však o své touze ukončit život, tak bezcitná nejsem, jen o nevěře a své bolesti-nevydržela jsem to v sobě nosit. Chci jít k lékaři, mít prášky na spaní, vyspat se a až nebudu tak šíleně vyčerpaná, pak taky zkusit žít ... zatím jen přežívám ... dětem je už šestnáct a osmnáct, takže vyjít si opravdu mohu, jen zatím nemám sílu, vůli, energii ... děkuji ještě jednou za podporu, přeji všem štěstí ... a lásku ...

Moje chuť se vším...Martino, máš nějakou dobrou kamarádku?
Pokus se z toho dostat a nesahej si na život! Najdi si milence, začni si plnit svá přání, cvič, začni jezdit na kole...já nevím, ale udělej vše pro to, aby jsi byla spokojená. Zajdi za psychoterapeutem.

Moje chuť se vším skoncovat je strašně silná. Docházejí mi síly a nebytí je pro mně vysvobozením. Trpím depresí a úzkostnou neurozou, resp. prošla jsem několika atakami-ale zvládla to. I když to byly skutečně nepopsatelné pocity. Byla jsem ale předchozích osm let bez potíží, ( tyto problémy jsem měla především v dospívání a jako mladá žena )zmizely deprese i chorobná nespavost, dokonce i úzkost a já jsem se cítila natolik silná, že jsem se nestačila divit, kde se ve mně vzalo tolik vůle k životu a práci. Pracovala jsem v zaměstnání i pro rodinu, někdy jsem se cítila jako robot, ale duševně se cítila fajn. Jen postupně jsem začínala cítit únavu, která se stupňovala, později poznenáhlu pocit, že mně ta práce začíná unavovat, ubíjet, zdálo se mi, že začínám trpět syndromem vyhoření, najednou jsem měla pocit, že ta honička od rána do večera skutečně postrádá jakýkoli smysl. Povinnosti, únava, stále dokola, v práci zvyšující se nároky. Ale stále duševně v pohodě, byla jsem jen rozhodnuta zvolnit, najít si po mnoha letech mnaželství konečně nějakého koníčka, zálibu, nejen být u plotny, žehlení. Do toho však přišla rána, která mně zasáhla opravdu krutě. Manžel si našel jinou ženu, přiznal to a má ji rád. Odcházet zatím nehodlá, ukončit ten vztah také ne. Nebýt dětí, odejdu, takto nechci bořit dceři a synovi rodinné zázemí. Ale myšlenky na to to ukončit se nemohu zbavit, zažívám obrovské zklamání bezmoc, prázdnotu, zoufalství a beznaděj. Nemohu spát, jíst, mám zdravotní problémy. Snažím se si stále opakovat, že to za to nestojí-ale nepomáhá to. Neskutečně to bolí.

Ale Veruna má pravdu,k čemu to všechno je?dřít se v práci jen aby člověk přežil,platil poplatky a pak stejně umřem.

Věci nejsou ani dobré ani...Ano přesně svůj svět a pohled na něj si děláme sami vlastními myšlenkami.