Sebevražda

:-(

Jsou dny, kdy je to...Ani nějak nevím

Ano je to tak. Spousta...Popravdě - málokdo umí vystoupit z toho, v čem žije, neumí se na sebe a svůj stav podívat jakoby zvnějšku. Nedokáže si představit, že by se jeho život mohl odehrávat jinak než dosud, protože se nechal zavalit povinnostmi jiných lidí (a oni mu je předali velmi rádi).
Na druhou stranu :
na svůj život je každý sám, protože chce-li žít svůj život, nemůže se spoléhat na nikoho dalšího, tím by musel dělat ústupky (což se často děje). Tohle je potřeba si uvědomit a přijmout, že je to vlastně osvobozující, tedy ROZHODNOUT SE JAK JÁ CHCI .... a není to o mávnutí ruky nad něčím, co si člověk na sebe naložil. Je to jen jiný úhel pohledu, když tento momentálně životu nesvědčí

Píšeš sám sobě dědku plesnivej jako Pampelice a několik osob? To je prdel........starej plesnivej dědek hraje dojemný příběhy na netu......to víš že umřeš hnusnou smrtí dědku psychouši......

Žít svůj život s...Máš dojem, že s tímto se dá nějak moc žertovat?
Já to mám promyšlené z minula. Nerada se té myšlenky vzdávám. Jen jsem ji odsunula z popředí.

Víš, co jsou to vyjeté kolejnice v asfaltové cestě? Auta to vždy stahuje do nich, cesta po nich je relativně bezpečná, pokud nechceš odbočit. Jakmile se snažíš jet stejnou cestou, ale nevjet do nich, je to moc těžké udržet se na kraji a vždy je tendence do vyjetých kolejí sklouzávat.
To je taková metafora myšlení (nejen) v depresi. Jakmile už jsem jednou byla v té cestě a dlouho je vyjížděla, je těžké své myšlení a jednání udržet mimo ně. Stojí to moc sil. a musí se počítat s tím, že při každém zakolísání bude tendence tam vjet zpátky.
není na tom nic divného ani děsivého.

Nic moc, Pampel:-(

Jsou dny, kdy je to lepší, nebo to tak máš stále?

Přemýšlím nad tím, jak...Nic moc, Pampel

A v čem je ten člověk...Ano je to tak. Spousta bilančních sebevražed je o tom, že si člověk uvědomuje, že dělá to, co se od něj očekává, co po něm chce doba, společnost, to čemu se říká hodnoty nebo i ta zodpovědnost. A v tom je ten problém, neumí nad tím mávnout rukou. A je na to sám, protože ví, že pomoci mu není, zodpovědnost musí nést, rodinu živit, firmu táhnout, dluhy platit.. do hor utéci nemůže, musí plnit své závazky

...hmm, bilanční...Žít svůj život s výhledem, že uskutečním promyšlenou sebevraždu, až k tomu dospěju ..... protože teď jsem docela v pohodě, ale může to být i jinak, tak pak se to hodí (to jsem dopsala, protože to z tvého vyjádření cítím) ...... to jsi napsala vážně???

nevylučuji toPřemýšlím nad tím, jak právě tento typ sebevražd je asi největším šokem pro pozůstalé. Moje blízká příbuzná takto odešla. Rodiče se nikdy nezbavili pocitu viny. Asi bych se snažila jim nějak předat, že v tom nemají žádnou vinu.

Když jsem plánovala svůj dobrovolný odchod, viděla jsem se umírat v jednom náhlém konečném rozhodnutí. Protože kdybych začala psát dopis na rozloučenou, , všechno bych tím po...a asi by mi to vzalo sílu to opravdu udělat. Zároveň jsem nechtěla tu rodinu nechat beze slova vysvětlení. Je to těžké.

Žít je taky těžké. Ale momentálně pro mě přijatelnější, než umřít.

Jak se ti dnes vede?

Životní beznadějí, která...A v čem je ten člověk silný? V tom, že se chová tak, aby společnost o něm řekla, že je výborný rodič, profesně úspěšný, komunikativní, ale sám sebe neposlouchá? Vždyť nežije svůj život, ale život vnějšího diktátu a odmítá vnímat sebe, své možnosti. Proto ty dvě tváře: "Aby lidé neřekli .." Takový člověk v tom není sám, vyrůstali jsme v tom mnozí, jen velmi citliví a vnitřně poctiví lidé se s tím nemohou nadlouho smířit. Navrhla bych tomu člověku, aby konečně začal poslouchat sebe, co by rád dělal, ne co se od něj očekává. Kde a s kým se cítí dobře a s kým ne, kdy je v klidu a kdy v napětí. Rozhodne-li se odejít do hor, tam nějaký čas vegetit a vyčistit si hlavu, proč ne? Například :-) Už pro sebe udělá víc, než že dá dohromady papíry a ... a udělá-li víc pro sebe, udělá i víc pro druhé, na kterých mu záleží. To jsou právě ty zdánlivé náhodilosti, které přicházejí po té, co se člověk rozhodne sobě naslouchat

...hmm, bilanční...nevylučuji to

Životní beznadějí, která......hmm, bilanční sebevražda, jako promyšlený čin, výsledek dlouhého rozhodování a příprav.
Toho bych ráda byla schopna, jednou, až to budu potřebovat, až k tomu dospěju...
N.,
ty to máš nějak v úmyslu?

Životní beznadějí, která vyústí až k sebevraždě jako jedinému možnému a osvobozujícímu řešení nemusí trpět žádný slaboch. Může to být člověk, který zcela samozřejmě přejímá odpovědnost za sebe i za své blízké. Může být výborný rodič,člověk úspěšný profesně, komunikativní a vůči okolnímu světu nečitelný. Takový člověk může mít jedoduše dvě tváře. Jednu pro svět a tu druhou v sobě. Pak přijde moment,kdy už nemůže a hlavně nechce dál, kdy se sebere, dá dokupy papíry (to ta zodpovědnost) a vykročí

Vše jsem napsala ve zhuštěné zkratce, ale trvalo mnoho let, než jsem přicházela k tomu, že jen já mohu svůj stav změnit. A i ty změny probíhaly velmi pozvolna a nenápadně. Ale důležité je, že probíhaly a že já chtěla, aby probíhaly. To je myslím nejdůležitější - vzít zodpovědnost za svůj život, za svůj zdravotní i psychický stav, při tomto rozhodnutí se už člověk dostává k dalším informacím a najednou zjišťuje, že se už neskrývá před světem, ale pomaloučku jej objevuje. Tímto vysvětluji i svoji původní reakci na Pampelišku

Pampeliška si tím vším...není to "jen", ale já měla štěstí na lidi, kteří se se mnou nemazlili (tedy jakási "zrcadla" mne samotné, jak já zacházím se sebou) a tím jsem měla možnost si uvědomit svůj postoj sama k sobě. Když je člověk sobecký sám k sobě (což je docela komplikovaný termín - obecně sobecký člověk jde po výhodách pro sebe na úkor druhých lidí, ale člověk sobecký sám sobě nedovolí výhody ani sobě, rozhoduje o svojí destrukci, ale obviňuje z toho okolní svět), neumí být k sobě upřímný, nechce vidět, že všechny konflikty, které se shlukly v depresi, jsou v jeho hlavě, pak prochází velmi konfliktními situacemi a mezilidskými vztahy i pocity zmaru. Prošla jsem si lecčíms, byla na práškách i před rozhodnutím vše ukončit. Po několika letech jsem s úžasem zjistila, že svůj život dokážu žít i jinak a postupně se i radovat ... proto jsem psala o člověku, který má snahu se z depresí vymanit a byť to trvá desítky let, zaznamenává drobné úspěchy. Život není nepřátelský, je jen otázkou, zda máme všichni tu možnost a dostatek odvahy se na příčiny svých potíží podívat pravdivě

Milá Jill, něco jsem pro...Opro, asi se snažíš pomoci, ale tato cesta moderních psycho teoretických článků moc smysl nemá. V mnoha případech je totiž člověk obětí sám sebe, svých pocitů viny, velmi zjednodušeně. Takže city banka je zcela mimo.

Jill, nemyslím si, že to mám těžší než ty. Jen jsem si kdysi, při prvních myšlenkách, stanovila, kdy už budu vědět, že ne a vysvobodím se. Mnohokrát mi to od té doby pomohlo při rozhodování, co dál. Vím, že jiní jsou na tom hůř, ale tento pocit by mi nepomohl.

Ještě bych ráda dodala, že mně třeba nepomáhá to, co vám tady. To vypovídání se, svěření se, jak doporučuje Pampel. Pro mě je takové vypovídání se pouze předáním informací, žádné řešení nebo úleva.

Milá Jill, něco jsem pro...Neurážím se ani trochu. Ale toto, co píšeš, resp.cituješ, se mně netýká.
Tak to není. To není můj problém. Díky, že jsi se se mnou zabývala.
Jsem v práci, tak se omlouvám, více teď nenapíšu.
Zdravím Tebe i všechny ostatní, co jsou tady v dobré vůli.

tak už dva měsíce...mám za sebou období manželské nevěry. Také psychické potíže.Bolelo to ale přebolelo. Mám za sebou roky práce ve škole. Kdo to nepoznal ty tlaky od rodičů nezbedníků, vedení školy - sponzoři - ten nepochopí. Musela jsem řešit to i ono. Seběhlo se to najednou. Také jsem delší dobu marodila. S nevěrou to skončilo. Zaměstnání jsem změnila. Díkybohu. Dnes funguju v koutku pro děti v jednom velkém obchodním centru. Většinou pracuju odpoledne a o víkendech. Práce je to vítečná. Manžel se dal do přestavby domu tak nemá na pletichy čas.
Věř že uvážená změna nebo změny, ale uvážená, ti pomůže ten tvůj stav zlepšit. A choď mezi lidi. Nebo si pořiď malého pejska. Já to vidím jak si pejskaři poklábosí. Docela jim závidím. My psa mít nemůžeme kvůli mojí alergii, což je škoda.
Chce to čas, dva měsíce to je málo. Rok dva.
Eva

sebevrahovia ocakavaju od sebevrazdy vyslobodenie z hrozneho stavu,v ktorom sa nachadzaju.Je to obrovsky omyl!!!!Po sebevrazde sa clovek dostane do stavu,kde mu bude milionkrat horsie!!!Do pekla.NIe je to ziadna bachorka,ale realita.Ak ma niekto nutkanie na sebevrazdu,musi neodkladne k psychiatrovi,hanba,nehanba,iba ten mu pomoze,nic ine...a ak je to nutne,tak aj lezat na psychiatriu,po 2 tyzdnoch s liekmi nutkania na sebevrazdu odidu.Potom nasleduje este doliecenie psychofarmakami od pol do dvoch rokov.A samozrejme medzitym musi clovek odstranit pricinu,a zacat zit dosledne ako krestan.Nijaky iny navod nefunguje,iba tento