Sebevražda

Ano smířit se s tím, co nás přivádí k zoufalství, je skutečně boj nad všechny možné boje.
Taky jsem si to prožila a ne jednou. Ono ale každá věc časem nějak vyšumí a nakonec člověk zjistí, že to až tak katastrofální nebylo. Zjistí, že to byla skoro katastrofa, ale zastavilo se těsně před nějakým pomyslným vrcholem.
Ale každý máme toto vnímaní jiné, a u někoho to právě přejde i přes ten vrchol a to je potom zle.
Na tomto je vidět, že tak ani nezáleží na té okolnosti jako na tom vnímaní.
Někdo nad něčím mávne rukou a druhý se z toho zhroutí. Otázkou je, proč?
Proč někdo něco bere jako běžnou nepříjemnost a druhý jako něco co už nejde překonat a sáhne si na život, nebo o tom alespoň přemýšlí?

Marto, ano ten pocit...Děkuji za radu, jenomže já vím, proč mám takové depresivní stavy a bohužel ten důvod toho už nijak nenapravím. Musím se s tím zkrátka smířit. Akorát mám pocit, že místo, aby se to časem lepšilo, je mi hůř.

Marto, ano ten pocit přežívání je fakt nepříjemný.
Je velmi nutné v takovém případě přijít na to, co za tím vězí, proč cítíš to prázdno a postupně se snažit o nápravu.
Člověk na to přijde při čtení nějaké zajímavé knihy, nebo si vyhledá něco na internetu, může na to přijít při meditac. Při té by, ale neměl ležet, pak člověka napadá, že za vším je jen sexuální frustrace.
Nevím jestli jste si všimli, ale pokud má člověk vodorovnou polohu, zapíná se něco jako chuť na sex.
Uspokojení této touhy ale většinou nevede k tíženému cíli.
Člověk by měl chtít víc,než jen se najíst napít a milovat se.
Kdo si myslí, že ano, mýlí se.

No pokud to Kárko není tvůj případ, tak i tak neuškodí to rozmazlování sebe sama.
Napadlo mne třeba koupit si fakt dobrý víno,dát si tu práci a vyhledat si který víno finančně dostupný, by bylo pro mne něco jako luxus.
Nebo pokud jste na práškách, třeba udělat si skvělou koupel, něšetřit na sobě, dát si tam třeba 1/2 mléka, 1dl olivového oleje, pár okvětních lístků, pustit si k tomu relaxační hudbu a opravdu vypnout na nic nemyslet. Myslet si na to, že nesmím na nic nepříjemného myslet, jen se kochta tou vůní a žbluňkání vody- prostě se naučit prožít silou okamžiku.
Vím, že to není lehké, ale jsem si jistá, že Vám to půjde, když to jde i mně profesionální "úzkostnačce" :-)
Jen trochu vidím problém v tom, že ze začátku, když se člověk bude snažit se uvolnit, mohl by se naopak dostat do jakési křeče, takže tohle ne....
No ale nevadí, počítejte s tím, že to napoprvé ani moc nepůjde, ale druhý pokus bude úspěšnější uvidíte. :))

Napište mi své tipy, co si myslíte, že by na vás mohlo zabrat, zkusím to i já a povíme se zkušenosti. I to obyčejné sdílení pocitů má svůj význam.

Kiti,
určitě to může...Ale jak se má člověk vyrovnávat s depresí?! Mám pocit, že jen tak přežívám ode dni ke dni. Chtěla bych něco dělat, ale přitom se mi nic dělat nechce. Už jen ta představa, že půjdu něco dělat...

Nevím, ale mám pocit, že...Kiti,
určitě to může být jedna z příčin některých depresí.
Ale mám dojem, že předejít tomu prostě nejde. Život se má žít. Ne opatrně procházet, aby člověk náhodou nezažil bolest. Aspoň já to tak mám nastavený.

Milá pampeliško, kéž bych...Dag.,
ano, sama uprostřed davu, to znám. ve finále je člověk vždycky sám. Při narození i při umírání, ve štěstí i při utrpení. Říci si o pomoc, když nemáš komu...to jde těžko, viď. mně taky nakonec pomohl původně cizí člověk, terapeut. Ti nejbližší nemohli, nevěděli jak, nebo nechtěli.
I pro ně musí být hrozné dívat se na nemocného a nemoci mu pomoct.

Mně pomohlo sdílení. Tiché, neinvazivní. Stejně si to člověk musí prožít sám. Ale je fajn, když na konci někdo čeká.

Máš potuchy, co by mohlo pomoci Tobě? Rivotril dobrý, taky ho mám, ale to neřeší situaci, že jo.

Nevím, ale mám pocit, že...A co když to není náš případ, co bys radila potom?!

Nevím, ale mám pocit, že deprese následuje po nějakém velkém "úkolu", který příliš nevyšel. Připadá mi, že člověk se na něco velmi soustředil dal tomu veškerou (doslova) svou energii a potom to nějak nevrací tu investovanou sílu a člověk se cítí totálně na nule. Jako by jel na reservu ....

Vím je to jen jeden způsob, jak se člověk může dostat do stavu totálního vyčerpání.
Zřejmě to má každý jinak, ale pokud by toto byl i Váš případ, bylo by dobré příště nejít do všeho po hlavě a šetřit síly a od ničeho moc příliš neočekávat.
Naučit se žít ze dne na den, povinně zabudovat do svého denního plánu nějakou radost :DD, aspoň jednu.

Vlastně jinými slovy být k sobě laskavější, trošku se rozmazlovat a dopřát si to, co by člověk dopřál nejlepším přátelům.

Dagmaro,
míra deprese se...Milá pampeliško, kéž bych věděla, jak a komu si říci o pomoc. Zůstala jsem na to vždy
sama!
Ač žiju mezi lidmi, přesto nebylo kam jít, s kým být v úzkosti. A věř, že jsem empatii, takovou tu opravdovou, upřímnou, nenašla nikde, v okolí ani u psychologa a AD odmítám. Jen v nejtěžších chvílích vezmu Rivotril.

Jsi zajímavý člověk,...Dagmaro,
míra deprese se nedá srovnávat, každý to prožívá jedinečně. Taky jsem se nedokázala zabít, jak vidíš, jsem stále tu. Mnohokrát jsem rouhavě pud sebezáchovy proklínala.

Chci Ti jen říct, že ač to teď nemůžeš zatím cítit, neboť stále jsi v depresi, že cesta ven vede. Nevím, jestli pro všechny, nemůžu nic slibovat, když každý příběh je tolik jedinečný...ale budiž ten můj aspoň malým světýlkem naděje i Tobě.
Nemyslím, že budu v poho do smrti, jistě přijdou zas těžká období, a život je jich plný. Ale díky aspoň za to malé procitnutí, které zažívám.
Přeji také hodně štěstí,. abys v pravou chvíli našla pravý způsob úzdravy. Někdy stačí jen říct si o pomoc.

Dagmaro,
mám to podobně,...Jsi zajímavý člověk, Pampeliško, i proto jsem se tě ptala i na děti.
Jsem ráda, že jsi o sobě napsala trochu více.
Teď vím, že zřejmě neznám depresi ještě hlubší, než jsem mívala a ještě mívám (teď už s ní umím naložit, kdysi ne). Já jsem totiž vždy i při depresi fungovala, sice zpomaleně, svět jsem viděla jakoby přes tlusté sklo, slzy tekly nebo naopak jsem "zkameněla" ale vždy jsem nějak fungovala, nikdy jsem v depresi si ani nešla lehnout. Zemřít jsem ale v těch chvílích chtěla, toužila. Jen jsem se neuměla, nedokázala zabít.Pud sebezáchovy, v těch chvílích vlastně směšný, asi ten mi to nedovolil. Ba ne, spíše to byl strach, strach to byl...
To, jak popisuješ neschopnost cítit hluboce krásu, závidím ti, že už máš tento cit zpátky. Já to mám stále jako jsi to měla ty dřív. Vidím krásu,jasně ji vidím, usměju se nad ní, vím o ní, vím o ní více než dobře a říkám nad ní jak nádherný by byl pocit být člověkem šťastným a cítit ty krásy jeho smysly.Já o té kráse prostě jenom vím.
Přeju ti vše dobré. D.

Díky, měla bych tam jít...Leni, vůbec se toho neboj. Můžeš to brát třeba tak, že když ti ten psycholog nesedne, tak už ho nemusíš víckrát vidět. Takže se mu bez obav svěř a uvidíš. Mě pomohl tak napůl, nejvíc mi pomohla kamarádka, ale já byla zase asi v jiné situaci než ty. V každém případě za ten pohovor nic nedáš.

I já zajdu na tyto stránky,...Dagmaro,
mám to podobně, taky mě to téma stále přitahuje. Pořád jsem se myšlenky na tu poslední možnost nevzdala.
Taky jserm momentálně z deprese pryč, už docela dlouho.
Je to zvláštní pocit, zase vidět krásu v malých věcech. Ne že jen vidět, ale být schopna to prožívat.
Vzpomínám si vloni, jak jsme měli malé kotě...bylo to tak roztomilé zvířátko, plné života a radosti. Já na něj koukala, viděla tu radost, ten zázrak života...ale necítila jsem ho. Nedokázala jsem to cítit. Byla jsem mrtvá. Teď, když je z kotěte už dospělý kocourek, vidím, jak dokonale krásná je ta příroda, jak ho vybavila instinkty, krásou, mrštností, a hlavně chutí do života.

Ptzala ses na děti, ano děti mám.
Dřív jsem si říkala, jak by to dětem někdo mohl udělat, zabít se! Co to je za matku, sobeckou?
A pak jsem v té situaci byla sama, a skutečně věřila, že těm dětem bude lépe beze mě, než mě vidět věčně v depresi, v posteli, nefungující. Nechtěla jsem to přežít. Vlastně nevím, jak se mi to přežít povedlo. Dnes jswem ráda. Ale kdybych žuchla zas do té černé temnoty, nepochybuji, že budu uvažovat stejně, jako tenkrát. V depresi, v té nejvyšší bolesti duše, je všechno jinak, a bolí to tak, že cokoliv je lepší, než ta bolest. tedy i smrt je lepší.Tak jsem to cítila.
nestydím se za to. Nebylo to mé vědomé rozhodnutí.

Lenko, ráda bych reagovala...Díky, měla bych tam jít teď ve středu, tak uvidím, jestli to k něčemu bude. Nejsem moc komunikativní.

Mám takový...Lenko, ráda bych reagovala na tvůj příspěvek. Ptáš se na radu, zda jít či nejít k psychologovi. Určitě tam zajdi, rozhodně tím nic nezkazíš. Třeba zjistíš, že ti to pomáhá. Ale neboj se mu svěřit se všemi svými pocity, řekni mu své myšlenky, o čem přemýšlíš. Držím ti palce.

Mám takový problém...připadám si strašně líná a nejsem schopná to změnit a hodně mě to štve, že jsem už začala uvažovat, když nejsem schopná nic dělat užitečnýho, tak proč bych měla žít. Myslím každý den na svůj konec. Nevím, co dělat ... Jít k psychologovi s tím, že jsem líná mi přijde jako blbost, ale už jsem u něj objednaná a přemýšlím, jestli to zrušit nebo ne. Co byste mi radili?

Jojo,
člověk má tendenci...ja si casto povzdychnu,ze pokud bych to pred rokem dotachl az do konce ,nemusel jsem dnes tolik trped.bojovat s depresy je vysilujici.ale to je negativni mysleni.premylam si tuhle myslenku stale v hlave.potom ale bych navzdy stratil to co miluji.ne nesmym to udelat.budu se tak to trapit asi jeste dloho,ale nechci potrstat sve milovane za neco co oni nezpusobily.snad to čas vyleci.myslim ze uz jsem udelal hodne prace smerem dopredu.citim ale stale tu nejistotu.jeste mi chybi byt staatny.mej te se radi.jirka

Jojo,
člověk má tendenci...I já zajdu na tyto stránky, byť jsem se naučila žít s tím, co mám. Stejně jako ty mám
také za sebou myšlenky na sebevraždu a proto
si dovoluji tvrdit, že i já vím, jak těm lidem co sem píší je a vím o úlevě, když je jim lépe a už sem přestanou chodit. Mne však stále tyto myšlenky něčím přitahují a neodolám otevřít diskusi a přečíst. Ty temné proudy jsou stále někde v podvědomí.

Já tohle vidím...Jistě, Pampeliško, jen jsem napsala, pokud není matka ovšem nepříčetná. Pokud je v byť v těžkých depresích, kvůli dětem by dle mého názoru se měla léčit tvrdě, za každou cenu, vzdát to, až když už to nejde ani náhodou.
Máš děti, Pampeliško?