vzteklé dítě

Marti u doktorky jsme ještě nebyli ,ale na 18 měsíční prohlídce se jí zmínim.Už jsem uvažovala ,že si pořídím nějakou knihu .Též jsme mu to vraceli,ale nic nepomáhá spíš je ještě horší.Zkusím i radu od Pavli.Díky

Aho Pavluš,to je teda hukot.Já ti asi neporadím ale co na to Vaše doktorka?Ségra mi jednou říkala,že to chce dát přes holej zadek a před všema.Nebo mu zkus vzít co má rád,když se začne vztekat.Hlavně je moc dobře,že se snažíš to řešit už ted?.Znám holky co jejich děti to dělaj a vůbec je to nezajímá.Mě teda někdo kousnout dítě a máma ho ani neokřikne,tak jí kousnu taky..Trochu srandy.Ted? mě napadlo,co když Tomášek,když začne ubližovat,kousa,štípat,dostane od tebe stejným dílem taky kousnutí,štípnutí..Měj se hezky a užijte si léto.pa.

nebijte ho, netrestejte ho. naopak se pokuste odvest jeho pozornost jinam a pokud to jde, ukazat mu zadouci chovani, ktere potom odmenit. a chvalit a chvalit a davat mu najevo lasku.
pusti ho to

Ahoj maminky mám 16 měsíčního Tomáška a né,že se vzteká,ale i ubližuje druhým.Kouše,štípe každého tahá za oblečení a hlavně každého bije děti i dospělé.Už si sním nevím rady.Na zadek ani přes ručičky plácnuti nepomáhá a je to čím dál horší.Navíc je strašně živé dítě všude vleze ničeho se nebojí.Prosím o radu.

Mám babičku a ta se v mládí taky chovala značně zuřivě, na to, co bylo v její rodině ještě tolerovatelné. A bylo toho dost,byla to selská rodina. A bohužel, jí to nepřešlo. Neusále se s tím dostávala do malérů a naprosto tím zničila život své matce, poté otci,starší sestře i mě, svým neustálým plakáním a navážením do rodinných záležitostí. Dnes se může realizovat v Konfederaci politických vězňů. Horší je, že syn je díky její výchově zcela po ní a nezabírá na něj nic...ani to, že už je dospělý a bude mu třicet, je to s ním prostě peklo, už zase ve vězení. Takže pokud se s tím dá něco dělatl, mně už to nepomůže, bohužel.

AHOJ maminy jsem konečně ráda,že existujou i jiný než hodný,chytrý a taky ty děti co rádi v noci spí.Myslela jsem,že dítě je brnkačka..Náš Tadík,16 měs.to teprve zkouší.Ted jsme domarodili už po několikáté,a došlo mi,že nejdůležitější je aby byl zdravej.Takže nechme dětem jejich svět,ono je to jednou přejde a pak se budem trápit zas kvůli něčemu jinému,třeba pubertě..ahoj a přitulte si svoje zlatíčka.

doporučuji knihu Proč jsou šťastné děti šťastné od Steve Biddulph, nám to hodně pomohlo, spousta věcí , reakcí a postupů je tam vysvětlena a mě se líbila i proto, že autor nepreferuje "americkopu výchovu" a neodsuzuje trest

Maminky, neblázněte, jste skvělé matky a vztekání dítěte je naprosto normální, Vámi neovlivnitelná záležitost. Kdybyste nebyly dobré mámy, vůbec o svých výchovných postupech nediskutujete, dítě zbušíte a je to. Ať si tchýně říkají co chtějí, jste dobré.
Vztekání je způsobené ještě nedozrálými mozkovými centry, které ovládají emoce. Dítě si už dobře uvědomuje, že je osobnost, že je tu samo za sebe, chce problémy řešit samo, ale často to ještě nezvládne (neví co chce, viz problém s bazénem).I kdyby moc chtělo, neumí se ještě díky nedozrálým neuronům ovládnout, a neumí vzniklé napětí ventilovat jinak než křikem. Nastává vztek z frustrace.
Dalším příkladem je vztek, když není po jeho. Chápe už to, že není jedna osoba s maminkou a snaží se samozřejmě v mezích svých možností prosazovat své postoje. To je dobře, protože kdyby to tak nebylo, měly bychom doma nesamostatnou cvičenou opičku, která udělá, co se jí poručí. Važme si odlišných postojů svých dětí a hledejme s nimi kompromis. Pokud dojde k rozporu mezi přáním matky (táty,...) a dítěte, to opět neovládne nedospělý mozek a napětí jde ven křikem a kopáním. To je taky dobře, protože potlačované emoce později způsobují velké problémy v psychice.

Všechny bychom si měly uvědomit, že děti to nedělají naschvál, aby nás rozzlobily či ovládaly (vyděračný - zištný pláč jde dost dobře rozpoznat a vyskytuje se až v pozdějším věku). Že za to nemůžou. Že se obvykle začnou vztekat ve chvíli, kdy jsou unavené, napjaté, hladové a nevyspalé (mozek je prostě přetažený) a že je to signál k změně prostředí či činnosti. Je zbytečné děti tlouct, zavírat je do samoty či jinak trestat, protože není za co. Jediné, co by se děti od nás měly dozvědět, je to, že vztek je běžná lidská emoce, kterou ale nelze ventilovat na veřejnosti jak se komu zlíbí. Že je máme stále rády, i když se momentálně chvová nemožné, a že je ke smíru vždy cesta otevřená.
U svých dětí (oba jsou velcí vzteklouni, naštěstí zpravidla v domácím prostředí) to řeším různě, záleží na situaci. Někdy stačí převést na jinou činnost. Někdy - u staršího - pošlu za dveře s tím, že až to zase bude můj hodný klučík, může kdykoli přijít. Pak se tomu vztekání společně zasmějeme, zdůrazním, že se na něj nezlobím a že ho mám ráda. U mladší dcerky si většinou záchvatu nevšímám, pokud jde čistě o vztekání pro vztekání, ono ji to za chvilku přejde samo, když nemá obecenstvo (případně, když moc ječí, přenesu do vedlejší místnosti, ale nechávám vždy otevřené dveře).Pokud dojde k výbuchu v obchodě, buď čekám, dokud sami nepřijdou pro pochování a uklidnění (oběma je nepříjemné, když na ně cizí lidi divně koukají, dobře si uvědomují, že dělají něco co se v krámě nedělá), nebo, je-li to příliš silné, prostě naložím zmítající se dítě do košíku (bez bot) a vyjedu ven, nebo ho prostě tak dlouho držím přitisknuté u sebe, dokud to nepřejde (občas hrozí demolice prodejny, tak proto ten stisk). Že se okolí dívá divně, neřeším a dobré rady o napráskání na zadek ignoruji.
A nebojte se, vyrostl z toho každý, i Vaše děti to pustí, až mozek dozraje. Chce to zachovat chladnou hlavu, řešení se vždycky najde.
Potíž vidím v tom, že Vás jako matku shazuje tchýně. Proti tomu bych se důrazně ohradila, možná i s tím, že pokud si to myslí, ať si to myslí, ale neříká to nahlas před synem (ten zjevně ví, co se děje).
Jinak na téma vzteku je docela hodně dostupné literatury, která opravdu pomáhá.

cus lidi, mam 28 měsičního syna. Začínám se stydět s ním někde jíd, pokud není po jeho, tak se začně vztekat, lehne si nazem a kope nohama. Často je to v obchodě jak tam mají ty dětské houpací auta u dveří a já ho tam sice posadím ale zas není čas tam s ním stát 30 minut.Tak to je pak pěkný kravál jak ho z toho sundavám. Nejvíc se vzteká před tchýni a tchánem, připadá mi to že to dělá naschvál, tchýně se jen zasměje a ujistí mě že ona to říkala, že jsem neschopná matka. Problém je že s tchýni bydlíme pod jednou střechou takže takové kecy mám pořád na talíři. Včera jsem malého vzala na bazén a zas se neudržel a spustil záchvat vzteku, jen proto, že nevěděl zda chce být ve vodě či vylézt z vody. Je to makačna s ním, spát nechce, už od narození chodí spát z kraválem, ještě dotéď se budí v noci. Nevím co dál? Snad se to zlepší ale kdy?

Ahoj Renato tak podobně jsem na tom i já a také hledám pomoc kde se dá.Pomalu z toho začínám "šílet" i já a už mě i napadají myšlenky typu že jsem neschopná matka a tak.Já to řeším tak že malou zavřu do pokoje a nechám jí tam až do té doby než se uklidní.Jsem zvědavá jak to půjde dál my máme teprve rok a jeden měsíc :-( tak snad najdeme nějaký způsob jak zvládnout naše rarachy s pozdravem Ilona

Jíťo a Slávku, jsem na tom stejně. Můj mrňous je štoura. K tomu mám v rodině holčičku o 6 neděl starší než je on co baští dobře. K tomu my jsme malí, oni jsou velcí. Tak si to umíte představit. Ze začátku mě to velice mrzelo, ale teď už na to kašlu, na rejpání a "dobře míněné rady" nereaguji. Vím, že pro to dělám maximum a komu se to nelíbí, ať si .... Co se týká vztekání, zabírá, nic neříkat, nenadávat a odejít z dohledu. Kulíška to rychle přejde a docupitá za mnou už OK sám. Také, když ho musím přenést, tak zády k tělu, aby do mě nemohl v návalu prásknout. Také jsem trochu slevila z požadavků. Tím nemyslím z důslednosti, to ne, myslím, že by to pak bylo ještě horší. Ale když něco řeknu a nereaguje hned nebo zařve nééé a vezme čáru, čekám na místě. Vždy se po chvíli vrátí a spolupracuje.

To je moc příjemný recept, Slávko, zkusím to u našeho vzteklounka taky.

Ahoj Jitko,mam 3,5 leteho syna a porzivam uplne stejne veci jako popisujes ty,je to veliky vztekloun a nejedlik a vsichni z pribuzenstva mi take zazlivaji ze je to moje vina.Tvuj prispevek mi udelal velikou radost ze takove trapeni dokaze mit i nekdo jiny a jeste zije a nema depresi ze je ta nejhorsi matka na svete- moc ti dekuji a preji take pevne nervy

Ano, ano...to pomaha urcite, ale pod podminkou, ze vase vztekle dite "radne" ji. Moje vztekle dite ma totiz i velky odpor k jidlu. Pribuzenstvo neverilo, ze by dcera tak spatne jedla a vsichni mysleli, ze to je vina jeji matky. Vsem jsem dala moznost ji presvedcit jist zdravou zeleninu a ovoce a zkratka jakakoliv zdrava jidla (coz jsem ja sama zkousela asi tisickrat)? A vysledek? Ano, NULA.... Tak co poradite ted?

Ano,taky jsem videla porad v TV kde rikali,ze se temto detem ma davat minimum sladkosti a moucnych jidel.

Supper Blue Green vitaminy ovlivnuji posityvne chovani deti. Dale bych vynechala jidla a piti udelane s cukrem a moukou. Leceni pomoci energiji a jemne masirovani urcitych bodu na hlave a tele take pomaha. Neco jako metoda EET je vyzkouseno ze to ma okamzite vysledky na uklidneni ditete.

mila Majko,
nevim, co bych ti mela poradit a tak ti jen napisu, ze moji dceri jsou 3 roky a 3 mesice (tedy stejne jako te tvoji) a dela uplne to same. Z "niceho" dokaze udelat vystup na 40 minut a nekdy i na hodinu. Ja muzu odprisahnout, ze jsem zkousela vsechno, co jsem kde vycetla a co kdo radil (ano, nejvice radilo me pribuzenstvo). Takze: po dobrem, po zlem, domlouvat, rvat, nervat, velke objeti, studena sprcha, tepla sprcha, sprcha v obleceni a bez nej, ignorovani, zavirani do pokoje, atd... Nakonec jsem si rekla, ze potrebuju asi "profesionalni" pomoc a odebrala jsem se k psychologovi. Ten vyzpovidal me, prohlidnul si me dite a pravil, ze z toho - MAXIMALNE DO PATEHO ROKU vyroste.....
Vidina toho, ze mam jeste skoro dva roky techto "zachvatu" pred sebou je strasna a tak se snazim aspon zachovat zdravy rozum. A proto radim. Pokud nekdo nabidne hlidani tveho maleho vzteklounka, hned to prijmi a udelej si krasne odpoledne. Ikdybys mela koukat na prihlouplou TV, snaz se uzivat chvilek, kdy je tvoje ditko hodne a kdyz mi je nejhur, tak si rikam - co by dala mama tezce nemocneho ditete za to moje vztekle.. Takze, Majko, hlavne ze jsou zdrave, co!

Nemyslis,ze matka by mela dostat trepeni na zadek?

Podle mne to rvani na deti je horsi. Stve me to napr. v samosce, kde usilovne premyslim, na co nezapomenout koupit a tam matka bez prestavky rve na pobihajici dite, ktere si z jejiho rvani stejne nic nedela a dela si co chce. Bere z regalu veci, nekdy i rozbaluje, atd. Kdyby dostavalo od malicka trepnuti na zadek, tak by to nemohlo delat a to neustale rvani to dite vubec nevnima, jenom ho oblbuje a ono pak rve taky a neumi mluvit v normalni hlasitosti.

Jo, jo, JN, zlatá řeč. Tady se boxují dva nesmiřitelné tábory, každý má absolutně jasno, jenže ten život je hodně spletitý. Nájít tu správnou cestu je těžké. Co já mám znalosti z psychologie, tak v určitém (malém) věku je plácnutí daleko účinnější než složité vysvětlování a to zvláště v situacích, kdy není čas. Na druhou stranu, když člověl čte za jaké prkotiny bývá nářez, tak se nestačí divit. Na mě bití působilo jako největší nespravedlnost a to zvláště v situacích, kdy jsem něco provedl spíše nechtěně a neúmyslně. Tady se někteří holedbají, jak jsou rádi, že byli biti a že jim to neuškodilo. Je to o povaze. Když jsem byl asi v páté třídě, tak nás učitelka fyzicky trestala. Ale dala nám vybrat - buď výprask nebo domácí úkol navíc. V tom byla férová a dodnes na ni vzpomínám v dobrém. Já jsem si vždy vybral úkol navíc, protože jsem měl panickou hrůzu z bití. Většina kluků byla "tvrďáci" a volili nakládačku, pod heslem, že za hodinu je to přestane bolet a ušetří třeba dvě hodiny práce na úkolu. Bití na ně nepůsobilo.