Vtíravé myšlenky ublížit vlastním dětem

...plně souhlasím s Markétou, je strašně důležité pochopit princip OCD, aby se člověk z toho mohl vyhrabat - změnit způsob myšlení ;-)
U dětí je to právě o to těžší, dcerce je 9 a psychiatrička mi jasně řekla, že dřív jak ve 12ti letech se toho moc nedá, na KBT je brzy, mozek to neumí zpracovat jako u dospělého, takže je to zbytečné trápení "zvířátek". Přitom se jí OCD zhoršuje a zhoršuje, léky nepomáhají, jen jí snižují úzkosti. Neumím jí pomoct, protože ona není schopná ten princip OCD pochopit. Dobře si pamatuju, že to bylo to zásadní pro mé vyléčení. Jak se člověk s tou potvorou pořádně seznámí a zjistí, jak je trapná a závislá na strachu, tak jí může teprve poslat do háje ;-).

Ahoj,taky jsem takovéto...ahoj Luboši,
chápu, jak já tě chápu. Musíš se tomu ale vystavovat a pracovat na sobě. Když jsem byla úplně na dně a hledala na netu, narazila jsem na slogan...Nejtěžší je překonat sám sebe a je to největší vítězství...Zkus si zakoupit tu knihu od Praška, pomůže Ti. Vypadám tu jako propagátorka knihy...ale fakt je dobrá a mě pomohla. Poruchy soustředění by snad antidepresiva neměly způsobovat. Nevím, co s tebou je, ale soustředit trochu se musíš, abys pochopil princip. Určitě je OCD léčivá porucha. Dá se to vyřešit, abys mohl žít spokojený život.Piš si ty obsese do detailu,vč. toho co se pak stane,když to člověk udělá. Někam si to schovej, aby to nikdo nenašel a vracej se k tomu, vystavuj se tomu, je to potřeba připomínat, a pak tě to omrzí a myšlenky ztratí náboj.Dělala jsem to i se svým pětiletým dítětem,které strachy, že fakt něco provede, brečelo. Trhalo mi to srdce. TAky jsme to psali (já), máme sešitek s těmito myšlenkami a i když jsou strašné,zesměšnujeme je.Např.že plivne na paní učitelku v Mš. Pak napíšu, co vše se stane,kdo ho všechno odsoudí a tak...kdo si s ním nebude hrát. Dítě trpí a druhý den přijde, že ví, že je to blbost a směje se tomu. Skončilo to, neptá se. Úplně jsem princip OCD pochopila, škoda, že jsem nevystudovala psychologii,mohla bych si otevřít kancelář a pomáhat lidem...Přičemž si myslím,že nejvíc si musí člověk pomoci sám, a to tím, že pochopí princip. Nevěřím na hypnozy a jiné terapie či oblbování. Možná jsou ale i dobrá homeopatika, mému dítěti asi taky pomohla, protože dostal nějaké a je to pryč. Pětileté dítě je na tvrdou KBT malé a mozek není vyvinutý natolik, aby princip tak snadno pochopil.Čím dříve se s léčbou začne, tím líp. Hodně štěstí a sil. M.

Já se taky připojuji a přeji Krásné a pohodové Vánoce.

Pripájam sa a prajem pokojné a krásne Vianoce :-)

také přeju krásné, pohodové, klidné a radostné vánoce bez jakýchkoliv psychických problémů!!!!

Holky, kdybych se náhodou nedostala k počítači, tak vám všem přeju krásné svátečky, klidné a ničím (hlavně naší nemocí) nerušené!

Berry, to se vůbec nemusíš bát, neslyšela jsem o jedinném případu, kdy by to člověk s OCD udělal a prý, už to tu někdo psal, je u nás dokonce nižší šance, že bychom někomu ublížili, než u zdravého člověka :)

Zdenko, je pravda, že ze začátku je těžké ten strach potlačit, ale mě se to povedlo hned u první ataky, kdy jsem se rozhodla s tím zatočit, měla jsem během té doby jen jednu blbou myšlenku, kterou jsem nezvládla a to mě hrozně povzbudilo a přesvědčila jsem se o tom, že to opravdu funguje, a že to dokážu zvládnout, když chci, takže příště už byl ten strach mnohem menší :)

Zdenko, díky za podporu! O té kartářce jsem uvažovala taky:))).

Ešte chcem napísať, že to, že to zo začiatku trvalo tak dlho, kým sa to začalo dostávať do normálu nie je nutné pre všetkých, ja som vtedy totiž nemala o tej chorobe žiadne informácie, ani prístup na internet, bola som sama doma s ročnou dcérkou, čo ja by som bola vtedy dala za túto diskusiu...

Berry, nehrabne ti, neboj :-) Mne nehrablo 6 rokov, prvý rok a pol to bola katastrofa a potom sa to uk?udňovalo. Tiež som potrebovala nejaké totálne uistenie, dokonca som chcela aj navštíviť vešticu, či mi nevyčíta, že niekoho zabijem, no nakoniec som nešla :-)))). Chce to ve?a energie potlačiť ten strach, ktorý zo začiatku ovláda totálne celého človeka, ešte aj teraz sa niekedy vydesím, keď mi to prebleskne hlavou, no už sú to len také krátke epizódky, ktoré nejako rýchlo prejdú - našťastie.

Holky, máte pravdu. Teď jsem dostala od psychologa brožurku o OCD od Dr. Praška a je to přesně tak jak říkáte - nebát se těch myšlenek, ten strach je živí. Já jen potřebuju ujištění, že mi nehrábne a ty myšlenky nepřeměnín v činy, toho se bojím nejvíc.

Lenko, tak to je paráda, že i tobě se to tak podařilo, je to pro mě velké povzbuzení do budoucna! :)Máš pravdu, že za začátku je to spíš nucené, ale teď už si 100% věřím a vím, že už se těch myšlenek opravdu nemusím bát, že má vůle je silnější než ony. Každý úspěch mi udělá velkou radost, každá zládnutá ataka mi dodá ještě víc sebevědomí, že už na mě tahle hnusná nemoc nemůže :)

Jojo Magdo, já to taky takhle nějak zvládla ;-). Můj příběh je někde v březnových příspěvcích, tehdy jsem byla ještě na dně a s pomocí informací o OCD a hlavně téhle diskuze jsem na to přišla :-). Změna způsobu myšlení, přístupu k OCD...je zárukou na úspěch. A dokonce se to dá naučit, což bych se dřív divila. Ze začátku je to opravdu spíš takový nucený, ale pak si člověk skutečně začne věřit a přestane se toho děsit...a nakonec to tak přirozené cítí...a navíc ho úspěch motivuje, povzbuzuje a posiluje a ani se nenazdá a už zjistí, že vyhrává ;-).

Zdravím všechny s touto nemocí a chci vám napsat svůj příběh.. První příznaky OCD se u mě objevili někdy na vysoké škole a to hned prudkým atakem této nemoci (špatné myšlenky ublížit příteli apod.) a byla jsem z toho hodně vyděšená. Trvalo to asi tak 2 měsíce, pak to odeznělo samo, ale za nějaký čas se špatné myšlenky začaly zase vracet. Nejvíc se to zhoršilo po porodu a zjistila jsem, že má na to u mě velký vliv stres - když jsem byla těhotná a byla jsem v klidu, nestresovala jsem se ze školy ani z práce, neměla jsem za celých 9 měsíců jedinou špatnou myšlenky. Ale po porodu začal stres, malý špatně spal, byla jsem vyčerpaná, unavená a OCD se vrátila v plné síle. Plácala jsem se v tom, chvíli dobrý, chvíli krizovka, až jsem si někde přečetla zajímavou věc a to to, že tahle nemoc, ať se to nezdá, se dá zvládnout psychikou a ze všeho nejdůležitější je vyvarovat se strachu, protože strach je to, co tuto nemoc živí. A uvědomila jsem si, že je to tak, že vždy, když jsem začala cítit, jak se ataka blíží, začala jsem se hrozně bát, že je to zase tady, že to zase nezvládnu apod. a nemoc se rozjela. Proto jsem k tomu začala přistupovat jinak, zkusila jsem se nebát a věřit si, že to zvládnu. A ono to funguje! Když cítím, že se ataka blíží, vůbec mě to nerozhodí, zůstanu v klidu a opakuju si pro sebe, že tyhle myšlenky nemají šanci, že jsem silná a když budu chtít, nepustím je k sobě. A ony opravdu nepřijdou! Cítím sice, že nejsem úplně o.k, že ty myšlenky jsou někde za dveřma, ale když je k sobě nepustím, časem i tyto pocity odezní, aniž by se ataka rozjela. Je to pro mě obrovská úleva, když jsem zjistila, že se to dá takto zvládnout, bez léků, jen svou vůlí. Máte s tím taky někdo takové zkušenosti? Četla jsem, že snad Lenka, ale neznám celý tvůj příběh.. Holky, držte se, věřím, že i vy to zvládnete!! Držím vám palce!

Ahoj všichni, já jsem si tu knížku koupila přes internet, na jaře nebyla nikde k dostání, tak jsem musela čekat, až jí vydají, ale musela jsem k tomu zaplatit poštovné, tak bych řekla, že snad je lepší si jí koupit v knihkupectví. Asi si jí přečtu ještě jednou, když je mi už o něco lépe, spoustu věcí si z ní nepamatuju. Jak píšete, že se Vám podařilo najít sebe samou, jak se to projevilo a co Vám k tomu pomohlo? Já se snažím přijít, proč tyhle myšlenky mám, asi jsem hodně v sobě agresivitu potlačovala, ale nějaký zásadní problém, něco s čím nejsem spokojená si myslím nemám nebo na to nemůžu přijít. Ale musím říct, že už jsou dny, kdy se cítím lépe, a to si malýho hrozně moc užívám, nejradši bych ho měla u sebe pořád, pak ale když přijdou dny horší, tak bych ho nejradši položila do postýlky a nechala ho, ať si tam hraje, což on samozřejmě nevydrží. Co Vám pomáhá, když se cítíte napjatí a ty myšlenky Vás otravují? je něco, co by mi mohlo pomoci? :-) Strašně už se těším na Vánoce, že budeme celá rodina pohromady a já pevně doufám, že si je letos už užiju...tak kdybych se už neozvala, tak všem přeji krásné Vánoce, hodně dárků pod stromečkem, ale hlavně ten jeden a největší dárek, a to je zdraví. Mějte se, ahoj.

Ahoj všichni, taky jsem si myslela,že jsem z toho venku, ale ted okolo Vánoc se mi to trochu vrací, ne v podobě OCD myšlenek, ale občas panickými atakami a úzkostí, je to dost nepříjemný a mám strach abych v tom nezačla zase lítat. Jsme první Vánoce v novém baráčku a chci mít vše dokonalé, jenomže vůbec neztíhám, tak si myslím, že je to asi z toho, jsem hrozný perfekcionista a už mě to z prominutím sebe samotnou sere. A rozklepu se z úplných prkotin. Můsím si na to dát pozor, vždycky jedu na maximum. Nicméně knížku od doktora Práška si chci taky koupit. Pa

tak tos mě potěšila leni, že nejsem sama jedina, která si dříve nerozumněla, že je nás víc, a že se hlavně lépe cítíme a radujeme zase.Tu knížku od dr.Praška jsem koupila v knihkupectví, je to 1.záchraný bod po tak těžkých stavech, a opravdu stojí za to.papa

Vanesso, jen maličkost, ve tvým příspěvku se vidím na 100% ;-). Já tu knížku od dr.Praška ještě nemám a ikdyž jsem z toho "venku", tak jsem na ni docela zvědavá a nejspíš si jí i tak pořídím... Kupujete ji přes net nebo v knihkupectví? Já jen, že nemám čas to shánět, tak bych byla ráda za radu. Díky. Pápá

ahoj holky, tak vás zdravím, a jsem ráda, že se tu tak pěkně s vámi povídá...jak psala lenka, určitě bych řekla danielo, že máš také ocd, všechny znaky jsou jasné.zkus si přečíst tady něco na netu o schizotypní poruše, kdysi sem to četla, a lidé co ji mají jsou spíše introverti, málo se citově projevují, atd.a to nejsou znaky na tebe, myslím, že se v této poruše neuvidíš a nemá s tebou nic společného.Také jako ty jsem měla myšlenky, je tomu tak rok, ale i ještě o něco později, že jsem špatná, dokonce mě napadl sám dábel, mívala jsem z toho uzkosti, když sem usínala, jako bych si ho představovala předemnou v té tmě a bylo mi špatně, když jsem vešla do kostela, stále mě napadalo, že já jsem tam to zlo a kazím to tam, a dneska?směju se tomu.někdy mě to malinko zarazí, asi to ještě kolísá a uplně na 100%v pohodě nejsem, stále je tam to 1%, ale důležité je, že se sebou dokážu pracovat a myslet už jinak, a už konečně mám v sobě skoro pořádek a ne zmatek, jako kdysi.je to dlouhá cesta, mě trvala rok, myslela sem, že to bude navždy, někomu trvá dva, někomu víc, někomu mín, ale každý se nakonec sám najde, at s pomocí někoho jiného nebo sám sebe.neboj se, neboj se strachu, on se přemění v radost, uvidíš.zjistila jsem o sobě, že nejsem tak slabá, prošla jsem si anorexii i bulimii na střední škole ve dvaceti, ještě pak to chvíli trvalo v práci, sama sem se dala do kupy, přišlo to najednou, kdy už jsem si řekla, takhle to není správně.vážila jsem ne až zas tak málo, 55kg, ale jsem hodně vysoká, a moje váha musí ukazovat k 70kg, abych fungovala dobře po stránce psychické i fyzické, abych měla mesntruaci, atd.pochopila jsem se, jaká jsem, mám se ráda a líbím se sama sobě, i když nemám dokonalou postavu, ale jsem ráda, že jsem zdravá a mám zdravou rodinu.a to je důležitý.začali se mi tenkrát zase líbit ženské tvary, a přirozenost, přišlo to samo, a byla jsem dost v depresích.stále ještě se trochu hledám, třeba v koníčkách, ale to je normální, lidé pořád něco hledají.ale tady uvnitř mám už celkém klid, a když se to vychýlí, dovedu s tím pracovat.knížku od dr.Praška ocd a jak se jí bránit jsem přečetla celou, a byla to první věc, co mi pomohla, a začala jsem se od té doby orientovat v ocd více, doporučuju.Jsem zdravotní sestra, taky přecitlivělá, navíc jsem pracovala na oddělení, kde hodně umírali lidé a dneska po mateřské už se tam vracet nebudu.nemám na to náturu, přiznávám.a to také ovlivnuje hodně ocd, ty jsi doktorka Danielo, je to citlivá záležitost.beru život, jaký je, moc mě zajíma jako sidu něco mezi nebem a zemí, ráda se dívám na dokumenty o světě, životě, vesmíru, ale beru to všechno tak, jak to je, a jsem ráda, že sem tady.vždycky má něco nějaký důvod, a určitě na to přijdeš, i ostatní a budete mít zase radost a smát se, moc vám to přeju.a běžné problémy, nejsou tak důležité, jako naše duše.já na sobě musím taky ještě hodně pracovat, nevybuchnout,když mě něco rozčílí atd.tak to má být a každý tady z nás určitě najde to co hledá!taky přeju pěkné svátky, a pohodu s dobrou náladou!

Děkuji vám děvčata za vaše díky a pokud jsem alespoň trochu pomohla,nesmírně mne to těší.:-))
Taky jsem byla přecitlivělá a navíc trpím lupénkou.Kvůli lupénce jsem se rozhodla vyzkoušet homeopatickou léčbu a ta mne téměř úplně zbavila projevů lupénky, ale hlavně jsem se srovnala psychicky.Věřily byste tomu, že jsem byla tak přecitlivělá, že bych se svého času vůbec neodvážila sem napsat svoje rady a zkušenosti? Bála bych se totiž toho, že se mi někdo vysměje, nepochopí,odsoudí, nebo prostě jen nezareaguje.I kdybych se odvážila sem svůj příspěvek vložit, nikdy bych patrně nenašla odvahu podívat se na ohlasy z obavy, že najdu něco, co mne zraní..Takhle jsem na tom byla před lety já.Když mi tehdy hráblo tak, že mne to skoro zabilo, navštívila jsem psychiatra, protože mi moje kamarádka řekla, že bych to měla udělat, aby se mi do budoucna nerozjelo něco hošího.Psychiatr mi na základě cca 15 minutového vyšetření, které spočívalo v tom, že mi znuděně kladl otázky a já na ně vyděšeně a zmateně odpovídala, napsal dvoje léky na schizofrenii.V tom zmatku jsem je i vyzvedla jeden ten prášek polkla.Pak jsem si prostudovala příbalové letáčky a dočetla se,že užívání obou léků je na sebe vázané a ty jedny se velmi obtížně vysazují.Vzala jsem léky a jela za svým obvoďákem.Požadoval lék.zprávu z psychiatrie,tu mi ale psychiatr nenapsal.Můj obvodní lékař byl dost udivený a potvrdil moje silné podezření.Totiž že léky na schizofrenii rozhodně nepotřebuji.Napsal mi něco na spaní a většinu toho jsem nakonec rozdala jiným trpícím.Nechci tím vůbec naznačit, že všichni psychiatři jsou špatní a veškerá chemie škodlivá.Moje příhoda se udála proto, abych pochopila, že potřebuji něco jiného.Když jsem se vzpamatovala,řekla jsem si, že co se týče toho něčeho horšího nastartování se do budoucna, tak to se prostě nestane.Nic víc.
Pak jsem brnkla na netu o homeopatii a nevěděla jsem, co si o ní mám myslet.Líbila se mi filozofie této léčby a přečetla jsem si i názory oponentů.Jsem člověk, který má rád věci mezi nebem a zemí a tak jsem se rozhodla homeopatii vyzkoušet.Neočekávala jsem vůbec nic a dostala mnoho.:-)
Měla jsem ale velké štěstí při výběru své hom. léčitelky.Což je základ úspěchu.
Nepíšu to sem proto, abych propagovala homeopatii a odsuzovala alopatickou léčbu, ale proto, abych připomněla, že existuje více způsobů jak se uzdravit a že kdo hledá,to své si nakonec najde.Zmiňuji se zde o homeopatii jako o další,jiné možnosti a připomínám slova své léčitelky, že nemá smysl homeopatii komukoli nabízet, protože si k ní každý musí dojít sám.Pokud byste se mne ale chtěly na cokoli kolem mojí léčby zeptat, budu tu s vámi.
Zatím vám všem přeji krásný adventní čas.:-)