Vtíravé myšlenky ublížit vlastním dětem

Díky Markéto za odpověď. Mrknu se po té knížce. Na internetu jsem našla úryvek a v několika příkladech jsem se fakt poznala - trápí mě totiž navíc nustálé kontrolování, zda je vše vypnuto, zastaveno, zamčeno, zhasnuto,..... Léky po 2 letech vysazuji, na toto mi nějak extra nepomohly. Budu věřit, že i já se z toho dostanu.

Ahoj Markéto,
nemohla by...Ahoj Kett,kup si knihu Obsedantně kompulzivní porucha a jak se jí bránit od Prašla a kol. Je to super kniha s návodem,jak tomu čelit (např. dle knihy polož nůž,ten nejostřejší na podlahu pod postýlku svého mimi, dítěte..... pozor ráno nůž brzo ukliď,já zapomněla a pak rychle utíkala, když ho syn uchopil a opatrně mu ho vzala a uklidila...hlavně at se přeci nepíchne - komické, nůž si tam dáš a pak vlastně děláš vše proto, aby se nic nestalo - úplně tě to vyléčí). Nevím odkud jsi, ale na seznamu KBT specialistů je zastoupeno spoustu měst. Já jsem z Prahy - super výhoda. Chodila jsem k Matičkovi, ale ten je ted v německu. Mému dítěti pomohl homeopat, a vůbec nevím, co mu dal. Ale najednou je konec neptá se a netrápí. Musím z toho homeopata dostat, co mu dal. Sama to brát ale nebudu, protože jsem z toho úplně venku (prožívala jsem v těhotenství úplné peklo). Podle mě pomáha spolehlivě KBT, naučíš se to a pak nepotřebuješ ani žádného specialistu. Je super, že je internet, tak se člověk může dozvědět o co jde a dostat se z toho. Já to mám fakt od malička, celý život do mých 30 let byl vlastně zkažený díky OCD.Měla jsem těžší formu. Nikdy bych nevěřila, jak je to dobře léčitelné. Jak jsem ted v pořádku šťastná a užívám si svých dětí, vidím je spát a nic mě nenapadá, užívám si pohled na jejich bezbranost bez stupidních myšlenek...Když se s myšlenkami vypořádáš, nebudou už tě vůbec napadat.Přeji hodně sil a knihu a pevnou vůli! Jo ještě jsem chtěla dodat, nikdy jsem nebrala antidepresiva, jsou prý na prd...a já se léčila až v době těhotenstí a kojení a to se léky neberou...M.

Luci, je potřeba si...ahoj Leni
dokazes fakt podporit,diky moc.zkusim to tak jak radis,i kdyz mi to v tuto chvili prijde ze to nemam sanci zvladnout,ale je potreba s tym uz neco zacit delat,tak ze za pokus nic nedam.jinak jeste jednou dik a zase napis.ahojky.

...se omlouvám za překlepy, snad to přelouskáte, jsem už unavená, jdu hajííí ;-)

ahoj lenco
co jsem si ted...Luci, je potřeba si uvědomit, že léky jsou jen "berlička", která dokáže omezit úzkostné stavy a situaci tak nějak lépe zvládat...Důležitá je ovšem také změna "způsobu myšlení", což spočítá v tom, že musíš sama sebe dokázat přesvědčit, že jsou to "jen debilní myšlenky, nic víc" ;-). Jakmile se jich přestaneš děsit, máš vyhráno, věř mi 8-). A přestat bát se jich můžeš různě - např.je zesměšňovat (že jsou to jen ludry dotěrné, zaťukat si klidně na hlavu, že to je nesmysl, ptákovina, bla bla bla...), zlehčovat je (nejsou tak důležité, nemáš na ně čas, prostě se na ně zkus vyprdnout a dělat něco zajímavějšího, užitečnějšího, příjemnějšího, důůůležitějšího, neřešit je tolik)...prostě jakmile docílíš toho, že se jich přestaneš děsit, tak oni samy začnou postupně slábnout a dolízat míň a míň často. Začátek může být pro tebe zmatený, zkoušení, přemáhání, občas panika..., ale neboj, pokud chceš, tak na to určitě přijdeš. Pak to jde snadno a rychle a brzy se sama podivíš, že ses těma myšlenkama vůbec zabývala a tak pekelně se trápila ;-). Vždyť takové pitominy proletí hlavou komukoliv, ale když není člověk úzkostlivý jako my, tak to neřeší, zapomene na to...a nic se neděje. Nám se to však zvrhlo v poruchu, kdy to přeženeme samy až do stádia, kdy si nevěříme a máme pocit, že se z nás staly nezvladatelné zrůdičky. Neboj, tak to fakt není. Připomínám, že jsme dokonce méně nebezpeční než právě ti "normální, neúzkostliví" človíčci, protože my se dokážeme mnohem více vžít do druhých, jsme citliví, chápající, vnímavý, prožíváme to už předem....., jsme vlastně i nejlepší rodičové, starostliví..., no prostě to "ti normální" neumí tak dobře jako my ;-). Tak se tím přestaň trápit, bez svou povahu jako přednost mezilidských vztahů (vlastní vnitřní vztah je ovšem asi doživotně ubíjející, protože se trápíme nejen svými problémy, ale řešíme i všech ostatních :-( ), ...zkrátka není to až tak těžký, jak to vypadá, ale chce to rozhodně "zkoušet, zkoušet, zkoušet", přestat se těch pitomin bát a nechat je vyšumět, protože o tom život přeci není, aby člověk řešil "jen myšlenky", no nééé?!? :-)) :-D :-)) Lidi, krásný svátky a pište, jak se Vám daří ;-)
Vaše Lenča

Po přečtení příspěvku...ahoj lenco
co jsem si ted precetla tvuj clanek ta ti zavidim.obdivuji jak jsi se z toho dostala.ja jsem tehotna a i kdyz beru leky tak je to porad na nic.potrebuji se z toho dostat nez se mi narodi mimi tak prosim porad

dobry den,jsem chlap a trpim...hmmmm, opravdu pěkně napsané "mochalboubel", přesně tak se člověk nejdřív cítí, když ještě "neví"......,úplně mi běhal mráz po zádech, bylo to tehdy vážně strašný :-(, ... no ale nebojte se, není to napořád!!!, zvládnete to ;-)

Všechny vás moc zdravím,...Moc hezky napsaný.
To je ten pravý přístup.
Držím všem palce.

Podle lékaře trpím...dobry den,jsem chlap a trpim tim samym jiz 2 roky a jak rikate vy,ubiji to cloveka a bere veskerou energii..vse s vama citim,mam uplne to same u sve milujici dcery...po2 letech jsem to nevydrzel a sveril se par lidem v rodine,to me trochu pomohlo a navstivil jsem psychiatra,je to vse v zacatcich a beru nejake kapky ktere stejne nepomahaji-aspon zadnou zmenu k lepsimu zatim nepocituji..presne jak rikate,deprese,samoobvinovani,naladovost a roky zivota timto vsim v haji...strasny pocit,ktery bych nepral nikomu zazit,zvlast v tom pripade kdyz se jedna o pocity vuci nejvice milujici osobe a to svemu diteti...snad to casem za pomoci lekaru prejde...jak rikam,byl jsem na dvou sezenich u psychiatra a nevim co bude dal..co me vsak prekvapilo,je to,ze zjistuji z ruznych diskuzi,ze je takovych lidi spousty..do nedavna jsem si myslel,ze jsem jediny nenormalni clovek na svete,ktery si temito nepochopitelnymi myslenkami(i kdyz to doopravdy tak neni),nezaslouzi ani zit...hrozne,drsne,a pro cloveka,ktery nevi o cem mluvim,zrejme nepochopitelne..drzte se

kett, písni mi na mail, jestli věříš v nadpřirozeno a můžu ti pomoct se těchto myšlenek zbavit i bez léků a KBT :) Nechci se tu nějak vnucovat, ale přijde mi strašná škoda, že se tím tak trápíte, když se toho dá zbavit a někdy docela snadno..

Ahoj Markéto,
nemohla by jsi víc dopodrobna napsat jak provést KBT - co psat a jak s tím pracovat dál atd. Musela bych dojíždět asi 50 km za odborníky,protože v mém okolí se tomu nikdo nevěnuje. Chtěla bych to vyzkoušet sama, protože léky moc nepomohly - hnusné, násilnické, brutální myšlenky mám pořád. Díky.

ahoj market ja trpim take ocd...ahoj,no já jsem fakt v pohodě, nikdy by mě ani nenapadlo,jak KBT funguje. Já byla těhotná,když to vypuklo ve strašné formě,Mudr. to se mnou zkusil bez antidep. Dělal se mnou KBT, vše jsem musela psát. Jednou mě donutil napsat vše od A do Z. Jak to dopadne,když udělám to či ono dítěti a tak. No a já mu ty kecy nosila a pak jsme se tomu smáli, ale až časem, když už jsem byla vyléčená.Věřím,že nic kromě KBT opravdu nefunguje.Zkus expozice, dělám je i se synem,fungují i na něj.I když expozice např. no tak, co se asi stane uvidíme zítra, třeba umřeš, když ses dotkl toho prkénka a pak sis olízl prst. Uvidíme, nech to do zítřka. Syn brečí, pak kouká, pak přemýšlí a poté se zasměje, že ví, že se mu nic nestane.Bude mu brzy šest. Kéž by uměl psát,to moc pomáhá.Ale i tak ty obsese sepisujeme,já je píšu a on mi je diktuje,nic z toho, co jsme napsali, se už neopakovalo. Opravdu má rada je KBT.Zkus komoru kognitivně beh.terapeutů a najdi tam někoho,kdo to dlouho dělá a zajdi tam. Nějaký běžný psycholog nebo psychiatr je na nic. Potrzuji z mé zkušenosti, že je to strašně dědičné.Děsná nemoc....Ahoj a mnoho sil a trpělivosti. M.

Podle lékaře trpím...Nabízím výklad karet. Mnoho spokojených klientů, kteří se ke mně rádi vrací http://www.vykladkaretonline.estranky.cz/

Jak už jsem tu jednou psala, stačí odvést přivtělenou dušičku, kterou má tak 99% lidí trpících ocd, i já jsem ji měla, po odvedení jsem dva roky zcela v pořádku, stejně jako jedna má známá, která ocd trapěla mnoho let :) Zkuste to a už nikdy nebudete muset brát antidepresiva :) Držím palce!

ahoj market ja trpim take ocd a muj syn ted zacal vsechno pocitat.pocita kapsy,obsah vody.kdyz vidi cisla tak se porad pta kolik to je.no skoro porad jenom pocitame.mam z tohoo taky strach ted jdeme k psycholozce tak uvidim.a jak ty si se zbavila ocd.me drzi pouze leky,abych ji zvladla.dekuji za odpoved.

Trpěla jsem středně...napsala jsem omylem ATB, ale myslela jsem antidepresiva.

Marky,ani nevíš, jak se mě...Trpěla jsem středně těžkou formou OCD, díky tehdy mi pomohl internet a Mudr. Matička, který byl výborný...Zvládla jsem to bez ATB (byla jsem těhotná), což on ani zprvu, když mě viděl poprvé nepředpokládal. Ani nemusím psát, co mě napadalo, to znáte, co asi může napadat člověka s OCD s těh.břichem....Strašně jsem trpěla, strašně.
Měla jsem to od mala, už jako dítě jsem hledala jehly v posteli, aby mi nedoputovaly k srdci, všechny slova umím pozpátku...vše šlo... až na ty agresivní myšlenky, ty jsou nejhorší. Pomohl mi Matička s KBT a ta kniha od Praška. Najednou jsem byla zdravá, myšlenky napadnou občas a já je s úsměvem zpracuji pomocí KBT. Kdesi jsem četla: nejtěžší je překonat sám sebe...to jsem dokázala. Byla jsem pyšná a štastná, narodilo se mi druhé dítě a já myslela, že se s OCD už nikdy nesetkám. Říkala jsem si, že OCD byl trest a já byla potrestána ani nevím za co. Jenže ten nejhorší trest mě čekal a já to moc obrečela, když jsem zjistila, že můj 5ti letý syn se úplně třese úzkostí, když mě každý den zahlcuje dalšími a dalšími obsedantními myšlenkami. Zapisujeme to a zkouším na to KBT, cítím, jak se mu vždy pak uleví, když ho napadá, že plivne na učitelku, nebo řekne sprosté slovo...je toho moc.Tečou mi slzy a vím, že mám úplně zdravého chlapce fyzicky, ale psychicky ... prostě s OCD.Je to dědičné. Nevíte někdo o někom dobrém, Mudr. Matička je v německu. Zkoušela jsem náké psychology, vše na prt. Těch dobrých je málo. Nebo se mi jen nedaří ho najít. Dělám s ním to, co se mnou Matička, jen vím, že je KBT metoda mnohdy drsná a na takhle malé dítě...kdybyste viděli, jak trpí a brečí,že nekontrolovaně něco provede. Je to hrůza. Ale já věřím, že to zvládneme. Expozice jsou základem léčby a psát ty obsese, to je také dobrý. Jenže mé dítě psát ještě neumí. Prosím, kdybyste znali někoho dobrého, nebo kdo máte dítě s OCD, dejte mi prosím vědět. Děkuji. M.

Ahojky, musím ve všem plně...Marky,ani nevíš, jak se mě to dotklo, že i díky "mě". To je fakt síííla... Aspoň můžu na jednu stranu za ty hrůzy být vděčná, protože se na tom našlo i něco pozitivního ;-). A člověk tak nějak vnímá celý život "jinak" a víc toho dokáže pochopit.....
A je úplně skvělý slyšet častěji, že to opravdu jde, že to nemusí být vůbec na celý život, jak to zprvu vypadá!!! Jsi statečná, moc dobře vím, že se změna nepodaří jen lusknutím prstu, ale "když se chce, tak to jde...a kdo hledá, najde" ;-)

Ahojky, musím ve všem plně souhlasit s Lenčou...už pět let mám panickou poruchu se kterou jsem se léčila, před otěhotněním jsem vysadila léky, naštěstí to bylo v pohodě...první trimestr super, druhý byl už horší, tak jsem si občas zašla ke své psychiatričce na podpůrný pohovor a zase bylo na chvilku dobře, ale najednou mě doma něco napadlo a protože jsem té myšlence věnovala víc pozornosti než si zasloužila, tak jsem si zadělala na pěkných pár měsíců stresu, nervů a strachu...po přečtení všech možných diskuzí, článků a podobně jsem narazila na tuhle a musím říct, že jsem ji taky přelouskala od začátku do konce a s těmi vtíravými myšlenkami jsem se vypořádala sama vlastně díky Lenči, která mi ukázala cestu...jednou jsem byla u psycholožky, ale nedopadlo to nejlíp - možná vzhledem k mému pokročilému těhotenství a hormonálním změnám...každopádně vím jak vypadá ataka paniky a můžu to zavčas řešit a to stejné je i s těmi myšlenkami...kdyby se mi to nedařilo samotné, tak neváhám a hned vyhledám odbornou pomoc, než se trápit a soužit a tím si znepříjemňovat život...měla jsem hrozný strach ze šestinedělí, ale musím říct, že díky partnerovi a mým synům jsem to zvládla na jedničku a jak jsem si myslela, že nebudu už šťastná a spokojená, tak si užívám každičký den a jsem za to nesmírně ráda a moc si vážím toho, že jsem zatím v pořádku:-)tak zatím pa a mějte se moooc krásně.-)

Po přečtení příspěvku od Mirky chci jen pro jistotu k těm svým doplnit, že nikoho nechci navádět jen na samoléčbu. Mě se to sice podařilo bez prášků a lékařů, ale kdyby se mi to nepovedlo tak brzy, tak bych tam určitě šla. Nakonec tam stejně chodím, ale kvůli něčemu jinému (objevila se mi panická porucha a to už jsou léky potřeba určitě, protože se projevuje hlavně fyzicky - já tomu říkala infarktový stavy, prostě bezdůvodné záchvaty paniky nebo čehosi). Každopádně co se týče OCD, tak léky od psychiatra jsou "berle", ale kromě nich je důležitá (a hodně) změna způsobu myšlení (a s tou Vám pomůže nejlépe psycholog). Já byla opravdu na dně s těmi vtíravými myšlenkami, ale když jsem zjistila (a že mě to tehdy konečně po tak dlouhé době napadlo) na internetu, co to se mnou je, tak to bylo pro mě to zásadní. Přečetla jsem si spoustu odborných článků, shltala celou tuhle diskuzi (za kterou jsem ohromně vděčná)...a zkrátka už jsem si nepřipadala jako zrůda...a ponděvadž jsem hodně cílevědomá a snaživá, tak jsem díky tomu všemu během 1 měsíce ty myšlenky vyhnala z hlavy :-)). Jsem moc ráda, že jsem to stihla do porodu naší druhé dcerky. Měla jsem hrůzu z toho, že té naší lásce ublížím (přeci jen těhotenství, pak porod, šestinedělí.., to jsou vše hormonální změny, který taky děsně ovlivňují psychiku)... Dopadlo vše víc než výborně!!! Když jsem byla v OCD na dně, tak jsem si myslela, že už můj normální život zkončil a že už to nikdy nemůže být dobrý. Dnes jsem opět šťastná a přeju to i vám všem. Určitě to jde!!!!!!