ROZCHOD - JAK SE S NIM VYROVNAT??

Vítej, Martine. To je dobře, žes jí to dal najevo. Jen dej pozor na to, že to můžeš udělat jen jednou. Teď to ví a co s tím udělá, to už je na ní.

Jo, je to tady smutný čtení, ale aspoň vidíš, že v tom nejsi sám.

Ahoj Diano, díky, že si mi poradila tuhle diskusi, je to hrozně zajímavé a pomáhá to. Máme všichni skoro stejné problémy, jen se trošku mění zápletka toho rozchodu. Já ted jen budu čekat, co se bude dít už jsem se snažil hodně a dal jsem ji patřičně na jevo, že má u mě dveře otevřené do kořán. Tak hodně štěstí všem.

Děkuju, moc děkuju. Není mi vůbec dobře a tohle se strašně hezky čte. Připadám si teď hrozně prázdná, nebo spíš jako před čistým bílým papírem, nevím, co mě čeká. Přece jen jsem s ním strávila skoro třetinu života. Uvidíme, co budoucnost přinese.

Teda di, vůbec ti to nezávidim:-( Nebo spíš nepřeju, tolik jsem ti přála aby to bylo jinak, podle toho, co jsi psala tak to tak i vypadalo:-( Ach jo, je to ukrutný boj... U mě se prostě zas až tak moc nestalo, prostě nám to neklapalo, v podvědomí jsem prostě věděla, co je to za hajzla, ale ted jsem našla sílu ho poslat do háje, už to dál nešlo..Jen mě psychicky týral...sice mám prostě slabý chvilky, ale první nenapíšu a už o něm nechci slyšet....

Dio, jsi určitě silná osobnost, hrozně Ti držím palce, myslím, že sis vybrala tu nejlepší cestu k novému začátku ať už to bude s kýmkoli, člověk se předvším musí mít rád sám sebe a nesmí si nechat ubližovat, když už se za něj nikdo jiný nepostaví, musí to udělat sám, i když je to nepředstavitelně těžké.Přeju Ti moc, ať to rychle překonáš a držím palce!!!

Jo, jo, Gábi, to je život.

drsny......:-(

Podnět k tomu mi dal ten upřímný rozhovor. Potřebovala jsem to slyšet. A chcete další paradox, který z toho vyplynul? Dost podstatně to vyčistilo vzduch! Asi je taky rád, že je pro tuto chvíli jasno.

Di nejsi divná. Máš moji plnou podporu.Je potřeba jít dál a raději se neotáčet. Život je velmi krátký na to abychom se užírali kvůli někomu, kdo o to ani za to nestojí.Držím Ti palečky!! Di, nedala jsem ti k tomu tak trochu podnět? U mě to ale fakt tak bylo. Několikaleté trápení a najednou mám ve všem jasno a trápení je fuč.Láska lásku zabíjí.

To víš, že příjemný to nebylo, ale víš co? Nějakým zvláštním způsobem se mi ulevilo! Že už nemusím zkoumat každý pohled, každý gesto, jestli to něco znamená, furt dokola. Teď vím, že to neznamená vůbec nic. Je mi z tý situace celkově zle, ale tu úlevu tam cítím. Jsem divná?

Di, to asi učí chlapy v nějaké jejich tajné škole, ty řeči typu "jestli spolu máme být, tak budeme..." Já už jsem na to alergická a věřím, že Tě to muselo velmi zamrzet, takový jeho vyhýbavý proslov... Drž se a nenech se utýrat, přesně jaks psala!

To uvědomění si toho, že prostě nechybíme někomu, kdo nám chybí strašně moc, je kruté, bolestivé a těžko stravitelné, ale život není v tomhle vůbec fér a my to musíme přežít... myslím si, že je to v málokterém vztahu, že by láska obou partnerů byla stejné síly no a pak z toho vznikají různé šílené věci a stesky a bolesti... ach jo!

Marcelo, nedělám tlustou čáru, to ani nejde, když ho tak moc miluju. Odpověděl mi, že za svými důvody k rozchodu si stojí, že se u něj nic nezměnilo a že jestli jsem nabyla dojmu, že ano, tak to se omlouvá, ale dojem to byl mylný. A potom řeči typu, že jestli spolu máme být, tak budeme a blablabla. Co k němu cítím si uvědomuje, doslova řekl, že si toho váží, dokonce mi i řekl, že ví, že by to bylo jiný a že jsem se změnila, ale že kvůli tomu se vracet nebude, protože by to vzešlo ode mě a ne od něho.

Myslíš, že je to pro mě snadný? Ale přece se nenechám utejrat, už vážně nemůžu. Moc to bolí, ale zároveň mě to posouvá, vědomí, že se takhle dokáže chovat, že je opravdu možný, že on mi chybí tak strašně a já jemu ani po 1/4 roce ani trošku...to všechno mi dává takový to potřebný naštvání jít dál. Nechám to plynout a ničemu se neuzavírám, ale takhle už to opravdu dál nejde.

Marcelo, nezlob se, ale tím, že za ním jezdíš, spíš bráníš tomu, abyste se někam pohnuli... potřebujete získat oba nadhled nad vaším vztahem a ten se musí získávat o samotě, bez toho druhého, aspoň to si myslím já a zatím se dá říct, že v mém vztahu to pomohlo... ale tam zas byly jiné příčiny, podmínky atd., prostě se nedá nikdy na sebe "napasovat" situace... a tudíž ani najít univerzální postup...

I já všechny zdravím.
Diano, vážně ses rozhodla udělat za tím vším tlustou čáru? Pořád jsem věřila, že když máš toho "svého" u sebe, bavíte se a vidíte se, že se to urovná a že si uvědomí, jak moc ho máš ráda. Opravdově, ne povrchně. Jak se k tobě teď chová? Co ti odpověděl, když píšeš, že ses ho na rovinu zeptala? ?íkáš, že za čtvrt roku jste se nikam nehnuli? To my taky ne a pořád doufám....Sto km sem, sto tam, je mi to jedno. Pořád za ním jezdím, abych ho alespo? na chvilku viděla. Já fakt nevím, co je horší, jestli s ním pracovat v jedný firmě, vidět ho denně a trápit se, nebo ho vidět jednou týdně na hodinu a trápit se taky....

MM, to jsem ráda, že aspoň někdo má radost. Není mi vůbec dobře, ale nemůžu si tohle dál dělat.

Di, mám z Tebe radost, vidím Tvůj nový postoj jako dobrý začátek té poslední fáze, myslím, že ses rozhodla správně... Škoda jen, že se stále vídáte, myslím, že Tvému zlepšování psychickému by hodně pomohlo, kdybys ho vůbec neměla na očích... Mě dost pomáhalo, když mě opustil, že jsem ho neviděla, nemluvila s ním, prostě jsem se učila žít s tím, že neexistuje a pomaličku to šlo... No a komunikace se začala obnovovat, až když vyvinul snahu on a shledání bylo mnohem lehčí, než jsem myslela, protože jsem ho vlastně už vůbec nečekala...
Jinak teď se to vyvíjí celkem slibně, nastavujeme jemně nová pravidla a uvidíme, jak to půjde...
Bohužel určitá míra nedůvěry stále přetrvává, ale učím se ovládat... Nicméně myslím, že pokud by nastala opět stejná situace (nevěra), tak už bych se nesnažila to dávat znova dohromady... nevěřím, že dvakrát ztracená důvěra takovým způsobem by se dala kdy obnovit...

Dobré ráno všem,

Liško, doufám, že máš pravdu, už aby nastala ta poslední fáze.

Adre - pochopila jsem, že jsi to ty, ale nepochopila jsem, co se tedy vlastně stalo, byla jsi tak šťastná...ale jestli to tu nechceš řešit, tak se nedá nic dělat.

Já jsem včera s veškerými očekáváními skončila, za čtvrt roku jsme se nikam nehnuli, na rovinu jsem se zeptala, takže zatvrzuju svoje srdce, abych to vůbec vydržela a přestávám cokoliv řešit. Co se má stát, to se stane, ale nemíním trčet na místě, čekat, doufat, viset na každém slově, gestu, bolí to, ale znám svou cenu a doufám, že až mu jednou dojde, jakou udělal chybu, že už nebudu dávno někde jinde.

Všem, kterým to vyšlo, v dobrém závidím a moc jim to přeju a nám ostatním hodně energie, abychom dokázali ráno vstát a přežít další den.

Teda pardon, mám zrovna trochu upito a jak jsem si to po sobě přečetla, tak to asi nedává zrovna moc smysl, ale už mě nebaví vypisovat všechny moje pocity, pač jich je tolik a jsou tak variabilní, že bych stejnak musela psát všechno pořád dokola:-( Ale tak aspon se budete dopoledne dobře bavit:-D Ale jedno vim jistě, na víkend se těšim pač se budu bavit, ale na druhou stranu vim, že potom přijde ona známná deprese, z toho, že se probudíte sami v posteli.....Ach jo...pořád dokala a zamotávám se v tom...Krásný ráno a dopoledne a odpoledne vám přeji všem:-))

Liško zdravím:-) popsalal jsi to velice přesně....sama jsem svědkem toho jaké to je, 1., 2., a na třetí fázi snad ještě budu muset čekat, ale zjistila jsem, že mám nejspíš sebedestruktivní sklony, proto jsem vše oddalovala co nejdál to šlo...a spálila jsem se jak jen to šlo:-( jenže ted zjištuju, že nevim co dál, pro co žít, ne nebyl to on, pro kterýho bych žila dejchala, ale tak se ve mně vynořily ty deprese týkající se všeho...pořád se v tom topim a to doslova, začla jsem plavat, cvičit, chodit do hospy, ale tak spíš abych netrčela doma, ale svůj smysl v tom nevidim...Jakože ráno se probudit a být v pohodě...proč? Někdo vidí smysl v dítěti, někdo ve vzdělání, někdo v tom se mít "dobře", ale já v ničem a ve většině případů to vše tak nějak mám...Takže jsem zjistila že hledám sama sebe a pak až můžu začít hledat někoho k sobě...i když nesnášim samotu....Jinak jsem ta s tim nickem začínajícím první písmenko abecedy:-), takže nová přezdívka bude třebas Adre, kdo ví tak pochopí:-) Vid Diano:-) Jo a nejhorší je nemít žádný nový objev nebo tak něco, co by vás těšilo, ted to bylo myšleno na chlapíky, prostě at se dívám jak se dívám, žádnýho ne a ne vidět, doufám, že jsem slepá:-D

Zdravím,,,všechny!!!
Opět se hlásím po dlouhé době a koukám, že jsou tu stále nové příběhy o zlomených srdcích. Je to smutné, ale na druhou stranu je dobré, že existují tyto stránky, protože třeba mně osobně velice pomohly.
A jak se máte všichni? Jančo, Radare, artepko, Balčo atd atd? Koukám, že nás zde zastoupili noví přispivatelé.

Já se mám tak všelijak. Jsem sice stále sama, ale už ne se zlomeným srdíčkem. Když zde čtu ty příspěvky, úplně si na sebe vzpomenu, jak jsem ještě nedávno takhle taky truchlila. Vyřešil to čas. Ten hodně léčí. TAky mi to vyřešilo to, že můj miláček odešel z prahy a já ho tudíž každý den neviděla... platí: Sejde z očí sejde z mysli. Nemohli jsme spolu být ani kamarádi. A teď? Teď si myslím,že jsme kamarádi dobří. Otevřel si svůj podnik u sebe ve městě, pozval mě na otvíračku a perfektně sme pokecali. Začal chodit s jednou holkou, co byla kamarádka mé kamarádky a už s ní asi taky není. v duchu jsem si říkala,ještě štěstí, že dal odemně ruce pryč, protože je to parchant, co se týče vztahů.
Pak jsem potakala dalšího kluka, opět se zamilovala, ale měl přítelkyni. A já ted stála před rozhodnutím co dál. Psal mi, volal, scházeli jsme se, ale já věděla, že je tam ještě Ona, která brání v tom, abych byla zase šťastná. A tak jsem poprvé v životě udělala rázný, a doufám, že správný krok. Napsala jsem mu, že se přestaneme vídat, že ho nemůžu vidět, protože ho mám ráda, ale vím, že on má rád jí a tak jim nechci stát v cestě. On si myslel, že to potáhne s náma oběma, což já jsem zamítla, protože krávu už nikomu dělat nebudu. TAk ač jsem milovala, tak jsem se ho dobrovolně vzdala,,, bohužel asi i jako kamaráda, alespoň prozatím. Jsem na sebe pyšná, že jsem to dokázal:-)
Pak přišel další objev v podobě kamaráda mého bývalého přítele, kvůli kterému jsem navštívila již před rokem toto téma. Ale zatím je to ve fázi sms a psaní si po internetu. Ale asi z toho nic nebude, jelikož on se k ničemu moc nemá a já už se vnucovat po tom všem nikomu nechci. Ani nemám strach z toho , že je to kamarád mého bývalého, jelikož se na bývalého koukám už úplně jinak a je mi volnej. Ale spíš jde o to, že už mi nestojí za to , jít do něčeho a zkoušet něco.. co nevím, zda bude mít nějakou budoucnost.
Pro všechny zlomené srdíčka, co jsem píšou,, vězte, že čas je dobrý doktor a věřte, že nic netrvá věčně, teda co se týče rozchodu. První fáze, to opuštění je ošklivý a na to je každá rada těžká,, protože člověk se utápí ve svých vlastních pocitech a i když si přečte jakousi radu "jak na to" stejně jedná podle svého. Časem si člověk začne uvědomovat, že ti lidé, co radili, měli vlastně pravdu a začnete uvažovat trochu reálněji, a ve třetí fázi, což je ta jakoby nejlepší, možná potkáte někoho nového či na starou známost začnete pomalu ale jistě zapomínat a zjištovat, že všechny ty nadávky, slzy a vyčítání bylo zbytečné.... ale asi se nevyhnete první a druhé fázi, která bohužel k rochodu patří a každý si ji chtě nechtě někdy prožijeme. Hodně záleží na tom jaké jste povahy a jak tohle zvládnete vnímat. Mně to trvalo skoro rok.. a bylo to také dáno tím, že jsem dotyčného viděla každý den a vlastně nešlo zapomenout... ale i to jsem zvládla a věřím, že vy to zvládnete taky..:-) držím všem moc palečky ať vám to dobře dopadne !!!! Liška