ROZCHOD - JAK SE S NIM VYROVNAT??

Nejde to, máš pravdu. Jsou...Ondro nezlob se na mě, ale teď se ti to všechno vrací, je to fakt hnusný spát s člověkem, kterýho vlastně nemiluješ.. Je dobře, že si to ta dívka uvědomila a kopla tě do zadku.. Dofuám, že když sem ted volná, že nepoznám chlapa, jako seš ty. Teď vidíš, jaké to je...

to Ondra: jak dobře to znám. Já zas měla drsnej ten minulý víkend. Celou neděli jsem probrečela a myslela, že už to nepůjde dál. Pak se to mírně zlepšilo. Ale stále jak na kolotoči. Co tak děláváš v té depce? Co víš, třeba ani s tím novým nebude šťastná. Když jí dokážeš teď přát štěstí i v té bolesti, to obdivuji. To je strašně těžké. Jak se říká, někdy člověk naplno pocítí o co přišel, až to ztratí :(

Nejde to, viď, myslet na...Nejde to, máš pravdu. Jsou dny, kdy jsem fakt docela v pohodě, ale tenhle víkend byl zase drsnej. Takovou depku jsem měl naposledy tak před měsícem. Chtěl jsem si vzát xanax, ale nenašel jsem ho, tak jsem si to pěkně všechno protrpěl. Celý víkend jsem jen vzpomínal a vzpomínal. Nikdo se ke mně nikdy nechoval tak hezky jako ona. Já si nic jiného nezasloužil, ale o to je to horší, protože k tomu všemu se přidaly i výčitky svědomí. Nebyla se mnou šťastná a teď je šťastná u jiného. Přeji jí to, ale zároveň to hrozně bolí. Jen nechápu, proč jsem do ní zamilovaj. Když jsme byli spolu, tak jsem zamilovanej fakt nebyl.

Já se taky snažím myslet...Nejde to, viď, myslet na něco(někoho) jinýho. I když se sportuje, sedí s kamarádem, ten bývalý je tam stále s námi. Pokud jsi tak zamilovaný do bývalé, tak se ta katastrofa možná dala čekat. Ono 2 a půl měsíce není dlouho a ty city a bolest jen tak nezmizí a nedají se ošálit někým novým, abychom snáz zapomněli. Ale bylo by to bezva, kdyby to tak fungovalo. Nepropadej ale beznaději, ten čas, co nám všichni radí, ten by to měl spravit. A pak budeme moct zase randit. A být snad šťastní.

Já se taky snažím myslet na něco jinýho. Ale stejně na ni myslím každý den. V pátek jsem na disce sbalil holku a dnes měl s ní rande. Byla to katastrofa. Hezká mladá holka, která má vážný zájem, ale já vůl hned začal myslet na bejvalku a byl zralý na prášky, fakt. Nevím, co se to se mnou děje. Kdy na ni, do prčic, zapomenu a budu schopen randit s jinou?

Bořku, díky, asi máš pravdu. Proč mi ale sakra tak schází? Vždyť já si celou dobu říkal, že se s ní časem stejně rozejdu, že s ní být v budoucnu nechci. Vlastně jsem ji měl hlavně k vůli sexu. Ona mi pořád říkala jak mě zbožňuje, obdivuje a tak. A nakonec se z ničeho nic se mnou rozešla, protože si našla jinýho a mě to najednou hrozně vzalo a doteď se s tím nesmířil. Přitom bych měl být vlastně rád. Ale já se do ní asi zamiloval, paradoxně po tom, co jsem ji ztratil.

A ještě pro AE. Jak začít...Myslím, že nikdo nechce být sám a chtěl by znovu věřit, jen je to moc moc těžký.
S tím "nechtěl dát", to snad ne, po tom mi zrovna dobře není :(

Vyrovnat se s ní neznamená...Já mám asi oba přístupy, pasivní se střídá s tím odhodláním a tak pořád dokola. Stará známá zde již víckrát zmińovaná sinusoida. Myslím, že nikdo se nechce úmyslně zraňovat a užívat si ty beznaděje a deprese. Jenže mnohdy je to silnější než my samy(i). Někdy přátelé pomohou, někdy to zdaleka nestačí. Je to boj.

Jsou to děvky netrapil bych se tím až tak...Stejně jí už šuká jinej...

A ještě pro AE. Jak začít věřit opačnému pohlaví se neptej. To musí přijít samo. A přijde, Tomu musíš věřit zase Ty. Protože pokud ne, zůstaneš sama, a to by znamelo připravit se o možnost najít si fajn mužskýho, který Ti dá to, co ten, který odešel nemohl, nebo nechtěl dát....

jsem po rozchodu týden.. co...Tak když si budeš klást podobné otázky, tak se z toho zblázníš. Jak to mohl být ten pravý, když už spolu nejste? Definice toho pravého je, že Tě miluje a Ty jeho a hodíte se k sobě. Takový by Tě neopustil. Takový na Tebe někde čeká:-)

jsem po rozchodu týden.. co když to byl ten pravý ?

Přesně tak, jak se vyrovnat...Vyrovnat se s ní neznamená ji necítit. To nejde. Ale přijmout ji. Akceptovat že tu je, a také to, že za nějaký čas už nebude. To se strašně lehko píše, já vím, ale já s tím opravdu mám zkušenost. I když si vyjdeš s přáteli, ale moc Ti to nepomáhá, tak toho nenechávej. I když jsi myšlenkami jinde, to se časem změní. A nejrychleji se to změní, když budeš , tak říkajíc, pod ochranou těch, kteří jsou Ti blízcí, a s nimiž se cítíš dobře. Nemluvím o známých, ale o opravdových přátelích. JEJICH společnost vyhledávej ( aniž by jsi je samozřejmě obtěžovala). Ale opravdový přítel pozná, že potřebuješ pomoc, a sám Ti ji nabídne.
Věř mi, opravdu to přejde. Ale jak napsal Acharys, a konec konců mnoho přispěvatelů před ním, chce to čas. A taky vůli se tomu nepoddávat, nerochnit se v bolesti a vzpomínkách, snažit se soustředit na jiné věci, i když je to obtížné udržet nějakou neutrální myšlenku a nesklouznout k té bolesti zpět. Ale Ty sama, respektive Vy všichni, koho se to zrovna týká, se musíte rozhodnout nepoddat se tomu. A aktivně s tím bojovat. Já vím, zní to všechno jako takové teoretické bláboly, ale jak už jsem psal, zažil jsem to a vyzkoušel jsem oba dva přístupy. Ten pasivní, v sebelítosti se utápějící a plný bolestných vzpomínek, a také ten opačný, plný rozhodné vůle a odhodlání nepoddat se tomu a bojovat s tím. Ano, pro kamarády to byl docela záhul :-D, protože nezažili možná za celý život to, za tohle období, ale pomohli.
A hádej….. Který z těch dvou přístupů mi pomohl víc?

To je všechno moc hezké....Přesně tak, jak se vyrovnat s tou bolestí. To je na tom tak těžký. Chodit někam s kamarády zase tolik nepomáhá, myšlenkama jsme úplně někde jinde. A znovu věřit, jak :(

Pro Ladu. Tohle neřeš....Díky. Snad je to opravdu o něco lehčí když jsem si to přečetla. Děkuju.

Čas ,čas,čas jen ten to vyléčí nechte to přebolet .A nebudte sami chodte ven do společnosti

Pro Ladu. Tohle neřeš. Hodně lidí, obzvláště těch, kteří vztah vnímají více senzitivněji, to tak často cítí. Ale trvám na tom, že to přejde. Netlač na tu ani onu stranu. Nech tomu volný průběh. Nic z toho, co tu lidé píšou, Tvoji bolest neumenší. Ale mělo by Ti alespoň něco z toho pomoci se s ní vyrovnat. Intenzita takových pocitů bude postupně slábnout, až úplně zmizí. A pak se sama přistihneš, že se zase rozhlížíš, a jsi schopná a ochotná jít znovu do rizika a důvěru dát…Mnoho lidí, a podle toho jak píšeš, tak především lidí jako Ty, prostě potřebuje cit, lásku, oporu… Nejen přijímat, ale i dávat. Bez lásky se dá žít, to ano. Ale nestojí to za nic. Alespoň pro ty, kteří vztah vnímají spíše senzitivitou než prostou tělesností, nebo něčím mezi tím. Neřeš to, snaž se rozptýlit, prací, s přáteli, dělej cokoli, co Ti udělá radost a pomůže odvést myšlenky jinam. A ono se to časem zlepší;-)
Pro Ondru. Bude to znít asi necitelně, ale buď rád, že to tak dopadlo. Mě se stalo, že jsem v podobném vztahu vězel dost dlouho. Strašně dlouho. Také jsem ji miloval, a také jsem věděl, že to není to, co potřebuji, dokonce ani to, co potřebuje ona. A po nějaké době jsem v tom vězel. V pasti, z níž se moc těžko odchází. Nakonec jsme to zvládli, ale část života jsme oba ztratili. Máme spolu dítě, zůstali jsme přátelé a nemáme spolu problém. Ale tu část života, kterou jsme si navzájem promarnili, už nám nikdo nevrátí. Jediné opravdové pozitivum toho vztahu je můj syn.
Takže i když ta poslední věta zní veseleji, buď rád, že jsi v tom vztahu neuvíznul. Kdo ví, jak by to dopadlo. Je možné, že po ní toužíš i proto, že už ji nemůžeš mít. To se občas stává. Ale ve své podstatě to dopadlo nejlíp jak mohlo. Pro Tebe i pro ni.

Já jsem po rozchodu 2,5 měsíce a pořád mě to bolí. Přitom jsem s bejvalkou byl pouze 5 měsíců. Nejhorší je, že jsem se ji věnoval minimálně. Vlastně jsme spolu jen spali a jinak jsem na ni neměl čas. Byla ale do mě zabouchlá a snažila se se mnou nějak hnout. Já však nic a dělal si to podle svýho. Byl jsem si jí hrozně jistej a vlastně jsem ji ani do budoucna nechtěl. Ale rád jsem ji měl a postupem času čím dál víc, zatímco ji to pomalu pouštělo. Nakonec si našla jinýho a mě pustila k vodě. Nemám jí to vůbec za zlé, zasloužil jsem si to. A i když jsem už tenkrát věděl, že není to co jsem hledal a vím to i teď, tak ji pořád nemohu pustit z hlavy. Strašně mě štve, že jsem se jí víc nevěnoval. Ale už je to pryč, zpět se to nevrátí, jen to nějak překonat.

Prostor po mém boku teď...To je všechno moc hezké. Jenže jak se vyrovnat s tou bolestí. I když tohle všechno vím a pořád si to říkám bolest tím nezmizí.Kdyby to aspoň řekli na rovinu a nepodváděli. Nestalo se mi to poprvé a už mužským nevěřím. A nevím jestli to někdy ještě dokážu.

BOŘKU,tak ty si mně fakt...Prostor po mém boku teď zeje prázdnotou, a ještě nějakej ten čas to tak zůstane. Jinak děkuju, ale to co jsem napsal jsou jenom obecné pravdy, ke kterým se každý časem propracuje. Ony vztahy jsou hodně komplikovaná a složitá záležitost. Je dost lidí, kterým to tak nějak jde samo, prostě instinktivně v tom umějí chodit.. A pak je taky spousta z nás:-D, kteří padají na hubu a musí se to učit, sbírat zkušenosti, a někdy i dost tvrdě. A navíc je to ještě komplikovaný v tom, že poučit se automaticky neznamená umět tu novou zkušenost aplikovat v životě a v dalších vztazích. A bohužel jsou i tací, kteří se to nenaučí nikdy. A další věc, která to celé komplikuje, a taky se tu o tom mluvilo, jsou motivy rozchodu. To, že někdo opustí druhého, ještě vůbec nemusí znamenat nějakou zradu (pokud je ten rozchod fér, a nejde o podrazy, zahýbání a lži-tam není co řešit) Prostě ten druhý zjistí, že soužití s Vámi není to pravé, a odejde. To není zrada. Je to mnohem čistší a rovnější přístup, než zůstávat, přesto že už nemiluje. Ale co je úplně nejhorší, tak že se klidně můžou rozejít dva lidé, kteří se pořád milují, jen si prostě jeden z nich uvědomí, že to, co v tom vztahu postrádá, prostě a jednoduše postrádat nedokáže. Je jedno, jestli to souvisí s povahou, sexem, s city nebo s materiálním zázemím. Nároky každého jsou jiný, a každý vztah je o kompromisu. Ve chvíli, kdy je míra kompromisu (nebo kompromisů) pro jednoho už nepřijatelná, většinou to skončí. A s tím nic neuděláme. Je pravda, že jsme jací jsme, a jen málokdo se dokáže opravdu změnit (přizpůsobení se není změna). Láska je (aj, to bude asi znít dost pateticky), když toho druhého bereme a máme rádi i s jeho chybami. Nikdo, opakuji NIKDO není bez chyb. Nebo přinejmenším bez toho, co jiní lidé jako chyby nebo nedostatky vnímají. A tolerance je u každého vztahu dost důležitá (tak třeba já potřebuji hodně tolerantní partnerku:-D). Tak abych to uzavřel, protože na filozofování tady asi nikdo zvědavej není; Rozchod bolí bez ohledu na to, jaké byly důvody k němu, a dokonce bez ohledu na to, jakou formou proběhl. Ale je to zkušenost, i když pro mnohé bolestná. A jakákoli zkušenost, která nám dá nějakou formu poučení, je přeci přínosná. Jinými slovy, co nás nezabije, to nás posílí ;-)