ROZCHOD - JAK SE S NIM VYROVNAT??

No právě proto jí to píšu, že by se měla místo (7 letém!!!)truchlení po nebožtíkovi rozhlídnout okolo sebe, protože o někom novým, aspoň kamarádovi, se ve svých příspěvcích vůbec nezmiňuje...
A co píše Borůvka je sice pravda, ale ne vždycky...Existují i padesátiletí, kteří se rádi podívají na mladou, ale v rozhovorech si víc rozumí se svou oduševnělou vrstevnicí. Ne všichni padesátníci si na mladou troufají, vzhledově, sexuálně, a takový by byli právě pro Myšku

Já si myslím,že Myška ani...To je pravda, není jednoduché začít znovu, a taky člověk musí mít štěstí. Já osobně nepotkávám žádné muže, kteří by mi stáli za ztrátu soukromí.
Ostatně - člověk nemusí být šťastný jen díky tomu, že má doma protějšek, pocit spokojenosti může přijít z docela jiné strany.

Já si myslím,že Myška ani nikoho nehledala,pořád myslela na svého manžela.Příležitostí měla jistě dost,ale když se s tím nevyrovnala do dneška,tak jednoduše o jiného ani nestála.Ono po tolika letech to není jednoduché začít znovu.

...a Myško, tos za těch...Myslíš to dobře, ale chlapi okolo padesátky by nejradši ženský tak třicetiletý, max. čtyřicetiletý.
A my padesátileté jsme málokdy na zajíčky, kteří se nám všude nabízejí.
Tím pádem jsme potom single.

...a Myško, tos za těch sedm let nepotkala žádnýho chlapa, kterej by tě vytáhl tady z té tvojí frustrované situace? Třeba jen procházky, posezení u čaje, abys zjistila, že jsou i jiní chlapi, než jenom ten tvůj, a měla se aspoň na koho těšit? Pokud se o sebe staráš, chodíš ke kadeřníkovi a do kina a na kafe s kámoškama, tak asi úplně ztracenej případ nebudeš... a chtělo by se jen porozhlédnout kolem dokola, jestli někde v práci, cestou do práce nebo jinde nepotkáváš někoho stejně opuštěnýho.Teď to asi neřeknu úplně dobře, ale třeba i ženatýho, ale ten by samozřejmě nebyl na perspektivní vztah, jen na znovunalezení sebevědomí,na pocit, že jsi žádoucí i pro jinýho než jenom toho bývalého, a potom, až by ses vyhraba z deprese, tak bys už byla schopná seznámit se s nějakým pořádným na život.Co?

Ženo a shakiro i anonymko,...a ještě malou radu - nepřihlašuj se nickem, nikdo nemusí vědět, kdo jsi.
Lidé jsou všelijací.

Myško, neber to ve zlém,...Ženo, napsalas to moc krásně!
I já cítím Myšku jako chytrou ženskou s malým sebevědomím, ale když se člověk rozhlédne po této diskuzi, tak jsou na tom podobně všechny holky. Samozřejmě, když nás opustí ten, komu jsme věřily, klesá nám sebevědomí na nulu.
Samara, Glorie, Smutná i Anonymka mají ale výhodu v tom, že jsou mladé.
Myslím, že těch sedm (citově) hladových let, které má Myška za sebou, souvisí s nespokojeností v práci - kdyby tam totiž byla spokojená, určitě by nesla lépe i rodinné problémy.
Nevím, jaký je pracovní obor Myšky, ale věkem pravděpodobně patří stejně jako já k těm, které musejí být rády, že vůbec můžou pracovat. Takže změna zaměstnání asi nepadá v úvahu. I tak to ale aspoň znamená pravidelný příjem, což určitá jistota je.
Myško, mně hodně pomohlo investovat peníze do sebe, zklidnila jsem se tím, rozptýlila se a navrátil se mi aspoň kousek ztraceného sebevědomí.
Když se to tak vezme, jsem teď docela kus sobce, ale vyhovuje mi to.
A ještě k tomu, jak se chovají tvoje děti.
Mám něco podobného za sebou a časem jsem přišla na to, že děti tíhnou tam, kde je pohoda a veselost. Než ty tvoje pochopí, co se ti vlastně stalo, uteče ještě nějaká voda, teď jsou ještě příliš mladí a hloupí.
Ty na to ale nečekej a začni zkoumat sama sebe, čím si udělat radost.
Jistě na něco přijdeš.

Myško, neber to ve zlém, ale měla bys něco s tím udělat, aspoň se pokusit. Nebo se utrápíš a i když by ti to možná přišlo jako řešení, tak není. Nevíš kdy tě budou potřebovat děti, jejich případné děti, kdokoliv. Nevíš jestli bys nechtěla začít znova ve chvíli kdy už budeš natolik zdecimovaná, že nebude cesty zpět...
Vyjadřuješ se dobře, má to i ve tvém smutku hlavu a patu, je vidět že jsi chytrá. Tu myšku ti moc nevěřím, i kdyř si tak možná připadáš. Spíš si myslím, že sws tak cítila a manžel tě v tom utvrzoval i když jsi dospěla o velký kus dál. Pro chlapy je to pohodlnější mát doma myšku než tygřici, i když právě tygřice je dokáže od myšky někdy odlákat. Podle mě máš minimální sebevědomí (zbytečně), podporované celé roky mužem, pro kterého to bylo výhodné a které se ti ještě snížilo po jeho odchodu. Ale z tvých řádků vykukuje inteligentní žena, která se drží nad vodou tam, kde by jiní už dávno lokali andělíčky. Mě osobně by přiklonění se dětí k "sokyni" srazilo na kolena a každodenní snášení práce, kterou popisuješ ubilo. Jen si málo, po lekci kterou ti udělil nejbližší člověk, věříš. Člověk se nediví, to dokáže srazit nadlouho, ale kdybys taková skutečně byla, tak sem teď nepíšeš a už vůbec ne tak inteligentně!

Ženo a shakiro i anonymko, děkuji, že na mě reagujete. Já se stále těch 7 let motám v kruhu, už mě to samotnou nebaví. proto už nic neříkám ani dětem, ani kamarádkám, co by mi mohly asi tak poradit? I můj poslední psycholog mi přiznal, že neví, co se mnou. Já jsem velký introvert, depkař, pamatuji si, že jsem měla deprese, pocity nedostatečnosti a potíže se s někým skamarádit už v předškolním věku, vlastně, co si vůbec vzpomínám. Můj manžel byl můj první a jediný muž v životě, známe se od 19ti let. Do té doby jsem panikařila, že nikoho nepotkám, nejsem moc hezká ani oblíbená, můj nick mluví za vše, taková jsem, nenápadná myška, i můj manžel mi tak říkal. Dlouho jsem vůbec nemohla uvěřit, že by mě vůbec mohl mít rád, ale když jsem uvěřila, nikdy by mě nenapadlo, že mě najednou mít rád přestane. Jak jsem hloupá!
V práci si nemůžu vyskakovat, vím že tam jsem velice nejistá v kramflecích, musím být ráda, že si vůbec nějak vydělám na svůj chléb vezdejší, ale k smrti to tam nenávidím. Vím, že dělám chyby, nejsem dost chytrá, ne, že bych byla nevzdělaná, ale chybí mi pracovní inteligence. Kolikrát zaslechnu, jak se někdo baví o něčem, obyčejné ženy, třeba uklízečky a já si říkám:sakra, tohle je ono, to by mě nenapadlo! Přitom s učením, chápáním jsem nikdy problém neměla! Ale ta praxe! I v obyčejných věcech každodenního života jsem nemožná. Ale nejvíc mě mrzí, že jsem přišla o svého miláčka, svoji jedinou lásku! On byl smyslem mého života, ne že bych se mu ve všem podřizovala a hleděla na něho jako na boha, dovedla jsem si stát za svým a se i pořádně pohádat. Ale on byl moje naprostá jistota, on a rodiče. A ani jednoho už nemám! Cítím se doslova jako ten zprofanovaný kůl v plotě!

Ženo, jsem ráda, že ses vrátila!
Myška potřebuje pořádnou injekci optimismu a ty máš dobré nápady.
Myslím, že jestli nepomohl psycholog, byly tu nějaké vzájemné antipatie, asi je třeba vyhledat takového, který "sedne".
Já sama jsem se kdysi škrábala ze dna přesně tak, jak píšeš ty. A paradoxně mi pomohly navíc ještě dvě věci - moje vážné zdravotní problémy a pomáhání druhým.
Člověk, který se zabývá problémy jiných, zapomíná na své vlastní.

Myško,ani já to neměla lehké ze začátku v zaměstnání,vedoucí ta tam měla kamarádku,která měla privilégia a mohla se po nás vozit,nebyl den,kdyby se po někom nevozila,dělalo jí to dobře,protože věděla,že může.Ovšem jednoho dne jsem to nevydržela já a sprostě jsem ji poslala někam,ještě ten den přijela vedoucí,hned si mě vzala do kanceláře,že to bylo naposledy,co jsem si to dovolila,já jí řekla,že dávám výpověd,at mi řekne,až budou mít za mě náhradu.Holka zlatá a měla si vidět,jak se všechno změnilo.S tou dotyčnou jsem se nebavila vůbec a ona sama za mnou přišla a povídá,jak to bude semnou s tou výpovědí-ona mě potřebovala,když vedoucí tam nebyla,tak v počtech jsem byla nejlepší já a že semnou má klidné spaní,že ví,že ráno přijede a vše sedí,jak má.Tak já zůstala,po mě se nevozila,po ostatních ano,ale já měla tendenci se zastat ostatních a to se jí také nelíbilo,tak jsme se štengrovali,ona dostala ,nechci psát co,rok marodila a kolektiv perfektní.Dali nám novou vedoucí,já skončila.Ale můžu ti říct,šla jsem na kafe za tou,co se po nás vozila a úplně jiný člověk,plakala,říkala mi své zdr. problémy,ale přesto jsem já plakat nemohla,prostě nikdy by to nebyla moje kamarádka,nikdy jsem jí nemohla úplně odpustit,ona byla hodně zlá,tam třeba stačila blbost,přijel chlap mi se v práci sprchovali a on ze srandy mi povídá,že mi přijde umýt záda,no že to neřekl jí,kdyby jsi viděla ty její oči,prostě kravina a ona nemohla překousnout,že to neřekl jí.To jsem se zase moc rozepsala.Takže problémy jsou i v práci a já také říkám,na kolektivu záleží snad nejvíc,s chlapama se lépe pracuje,ti nejsou tak zákeřní.Ted budu nastupovat do nové práce,tak snad tam nebude nikdo takový.

Já to obvykle zvládám...No neý jsem dopsala, jsi tu ty. A píšeš, že spoustu těch věcí děláš, což je fajn.
A chápu i ten smutek za vším, byla jsi s mužem dlouho, tak nelze vše smazat za chvíli.
Stejně to zůstane, ale může jen jako vzpomínka která tolik nezabolí. Byli jste spolu dlouho, šlověk se prá s rozchodem a ztrátou milovaného vyrovnává zhruba polovinu doby z času, co spolu prožili, i když to je určitě individuální. Ale aspoň ti tšch 7 let smutku nebude připadat tolik neobvykklých a divných. Asi je problém i v tom, že spokojenost tvých dětí s novým parterstvím otce všechno jitří? Toho Dr bych nezatracovala. Schází ti radost z čehokoliv, ale to se může změnit taky. Přála bych ti to moc.

Nakonec jsem usnula, ale...Dlouho jsem tu nebyla, ani moc nečetla. Příběhy jsou ve svém základě stejné (včetně mého) co svět světem stojí. I když ten, koho se to momentálně týká vnímá jen to svoje utrpení, svůj žal. Dnes se musím pousmát, když si vzpomenu jak mi psycholog (ke kterému jsem chodila, abych se nezhroutila) dopředu avizoval kroky, které udělá můj protějšek se svou novou láskou. Tenkrát jsem mu nevěřila, tvrdila že On by přece nikdy... Dnes vím, že jsme v podstatě všichni stejní a po A většinou následuje B. Dr přes psychiku vědí (většinou se nepletou), co dělat, aby protějšek zareagoval tak, aby to bylo pro člověka v jejich péči co nejsnesitelnější. A funguje to. Proto vždycky doporučuji dobrého Dr přes lidskou duši, i když ani ti neumí dělat zázraky. Ale připraví nás na možné situace a dokáží zmírnit rány tak, abychom je o něco snáze unesli.
Myško, nedělej si tolik hlavu z té "ženy do nepohody". Většinou takoví bývají lidé, co nepohodu znají jen z knih, filmů a vyprávění. Když pak někdy dojde na lámání chleba, hroutí se právě "nepohodáři" nejdřív a nejvíc. Takže to, že je dotyčná veselá osoba, která se nehroutí, je pouze tím, že neprožila (zatím) nic, co by jí zasáhlo takovým způsobem, jako manželův odchod tebe. Ztratila jsi veškeré jistoty manželovy opory a zasáhlo tě i jednání dětí, nejspíš jsi tratila i po ekonomické stránce, zaměstnání tě nenaplňuje a opora matky je pryč. To, že máš chmurné myšlenky je logické a ta veselá nepohodářka by nejspíš dopadla podobně, kdyby se to na ní navalilo stejným způsobem.
Na tvém místě bych začala postupně a pomalu. Malou radostí pro sebe (knížka, hudba, kadeřník... je to na tobě). Tím nic nezkazíš a sebe trochu potěšíš. Pak bych si něco naplánovala, aby bylo na co se těšit. Stačí drobnost - kino, návštěva, film v TV, něco vyrobit. Naplánovala bych i něco pravidelného, co by ti oddělovalo čas a zároveň prospělo - plavání, cvičení, nějaký kurs. Neváhala bych vyhledat kvalitního Dr přes psychiku, moderní antidepresiva dělají divy. Netlačila bych na pilu, trápíš se dlouho, tak se nemůžeš zmátořit za chvilku.
Ale hlavně bych žila s vědomím, že vše se mění. Sama jsem to poznala. To co je dnes platné - tvoje trápení, spokojenost tvého muže v nové rodině, pohodovost jeho partnerky i jejich podpora od tvých dětí - to všechno může být za čas jinak. Sama jsi to zažila, jak se vše změnilo a změnit se může zas, ve chvíli kdy to nikdo čekat nebude.
Hodně štěstí.

Já to obvykle zvládám docela dobře. S kamarádkami už jsem to probírala mnohokrát, co mi ale můžou říct, než soucitně pokývat hlavou, říct, zapomeň na něho (to se dá po 27 letech?), občas si spolu někam vyjdeme na kafíčko, na procházku nebo do kina. Ale 90% času jsem sama. Dětem je už 25 a 27, jsou naprosto samostatné, občas je pozvu na oběd, ale to povídají spíš ony, smějou se, žertují, jsou hladí, život jim připadá fajn. Já se směju s nima, nebudu jim přece vykládat o svých depresích.
Prášky a alkohol používám tak 1x za 1/4 roku, kdy už mám pocit, že mi to totálně přerůstá přes hlavu - ta samota, ta bezvýchodnost. bohužel tohle období mám zrovna teď, kdy jsem objevila tuhle diskusi - rozchod a jak se s ním vyrovnat. Jak se s ním vyrovnat po sedmi letech, hm? To jsem se tu ani nikde jinde nedočetla, Všude vám poradí, jak si najít nové koníčky (když je mi dobře, chodím cvičit, plavat, na procházky pletu, čtu, poslouchám hudbu, dokonce i jezdím na dovolenou) kamarádky, jak píšu nahoře, taky mám, k holiči pravidelně chodím a též si občas koupím něco hezkého na sebe, ale POD TÍM VŠÍM je neustále přítomen smutek, osamění, zoufalost, touha už tu nebýt. Toho se nemůžu zbavit a s tím mi žádný psycholog ani kamardka nepomohli. Asi se to nedá.
Mám ještě jeden problém - nejsem spokojená v práci. Jsem člověk, který se vždycky rád učil, dozvídal něco nového, vystudovala jsem VŠ bez jakýchkoli problémů, ale v praxi jsem nepoužitelná. Logické myšlení 0, nedokážu udělat nic samostatně a bez chyby, navíc mám šéfku, která je hodně orientovaná na výkon, stále mi nadává, vrací mi mohe eleboráty k přepracování a já se cítím zoufale blbá a nepoužitelná. Stres z práce se tudíž přenáší i do mého osobního života, kde není nikdo, komu bych si mohla postěžovat, položit hlavu na rameno, nechat se pohladit, hýčkat, kdo by řekl - to nevadí, že ti to nejde v práci, máš mě a já tě mám rád. Prostě pracovní i osobní život v háji! Proto ty myšlenky na smrt a konečný klid v hrobě. Chtěla bych to změnit, ale nevím jak!

Myško,tak i já si přečetla tvůj příběh a nemám slov.Ty tolik trpíš i po 7 letech,kdy už s manželem nejsi? Myslím,že u tebe je to ovlivněno tak nějak celkově,já myslím,že i vdané kámošky by aspon slovem pomohli.Každá z nich má také nějaký problém a jistě se ti svěřují a probíráte to.Ale myslet na smrt,ládovat do sebe prášky,zapíjet alkoholem,to je to nejhorší,co můžeš dělat.Já sama jsem jeden čas trpěla nespavostí,ale vzít si 7 stilnoxů,to bych nikdy neudělala,ničit si játra a zdraví,na to se mám moc ráda a především myslím na syna.Máte to holky hodně těžké,tak Vám držím pěstičky,držte se,popovídejte si mezi sebou,ono svěřená bolest,je poloviční bolest.

Před dětmi se nehroutím....Ach Myško, to není vůbec optimistické, cos napsala!! Snad máš za sebou klidnou noc a snad se sem podíváš.
Moc ráda bych ti pomohla.
Tvoje nenálada trvá už poměrně dlouho a určitě je potřeba s tím něco udělat - chtěla bys?

kolik je dětem?
nějak...Nakonec jsem usnula, ale ráno je to tu zase" U psychologa jsem byla několikrát a u různých, ale kromě obecných řečí, které mám načtené z knížek, mi nikdo nedokázal pomoci. Dcera se s manželovou ženou kamarádí již 15 let, má ji pořád ráda, řekla mi, že to je jen mezi mnou a tátou, ona se do toho plést nebude a o kamarádku přijít nechce. Syn ze začátku zuřil, ale pak se uklidnil a teď jsou v podstatě také přátelé. Ona je totiž lepší než já, mladší, veselá, z ničeho si nic nedělá, nehroutí se, prostě žena do nepohody.
Jinak já mám 3 kamarádky, s jednou si spíš voláme, druhé dvě jsou vdané, tak nemají na mě čas, kdy si vzpomenu a já je ani nechci zatěžovat svými problémy, které jsou prostě neřešitelné a pořád dokola. Jen někdy je to trochu lepší a někdy, jako třeba teď, myslím na smrt a cítím se v naprostých koncích.

Ahoj,
rozešla jsem se s přítelem a nějak se z toho oba nemůžem zmátořit, chtěla bych mu poslat nějaký dárek, který by mu udělal radost. Nevíte čím bych ho mohla potěšit?Mělo by to být něco co by se vešlo do balíčku, napadli mne hodinky nebo nějaký řetízek, je to vhodné, co myslíte?

Před dětmi se nehroutím....kolik je dětem?
nějak nedokážu pochopit, že to Tvá dcera vzala v pohodě, kdyby moje kamarádka odloudila tátu od mámy, tak bych to nedokázala jen tak překousnout...
jak často se vídáte?
je dobře, že už doma nemáš žádné víno, na takové množství léků by to nebylo dobrý...
nemáš to lehké, nepřemýšlela jsi nad odbornou pomocí, když se nikomu nesvěřuješ? co nějaký psycholog?

Musím říct, že je to...Před dětmi se nehroutím. Ani před nikým jiným. Svěřovala jsem se trochu mamince, ale ta před třemi lety zemřela. Dcera se s ní pořád kamarádí a syn u nich dokonce bydlí, sice v samostatném bytě, ale i tak. Já jsem zůstala úplně sama, rodiče ani sourozence nemám. Kamarádkám taky nebrečím na rameni. Jen si občas koupím flašku vína, celou ji vypiju a pak půl noc probrečím. Ráno vstanu, nahodím na ksicht obličej a jedu do práce...tam o mě nikdo nic neví, je tam hnusné soutěživé prostředí, které nenávidím, cítím se tam jako poslední blbeček, neustále káraný idiotek, co ničemu nerozumí a všechno kazí. A já se jen modlím, abych už to skončilo a já mohla jít domů, otevřít si to víno a nechat do něj téct moje slzy. Má takový život smysl? Má to celé vůbec smysl? Nebylo by dětem lépe, kdybych umřela a oni získali konečně peníze na zařízení svého bydlení, Mohli by mě nechat rozptýlit na rozptylovou loučku, tam by nemuseli ani na dušičky. Můj život začal tak krásně a končí se takhle, bez jakéhokoli světla v tunelu. Už jsem si vzala 7 stilnoxů a nic,ani se mi nechce spát, jen mi kapou slzy po tvářích a už tu nemám ani žádní víno.