A další šarlatán. Neměli by se střílet na potkání?

jen to, že onen dojemný...Ten příspěvek je asi 10 let starý, všude se s ním oháněli "alternativci", něco jako že Bláhová vyléčila 30letého muže z RS. Že zemřel, to už jde mimo ně.
Že pánovi zemřela žena na rakovinu prsu, v době, kdy už byl Mistr přes léčení, to bylo velice "smutné" Čím to? Že by....?

No právě jsi odkryla svou...dokonce i směšný... :-)
Hlupák, co obviňuje jiné z hlouposti... No, proč ne... Je vás nepočítaně.

zauvažoval o nějaké, a...No právě jsi odkryla svou inteligenci. Něčemu nerozumet, a urážet. Já jsem jen napsal příspěvek, nikdo tě nenutí tomu věřit.
Tomu se říká demokracie, pokud aspoň víš, co to je. Dal s tebou o tom diskutovat nebudu. S hlupákem nemá diskuze cenu.

Nevím jestli to druhý Pavel...zauvažoval o nějaké, a nemusela by to být jen čínská, technice na chorou mysl? Třeba by ti pomohla... :-D
A mimochodem, pohádky opravdu neletí... Živá a mrtvá voda už nezajímá ani děti... Snad jen opravdu prosté duše...

Nevím jestli to druhý Pavel píše jako ironii nebo fakt já mám lékařské nálezy toho kolene. Po dvou měsících čínských technik v pohodě. Nikomu to necpu.

Úraz při fotbale, rozdrcená čéška a přetrhané vazy, k tomu artoza v levé kyčli, doktor mi hrozil kloubní náhradou. Obrátil jsem se na léčitele a ten mi doporučil dlouhodobý půst a pití uriny. Po dvou měsících půstu jsem začal procvičovat nohy a doktorovi jsem oznámil že operaci nechci.

Proč se k tomu vyjadřujete,...Já měl úraz kolene, bolesti, ztráta hybnosti... Lékařka mě poslala do nemocnice na vyšetření. Primář mi řekl, jedině operace, jinak to bude jen horší...
To jsem nechtěl, jít na operaci. Šel jsem proto na vyšetření k primari v jiném městě... Řekl mi to samé. Souhlasil jsem s operací, na kterou jsem měl jít za dva měsíce. Marodil jsem, a léčil se sám pomocí čínských technik chikung, které provádím 30let...
Týden před operací jsem primarovi volal, že operaci ruším. Bolest zmizela, hybnost se vrátila.
Hned jsem musel jet k němu, a místo mi promackaval, ale nebolelo to,a on nechápal. Já mu nic neřekl... Od úrazu uplynulo 6let.

Proč se k tomu vyjadřujete,...jen to, že onen dojemný příběh s pseudomorálním ponaučením a zoufalými myšlenkovými konstrukcemi je slint psaný duševně chorým pro slabomyslné... Jsi autorem, Rudolfe? :-)

Proč se k tomu vyjadřujete, když nechápete informace v textu obsařené a navíc nemáte co říct?
Pitomes a egomaniak, ach jo, tady snad mají líheň. Skoro každá diskuze je zde zas.aná bezcenými výkřiky do tmy od negativistických zoufalců, kteří se ani nepodepíší, takže tím jednoznačně ukazují, že v iluzorním bezpečí internetu jen trolí a nemají zájem o jakoukoli hodnotnou diskuzi.

Jak mne léčila vědecká...To jsou slinty. Jj, dítě a pracovat...kdepak. Po chlapečkovi chtěli práci, ale on si chtěl jen hrát. Celou dobu pindá o tom, že byl pořád po nemocnicích a to prokládá tím, jak se léčil sám....ach jo. Ta lidská hloupost nemá fakt meze.

Jak mne léčila vědecká medicína
Emil P. Pavlas

Při vší úctě k „vědecké“ medicíně, jediné, co pro vás může „zdarma“ lékař udělat, je vyléčit vás právě z ní. Vědecké medicíně se poslední dobou přestává dařit, a tak začíná být velmi nervózní. Miliardové zisky se začínají ztenčovat.

V tomto eseji vám chce autor ukázat, že ve svobodné společnosti není nutné, aby nemocný člověk odevzdal svůj osud do rukou tzv. „bezplatné“ zdravotní péče a trpně sledoval, jak jeho zdraví v lepším případě zvolna ustupuje před alopatickými jedy. Pokud je ochoten se do svého léčení zapojit, věnovat mu své úsilí, čas a peníze, určitě se setká s úspěchem. Není třeba znát více než lékař. Stačí vědět to podstatné, to, co nám medicína zamlčuje. Vše se lze dnes dozvědět na internetu. Co se nutných znalostí týče lze obrazně říci: hrstka diamantů je mnohem cennější, než hora odpadků.

Byl jsem zdravé dítě
Od osmi let jsem po celou letní sezonu hrával s rodiči a jejich přáteli volejbal – až šest hodin denně. Později jsem k tomu přidal tenis, kanoistiku a pravidelné plavání. Přeplavání Máchova jezera pro mne byla rutina. V zimní sezoně jsem lyžoval, bruslil a hrál v rámci tehdejších možností hokej. Ve školních výsledcích jsem patřil k nejlepším ve třídě. Leč nebylo mi dopřáno těšit se ze svého zdraví příliš dlouho.
Totalitní režim zneužívající děti pro práce v zemědělství mne ve čtrnácti létech nahnal na chmelovou brigádu. Sedělo se od časných ranních hodin, tj. od 4:00 ráno, na studené dubové lavici a ručně se dral chmel. Brzy se objevily bolesti v zádech a v kolenou. Po týdnu mě odvezli do nemocnice, kde mě celých čtrnáct dní podávali jakési, dnes už neidentifikovatelné, prášky a pilulky. Pobyt v nemocnici mě obou bolestí zbavil.
Brzy poté jsem začal pozorovat, že mě při delším běhu začne po pár minutách „píchat“ pod pravými žebry a zadýchával jsem se. Protože jsem byl jako malý skaut trénován v překonávání překážek, nevzdával jsem se a popsané potíže překonával silou vůle. Většinou jsem do cíle doběhl, i když mezi posledními.
Asi od patnácti let jsem začal dostávat záněty krčních mandlí. Jejich počet každým rokem rostl tak, že před devatenáctým rokem dosáhl šesti zánětů do roka a mnohdy skončily vítězstvím streptokoka. Mandle byly natolik zvětšené, že se při zánětu dotýkaly. Mnohokrát jsem navštívil lékaře, kteří udělali jediné – předepsali antibiotika. Když mi bylo devatenáct, věhlasný chirurg a primář českolipské nemocnice usoudil, že mandle jsou natolik nemocné, že musí ven. Slovo odborníka bylo pro mé rodiče i pro mne slovem svatým, a tak byly mandle vyjmuty. Při operaci, která se prováděla v bdělém stavu, však došlo ke komplikaci, a tak musela být přerušena s tím, že kousek mandle zůstane uvnitř a bude odstraněn po čtrnácti dnech. Přestože jsem nebyl žádná rozmazlená fiflena, byla tato zkušenost tak drastická, že jsem se ve své mladické nerozvážnosti rozhodl, že kdybych měl zemřít, už mě v té nemocnici nikdy neuvidí. Své slovo jsem dodržel a na „dodělávku“ operace se nedostavil.
Pár měsíců po této operaci jsem nastoupil základní vojenskou službu. Bylo to za ministra Čepičky, obávaného bolševika. Šikana byla na denním pořádku. Přijímač znamenal celodenní běhání po rozbahněných loukách v plynových maskách a s plnou polní. Mnohdy jsem měl pocit, že vyplivnu duši. Volné chvíle nám mazáci „zpříjemňovali“ tím, že nám nechali několikrát za sebou vyndat všechnu slámu ze slamníku a zase nacpat zpět, nebo plížit se s plnou polní a maskami po dlaždičkách roty, které před tím postříkali vodou a poprášili práškem na nádobí. Nejmenší šikanou bylo, když nám uřezali všechny knoflíky od uniformy a požadovali, abychom se za patnáct minut hlásili se všemi knoflíky přišitými. Abych se tomuto „výcviku“ vyhnul, zdvihnul jsem ruku na otázku, kdo je tady truhlář, a to mi umožnilo celé tři dny se „ulejvat“ tím, že jsem jako o závod od rána do večera řezal ruční pilou klády na vydřevení zákopů. Do té doby jsem nic brutálnějšího než vojenskou službu nezažil a také nebylo nic, co bych více nenáviděl. Na druhé straně nutno přiznat, že zapracovala poučka: co tě nezabije, to tě posílí. Zřejmě má konstituce mi pomohla takovéto šoky překonat, a tak se má schopnost běhat delší tratě natolik zlepšila, že jsem v tom pokračoval po celé dva roky základní služby, i když jsem už nemusel.

V civilu jsem tolik motivace k běhání neměl. Stále jsem se však po práci věnoval volejbalu, kanoistice, plavání, lyžování a badmintonu. Po čase se píchání pod pravým žebrem opět zhoršilo, zvláště při jízdě na kanoi. Občas se mi opět zanítil zbytek krční mandle. To už jsem ovšem, jako kybernetik pochopil, že krční mandle nejsou nic jiného, než jakási kontrolní žárovička, která ohlašuje, že je tělo toxické.
Začal jsem dbát na kvalitu výživy a pít detoxikační čaje. Tím se mi dařilo krčním zánětům předcházet a udržet toxicitu těla v rozumných mezích. To trvalo až do invaze vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968.
Neotálel jsem, a již sedmý den po obsazení republiky překročil jižní hranici s Rakouskem. Vyřídil jsem si náležitosti a v březnu 1969 odletěl do New Yorku. Ženu jsem si přivezl s sebou a chtěli jsme se okamžitě vzít. To vyžadovalo lékařské vyšetření, a tak jedna z mých prvních cest po New Yorku vedla do Manhattanu k MUDr. Oskaru Klinerovi – bývalému osobnímu lékaři presidenta Masaryka i jeho syna Jana. Byl to velmi příjemný pán a tak jsme se hned spřátelili a dlouze si povídali (čekárna byla prázdná). Pan doktor se mi svěřil s různými zážitky s prezidentem, jak byl Honza Masaryk vyskočen z okna, a předčítal mi poslední dopisy od Hany Benešové. Asi při čtvrté návštěvě najednou zazvonil telefon. Česky mluvící paní si stěžovala, že má jakési problémy při řízení vozu. Pan doktor ji ujišťoval, že to nic není, že to jsou „jenom“ nervy, ať si z toho nic nedělá. V tomto okamžiku jsem zbystřil. Z kybernetiky jsem věděl, že nervy jsou jednou z nejdůležitějších částí hardwaru, přenášející příkazy z mozku do všech částí těla. Selhání nervů by mohlo mít při řízení vozu fatální následky. Nepochyboval jsem o tom, že pan doktor patřil k nejlepším, když si ho vybral prezident, ale v tomto okamžiku začaly mé pochybnosti o medicíně jako takové. Nicméně, výsledky testů, které na mě pan doktor provedl, mne velmi vystrašily. Prý se mi rozpadají ledviny a nefunguje slinivka. V té době jsem již měl vše vyřízeno na přesun do Chicaga, a tak mě pan doktor vybavil výsledky testů a naléhal, abych tam hned po příjezdu vyhledal dobrého lékaře. Takto vyjukán jsem se rozhodl okamžitě uzavřít životní pojistku u New York Life, abych alespoň zajistil ženu. Při této příležitosti jsem se seznámil s dalším židem – agentem této pojišťovny. Ten mi dal následující radu: Tyhle zdravotní problémy má téměř každý emigrant po příjezdu do Ameriky. Je to způsobeno stresem vyvěrajícím z nejistoty. Postavte se k tomu jako chlap, vykašlete se na doktory – ti vždy něco najdou, a ono to zase samo odejde. To byla nejlepší rada, kterou mi do té doby kdo dal. Zařídil jsem se podle ní, výsledky testů jsem zahodil a potíže za pár neděl ustaly.
V Chicagu jsem se rychle uchytil. Získal jsem místo vývojáře v největším telekomunikačním impériu světa, specificky ve výrobní jednotce Bell Systému – Western Electric. Několik prvních let jsem však spolupracoval s vývojáři Bellových laboratoří, s nimiž jsem sdílel to nejlepší pracoviště, jaké jsem si uměl představit. Byl jsem nadšen možnostmi svobodného světa, aniž bych měl tušení, že existují také nějaká nebezpečí. Užíval jsem si „moderních vymožeností“ jako hamburgery, hotdogy, italian beef, coca cola, atd. atd. Můj zdravotní stav se pomalu, ale jistě zhoršoval, takže už za pět let jsem trpěl nedostatkem energie a permanentní vyčerpaností. Lékařské testy neukázaly nic nenormálního a bylo mi řečeno, že jsem úplně v pořádku. Dvakrát se mi však stalo, že jsem málem omdlel při řízení automobilu. Na poslední moment se mi v obou případech podařilo přirazit k chodníku, vyskočit z vozu a mdloby rozdýchat.
V této době jsem již začínal chápat, že „vědecká medicína“, jak sama sebe s oblibou nazývá, nemá ani znalosti ani prostředky jak mi pomoci. Hledal jsem tedy informace jak se z této šlamastiky dostat vlastní silou. Jistou naději slibovala kniha s názvem Psycho-Dietetics od lékařů s nekonvenčním pohledem na věc. V ní jsem nalezl psychotest, z jehož výsledků jsem vyrozuměl, že jsem jedním z nejtěžších případů hypoglykémie. Bylo to pro mne nové slovo, a tak jsem hledal dále a nalezl knihu největšího experta na výživu Dr. Paavo Airoly: Hypoglycemia: A Better Approach. Tato kniha mi učarovala, protože Paavo Airola [1], se kterým jsem se později seznámil osobně, mluvil „mým jazykem“. Sledoval jsem jeho doporučení a během tří měsíců jsem se hypoglykémie navždy zbavil. Byl to můj první triumf nad medicínou, která teprve pár let před tím uznala existenci hypoglykémie, ale stále nevěděla co s ní. Druhým triumfem bylo vyléčení mého syna z chronického kašle homeopatickými léky, které jsem sám stanovil poté, co ho dva a půl roku neúspěšně léčil alopatický dětský lékař (chronický kašel mu před tím přivodil alopatickými „léky“ jiný lékař).
Prostudoval jsem celé dílo Paava Airoly a jeho rad o výživě se v zásadě držím dodnes. Také jsem podle něj během let podstoupil třicet hladovek, z nichž každá byla mému zdraví velmi prospěšná.

Pracovní tempo v našem podniku na mne však začalo doléhat stále více. Velmi jsem si považoval, že se mi dostalo té cti pracovat v podniku, který přivedl na svět všechny technické novoty, jako tel. voliče, transistor, integrované obvody, optické kabely, transmise přes oceánské kabely i přes satelity, digitální spínače, a vůbec položil základy veškeré Hi-Tech. Dosáhl toho tím, že zaměstnával pouze technickou elitu z celého světa a z nejprestižnějších amerických univerzit si vybíral

Ty doktoři jsou xindlové.
Měli by jim fakt sebrat diplom. To je strašné. To je ještě horší, než ten obvodák, který slečně, která chtěla potvrzení na řidičák dal rovnou při vstupu do ordinace recept na antibiotika. A když se mu to snažila vysvětlit, tak arogantně řval až utekla. Takovíhle hajzlíci jsou ostudou medicíny. I když je snad pozavíraj, jak praskaj ty skandály o milionových úplatcích doktorům od farmaceutických koncernů, za to, aby dávali lidem jijich léky.

Zrůdný je podle mne...já to celé četl a matka by měla vyhledat psychiatra. Netuším, proč pořád cpala své dítě sem do nemocnice, když A. v tom Kyjevě tak óóóhromně pomohli.
Navíc Marie asi nečetla vše. Nebo v hlavě stejně vymeteno jako ta matka...
Je tam jasně napsáno od té hysterické matky: "Při ukončení hospitalizace a předání lékařských závěrů mi vedoucí lékař gastroenterolog MUDr. Peter Szitányi,Ph.D. a ošetřující lékař MUDr. Nabil El-Lababidi sdělili následující: „Paní Kurmakaeva, my nevíme, co se s vaší dcerou děje. Vyčerpali jsme veškeré naše diagnostické a léčebné možnosti. Už k nám víc nechoďte. Jděte někam jinam.“
Tak proč se tam furt sr-ala???

Zrůdný je podle mne...když o tom nic nevíš, drž klapačku. Dceru chtěla hospitalizovat tady hlavně matka, ač jí tu nikdo nedržel. Protože je to obyčejná hysterka. Otravovala i pacienty, ti před ní prchali, psychicky je týrala, byli z ní vyděšení.
Jestliže vnutí své dítě do nemocnice, kde mu pokoutně dělá drastický klystýr (v tu dobu mají za dítě zodpovědnost lékaři a toto udělala proti zákonu, proto ta žaloba, ale to nevíš, co, blběno?), tak je na palici a tak s ní měli jednat. Já bych je z nemocnice vyrazila obě, ať se jde léčit jedna na psychiatrii a druhá třeba na Srí Lanku.

Zrůdný je podle mne přístup lékařů, kteří matce jasně nesdělili, že dceři s parazitární infekcí neumí pomoci a týrali jí opakovaně zcela zbytečnými hospitalizacemi a psychickou šikanou, završenou podáním žalob. To jednoznačně ukazuje, jaká byla atmosféra vyšetření a celého přístupu egomaniaků, pardon lékařů.(zřejmě od slova lekat)
U lidí z bývalého východního bloku je bohužel ještě hodně zažitý naprosto oprávněný strach z úředních a autoritařských úkonů, takže u paní z Ruska naprosto chápu, že se bála a byla vyděšená, než jí zahnali úplně do kouta a musela začít kousat.
Myslím, že takovéhle jednání lékařů je absolutně proti idei medicíny, Hypokratově přísaze i obyčejné lidskosti, a že takoví lékaři, kteří se tváří že poskytují zdravotní péči a přitom nedělají nic pasienty přímo ohrožují na životě a zdraví.Přitom přiznání, že se jedná o něco, s čím si neumějí poradit by je vyjma narušení vlastního ega nic nestálo. Tento jejich přístup je zrůdný a nelidský.
Myslím, že takoví lidé by neměli léčit pacienty a ani pojištovny by takovouhle péči neměli hradit a měli by po nich požadovat vrácení zbytečně promarněných prostředku za nesmyslné hospitalizace a úkony, aby si to příště rozmysleli.

že celá "kauza" hysterické matky, stačila na jeden odstavec, který napsala asi osobně matka...

"Moje dcera A. Kurmakaeva se narodila v Rusku.
V roce 2002 se dcerka spolu s rodinou přestěhovala do České republiky. Od 3 let spolu s rodinou hodně cestovala do zahraničí a to včetně tropických destinací jako je Dominikánská republika, Brazílie, Srí Lanka, Tunis, atd.
Zřejmě tam, ve spojení s oslabením gastrointestinálního traktu a imunitního systému, A. byla nakažena tropickou, v Evropě neznámou formou parazitární infekce, která se v ní postupně vyvíjela, a čas od času se projevila v bolestech břicha, pálení žáhy a jiných symptomech – zároveň zpomalovala růst dítěte. Konzultace s lékaři nikdy nepřinesly žádné adekvátní výsledky nebo závěry.... "

Aneb, kdo chce kam.....

A co se týká té "spravedlivé" JUDr, ta paní má velké problémy.....www.euro.cz/archiv/pochybnosti-nad-verdikty-948834

Jestli někdo fotil nahé...co to plácáš? Jestliže její máma tvrdí, že jí fotili nahou a přitom to není pravda, tak to je dost zásadní lež.
Kdo do toho případu vidí, ví že to nebyla pravda a v prvé řadě tam měla veliký podíl vinny matka, která dceři lhala a naváděla ji. Před lékaři mluvila tak, před dcerou jinak.

Jinak, jestli máte všech pět pohromadě, tak víte, že KAŽDÝ pacient, mimo těch, kteří jsou zbavení svéprávnosti, se může kdykoliv sebrat a odejít. Matka mohla podepsat tzv. reverz, a být s dcerou do hodiny pryč. Co by z toho lékaři měli, že by tam drželi násilím, proti právu, nespolupracující dítě a hysterickou matku?
Máňo, tebe by měli zbavit svéprávnosti, když věříš každé kravině.

Jestli někdo fotil nahé dítě, či ne, to je vedlejší. Hlavní je přístup lékařů, kteří klidně nechají pacienta zemřít a neposkytnou mu lékařskou péči, ba snaží se zabránit mu,aby jel jinam, kde to umí léčit.To je pokus o vraždu a za to by jim opravdu všem měli sebrat diplom.
Navíc v Česku nikdo neumí léčit parazitární nákazy, to ví celý diplomatický sbor, všichni se po návratu z mise v zahraničí jezdí léčit do Holandska, které s tím má zkušenosti.To je veřejné tajemství.
A říci té paní: parazitární infekce neumíme léčit, odjeďte si do Francie, Anglie, či do Holandska, kde s tím mají zkušenosti mohli. Nechat takhle trápit dítě je zrůdné.

Je šokující, že ty...si sehnat pravdivé informace o této kauze, než začnete někomu cokoliv sbírat.
Třeba už jenom to, že její dceru nikdo nahou nefotil, ale lépe to zní, že?
A že ji lékaři zažalovali? Ještě aby ne, když je to prolhaná ženská. Může být ráda, že to sami lékaři stopli a hodili do autu...

Je šokující, že ty doktoři se vůbec nesnažili té holčičce pomoci, a nakonec ještě arogantně zažalovali její rodiče.
Všem sebrat doplom.