Chci umřít a nedaří se mi to

Lucrezie :
Jenze to je prave to co uz nikdy nepujde.
Najit sama sebe,natoz si sebe vazit.
A uz jsem rozehrala prilis vysokou ,hru, ted uz ji nejde zastavit.
Zaslo uz vsechno prilis daleko,na nove zacatky uz je pozde a dosla chut,sila a energie.
Nechci se tady litovat a fnukat koneckoncu za ,existenci, jaka je si muzu jen a jen sama.
Jen me fakt stve,ze nejsem tak silna v tom dokonceni jako byl on.
Pripadam si vazne jako nechutny pokrytec.

Jeste k te Opave.
Me to tam treba tak nedustojne neprislo.
Vcelku vlidny personal,napodruhe i primar s doktorem,ktere jsem poprve nevydychavala,ve skupine docela fajn sestava.
Jenze pro bezny model zivota,ktereho jsem nikdy nebyla soucasti a vim ze me nikdy neprijme a koneckoncu ani ja ne.
Pro lidi,kteri se potrebuji uklidnit,nabrat silu,energii,vydechnout z beznych starosti nebo pro ty kteri padli z jakehokoliv duvodu na dno a chteji se z toho dostat je to idealni prostredi.
Ale kdyz se neni kam posunout nebo neni jak zacit znova je to zbytecna ztrata casu a prace tech vsech okolo.
Pro me by to bylo jen vytvareni falesnych iluzi kdy realita je pak jina.
Mohla jsem si tam cokoliv nalhavat,idealizovat,prijimat,ale k cemu,kdyz pak vylezes ven a vsecko je jak bylo.
Tim nerikam,ze jejich prace je spatna,to urcite ne,ale je nastavena na urcity system,kterym se bezny clovek asi ridi a tem by to mozna i melo pomoct.
Ikdyz jsem slysela,ze treba hradecke nebo kromerizske terapie jsou oproti opavskym silne kafe nemyslim,ze bych se nekde posunula.
Antidepresiva jsem prestala brat a s tim mit nekoho kolem sebe - to mas urcite pravdu,ale to se me netyka.
Nikdy me nikdo neprijal jaka jsem a jine to nebude.
Tim netvrdim,ze chyba je na strane spolecnosti,proste v ni neumim zit.
A prezivat nema smysl.
Navic jsem uz asi vazne zasla prilis daleko.

V podstatě mohu komentovat...Granvine,
jinými slovy říkáš, že když jsem nebyla u těch "Tvých" terapeutů, tak jako bych nikde nebyla?
:)
Zajímavé.

Není jen jediné cesty.
To bys jako "skoroosvícený" měl vědět.
Také já volím nyní cestu bez AD, a le nemůžu zaručit, že se k ní nikdy nevrátím. To fakt nevím.
Myslím, že to o sobě nevíš také, i když bych Ti moc přála, abys nemusel...

V podstatě mohu komentovat...Tak to seš fakt dobrej Granvine, když si troufneš komentovak léčbu někoho jiného a dokonce znáš jeho slabiny. Kdybych o tobě nic nevěděl, tak Tě tipnu na hodně starého a zkušeného lékaře nebo nějakého terapeuta. Ale prd, vlastně takový starý a zkušený by z huby vůbec nějakou domýšlivou větu ani nevypustil.

Granvine, já vyzkoušela...V podstatě mohu komentovat jen léčbu terapeutů, které znám a znám i možnosti jejich působení a i to, kde mají rezervy. Nicméně pokud jsi nebyla u některého z nich, tak je to pro mě jako bys nebyla u nikoho, protože netušim, kde mohl ten terapeut udělat chybu. Některý, který znam, jsou i tak unikátní, že pokud jsi nebyla u něj, tak jsi ještě nevyzkoušela ty nejlepší.
Osobně jsem zvolil jinou cestu než se zbytek života dopovat antidepresivama a jsem za to rád:)

Jito, já bych řekla, že "mít klid", nebo ještě lépe
"umět si užívat klid" je dost důležité a ozdravné.

Já tohle neumím, proto si připadám nemocná. Neustále svou duši musím zaměstnávat, abych přehlušila tu tíživot existencionální prázdnotu, se kterou nejsem schopna existovat.

Je umění naučit se být v tichu, sama se sebou. V smíření se sebou.

Mila Jito,
Preci to ale nebyl...Promiň Deborah,ale myslím že v těch těžkých chvílích jsi opravdu byla jeho přítelem nejbližším...
A též si myslím a dovoluji si to napsat, protože to i ty zmiňuješ, že jsi mu ty dodala odvahu, že už necouvl. Je to neuvěřitelná síla toho opravdového příběhu, když se nad tím člověk zamyslí. To se běžně nestává, je to jako z románu, bohužel přesmutného.
Čtu vaše příspěvky, tvé, Vanessy a Lucrezie, jsou hlubokomyslné a nesmírně mne zajímají ale musím si jít vzít svá "antidepresiva", t.j. jdu se točit kolem jiných , protože musím, a tolik bych chtěla klid, což je dvousečné, protože klid by mne
jistě zařadil silněji mezi vás, já často nemám ani chvíli na přemýšlení.
Moc vás zdravím, přítelkyně v bolesti!

Vis Lucrezie,kdyz ja se tem...Deborah,
žádná zbabělost. Zapomeň na výčitky. Zkus si dovolit být tak slabá, že se nebráníš depresi. No a co. Tak se nebraň ono nějak bude. Vyčítáním si jen kazíš už tak hnusnej pocit.
Nejsi zbabělec, že neumíš odejít a nejsi hrdina, že dokážeš přes to všechno zůstat. nehodnoť se. k čemu to je.

Jsi to co jsi a přijmi to.
já Tě třeba nemám potíž přijmout, chápu tě zcela.

Myslím, že potřebuješ vedel sebe někoho zdravého, kdo Ti tohle občas připomene.
Doktora, terapeuta, přítele. Nebo Lucrezii na netu, v nejhorším. ;)

Venku je hezky, a Ty to ještě nevíš. Ale třeba přijde čas, kdy si toho všimneš, až se přestaneš bránit sama sobě.
Až se přijmeš s tím co jsi a jaká jsi.

Určitě by pomohlo, kdyby Tě přijal ještě druhý, a tím Ti ukázal, že jsi "láskyhodná". Ale jde to i bez něj.

Ale co, pokud se Ti nahotu nechce, lež dole. Prostě to asi v této fázi potřebuješ.
Nevyčítej si to.

Lucrezia
Pokud máš...Granvine, já vyzkoušela toho hodně ještě v době kdy jsem na tom nebyla tak zle. a světe div se, u uznávaných odborníků, co se zabývali homeoterapií (dvě MUDr.)bachovkami (jedna MUDr.), hypnoterapii (psychiatr, taky MUDr.), fytoterapií, a jeden docela známý léčitel (bylinky a energet. působení).
Možná to funguje a já jsem robot, nebo na to nejsem vhodný typ, nevím.
prostě to u mě nefungovalo, a věz, že to bylo několik let, co jsem se snažila, a ty návštěvy nehradila pojišťovna, tak tam je i pěkných pár tisíc v tom...

Tahle cesta už mě nezajímá a nemám důvod se jí věnovat.
I kdyby mi kdokoliv říkal cokoliv. Asi jako když mi vyprávěli, jak mi v PL pomůžou, a přitom jsem si na vlastní kůži zažila, že je to normální vězení se ztrátou lidské důstojnosti. Alespoň tam kde jsem byla.

A tím odpovídám i Deborah, že s Opavou mám podobnou zkušenost.
A vzalo mi to chuť tam jít, dokud nebudu na tom tak, že je mi úplně fuk, co se se mnou děje.

Lucrezia
Pokud máš představu přírodní léčby jen jako utrácení za přípravky a doplňky, tak jsi pravděpodobně konzultovala s nesprávnými lidmi. Samozřejmě, že doplňky jsou skvělou pomocí a v řadě případů mohou hrát zásadní roli a někteří lidé, většinou jejich prodejci je berou jako samospasitelské prostředky, ale pokud nejsou podpořeny dalšími druhy léčby, tak většinou selžou a jsou to, jak píšeš "vyhozené peníze".

Jo a od jisté doby píši jen jako registrovaný uživatel, abych se vyhl tomu, že někdo jiný bude psát mým jménem ať už úmyslně anebo omylem.
Často see mi stává, že mi někdo říká, že už alternativu vyzkoušel, že už snad vyzkoušel všechno, ale když mi popisují tu léčbu, tak tam většinou shledávám základní nedostatky, kterým i bývá to, že léčba není aplikována jako ucelený komplex, jsou to buď jen bylinky, a to ještě sporadicky užívané, nebo jen doplňky, nebo jen léčitel, akupunktura apod. Pokud se léčba neaplikuje komplexně a na míru, tak je velké riziko neúspěchu.
Mě zabrala duchovní praxe, pozorování sama sebe a kombinace některých druhů duchovních cvičení, které většinou vycházeli z jógy. Ale to je trochu náročnější a trvalo to tuším půl roku, než se mi to povedlo úplně. Při depresi se dá změnit stav prací s psychikou, ale vzhledem k tomu, že je způsobena změnami chemie v mozku je to čistě duchovní prací obtížné. Ideální je kombinace právě s bylinkami a živinami, které mají vliv na chemii v mozku.

1.10.2011 21:20
Neodsuzoval bych "léky" na psychiku jako celek, řadě lidí kupodivu skutečně pomohou, ale bohužel to neni pravidlem, většinou slouží jen k otupení a k zabránění tomu, aby to člověk skoncoval (pokud to nezpůsobují léky sami - viz. nežádoucí účinky). Ale to neni život a neni to řešení.

V tomhle to mam stejne Vanesso jako ty.
V PL chteli nejakou blizkou osobu kdyby neco.
Nikdo neni.
Kdyz nebudu,nikoho to zajimat nebude.
Docela supr zjisteni ze.
Ale zas to muze byt dalsi berlicka k posbirani odvahy to dokoncit.

Mila Jito,
Preci to ale nebyl muj pritel.
Poznali jsme se tady na tech strankach,spojila nas stejna myslenka a to ze jsme se sblizili bylo prave jen diky tehle myslence,protoze jsme meli stejnou touhu - umrit.
Proto si rikam,jakym pravem tu furt jsem,proc?
Prezivam pod dustojnosti,vim ze s tim nic nemuzu udelat a dlouho neudelam a smrt by byla vysvobozenim.
Vis jsem fakt presvedcena ze to nase sdileni az do koncem mu fakt dodalo vic odvahy.
Nevycitam si to,vim ze si o tomhle rozhodujem jen my sami kazdy za sebe.
Jen lituju,ze jsem do toho tehdy nesla taky,nechapu na co jsem cekala.

Snad jsem nasla konecne prohlizec,ktery funguje bez kouskovani.
Vis ja si myslim,ze v dusledku to neni o lekarich a antidepresivech.
Ve finale je to o tom,co clovek zaziva,co ma kolem sebe,nekdo to snasi lip nekdo hur.
Lekari a prasky muzou byt jakousi posilou,berlickou ale nakonec je to jen o nas.
Nevim s jakou lecebnou mas zkusenost,ja osobne 2x v kratke dobe s Opavou a tam je to tak povrchni ze se tam akorat tak uklidnis ale cestu si musis najit sama.
Myslim,ze psycholozky ze me byly vic na budku nez ja sama ze sebe.
Me chybi fakt uz jen odvaha to dokoncit,k zivotu uz odvahu nemam,tohle je jen jakysi prezitek.

Vis Lucrezie,kdyz ja se tem depresim nijak nebranim,ale odmitam zit.
Neverim,ze nejaka cast ve me touzi po zivote,to samy mi rekla psycholozka v lecebne,ale spis uz to beru jako zbabelost.
Kazdy den si prevracim v ruce prasky kterymi bych to dokoncila a neni jediny duvod proc zustavat.
Vidim v tom uz snad jen opravdu zbabelost.

Lucrezia, píšeš moc hezky...Vanesso, to zní vážně smutně. Máš pravdu, že mít někoho blízkého na světě je jakýsi virtuální záchytný bod v životě.
Na druhou stranu to je dost výrazná brzda ve svobodě jednání.
To, co si plánuji udělat hrozně poškodí mé blízké. a já je opravdu miluji, ne že ne.
Ale ve chvílích obrovské bolesti je na světě člověk sám a sám, a nic na světě mu neulehčí od té bolesti.

Když padám dolů, říkám si, že by mi pomohlo tohle a tohle (dobrá práce, peníze, muž v dobré náladě, zdraví dítěte), že nebýt těch potíží, tak jsem vlastně zdravá.
Ale je to omyl. Cokoliv se z toho zlepší, přinese to zlepšení mého stavu jen na chvíli. Protože už jsem tak prožraná tou hnusotou, že neumím být doopravdy šťastná. přitom by stačilo rozpomenout se, bývala jsem šˇťastná, jen jsem na to už zapomněla, jaké to je.

Léky fakt nespasí, mně aspoň některé pomáhají přežít to nejhorší období. Rivotril v době, kdy mě úzkost zabíjí, mi pomohl se nezabít. O to hůře, že tohle všechno vím a cítím jenom já. manžel je z toho unaven, nechce slyšet nic jiného, než to, že jsem v pohodě, zdravá a vyléčená. Drtí ho ta bezmoc a nedivím se mu.

Mám podobné dg., jako píšeš Ty, Vanesso.
Z některých jsem se opravdu dostala.
OCD a SF už mě třeba tolik netrápí. Zůstaly mi jen nějaké naučené vzorce chování, které přetrvávají, ale které jde vůlí překonat, aniž bych se zbláznila úzkostí.
A nepomohly mi v tom léky. jen při nějaké SF expozici, to ano, to jsem ráda za svůj Rivotril, dodnes.

Co bereš Ty? Jak se po té medikaci cítíš? baví ce s Tebou aspoň doktor o Tvých stavech?

Lucrezia, píšeš moc hezky a rozumně. Jsi hodně silná osobnost a jsem ráda, že je Ti teď lépe.
Já už za život vyzkoušela tak 60 druhů různých prášků a nic mě z deprese, smutku, sociální fobie, OCD, HPO nedostalo. Vy většinou někoho máte, co vás čtu,ale já fakt ne. Když jdu do nemocnice na nějaký zákrok a ptají se, komu můžou zavolat z rodiny, kdyby se se mnou něco stalo, tak říkám nikomu, pač já vážně nikoho nemám, tak informujte mě a když umřu, tak už to může být jedno.

realitu.zkratka to vubec...Deborah, nedá se říct, že mi lékaři pomáhají, ale snaží se, ale do PL mě už nikdo nikdy nedostane, není nad to mít svobodu. Aha, tak Tobě to nejde psát v celku, to je smůla.

"a když mi zemřel otec...Tome - stručná a pádná slova, která sedí...!

S tim sdilenim mam vlastni...Já, která trochu znám příběh Deborah a jejího přítele chci říci, že ten příběh mne nikdy nepřestane děsit, otřásat se mnou, ale i nesmírně dojímat silou prožitku na hranici života a smrti...
Deborah, i já jsem kdysi "propásla" dobu
nejvíce nakloněnou k odchodu ze světa a po ní trvalo dlouhý čas si přiznat, že na sebevraždu už nikdy nebudu mít sílu.
Proto rozumím tomu, jak píšeš-"kam až musíme padnout, abychom s tím skoncovali..."

Rozhodujem o svém životě...."a když mi zemřel otec na rakovinu, ani mě nenapadlo mu vyčítat"

Toto je velice pěkná věta. Musím se přiznat, že jsem nikdy nerozuměl výkřikům typu: neodpustím ji, že mě tu nechala a umřela atd.
Já jsem třeba mým nejbližším řekl, že pokud bych náhodou někde nečekaně zemřel, ve spánku nebo infarkt, ať jsou s tím smíření a rádi, neboť by mě potkalo opravdové štěstí v životě, důstojný odchod.

a c oti co tu po sebevrazích...Rozhodujem o svém životě. Nemůžeme nést zodpovědnost za celý svět. Samozřejmě je mi líto všech pozůstalých, jejich bolesti. Ale nakonec v bolesti je člověk vždycky sám.
Smrt přijde tak jako tak, a když mi zemřel otec na rakovinu, ani mě nenapadlo mu vyčítat, že mě tu nechal. Šlo především o něj, ne o mě. on trpěl, a konec byl nevyhnutelný.

Proč bereš lidi s depresí jinak? proč jim klást vinu? proč oni utrpení snášet musejí?Za každou cenu tu jen být, i když už jim život nic nenese? kdo je tedy sobecký? Ten nemocný, nebo ten umírající?