chci zemřít

Vám se to lehce řekne,ale...Nikolko zkus se zamyslet. Co je to od něj za lásku když věří jim a ne tobě!! Nenaznačuje už tohle něco. Bolest je sice krutá protože ho miluješ ale existuje určitě někde někdo lepší.Štěstí na tebe ještě čeká!!

Nicolko pošetilá! Jednou se...Vám se to lehce řekne,ale já i kvůli nim jsem stratila životní lásku s ním sem mohla žít normálně.Byl to jediný kluk kterého jsem milovala a já kvůli nim jsem ho stratila protože oni mu něco řekli a on semnou nechchce už vůbec mít semnou něco společného.Taky tohle mě zasáhlo já ho milovala velmi bylo to má jediná životní láska.

Psina to ale není.Sašo díky!

Hezky se to čte ale,horšíjsou následky už se mi tu prostě nechce žít.Přišel jsem o to nejcenější co jsem měl.Rok se s rokem sešel a mě ta potvora moc moc chybí.Byla to sice jen obyčejná fenka jezevčíka ale můj stesk po ní je čím dál silnější.Snad se tam za tou řekou setkáme a moje mysl splyne s mou nejvěrnější fenečkou.Láska a stesk to jsou mí kamarádi poslední rok

Pro L.)
Milá neznámá L(budu ti říkat třeba Lenko),nevadí?
Já moc dobře vím,co je to soc. fobie,panická porucha a porucha osobnosti. Sama jsem si tím prošla taky po velkém vyčerpání z náporu učení.Léčila jsem se cipralexem,který mi předepsala psycholožka a ten jsem nebrala dlouho,protože můj stav se natolik zlepšil,že jsem ho sama bez vědomí lékařky vysadila. Pro mě bylo hrozné stát frontu u řezníka,nebo jen jít nakoupit kde bylo víc jak dva lidi. Jízdu v MHD tu jsem si nemohla ani představit. Taky vím,jak se ke mě chovalo okolí,protže to nikdo nemohl pochopit.
Dnes sice nemůžu říct,že bych byla vyléčená,ale od té doby co jsem prášky vysadila se ty hrozné pocity nevrátily. Jsou to už dva roky.
Já sice nemám problém komunikovat s cizími lidmi,protože s nimi pracuji,ale vím jak mi bývalo,když se na mě ostatní dívali a já musela podat dobrý výkon,třeba jen přečtením článku na schůzi.
Něco ti poradím. Já jsem začala na sobě pracovat tím,že jsem si zvýšila sebevědomí. Prostě když jsem měla být vystavená nějakému úkolu před veřejností,tak jsem si řekla. No,když omdlím,tak se vůbec nic nestane. Však mě někdo najde a probere.Nejde o život,tak to nebudu řešit.
Taky jsem trochu na sobě začala pracovat a to tak,že jsem si zlepšila postavu,zvolila nový účes,pěkně jsem se oblékla a tím jsem si zvedla sebevědomí a přišla jsem na jiné myšlenky,než jsem měla před tím. Dokonce jsem se přistihla,že se těším až pojedu do města,protože jsem si byla vědomá jak moc mi to sluší.Vždy jsem si ve městě něco koupila a doma jsem to s hrdostí prohlížela a byla pyšná sama na sebe.
Nevím Leni,jak bych ti pomohla nejlépe,ale jedno vím jistě. Nevracej se ke svýnm myšlenkám na deprese a hlavně se o tom z nikým nebav.Obyčejně to depky ještě prohloubí.
U pohovoru se tvař sebevědomně,buď usměvavá a uvidíš,že tím dosáhneš výborných výsledků nejen u zaměstnavatele,ale hlavně u sebe.
Já ti přeji hodně štěstí a pokud ti bude ouzko,tak si na mě vzpomeň,jsem tvůj anděl strážný!!!!Saša

Není to že bych zrovna chtěla akutně opustit tento svět ale začínám o tom vážně uvažovat. Trpím něčím jako je sociální fobie a svazujícíma úzkostma. Rodina rozhodla že zkusím jít do zaměstnání. Pro mě nepředstevitelné. Doma trpím takovou únavou, že nestíhám ani domácnost. Zkusila jsem vše alternativní medicínu,antidepresiva, antipsychotika. Závěr lékařů zněl návrh na invalidní důchod. Bohužel nemám odpracovaná léta, takže bez práce nejsou koláče, jak by mnozí řekli. Do práce se jdu zeptat příští týden. Už teď jsem z toho hrůzou bez sebe a zvažuju jestli to absolvovat nebo rovnou skončit se životem. Každý pohovor u mě končí fiaskem a práci nedostanu. Úzskost mě vždycky sváže natolik že jevím známky totálního debila, nedej bože když mám něco předvést jestli mě práce půjde. Vše mě začne padat z ruky o schopnosti komunikace ani nemluvě. Jak řekl psycholog úzkostná porucha osobnosti,středně těžká deprese a vyhlídky na uzdravení minimální.K tomu mám ještě další chronická onemocnění se kterými jsem také zralá na ČID.Dnes jdu na nákup, práškama jsem se patřičně uspala abych lidi kolem sebe nevnímala.Už mám takového života plné zuby ale nejhorší na tom je že rodina vše vnímá jako lenost.Vím že jestli zase u pohovoru pohořím, moje sebevědomí prostě zmizí. Cítím na sobě že mám před sebou třetí pokus opustit tenhle svět. V akutní fázi si pak člověk už pomoc nezavolá alespoň já ne. Dvakrát jsem přežila pokus o sebevraždu a další prohru už asi neunesu. Vím že můj problém mnoho lidí nepochopí ale pár lidí se určitě najde. Kteří ví o čem tady píšu.Ti lidé jsou můj záchytný bod.Neznáte nějakou radu jak mezi lidma nezmatkovat a nezpitomět. Věřte je to životní prokletí.Taky bych ráda bez hrůzy chodila do práce, dovedla své děti k dospělosti.

Ráda bych zemřela než...Nicolko pošetilá! Jednou se tomu budeš smát. Vždyť o nic, o nic nejde. Že s tebou někdo nemluví není vůbec pro život důležité. To jen v mládí si všechno berete
tak těžce. Máš otce a jiných vztahů najdeš v životě ještě na stovky! Vztahy jiné, než rodičovské, jsou pomíjivé, lidé se odcizují a tobě se to přihodilo prostě dřívě. A také přehodnoť své jednání, zda nejsi na vině ty, že s tebou lidé nemluví a nestyď se omluvit.

nasekat na holou , aby si věděla co maš dělat !!

Ráda bych zemřela než abych musela snášet to všechno je toho na mě moc teta se mnou nemluví ani moje kamarádka.Děda o tom ani nemluvim.Jsem se jednou už chtěla pořezat,ale nedokážu to kvůli mému otci co mám dělat jsem na všechno skoro sama jen mám svého otce jinak mě všichni nenávidí co mám jen dělat pomocte mi prosim.

Sáro, měla jsem taky...Karolinko, nene, to pro mne není. Moje sestra brala AD, konkrétně Seropram,pár let a musím ti říci, že se změnila tak, jak jsem jí to předpovídala.

Ach Bože, Bože. Přečetla...I já, stejně jako Magda, bych chtěla vytušit, kdože takový sem psal. Stálo by mi to zato, projet příspěvky nazpátek.Není-li ti to proti mysli, napiš jeho nick, prosím. Byl by to zřejmě první smutný příběh opravdovosti.
Napiš něco více i o vás dvou, jistě to bude nesmírně zajímat svou osudovou hloubkou každého z nás smutných, co jsme sem zašli.

Pro Sáru
Odmítáte AD,...Profesore, víš, AD dle mne mění myšlení a to si raději protrpím své stavy. Jistěže mnozí mají deprese mnohem silnější než já. Víš, dnes se všemu dává název. Dříve člověk o tom co prožil či prožívá mluvil přirozeněji a jednodušeji. Hluboký smutek býval smutkem, stesk steskem, úzkost úzkostí, černé myšlenky černými myšlenkami, těžkomyslnost těžkomyslností. A já mám směsici toho všeho a nechci tomu stavu dávat žádná jména, jak to dělají psychologové a psychiatři. Prostě je mi tak, jak mi velí má těžká letora.

Pro Sáru
Odmítáte AD, zajímavé. Kdybyste totiž měla opravdu těžké deprese, AD byste neodmítala-na to vemte jed...Vzala byste jakékoli, třeba i TCA. Jen chci říct, že Rivotril je benzodiazepin a na depresi nepomáhá.

Sáro, měla jsem taky takové stavy a hdoně mi pomohla AD. není to úplně dobré ale absolutně se to nedá srovnat. Rozhodně si nech AD předepsat, dobře ti radím!!!!

Obcas sem kouknu protoze mam stejne pocity jako vy a sem na AD.a taky mi pronasleduje ten pocit ze je vsechno zbytecny.A jak se jmenoval ten kamarad co tu psal a udelal to?-jestli si ho pamatuju.Muj kamarad to taky udelal.

Sveroval se v teto diskuzi i...Ach Bože, Bože. Přečetla jsem, co píšeš, nemohu teď psát, ale "vzalo" mne to a nemohu se soustředit na práci. Napíšu, jestli se ještě smím otázat.

To se mnou otřáslo....Sveroval se v teto diskuzi i v jine.
tam jsme se nasli,protoze jsme meli stejne nezvratny pocit nutnosti to tady vzdat,zacli jsme osobne komunikovat a byli spolecne do uplneho konce.
nikdy bych neverila,co vsechno se da sdilet.
ti co sem pisi si myslim,ze by si nekteri vzpomneli.
dokonce mu nekdo tady vycital,ze o tom pise jak o pocasi a ne¨chape co tady vlastne dela.
nedokazu tady o tom psat.
v dusledku je to morbidni a zvracene.
proto si uz ale nemyslim,ze clivek,ktery na to mysli sem nepise nebo ze se pokousi jen o nejake demonstracky.
uplne mi to prevratilo vsechno co jsem si o tomhle doposud myslela.
jedine co doufam je,ze ta odvaha dokoncit to me popadne v co nejkratsi dobe.
skoro mi ted uz i prijde nefer,ze tady jeste ,,existuju,,.

Probudím se každé ráno...Soňo, já také, probouzím se a s nevolí sleduji, že je tady zase nový den, nový boj. Dostaví se typické ranní úzkosti.. Přejdou až když se dám do práce a jedu, jedu... Též vím, že nemám odvahu se zabít, tak s tím už ani nekoketuji.
Čekám na zázrak a vím, že nepřijde.
AD neberu, odmítám. Jen Rivotil, jednorázově, když je mi nejhůře.A piju meduňku. A svět se točí dál, lhostejný k našim starostem a bolestem...

Probudím se každé ráno prázdná,nemám chuť do žádné činnosti, nic mě nebaví,vše mi příjde zbytečné,do ničeho se mi nechce, vše dělám s nechutí. AD nepomáhají,kolikrát když večer ulehám, tak si říkám, že kdych se už neprobudila, nic se nestane.Je to takové přežívání.
Na sebevraždu ale nepomýšlím.

Docela jsi to Sáro...Já ti rozumím, Sivo. I já čekám na zázrak, oproti tobě však trpím "jen" steskem po bytostech, jež se už nemohou vrátit, vnitřní osamělostí a otřesená jsem pohledem na veskrze zkažený svět a marasmus kolem nás. Tedy mohu s tím žít, ale setrvačností a bez radosti...
Myslím, že se to vůbec nedá srovnat se silou bolesti tvé nemocné duše, mé trápení je jistě "lehčí", ale i tak to silně bolívá...