chci zemřít

Co tě vlastně trápí a co jsi zkusila,Sivo?

Docela jsi to Sáro vyhmátla. Každej nemocnej, i ten s rakovinou v posledním stádiu, ve srytu duše doufá v zázrak. I když ví, že žádná pomoc není. Fakt jsem zkusila všechno.

Sivo, je něco, co se ti zdá nedosažitelného a snad vy pomohlo?
Víš, co myslím.
Tak, jak píšeš, vypadá to na beznaděj, naprostou beznaděj. A přeci píšeš, třeba hledáš... Nezlob se, tolik se mi chce pomoci, až jsem neobratná...

D.T. Nevím, jestli by to pomohlo. Moje babička se oběsila na trámu v chlívě...

Sorry Jano, ale tohle jsou kecy zdravýho člověka. Zkusila jsem všechno ve vesmírů vypínání, rekaxaci, rehabilitaci, různé diety, očišťování, léky, jiné léky, terapie, jiného doktora. VŠECHNO! Moje babička se zabila a teta taky... To víte, asi taky neuměly relaxovat, že.

Možná by vám pomohlo založit si rodový statek.

Souhlasím s vámi. Je to život ze dne na den, jde jen o přežití.Doktoři vám neporadí, nejsou z toho sami chytří.Chápu každého, koho tento život nebaví.
Naturo, na jedné straně jsi chápavý , na straně druhé pochop, že pokud je člověk na dně, že pomýšlí na sebevraždu, nemá ani náladu s někým o tom diskutovat.Proto ti, co sem píší, na tom ještě nejsou tak hrozně.

A nesnáším kecy zdravých...Sivo, mluvíš mi z duše, tyhle kecy o tom, jak se má jít "beznohý prostě proběhnout" jsou k hovnu.
Kdyby raději mlčeli, když neumí pomoct. Mlčeti zlato. A já bych dodala "sdíleti je diamant".
Co dělat v takové situaci? Mluvit, psát o tom. Do svých deníků, na diskuze, na blogy, kamkoliv, zavolat linku důvěry, vykecat se (nepomůžou, ale už ten pocit, že na druhé straně drátu někdo je, je osvobuzující.
Zkus to.

Zapomněla jsem napsat, že já trpím tím nedostatkem lásky. Ne nenávistí , ale lhostejností okolí k osudům druhých.
A to přesto, že mám rodinu...

Štve mě, že když člověk...Sivo, naprosto chápu a souhlasím s tvými slovy. A hlavně-jsem plná soucitu.
Vím, že nechceš číst žádné utěšující klišé. Mám taky řady "neduhů" a komplex stárnutí s kterým přijde ještě méně síly a více trápení. S tím vším se dá žít, byť bídně, pokud ovšem máš milující okolí a alespoň malou naději.
I já, když vstávám, bývám zhorozená, že zase je další nový den, nový boj..
Na rozdíl od tebe jsem ale asi "zbabělá", nedokázala bych se zabít, ať by byla má touha sebesilnější...
Myslím na tebe.

Štve mě, že když člověk...S tím souhlasím.

Sivo,podle toho co píšeš, jsi nesmírně přetažená, přepracovaná neustále v napětí. Chápu, že mozek zvoní na poplach a nabádá k sebedestrukci.

Jsi v křeči, svalové, nervové,pokud se od někoho nenaučíš uvolňovat, házet starosti za hlavu, tvůj stav se bude jen zhoršovat.

Začni se zaměřovat jen na své pozitivní emoce a VYPNI!!!

A nesnáším kecy zdravých lidí "raduj se ze života atd." nejradši bych je strčila do s svého těla a pak kolem nich skákala "hele, jak se raduju ze života" A ty že trpíš? že máš polesti, poruchy vidění, pocit, že nejsi tady, chceš žemřít? nesmíš se tomu tak poddávat...

Štve mě, že když člověk...Naprosto s Tebou souhlasím.

Štve mě, že když člověk má rakovinu a strašně trpí, lidi jsou ochotní povolit mu eutanasii a ještě říkají, že je statečný a smířil se se smrtí. Ale v případě deprese jsou to jen ty samé kecy "zajdi si k doktorovi, raduj e ze živta". Co když člověk byl u všech doktorů a zkusil všechny léky? Co když se sype psychicky ifyzicky, má všechny ty nemoci nenemoci chronický únavový syndrom tetanii, fibromyalgii, všechny ty poruchy, které jsou vlastně jen slova pro utrpení, které se neukáže v testech a člověk je pode doktorů "zdravý"? Co když trpí každou sekundu, každé ráno se musí přesvědčovat, ay jako robot vstal a dělal, co se po něm chce. Co když prostě chce jen konec, konec, klid, konec utrpení? Co když už to trvá víc než rok,všechno se jen zhoršuje? Když to bude chtít skončit, všichni ho budou chtít "zachraňovat" a prodlužovat jeho utrpení. Udělali by to tomu s rakovinou, ne! Chci prostě konec. Zkusila jsem veškerou myslitelnou pomoc ve vesmíru. A teď chci, aby to utrpení sckončilo. Chci prostě usnout a už se neprobudit. Je mi strašně líto manžela i rodičů, ale už vím, že to není moje chyba. Já nejsem zbabělá.

A jakym zpusobem se zabili...V prvním případě injekce do žíly.
Ve druhém případě směs TCA, AP, BZD.
Měli to oba do detailů promyšlené. Ani jeden ale nenechal dopis na rozloučenou s vysvětlením.
Plánovali to zjevně dlouho. Nic nebylo ponecháno náhodě. Vyšlo jim to.

Já sice neznám nikoho z...A jakym zpusobem se zabili jestli se muzu zeptat?

Ahoj, já jsem se tím, co...Já sice neznám nikoho z této diskuze, ale znala jsem dva lidi, co se v mé blízkosti zabili. Znala jsem je dobře. Moje sestřenice a o pár let později můj dobrý kamarád.
Sestřenice nikomu nic neřekla, tvářila se "happy", ale přitom se trápila nešťastnou láskou. Bylo jí 27. Takže žádná puberťačka, věděla moc dobře co dělá, byla zdravotní sestra.

Můj kamarád, s tím jsem to bohužel prožívala, ten vyloženě volal o pomoc. Mockrát jsme si o tom povídali. Nepadařilo se ho zachránit. Byl i v PL , léčil se na depresi několik let, míval dobu, kdy mu bylo fajn, a pak propady...při tom jednom to udělal. taky mu ještě nebylo 30.
Od života ke smrti je jen krůček, malinký krůček.

vim.
a o to vic obdivuju tu...To se mnou otřáslo. Svěřoval se v této diskusi? Ty víš, kdo to byl? Ach Bože můj... Asi zde nenašel nikoho a ani myšlenku, která by mu mohla pomoci. To je příliš smutné, těžko hledat slova.
Sára
p.s. Měli by ti, kdo sem píší, ho znát?

Sáro,
ten kdo to...Ahoj, já jsem se tím, co jsem napsala dotazovala toho, kdo psal příspěvek "pro
Lu" protože z toho příspěvku se mi zdálo, že ten, kdo to psal, o někom z této diskuse ví, že si vzal opravdu život...