Diskuse se Supermanem

A nelížeš si ho sám přes rameno jako kocour?

Je vidět, že rozumíš jen tomu análnímu otvoru! Nic jiného neznáš co? IQ houpacího koně!

Tanga sou výsadou přiteplených kuřbuřtů, které rajcuje provázek v análním otvoru!

Zdravím a musím se přiznat, že nedám na tanga či jocky dopustit! A to nejen v "civilu" ale i při sportu, jen mě mrzí třeba když mám jocky jak na mě třeba kluci čumí...ale ať čumí když to nikdy neoblekli....jejich škoda! A tak kdo nosí tanga a jocky je JEDNIČKA!

POHÁDKA

Chcete slyšet pohádku
jak Bůh dělal zahrádku ?
Nepoužil plastelínu,
protože měl jenom hlínu.

Proto nejdřív slzy ronil
než u něho Logos zvonil
Dívej Otče, Slovo praví,
nenič si tu svoje zdraví.

Voda ze slz zalila tu hlínu
máš to jako plastelínu.
To zelené, to je tráva
stvoř člověka, to bude sláva.

Lucifer řekl: To je k zlosti,
budou samé mrzutosti.
Nebude to na škodu,
nabídnout jim svobodu.

Jak se s tím lidé poperou -
Božím slovem či sekerou ?
Zbraně byly už od pravěku
pozdě Zákon byl dán člověku.

A tak se to dodnes mydlí
šťastný je kdo ještě bydlí
vypálené budou jejich domy
k umírání zvoní zvony.

Na té Boží zahrádce
bude brzy po hádce
Boží slovo jako Duch
očistí brzy tento vzduch.

I zvířátka se budou mít rádi
budou velcí kamarádi.
Pro ty, kteří tomu věří
pohádka věčná stále běží. ?

Tohle fórum je pro vážnou diskusi fakt téměř nepoužitelné. Navázat na nějaký starší příspěvek je téměř nemožné, stejně jako odvolat se na něj jako na zdroj.
Přesto se pokusím reagovat na starší příspěvky, které se při kritice evoluční theorie odvolávaly na archeologii.
Předem připomínám, že je dost velký rozdíl mezi vědou o vývoji života a vývoji druhů, tedy paleontologií, a vědou zkoumající minulý lidský svět na základě lidských artefaktů a pozůstatků, tedy archeologií.
Jak v archeologii, tak v paleontologii ovšem platí, že tu vždy známe jen velice malý vzorek někdejší skutečnosti. Organická hmota se dochová jen ve velmi specifických podmínkách, jako třeba ve velmi chladném či dokonce trvale zmrzlém prostředí, nebo naopak v prostředí sedimentů, bažin, půdních sesuvů či v důsledku vulkanických katastrof.
Z nedávnějších dob (řekněme čtvrtohory, tedy ta doba, která zajímá archeology) se zpravidla nějaké ty kostry dochovají; ale musí nějakým způsobem "pohřbené". Od mladšího paleolitu existovaly rituální pohřby, předtím občas někoho zavalilo bahno - a tak se dochovají alespoň části kostry.
Totiž to, co nebylo pohřbeno, to bylo nemilosrdně sežráno - a to platí pro celou historii života.
Problém nastává už v mezolitu, paleolitu a dřívějších dobách, kdy se obvykle pozůstatky nezahrabávaly (v dobách ledových to ani nešlo, protože hrabání v permafrostu bylo a dodnes je extrémně náročné), a tak máme jen vzácně šanci nalézt alespoň nějaké zbytky. Nejen zvířat, ale i člověka.
Navíc ještě nové genetické analýzy ukázaly, že nám známí předci člověka nenásledovali v přímé vývojové linii, ale že se vývojové linie dosti klikatily; takže už i proto je nutno předem počítat s mnoha neznámými, protože dosud nenalezenými "chybějícími články".
A to je řeč o relativně nedávné době. Což třeba takové druhohory; jen si někdo zkuste ze známých nálezů poskládat celou faunu a hlavně její vývoj. Mezi jednotlivými typy budou obrovské skoky, což ale vůbec není chyba Darwinovy teorie, anobrž názorný příklad neúplného stavu našeho současného poznání.
To, že článek chybí, totiž vůbec nedokazuje to, že neexistoval - jen to, že dosud nebyl nalezen, nebo neměl šanci se dochovat.
Je li naopak takový článek nalezen, nemůže být ignorován; už proto, že při tak malé pravděpodobnosti, že se vůbec něco z minulosti dochová, to znamená, že se zde nemohlo jednat o nějaký vzácný a jedinečný jev tehdejší skutečnosti.
Pro období prudkých vývojových změn to pak platí tuplem - a pro katastrofy spojené s hromadným vymíráním to platí dokonce triplem.
Čau!

Zajímá ? Je to spíš...No jo... jenže přichází NOVÝ SVĚT ! A v něm už nebude nespravedlnost. Všichni budou FOREVER YOUNG. ? Tak se tomu přizpůsobuji. A nenechte se zmást, že svoji víru beru poněkud s humorem. Nejde o zábavu, ale docela vážnou věc ve které jde o život. Takže s vytrvalostí běžme závod, který je nám předložen. Snad kromě Ježíše ještě někdo doběhne do cíle. ? ? ?

Pokud se ti jedná o...Zajímá ? Je to spíš rozptýlení, pobavení. Nikdy bych nevěřil že je možné aby se dospělí chlap takhle správal.

Nikoho taky nezajímá to...Pokud se ti jedná o kopírování na diskusi o Jehovovi tak to je vždycky k věci. Já jenom nechci, aby se tu zbytečně spamovalo. A vám radím: Pokud vás to nezajímá tak ani na tu diskusi nelezte, kopíruji to pro ty, které to zajímá. ?

Prosím tě, mě historie...Diskuse na tomto fóru je značně nepřehledná. Jednotlivé příspěvky jsou beznadějně atomisovány a v této podivné záplavě se ztrácí jakákoliv jejich logická návaznost.
Inu, co se dá dělat.

Odpověď Supermanovi:

Zdravím Tě!
V našem sporu (mohu li to tak označit), jde o několik okruhů otázek, které bych si čistě z důvodů přehlednosti dovolil rozdělit.

Spor prvý:
V Tvé reakci nebyl sice přímo řečen, ale lze jej tušit v pozadí celé té diskuse - ostatně je i v jejím názvu. Je to sama existence Boha, případně možnost tuto existenci prokázat.
Pokud bych se soustředil na polemiku evoluční theorie kontra Bůh coby hlavní činitel, pak překvapivě zjistím, že zde vlastně neexistuje rozpor:
- víra nám tvrdí, že Bůh je ten, kdo stanovuje pravidla (a příběhy Starého Zákona mohou být velice zjednodušenými obrazy stanovování těchto pravidel, navíc hrubě zkomolenými předáváním z generace na generaci)
- věda zas tvrdí, že tu jsou pravidla a jak fungují (a tak nějak se shodne i na tom, že zřejmě existuje základní sada pravidel, ale už se raději nepouští do toho, kde se tady ta základní pravidla vzala)...
takže si troufnu tvrdit, že celá polemika nad evoluční teorií je jen zástupný problém.
Jinými slovy věda nepopírá existenci Boha, jenom kriticky poukazuje na to, že pokud nějaký Bůh existuje, pak to rozhodně nebude Effelův fousatý dědeček na obláčku nad našimi hlavami... ale ani nerudný antropomorfní Bůh starozákonní.

Docela mě baví, jak vyznavači kreacionismu ve vášnivých taženích proti evoluční theorii pošlapávají své základní dogma: Bůh je všemohoucí - Bůh stvořil vesmír, svět, život.
A teď mi sakra vysvětli, jak může být někdo, kdo tomuhle opravdu věří, tak drzý a opovážlivý, a tvrdit, že on zná Boží plán a že ví, že Bůh rozhodně NESTVOŘIL evoluci jako svůj nástroj k utváření života? Že on VÍ, co a jak Bůh učinil?
Tedy; stvořit život za pomoci evoluce, změny a vývoje mi přijde z pohledu "mimocírkevního" rozhodně mnohem více Božské než se se vším postupně, primitivně patlat. Než elegantně stvořit základní pravidla a vše ostatní nechť z Jeho vůle pokračuje samo...
A k tomu se stejným způsobem váže i zákonitý vznik života z neživé hmoty. Už jsem to nakousl ve svém povídání o sněhové vločce...

A na závěr tohoto okruhu otázek si neodpustím rýpnutí: proč když už někdo neumí žit bez toho, aby věřil v biblické stvoření světa, tak proč upírá Bohu právo použít coby nástroj stvoření spontánní evoluci?
Protože tvrdit že "všechno, co je v bibli, je doslovná pravda", to je strašně pohodlná berlička.

Druhý okruh sporu:
Tedy šermování se skládáním živých organismů, aut, letadel na vrakovišti a podobných věcí.
Tyto analogie mají jednu obrovskou chybu - počítá se tu s tvořením hotové věci; tak jak jí známe dnes.
Hned to vysvětlím.
Současné teorie o vzniku života tvrdí, že se z aminokyselin, které lze nalézt v přírodě na Zemi i ve vesmíru se postupným samovolným vývojem vyvíjely složitější a složitější struktury. V podstatě se hledá způsob, jak by se k jedné již existující struktuře, samovolně vzniklé (tedy i ze zcela "neživé" hmoty) mohly přidat další struktury.
Začíná se tedy úplně odspoda.
Naproti tomu se kreacionisté neustále ptají, jak se mohl náhodou složit velmi komplexní živočich jako je člověk, nebo jak se mohly vyvinout komplexní křídla, nebo komplexní DNA, nebo prostě něco co existuje dnes a co má za sebou pár set milionů let vývoje.
A pokud jde o rostoucí entropii, tedy že se všechno rozpadá - skvělý argument, ale platí jen pro uzavřené fyzikální soustavy. Pro otevřené živé soustavy se naprosto nedá použít, protože právě růst komplexnosti systému je "energeticky výhodnější". Postupně vznikající život pak pracuje s energií získanou na úkor okolí.

Změna z jednoduchého na složitější nebo komplexnější je totiž úplně ústřední princip slova "evoluce".
Spontánní vývoj.
Vztahuje se kupodivu i na tu techniku, nebo na lidskou kulturu.
Je jasné, proč toto slovo budí takovou aversi.
"Evoluce" je smrtelně nebezpečné slovo, protože je schopné nahradit Boha. Dokáže prakticky cokoli, jen když k tomu má podmínky a dost času.
To je důvod, proč je Darwin tak nenáviděn.

Teď ještě pár drobností:
Racemáty, optická orientace:
Spousta farmaceutických produktů jsou racemáty, při aplikaci si z nich organismus vychytá tu správnou levotočivou orientaci.
Proč levotočivou? Mohlo to vzniknout náhodou, či k tomu byl při vzniku života nějaký důvod, který uniká pozornosti.
Jakmile to však už jednou nastalo, vzniklo cosi jako normalisace. Veškeré formy života byly od začátku odsouzeny k vzájemným interakcím. Ta forma, která byla dominantní, tuto orientaci určila, ostatní se přizpůsobily, nebo vyhynuly.
Příklad z techniky: Téměř všechny závity, co je jich na šroubech této planety, jsou pravotočivé. Levotočivý závit je použit pouze tam, kde je to z konstrukčních důvodů nezbytné. Dominantní je tu pravotočivost. Proč?
Zkoušel jsi někdy uvolnit zatažené víčko na kompotu? Obvykle to děláš levou rukou, přestože jsi nejspíš pravák. Ale z důvodů anatomické stavby ruky je pro otáčení vlevo (povolování) výhodnější ruka levá, pro utahování zas pravá. Dominantní je praváctví - a proto se všechny závity utahují doprava - ve směru hodinových ručiček.
Detail stejného rázu mohl způsobit levotočivý charakter stavebních kamenů života - což může být jen nepodstatný detail.
Třeba je Bůh levák...

Třetí okruh sporu:
Od kdy vlastně považuješ hmotu za "živou"?
Viry jako živé nebereš, priony jsou mrtvé - tak kde je xakru ta hranice?
Já třeba považuji hmotu za nepopiratelně "živou", pokud je schopna replikace. Vše ostatní, jako je to například u zmíněných virů, může být redukováno - musí být však přítomna právě tato schopnost.
Jako další krok však budu dokazovat, že dělení hmoty na živou a neživou je pouze otázka konvence - to však až příště. Je půlnoc a budu muset končit - pokračování snad zítra.

Ještě však musím napsat cosi, co se tématu přímo netýká, týká se to však stylu diskuse:
Ad: ... Na tohle už na Západě nevěří.... je argument z klenotnice logických klamů. Pokud nenapíšeš kdo, kde a proč, je to prázdná floskule.
Ad: ... Foxy, čím víc si budeš o mechanizmech v buňce číst, tím víc pochopíš... to je argument ad hominem, též označovaný jako diskusní podpásovka.
Ostatní detaily snad lépe přejít a nechat být.
Domnívám se, že Ti tohoto způsobu diskuse není třeba.

Hezký a příjemný den - či snad velebrzké jitro, nevím jak tento noční čas nazvat.
Měj se fajn!

a já sem dám něco z...Prosím tě, mě historie nezajímá. Mně zajímá co se děje tady a teď. Na to jsem tu diskusi neudělal. Z historie by mně to zajímalo jedině pokud by se to týkalo UFO. Ale i tak před námi je něco co by se dalo přirovnat ke koncentráku. Vyhlazení nepoddajného lidstva. :(

25
Židé v Egyptě

Kromě Mojžíše nejslavnějším židem, který se kdy dostal do Egypta, do oblasti Tachpanches, a to proti své vůli, byl Jeremjáš (Jer 43:8), někdy kolem roku 587/586, po pádu chrámu v Jeruzalémě. Spolu s ním šla ale šla celá řada židů, kteří si chtěli zachovat život. Z této doby také datujeme postexilové přebývání židů v Egyptě, nepočítáme-li v tento souhrn vojenskou židovskou kolonii v Elefantinu, která zřejmě o několik desítek let předcházela příchodu Jeremjášových židů, možná někdy po zničení desetikmenného království.

Židé, kteří žili v Egyptě o tři století později, zde ale žili především v Alexandrii, a zde také byli vystaveni naprostému řeckému vlivu. Podle Aristeova dopisu (údajně napsaného dvořanem Ptolemaia II. (285-246), o kterém soudíme, že byl napsán o 100 let později k podpoře autentičnosti Septuaginty, první „alexandrovští„ židé byli do Alexandrie přivedeni Ptolemaiem I. v roce 312 jako válečná kořist z dobyté Palestiny – Josephus uvádí, že Ptolemaj I. s sebou přivedl 120 000 židů. Mnozí ale nepochybně následovali dobrovolně, ať již jako obchodníci, vojáci, umělci, v touze po lepším životě či z celé řady jiných důvodů. Výsledkem bylo, že se Alexandrie stala střediskem židů žijících v diaspoře a že odtud se specifický židovsko-řecký vliv šířil do všech ostatních míst, ve kterých diasporální židé přebývali – do Antiochie, Tarsu, Kyreneje, Efezu, Korintu a celé řady dalších míst a měst, o kterých se Bible zmiňuje.

Charakteristika alexandrijských židů

Cílem Alexandra Velikého a jeho nástupců Ptolemaiovců v Egyptě a Seleukovců v Sýrii bylo sjednocení západu (Řecko) a východu (zbytek světa) pod vlajkou řecké kultury. Jako jeden z prostředků k dosažení tohoto cíle Alexandr vyžadoval a organizoval hromadné sňatky mezi svými vojáky a ženami a dívkami z dobytých území, zakládal kolonie tvořené z řeckých válečných veteránů po celém světě a navíc bral porobené Peršany a obyvatelstvo z ostatních národů jako sobě rovné – pokud ovšem chtěli přijmout řeckou kulturu a náboženství. Ale jeho vliv a vliv jeho následovníků byl tak ohromný, že zakrátko celá oblast Středozemního moře a vskutku celá jeho říše přijala jako dorozumívací jazyk řečtinu koiné a v ní také většina filosofů, vědců a umělců sdílela své myšlenky.

Řecký vliv byl všude téměř hmatatelný, a jak to vyjádřil John Bright ve své knize „Dějiny Izraele„, „v tomto období helénistické expanze již jenom dýchat znamenalo vstřebávat řeckou kulturu„! (str. 419, angl.).

Jestliže Alexandrie byla světovým střediskem řecké kultury, tak také byla světovým střediskem židovské diaspory a tak zde také zcela zákonitě docházelo k prolínání obou etnik. K podobnému jevu pak docházelo ve všech městech, o kterých Bible mluví v souvislosti se šířením křesťanství, a pokaždé, když budeme číst o Antiochii (ať již v Sýrii nebo Pisidii), Tarsu, Kypru, Kyreneji, Efezu a dalších městech v oblasti Malé Asie, můžeme si být jisti, že šlo o města s rozvinutou řeckou kulturou a že zde žilo mnoho řecky mluvících židů, kteří se nevyhnutelně s pohanskou komunitou stýkali daleko více, než by židé v Jeruzalémě a v Palestině byli ochotni připustit.

Zatímco mnoho autorů má nyní ve zvyku spustit litanii o tom, v jakém nebezpečí se nacházel monoteizmus a jak byla ohrožena „čistá víra otců„ (kteří mimochodem byli stejně zkažení, jako jejich nyní bědující potomci), nedomnívám se, že náboženský kontakt židů a Řeků byl víře v jediného pravého Boha na škodu. Ba právě naopak.

Proselyté a „lidé bojící se pravého Boha„

Například jedním z pozitivních důsledků společného života židů a Řeků a ostatních pohanů, (Bible někdy slovo pohané používá ve smyslu „všichni ostatní, kdo nejsou židé„), byly dvě skupiny lidí, kteří nebyli Izraelité a přece uctívali izraelského Boha ve smyslu „nebudeš mít

26
jiných bohů před mým obličejem„, a sice proselyté a skupina lidí, které označujeme jako „lidé bojící se pravého Boha„ (Stark, 58, Brown, 268).

V biblické [starozákonnní] hebrejštině jsou příslušníci obou skupin nazýváni jedním slovem, ger, které Septuaginta podle kontextu překládá jako cizí usedlík, paroikos (Cohen, 1999) nebo jako proselytos, proselyta – ve významu proselyta Septuaginta překládá ger jako proselytos celkem 78 krát. Ve starozákonní hebrejštině tedy máme jedno slovo, ger, které starozákonní řecký text odlišil různými pojmy, paroikos a proselytos, a to podle míry, do které se příslušníci jedné nebo druhé skupiny ztotožnili se židovstvím.

Proselyté (hebrejsky ger, řecky proselytos) byli muži, kteří se s izraelským náboženstvím ztotožnili do té míry, že se nechali obřezat a zcela přijali Mojžíšův zákon. Někteří z nich se později stali křesťany, a právě etiopský eunuch a Mikuláš z Antiochie (Skutky 6:5; 8:27) jsou představiteli proselytů, kteří ve svém životě prošli nejméně dvěma náboženskými konverzemi
– nejprve k židovství, a posléze ke křesťanství . Na druhé straně Kornélius a důstojník z Kafarnaum jsou představitelé „lidí bojících se pravého Boha„, kteří ke křesťanství konvertovali jako pohané. – Skutky 10:1,2; Lk 7:2,4,9.

Cizí usedlíci (hebrejsky ger, řecky paroikos) však byli v době kolem přelomu letopočtu ve srovnání s proselyty (hebrejsky ger, řecky proselytos) ve značné početní převaze. Patřili k nim lidé z pohanských národů, kteří dodržovali obecně platné židovské zákony, oceňovali monoteizmus a některá etická a dietetická pravidla Mojžíšova zákona, potažmo židy jako takové (viz důstojník z Kafarnaum, který pro židy nechal vystavět synagógu), kteří ale nešli tak daleko, aby se nechali obřezat a stali se tak židovskými proselyty. Je více než pravděpodobné, že právě oni byli vážnými kandidáty pro přijetí křesťanské zvěsti, která nevyžadovala obřízku, jež byla největší překážkou tomu, aby se cizí usedlíci (paroikos) neboli „lidé bojící se pravého Boha„ stali židovskými proselyty.

Charakteristika řecky mluvících židů

V případě židů žijících mimo Jeruzalém a mimo území Judeje a Galileje vliv řecké kultury bohužel působil u některých židů tak, že došlo k jejich naprosté asimilaci, a tím také ke ztrátě víry v jednoho Boha.

U mnohých židů ale nastal proces, jehož výsledkem bylo přijetí řecké kultury a řečtiny jako mateřského jazyka za současného zachování šému, tedy známé a principiální monoteistické zásady vyjádřené v Deuteronomiu 6:4: „Slyš Izraeli, JHVH, náš Bůh, je jeden JHVH„.

Tito řecky mluvící, Deuteronomia 6:4 dbalí židé, se v době mezi třetím stoletím př. n. l. a prvním stoletím n. l. nacházeli po celém území Římské říše a jejich společným spojovacím znakem byly tři zásadní prvky: společný jazyk (řečtina), monoteizmus (Deut 6:4) a Septuaginta (překlad Hebrejských písem do řečtiny, doplněný o další počet knih, které komunita řecky mluvících židů považovala za inspirované nebo užitečné k budování víry).

Protože Alexandrie byla světovým střediskem židů té doby, byli to právě alexandrijští židé, kteří dali podnět ke vzniku Septuaginty a také dodali její překladatele. Nicméně, internacionalismus, zahájený Alexandrem Velikým, byl dále jednoznačně rozvíjen v dobách Římské říše, a pro židy proto nebylo problémem pohybovat se z místa na místo. Tak došlo k přenosu Septuaginty do většiny měst, kde diasporální židé žili – například do Tarsu, odkud pocházel apoštol Pavel. Tento přenos také vysvětluje, proč židé, kteří nikdy neviděli Jeruzalém a nenavštívili chrám, mohli zachovat „víru svých otců„.

Je přitom patrné, že mezi řecky mluvícími diasporálními židy z celého světa a hebrejsky/aramejsky mluvícími jeruzalémskými a palestinskými židy existovaly výrazné kulturní a teologické rozdíly.

27
Z kulturního hlediska není sporu o tom, že kromě většího vzdělání a výrazně lepšího finančního zabezpečení, diasporální židé byli nevyhnutelně tolerantnější a otevřenější názorům jiných lidí, protože se s nimi dennodenně setkávali a museli o nich přemýšlet. Diasporální židé byli židy z etnického hlediska; narodili se jako židé – ale byli Řeky jazykem, kterým mluvili, šaty, kterými se odívali, smýšlením, které projevovali, a každodenním chováním a zvyky, které zachovávali.

V oblasti židovské teologie té doby docházelo k velkým debatám ohledně chrámu v Jeruzalémě a jeho role při uctívání Boha. Zatímco si jeruzalémští a palestinští židé neuměli svůj náboženský život bez chrámu představit, u židů v diaspoře byla situace odlišná. Ačkoli mohli prosazovat cesty do Jeruzaléma na svátky a přinášeli roční chrámovou daň a ačkoli málokterý z nich pochyboval o ústřední roli chrámu pro zachování identity židovského náboženství, mnoho židů v diaspoře zastávalo názor, že synagógy zcela splňují úlohu pro uctívání Neviditelného Boha. Konečně, vztah k chrámu v samotném Jeruzalémě byl dán i třídní a politickou příslušností, k nimž se vázaly i doktrinální otázky, jak dosvědčují frakce farizeů a saduceů a jejich spory o vzkříšení a existenci andělů.

Řecky mluvící židé vs. aramejsky/hebrejsky mluvící židé – srovnání s dnešní situací

„Historický atlas židovského národa„ (Schocken Books, 1992, str. 36 angl.) proto přiléhavě otevírá jednu ze svých kapitol nadpisem „Mezi Jeruzalémem a Alexandrií„ a nabízí toto srovnání s dnešní situací:

Období Druhého Chrámu je velmi podobné situaci, ve které se novodobí židé nacházejí od začátku 20. století: na jedné straně silné středisko v Palestině a na druhé straně bohatá a mocná diaspora, bez problémů splývající se svým bezprostředním okolím, nicméně pozitivně orientovaná směrem k palestinskému centru, které podporuje svými penězi, názory a náboženskými aktivitami. Bolestná otázka
„dvojího

17
Zákona„, náboženské praxe v chrámu a dopadu Mojžíšova zákona na běžný život židů v prvním století znamenaly, že pohané zůstávali zcela mimo zájmovou sféru prvních následovníků Krista.

Jak tedy došlo k tomu, že dobrá zpráva o království si navzdory nepříznivým okolnostem našla poměrně rychlou cestu do pohanských domácností? Jak vzkříšený Ježíš přesvědčil okruh těch, kteří byli s ním a zažili jeho činnost pouze mezi židy, že nastala jiná doba a že je čas se „rozšířit„?

Petrovo vidění a údiv

Ke změně hluboce zakořeněných předsudků nemohlo dojít běžnou cestou, ale bylo nutné, aby vzkříšený Ježíš uvedl jednoho ze svých apoštolů do „vytržení mysli„ (EP) a v tomto stavu zvláštního transu upravil jeho smýšlení vůči pohanům. Ale ještě předtím, než se Petrovi ve stavu vytržení dostalo neobvyklého vidění, Bůh vyslyšel modlitby pohana Kornélia a poslal k němu svého anděla, který také celou událost řídil. Skutky 10:1-16 ukazují, jak anděl nejprve Kornéliovi vysvětluje, že pro svoji zbožnost a modlitby našel u Boha přízeň, a pak mu říká, co má udělat pro to, aby mohl být pokřtěn:

„Pošli tedy nyní muže do Joppe a přiveď jistého Šimona, který má příjmení Petr. Ten je hostem u jistého koželuha Šimona, který má dům u moře.„ Jakmile anděl, který k němu mluvil, odešel, zavolal dva ze svých domácích sluhů a [Bohu] oddaného vojáka z těch, kteří mu byli stále k službám, všechno jim vyprávěl a poslal je do Joppe„.

O den později, kolem poledne, Petr vystoupil na střechu domu koželuha Šimona v Joppe, aby se tam modlil. Lukáš pokračuje ve vyprávění tím, že Petr

„však dostal velký hlad a chtěl jíst. Zatímco [něco] připravovali, upadl do vytržení, spatřil otevřené nebe a jakousi nádobu, která sestupovala jako velké lněné prostěradlo, jež bylo spouštěno na zem za čtyři cípy; a byly v něm všechny druhy čtvernožců a tvorů lezoucích po zemi a nebeských ptáků. Přišel k němu hlas: „Vstaň, Petře, zabíjej a jez!„ Petr však řekl: „Nikoli, Pane, protože jsem nikdy nejedl nic poskvrněného a nečistého.„ A opět k němu hlas [promluvil] podruhé: „Přestaň nazývat poskvrněným to, co Bůh očistil.„ To se stalo třikrát a nádoba byla okamžitě vzata do nebe.“

Lukáš zde působivě staví do kontrastu Petrovu silnou tělesnou touhu, velký hlad a příkaz Zákona, který se Petr navzdory hladu ani náznakem neodvážil porušit. Na čem přesně byla založeno Petrovo vidění, doprovázené následným údivem? Co vyžadoval Zákon?

Mojžíšův zákon a jeho požadavky na tělesnou a obřadní svatost – litera

Součástí Mojžíšova zákona byla i dietetická a hygienická nařízení, která blíže určovala, která zvířata je možné jíst a kterým je nutné se vyhnout. Podle Hlubšího pochopení písem se v Mojžíšově zákoně nachází následující rozdělení na zvířata, která je možné jíst, a zvířata, která je zakázáno jíst:

A: Zvířata, ryby a hmyz, které se mohly jíst: Každý tvor, který má rozpolcené kopyto a vytváří se mu rozštěp a které přežvykuje. (3Mo 11:2, 3; 5Mo 14:6) Všechno, co je ve vodách a má ploutve a šupiny. (3Mo 11:9–12; 5Mo 14:9, 10) Hmyz a okřídlení hemživí tvorové, kteří chodí po všech čtyřech a mají skákavé nohy: kobylka stěhovavá, kobylka jedlá, cvrček a kobylka luční (všechno podle svého druhu). (3Mo
11:21, 22)

B: Zvířata, ryby, ptáci a hemživí tvorové, kteří se nesměli jíst: Zvířata: velbloud, daman, zajíc a prase. (3Mo 11:4–8; 5Mo 14:7, 8) Ryby a další hemživí tvorové ve vodě, kteří nemají ploutve ani šupiny. (3Mo 11:10) Ptáci a létající tvorové: orel, orlovec říční, sup hnědý, luňák červený, luňák hnědý, krkavec, pštros, sova, racek, sokol, sýček, kalous, labuť, pelikán, sup, kormorán, čáp, volavka, dudek, netopýr,

18
každý okřídlený tvor, který chodí po všech čtyřech (to znamená, že se pohybuje podobně jako zvířata, která chodí po čtyřech). Hemživí tvorové na zemi: slepec, tarbík, ještěr, širokoprstý gekon, velký ještěr, čolek, písečný ještěr, chameleon, každý tvor, který leze po břiše, který se pohybuje po všech čtyřech nebo který má jakýkoli velký počet nohou. (3Mo 11:29, 30, 42) Zvíře, které zdechlo nebo které už bylo mrtvé či které bylo roztrháno divokým zvířetem. (3Mo 17:15, 16; 5Mo 14:21; 2Mo
22:31)

Je přitom zřejmé, že Petrovi v jeho stavu vytržení byla ukázána jenom nečistá zvířata, a proto se tak bránil tomu, aby je zabil a jedl. V této souvislosti je třeba poznamenat, že židé a židovští křesťané v prvním století považovali za nečistá nejenom zvířata, která se nesměla jíst, ale za nečisté považovali i pohany, kteří nečistá zvířata jedli, a proto se s nimi nestýkali. Takoví lidé byli podle nich nečistí ve smyslu chrámových a rovněž osobních rituálů a obřadů, které zbožní židé zastávali, a oni se domnívali, že by se ve společnosti těchto lidí obřadně znečistili.

V tomto případě je ale pozoruhodné, že Zákon sám žádná taková společenská omezení neměl. Nikde v něm nenajdeme, že by se židé měli pohanům vyhýbat nebo že by nesměli vstoupit do jejich domů nebo s nimi jíst. Neboli že by pouhý společenský styk za každých okolností vedl k jejich obřadnímu znečištění.

Tehdy, jako i dnes, nábožensky založení lidé si usnadňují svoji povinnost sdílet dobré věci od Boha s lidmi, kteří se jim nelíbí, podobným překrucováním, nyní ale ne již Mojžíšových, nýbrž Ježíšových přikázání.

Je ale také pravda, že Zákona dbalý žid měl důvod k obavám, že kdykoli vstoupí do bližšího kontaktu s pohany, hrozí mu, že by mohl porušit to či ono ustanovení Zákona, a že bohabojný křesťan proto musí uvažovat o tom, s kým se stýká a jak jej společnost, ve které se pohybuje, z duchovního hlediska znečišťuje nebo naopak posvěcuje.

Mojžíšův zákon a jeho požadavky na tělesnou a obřadní svatost – praxe

Zkusme si více přiblížit dilema člověka pod Mojžíšovým zákonem a uvažujme o situaci, ve které je židovský muž pozván svým obchodním partnerem, Řekem nebo Římanem, na obchodní schůzku, jejíž součástí je jídlo v pohanském domě. Aby židovský obchodník mohl bez obav, že poruší nějaký předpis, zasednout ke stolu a jíst, musel by se ujistit o následujících věcech:

1. Maso, které bude jíst, je připraveno ze řádně vykrváceného zvířete, které navíc nalezeno mrtvé nebo uškrcené. (Le 17:13; De 12:16, 14:21; Sk 15:29)

2. Součástí jeho porce není tuk, který patří Bohu. (Le 3:16,17, 7:23,24)

3. Žádná část jídla nepochází z některého Zákonem zakázaného zvířete, ptáka, ryby nebo toho, co se hemží na zemi. – viz výše uvedený seznam.

4. Pokud jsou body 1 až 3 v pořádku, musí být rovněž jasné, že ani jedno ze zvířat nebylo předtím obětováno modle. (Sk 15:29)

Pokud se podařilo překonat všechny dietetické překážky, ještě zdaleka nebylo vyhráno. Mojžíšův zákon obsahoval také rozsáhlou část, která se týkala hygienických předpisů. Aby se žid mohl cítit volně a neměl pocit, že se dostává do rozporu s nařízeními Zákona, musel mít rozumnou jistotu o tom, že se ani jeho obchodní společník nedopouští jejich přestoupení v následujících, velmi intimních oblastech:

4. Pokud měl jeho obchodní partner noční výron semene, vykoupal se a vypral si znečištěné části oděvu? (Le 15:16, 17; De 23:10, 11)

5. Pokud měl pohlavní styk se svojí ženou nebo otrokyní, vykoupali se oba? A kolik je hodin? Jsou stále nečistí? (Le 15:18)

19
6. Porodila nějaká žena v domě nedávno dítě nebo má nějaká žena v domě menstruaci?
Pak je nečistá nejenom ona, ale vše, na čem sedí nebo leží nebo čeho se vůbec jenom dotkla. Jestliže se toho dotkne i on, stane se nečistým, bude muset vyprat své oděvy a vykoupat se, a obřadní nečistota na něm bude až do večera. (Le 12:2-ř, 15:19-25)

Je snadné si uvědomit, že náboženská pravidla vytyčená v Mojžíšově zákoně značně ztěžovala tak jednoduchý úkon, jako byla přátelská nebo obchodní návštěva v domě pohanského souseda nebo obchodního partnera. To snad mohlo být jedním z důvodů, proč se i Ježíš vyhýbal domům pohanů; a vskutku, ani do jednoho nevstoupil, aby zde s pohany usedl ke společnému stolu. Tato pravidla sama o sobě (nemluvě o jejich často nesprávném uplatňování) rozhodně napomohla vytvoření situace, ve které žádný židovský ctitel Boha netoužil po společnosti pohanů.

Nyní i lépe chápeme, proč se Petr tak rozhodně postavil již proti pouhému aktu zabíjení nečistých zvířat, protože v jeho mysli okamžitě došlo k představě řetězu událostí, na kterých by se rozhodně dobrovolně nechtěl podílet. Nyní také lépe chápeme, že pokud Petr takto reagoval, znamená to, že v žádném případě on, a proto ani žádní další židovští křesťané, nepokládali Mojžíšův zákon za zrušený nebo odstraněný v důsledku Kristovy smrti. Naopak, Petr i ostatní dále mají na mysli Ježíšova slova o tom, že spíše pomine nebe a země, než by pominulo jedno malé písmenko z Mojžíšova zákona. (Mt 5:18)

Tak Ježíšova smrt otevřela bránu v Soregu pohanům de iure. Vskutku ale, kdo a kdy otevře bránu v Soregu pohanům také de facto? Nebo ještě lépe: kdo a kdy zboří celý Soreg?

Historická změna

Zatímco Kornélia na jeho cestě k Bohu vede anděl v podobě dospělého muže, k Petrovi ve vidění promlouvá pouze jeho hlas (Sk 10:3, 15, 19, 20), který Petra třikrát ujišťuje, že od této chvíle již není třeba rozlišovat mezi čistými a nečistými zvířaty. Změna, kterou by Petr měl podniknout je ale tak velká, že mu nestačí ani trojnásobné ujištění o tom, že tato část Mojžíšova zákona již nadále neplatí. Požadavek přestat dodržovat 1500 let trvající Boží posvátný výnos zatím u něj vede k tomu, že Petr je „vnitřně na velkých rozpacích nad tím, co by mohlo znamenat vidění, které měl„. (Sk 10:17) A není divu, protože dosud mu Bůh ukázal pouze tu část příběhu, která se dotýkala zvířat. Jeho druhá polovina je ale o lidech, a lidé, ke kterým vše směřuje, jsou již před dome

9
1) „Svatí„ neboli Kristovi židovští následovníci nebyli vyloučeni ze společenství židovského národa. Volně se pohybovali ve dvou nejdůležitějších institucích židovství prvního století: v prostředí saduceů (chrám, viz shora uvedené) i v prostředí farizeů (synagóg).

2) V sanhedrinu nadále docházelo ke hlasování, jak naložit se zprávami udavačů, kteří si chtěli vynutit změnu rozhodnutí sanhedrinu založeného na slovech Gamaliela.

3) Saul, možná nejmladší člen sanhedrinu (jinak by tam nemohl hlasovat), navrhoval popravu svatých, ale jeho názor nikdy při hlasování neobstál.

4) Saul byl přesto schopný získat některé vlivné stoupence z řad kněží a ve spolupráci s nimi učedníky alespoň vsadit do vězení, protože on, Saul („já jsem zavřel„), to považoval za náboženskou povinnost.

Celkový obraz prvních let po smrti Ježíše Krista tak ukazuje, že pronásledování prvních učedníků vznikalo v důsledku činnosti zfanatizovaných segmentů židovské společnosti. Nicméně tito horlivci neměli volnou ruku a nemohli jednat podle své zvůle. Co se stalo Kristovým následovníkům, kteří v tomto období byli chyceni do sítě Saula a jemu podobných pronásledovatelů?

Důsledky

Pán Ježíš se takto prorocky vyjádřil o tom, co se může stát některým z jeho učedníků:

„Střežte se před lidmi, neboť vás vydají místním soudům a budou vás mrskat ve svých synagógách. Ano, budete kvůli mně vláčeni před místodržitele a krále na svědectví jim a národům„. – Mt 10:17, 18.

A později, krátce před svojí smrtí, doplnil:

„Lidé vás vyženou ze synagógy. Vskutku, přichází hodina, kdy si každý, kdo vás zabije, bude představovat, že Bohu prokázal posvátnou službu„. – Jan 16:2.

Podle Ježíšových slov tak jeho následovníci budou procházet různým stupněm pronásledování: budou pohnáni před místní soudy, budou tělesně trestáni v synagógách, budou ze synagóg vyháněni, budou předváděni před pohanské státní úředníky a krále a nakonec pro svoji víru podstoupí oběť nejvyšší, život.

Stejně jako Ježíš mluví o různé míře pronásledování, tak mluví i o různých dobách pronásledování. Jeho proroctví zahrnuje staletí života. Jaká byla vzhledem k pronásledování situace v letech 33 - 56?

Ohledně stupně pronásledování můžeme s rozumnou mírou jistoty říci, že tehdy nedocházelo k tomu, že by lidé za svoji víru v Krista ztráceli život. Podle Skutků 8:1 nejzávažnějším důsledkem bylo, že se Kristovi následovníci v Jeruzalémě, a pouze v Jeruzalémě, v obavách před Saulem a davovým násilím rozhodli Jeruzalém opustit – neboli „byli rozptýleni po krajích Judeje a Samařska„. – Sk 8:1. Závěr, že nedocházelo ke ztrátám na životech potvrzuje i inspirovaný dopis Hebrejcům, který byl napsán asi o 30 let později. Jeho autor v Hebrejcům
10:32-34 hodnotí pronásledování v Jeruzalémě a v Judeji v letech 33-61 takto:

„Dál však pamatujte na dřívější dny, kdy jste po svém osvícení vytrvávali ve velkém zápolení v utrpeních, někdy tak, že jste byli vystavováni jako na divadle pohanám a soužením, a někdy tak, že jste se stali podílníky s těmi, kdo prožívali takovou zkušenost. Vyjadřovali jste totiž účast těm, kdo byli ve vězení, a také jste radostně snášeli drancování svého majetku, protože jste věděli, že vy máte lepší a trvalé vlastnictví„.

A ve 12 kapitole verši čtvrtém nacházíme potvrzení, že do té doby následovnictví Krista v Judeji a v Jeruzalémě neznamenalo ztrátu života, neboť zde čteme: „Ve svém zápolení proti tomu hříchu jste ještě nikdy neodporovali až do krve„. – sr. Heb 13:3.

10
Slova autora dopisu Hebrejcům jistě neznamenají, že při drsném zacházení s Kristovými následovníky nebyla prolita ani kapka jejich krve – to se ve vězeních nebo při mrskání v synagóze stane velmi snadno. Ale jsou jistým dokladem toho, že život byl zachován. Majetek byl ztracen, otcové trpěli ve vězeních, rodiny posměchem, bylo to ´velké zápolení v utrpeních´. Nikdo při něm ale nezahynul.

Abychom lépe porozuměli tomu, čím v důsledku činnosti Saula a dalších jednotlivců mohli procházet Kristovi učedníci, zaměřme se na proces, který vyplýval z Ježíšových slov „neboť vás vydají místním soudům„.

Soudy v Palestině prvního století

Kromě Nejvyššího soudu, sanhedrinu, byly v Jeruzalémě v činnosti soudy nižšího stupně, místní soudy. Každý z nich sestával z 23 soudců. Podle Mišny (Sanhedrin 1:6) můžeme obdobné soudy nalézt i v jiných větších městech na území Palestiny. K projednávání nebyla nutná plná účast všech členů; jejich počet závisel na druhu projednávaného případu. V menších vesnicích pak existovaly soudy sestávající ze tří nebo sedmi mužů. K soudnímu projednávání přestupků před tzv. nižším sanhedrinem (Mt 10:17, pozn. pod čarou, NS) mohly sloužit i synagógy, ačkoli ty byly především místem náboženského vzdělávání. Soudy zde konané ale měly pravomoc rozhodnout o tělesném trestu pro provinilce, případně o jednom z nejvyšších trestů, vyloučení ze synagógy, a tím z celého společenství židů.

Soudy měly také možnost vynést několik druhů fyzických trestů, mezi něž nejčastěji patřily například rány holí a později i důtkami. V pravomoci sanhedrinu bylo i vynést rozsudek trestu smrti, ale v době římské nadvlády nad Judeou jej židé nemohli vykonat. To byl základní důvod, proč Ježíš byl odveden k Pilátovi, který jediný mohl rozhodnout. – Jan 18:31. Dosáhnout tak Ježíšovy popravy vyžadovalo mnoho úsilí: úplatu zrádci, identifikaci v Getsemanské zahradě, riskování života stráží, spěšný noční soud, obstarání falešných svědků, nalezení důvodu k odsouzení tak závažnému jako je trest smrti, přivedení Ježíše k Pilátovi, zdůvodnění obžaloby vzhledem k jeho otázkám a trvalý nátlak na něj.

V tomto světle bychom také měli nahlížet na Pavlovu poznámku ve Skutcích 26:10:

„a ... když měli být popraveni, odevzdával jsem svůj hlas proti nim„.

Saul a ostatní horlivci mohli vznést obžalobu proti apoštolům nebo jiným učedníkům. Předem ale věděli, že jednají proti rozhodnutí rady a že se musí spolehnout na tajné spojence s podobným smýšlením. A i kdyby jejich hlasy v sanhedrinu převážily (a nemáme žádný podklad k tvrzení, že se tak stalo), museli by podniknout tytéž kroky jako v případě Ježíše. Nepřekvapuje proto, že v biblickém záznamu není žádná další zmínka o soudním procesu v Jeruzalémě, který by skončil smrtí některého z Kristových učedníků. V některých případech, jak o tom svědčí některé biblické texty, ale došlo k uvěznění.

Vězení v biblických dobách

Mojžíšský zákon neumožňoval vězení; vězení v Izraeli neexistovala. Spravedlnost měla být rychlá a praktická. – Jozue 7:20, 22-25. 1. Královská v prvních dvou kapitolách ukazuje čtyři rozdílné případy rozsudku a ani v jednom z nich se nejedná o vězení: Adonijášovi je udělena milost, Abjatar je na hodinu propuštěn z práce, Šimeí je vykázán do vyhnanství a Joáb je popraven. Ojedinělým je v dějinách Izraele případ opakovaného věznění Jeremiáše, přičemž podmínky jeho vazby se výrazně lišily: jednou to bylo hrozné strádání (Jer 37:15-20), jindy byl v relativním bezpečí a dokonce z vězení, v Bibli označeném jako „Nádvoří Stráže„, vyřizoval své obchodní záležitosti (Jer 33:2, 8, 12; 37:21).

Texty ve Skutcích 9:1, 2 a 26:10 a v Hebrejcům 13:3 ukazují, že Kristovi židovští učedníci byli posíláni do nějakého typu vězení, ale nevíme, jaké v nich byly podmínky, přičemž je

11
pravděpodobné, že uvězněných učedníků nebylo mnoho – v průběhu let nejspíše desítky, možná kolem stovky či o něco málo více.

Doba trvání třetího pronásledování

Nevíme, jak dlouho třetí pronásledování prvních židovských učedníků Krista trvalo. Domníváme se, že jeho hlavní zdroj, Saul, byl obrácen a pokřtěn ještě v roce 33 nebo krátce potom, a tato skutečnosti musela zákonitě vést k výraznému poklesu intenzity pronásledování. To by znamenalo, že pronásledování skončilo několik měsíců po ukamenování Štěpána. Biblická zpráva ve Skutcích 9:26-30, která popisuje Pavlův první příjezd do Jeruzaléma po jeho obrácení, se nezmiňuje o žádném pronásledování místních židovských Kristových učedníků.

Jediný, kdo se dostal do problémů, byl Pavel, ale to nijak nepřekvapuje, protože takový on už byl. V Písmu (Sk 9) čteme o křesťanech v Damašku, ale jediný pronásledovaný je tam Pavel. Totéž v Jeruzaléme po jeho příjezdu z Damašku. Pavel totiž pořád něco někomu „logicky dokazoval„ nebo se s někým „přel„. – Sk 9: 22,29. S trochou nadsázky lze říci, že učedníci spíše než ze židů měli strach z Pavla i po jeho obrácení a přehazovali si ho jako horký brambor, až ho nakonec poslali domů, do Tarsu. – Sk 9:25, 30.

Shrnutí

Krátce po Ježíšově smrti svatý Duch napřímil první židovské následovníky Krista k mocnému svědectví o vzkříšeném Božím Synu, na němž se naplnila proroctví z Mojžíšského zákona, a tak ve skutečnosti i Zákon sám. Místem jejich kazatelského tažení se stal především Jeruzalémský chrám.

Zde se nejprve Petr a Jan, a posléze všech 12 apoštolů, utkávají s náboženskou vrchností, představovanou skupinou saduceů. Ta po počátečních pokusech zastavit činnost učedníků kapituluje před jejich nezlomnou vírou, která zahrnuje absolutní rozhodnutí mluvit o vzkříšeném Ježíši. V sanhedrinu převáží názor farizeů, kteří sami ve vzkříšení věří. Podle výnosu nejvyššího židovského zákonodárného sboru se kázání nově vznikající židovské sekty nemají klást trestně-právní překážky. Znamená to ale pouze, že vládní složka zastaví aktivní pronásledování ze své strany. Neznamená to, že učedníci budou chráněni před důsledky své činnosti ze strany běžného obyvatelstva, davovým násilím nebo před fanatickými jedinci.

První, kdo se po rozhodnutí sanhedrinu nevměšovat se do aktivity učedn

VÝVOJ KŘESŤANSTVÍ

OD ROKU 33 n. l. DO ROKU 56 n. l.

1. Poznámky:

Mnohé časové a encyklopedické údaje jsou založeny na publikaci „Hlubší pochopení Písem„, kterou vydali svědkové Jehovovi. Tyto údaje rámcově odpovídají obdobím a faktům, která jsou obecně uznávaná hluboce konzervativními náboženskými učenci, a výrazně se neliší od údajů, které zastává středně konzervativní proud odborníků v těchto oblastech.

Jedním důvodem je to, že v otázce datování cest apoštola Pavla a sedmi epištol, ve kterých všichni uznávají Pavlovo autorství (Římanům, 1 a 2 Korinťanům, Galaťanům, Filipanům,
1 Tesaloničanům a Filemonovi) panuje obecná shoda – vše se rámcově odehrává od roku 47 do roku 67, tedy hluboko v době vymezené pro tuto práci.

Pokud se týká evangelií a data jejich sepsání, obecně platí, že Synoptická evangelia (Matouš, Marek, Lukáš) jsou konzervativními kruhy vsazena do rámce před pádem chrámu v roce 70, zatímco středně konzervativní proud učenců je umisťuje do období 75 až 85, tedy do období následujícím po zničení chrámu. Vznik Janova evangelia, nejedná-li se o radikální přístup, je převážně datován do období roku 100.

Všechny jinak neoznačené časové údaje jsou myšleny jako našeho letopočtu. Pro údaje z doby před naším letopočtem uvádím zkratku pnl.

2. Pokud není uvedeno jinak, všechny citované biblické texty jsou z českého Překladu nového světa, vydaného NSSJ v roce 1991.

Boží jméno: Boží jméno se vyskytuje v dochovaných opisech Starého zákona, ale nevyskytuje se v ani jednom dochovaném opise Nového zákona z prvních 4. století církevních dějin, ve kterých docházelo k formování kánonu Nového zákona.

Účelem této práce ale není diskuse o výskytu Božího jména v překladech Bible, a protože používám překlad svědků Jehovových, uvádím celý text včetně uvedení Božího jména tam, kde se v tomto překladu vyskytuje.
OBSAH PŘEDMLUVA Pozemský Ježíš byl ze židů
KAPITOLA I: Židovský chrám – středisko činnosti rané církve

KAPITOLA II: Pronásledování

KAPITOLA III: Jeruzalémská církev a Mojžíšův zákon KAPITOLA IV: Vznik křesťanské církve v syrské Antiochii KAPITOLA V: Křesťanská církev v syrské Antiochii KAPITOLA VI: Spor o obřízku v roce 49
KAPITOLA VII: Čtyři Jeruzalémské artikuly

KAPITOLA VIII: „Vyvolená nádoba„

KAPITOLA IX: Pavlovy oponenti a přátelé; Lukáš, milovaný lékař. KAPITOLA X: Pavlova služba v oblasti Egejského moře KAPITOLA XI: Pavlův marný boj s Jeruzalémem

ZÁVĚR Ex labore gloria

2
PŘEDMLUVA

Ježíš cele židovský

Základatelem křesťanství je Boží syn ze židovské rodiny Josefa a Marie, který se jmenoval
Ježíš.

Ježíš Kristus se nejenom narodil jako žid a zemřel jako žid. Ježíš také žil jako žid. V celém biblickém záznamu nacházíme jenom několik situací kdy se pohyboval jinde než v židovském prostředí nebo pomohl někomu jinému než židům.

Ostatně, typická jsou v tomto ohledu Ježíšova slova u Matouše 15:24: „Nebyl jsem vyslán k nikomu jinému než ke ztraceným ovcím izraelského domu„.

Je pozoruhodné, že Ježíš zavedl připomínku chleba a vína na svoji památku při příležitosti izraelského svátku pasach. Nebylo to tak, že by pro zavedení jednoho z nejzákladnějších křesťanských symbolů, přijímání jeho těla a krve, zvolil zcela jinou dobu nebo událost. Pokud by chtěl, mohl tak snadno udělat, například dva dny před svojí smrtí. Tehdy nešel do Jeruzaléma, ale strávil celý den v Betanii, ve společnosti Lazara, Marie a Marty a svých učedníků.

Ježíš ale čekal až na židovský svátek pasach.

Rovněž během svého života Ježíš nevyslal apoštoly nikam jinam než k židovským obyvatelům – dokonce učedníkům výslovně řekl, aby nechodili ani k národům, ani k samaritánům. – Matouš 10:5,6.
Nic v Novém zákoně nenasvědčuje tomu, že by Ježíš o sobě smýšlel jako o křesťanovi. Pozemský Ježíš byl žid a Ježíšova pozemská mise byla orientovaná zcela židovsky.
Přelomem mezi židovstvím a křesťanstvím nebyl Ježíšův život, ale Ježíšova smrt.

Nepřekvapuje proto, že apoštolové a další raní následovníci vůbec nevzali v úvahu pokyn vzkříšeného Ježíše, aby činili učedníky z lidé všech národů. – Matouš 28:19,20; Lk 1:8.

A není možné se jim divit: nejenom, že oni sami byli skrz naskrz židé; kromě toho po tři a půl roku následovali svého Učitele od jedné židovské vesnice nebo židovského města ke druhé židovské vesnici nebo židovskému městu, a vesměs nemluvili s nikým jiným, než se židy. Jejich reakce na vzkříšeného Ježíše byla zcela v souladu s jejich předchozím formováním:
„Pane, obnovíš království Izraele v tomto čase?„ – Skutky 1:6

Hluboce zakořeněni v židovském systému věcí, vedeni Ježíšovým příkladem i slovy pouze k práci pro židovské spoluvěřící, apoštolově se po jeho smrti zcela přirozeně obrátili tam, kam se domnívali, že by šel i Ježíš: k izraelskému národu.

Nový rozměr budoucího celosvětového náboženství jim dlouho unikal. A již vůbec netušili, jak odlišné toto nové náboženství bude od toho, co znali a vyznávali oni, a před nimi po tisíciletí jejich otcové.

A pak se Saul stal Pavlem.

3
KAPITOLA I

Židovský chrám – středisko činnosti rané církve

Úvod

Herodův chrám v Jeruzalémě byl až do roku 70 nl místem uctívání jak pro židy, tak pro všechny členy rané křesťanské církve. Apoštolové a další židovsko-křesťanští učedníci v Jeruzalémě a v Judeji v prvních desetiletích existence křesťanské církve nepřestali chodit do chrámu a dodržovat Mojžíšský zákon. Někteří z nich tolerovali, ba vítali misi apoštola Pavla k pohanským národům. Ale drtivá většina z nich nikdy, v teorii ani v praxi, nepřijala myšlenku, že k záchraně stačí vírou přijmout Ježíše. V jejich očích mohl být zachráněn pouze ten, kdo jak přijal Ježíše, tak byl obřezán podle Zákona a následně jej celý dodržoval – jak snadno zjistíme, nahlédneme-li do Bible samotné.

Začátky

Čtyřicet dní po vzkříšení Ježíše a poté, co sledovali jeho nanebevstoupení, při kterém byli ujištěni andělem, že „tento Ježíš, který byl přijat od vás vzhůru k obloze, přijde tedy stejným způsobem, jak jste ho spatřili jít k obloze„ (Sk 1:11), apoštolové se vrátili do Jeruzaléma a zahájili tady své veřejné svědectví o životě, smrti, vzkříšení a návratu Ježíše, svého Pána.

Kam šli se svojí zvěstí, ke komu mluvili a kde? U Lukáše 24:53 čteme: „A byli neustále v chrámu a žehnali Bohu“.

Kromě toho, že působili v židovském chrámu, učedníci se společně setkávali v horní místnosti velkého domu jednoho z nich. Odtud je také deset dnů poté, co se vrátili do Jeruzaléma, za dramatických okolností o letnicích roku 33 vyvedl svatý Duch, aby svědčili židům z různých národů, kteří přijeli do Jeruzaléma uctívat během svátků. Na Petrovu řeč reagovalo tři tisíce z nich, a ti se dali pokřtít jako Ježíšovi následovníci. – Sk 2:5-41. Nikdo je samozřejmě neznal jako křesťany a oni také neuvažovali o tom, že by se od izraelského národa měli oddělit. Čteme o nich:

„A dále se věnovali učení od apoštolů a rozdělování [mezi sebou], přijímání jídel a modlitbám. Na každou duši opravdu začal padat strach a prostřednictvím apoštolů se začalo dít mnoho předzvěstí a znamení. Všichni, kdo se stali věřícími, byli pospolu a měli všechno společné, a prodávali svá vlastnictví a majetky a rozdělovali [výtěžek] všem, právě jak kdo potřeboval„. – Sk 2:42-45.

Kde se spolu scházeli? Kde lidem vydávali svědectví o nově nalezené víře v Ježíše Krista jako Božího Krista?

„A den co den byli jednomyslně stále přítomni v chrámu a přijímali jídlo v soukromých domech„. – Sk 2:46.

Z biblického záznamu je patrné, že první židovští následovníci Krista trávili svůj čas na dvou místech: v židovském chrámu a při společných jídlech, kde vzhledem k výkladu Mojžíšského zákona běžnému v té době mohli být přítomni zase jenom – židé.

Je přitom pochopitelné, že kázali v chrámu. Kde jinde by měli hledat zbožné židy, se kterými chtěli sdílet poselství o Kristu? Kromě toho zde mohli pro své kázání o Ježíšovi použít slova, která o Mojžíšském zákoně řekl on sám:

„Nemyslete, že jsem přišel zničit Zákon nebo Proroky. Nepřišel jsem, abych zničil, ale abych naplnil; vždyť vám vpravdě říkám, že dříve by pominulo nebe a země, než by jakkoli pominulo jedno nejmenší písmeno nebo jedna částečka písmena ze Zákona a všechno se nestalo. Proto každý, kdo porušuje jedno z těchto nejmenších přikázání a vyučuje lidstvo v tom smyslu, bude nazván ‚nejmenším‘ ve vztahu k nebeskému království. Pokud jde o kohokoli, kdo je činí a vyučuje je, ten bude nazván ‚velkým‘ ve vztahu k nebeskému království. Říkám vám totiž, že nerozhojní-li se vaše

4
spravedlnost více než spravedlnost znalců Zákona a farizeů, rozhodně nevstoupíte do nebeského království.„ – Mt 5:17-20; sr. Lk 4:21.

Ježíšův pozemský vzkaz nezněl: přišel jsem zbořit židovství.

Jeho vzkaz zněl: jsem naplněním židovství a od této chvíle je třeba židovské věci dělat lépe – ne jinak („každý, kdo činí a vyučuje [přikázání Mojžíšského zákona] bude nazván velkým vzhledem k nebeskému království„), ale lépe– protože nebudeme-li je dělat lépe, nezdědíme nebeské království.

Pro apoštoly nebylo myšlenkově obtížné převzít Ježíšovo poselství o nutnosti jednat lépe než farizejové. Ježíšovo i jejich poselství bylo o zlepšení stávajícího náboženství. Proto je vůbec nenapadlo, že by neměli chodit do chrámu nebo založit alternativní místo pro své uctívání nebo přestat dodržovat Zákon. Ani na chvíli

Mně osobně připadá, že...JAK MŮŽEŠ NAJÍT BOHA, KTERÝ TU NENÍ ? POČKEJ AŽ PŘILETÍ V LÉTAJÍCÍM TALÍŘI, POTOM POZNÁŠ KE KOMU SE MODLÍŠ S UPŘÍMNÝM SRDCEM. JE VĚDECKY DOKÁZÁNO, ŽE NÁS NESTVOŘIL ŽÁDNÝ STVOŘITEL, ALE VZNIKLI JSME EVOLUCÍ. JINAK "BŮH" JE TAKY V TOM, KDYŽ SI DOKÁŽEME VZÁJEMNĚ POMÁHAT. "BŮH" JE V LÁSCE, KTEROU DÁVÁME SVÝM BLIŽNÍM A NAOPAK, KDO NENÁVIDÍ SVÉ BLIŽNÍ JE ĎÁBEL. A ŽÁDNÝ NEOPOUŠTÍ SVÉ TĚLO A NEJDE K BOHU, ALE UŽ NYNÍ STOJÍME PŘED BOŽÍM SOUDEM. MRKNĚTE SE DO MÉ FOTOGALERIE. VŠECHNO SVĚDČÍ O TOM, ŽE JSOU TADY MIMOZEMŠŤANÉ (TI NAŠÍ BOHOVÉ, KE KTERÝM SE MODLÍME ?) NEBO TY JSI SNAD NĚKDE BOHA NAŠLA ? TAK TO POTOM KLOBOUK DOLŮ, KDYŽ DOKÁŽEŠ VIDĚT NEVIDITELNÉ. ?

a já sem dám něco z historie křeťanství.

Boží plán nefunguje z...Mně osobně připadá, že Bůh lidem vadí proto jaký je popisován v Bibli. Navíc mé zjištění, že Jehova Bůh je ve skutečnosti pouhý mimozemšťan se mě jako člověka dotýká, protože nás má za pouhý prach, něco co může kdykoli zničit. Ale právě, že nejsme pouhá hlína, ale jsme živí tvorové. Je to docela tvrdý oříšek rozlousknout to jestli je to mimozemšťan nebo Stvořitel, protože mi tu chybí ten pozemský otcovský vztah. I když tedy u většiny lidí je násilí normální a na denním pořádku. Spíš mám na mysli ty láskyplné rodiny jako jsou SJ. Tak mi tedy řekni, kde se bere v té transcendentální rovině vlastnost jako je třeba výbuch hněvu, pokrytectví nebo ta nenávist, když Bible tvrdí, že Bůh je láska a byli jsme stvořeni k jeho obrazu. Já to mám taky v sobě, dusím to, snažím se to odstranit z mé mysli, ale stejně mně to tam leze aniž bych chtěl. Například mám milovat bližního svého, ale Plekanec už u mě skončil. Toho budu nenávidět asi až do smrti ! A nejhorší na tom je, že se to už nedá vrátit. I kdyby se rozvedli miminko už je zřejmě na cestě. A další věc je ta, že na Lucku myslím přes dva roky, stále tu o ní básním, ale ono jako kdyby se nechumelilo. Tak mi tedy řekni jestli to mají někteří ti lidé v hlavě zablokované nebo co, že nedokážou vnímat to duchovno.

Není důležité jak...Boží plán nefunguje z několika důvodů. Především kvůli tomu, že lidé ho neznají a nechtějí ho znát. Marně SJ zvěstují poselství záchrany, protože lidé věří úplně něčemu jinému. A to, že po smrti se odebere duše k Bohu. V tom vidím i důvod proč lidé hřeší. Myslí si, že odejdou z tohoto světa do jiného, kde se budou mít líp. Potom je tu ještě ta touha po zakázaném ovoci. Je to zakletý koloběh života. Protože jsou tady zase jiní, kteří berou spravedlnost do svých rukou a trestají "hříšníky". A tak místo, aby jsme si na Zemi vytvořili ráj mordujeme se v pekle. A ten Bůh Jehova podle Bible v minulosti zasahoval a trestal. Ale po oběti jeho Syna jakoby nás opustil. Problém však zůstal. Stále jsou lidé někteří bohabojní a druzí, kteří činí druhým zlo. Kdyby Jehova Bůh dál zasahoval nevěřím, že by docházelo tak často k válkám, protože jakýkoli pokus sestavit armádu by byl zmařen podobně jako stavba babylónské věže. Přesto se v Bibli slibuje, že jednou ten ráj bude až přijde Ježíš podruhé. ?

Budu sem dávat mé...Není důležité jak člověk vypadá, ale jaký je člověk uvnitř. Vzhled se dá stejně vylepšit jako charakter. Horší je, když se někdo změnit nechce. V současné době vypadám hrozně, to uznávám. Ale pořád ještě můžu na sobě pracovat. ? Pro mně je důležité, aby nikdo zbytečně nepřišel o život. Ale říká se, že zakázané ovoce nejlíp chutná, proto těch zachráněných má být málo. :( Nicméně trest smrti se mi zdá dost nepřiměřený, když člověk zemře jenom kvůli tomu, že není SJ ! :(