Diskuse se Supermanem

Budu sem dávat mé příspěvky z jiných diskusí, které pokládám za důležité a o kterých se můžeme bavit.

O jakém hříchu to mluvíš ? Za prvé pokud mně Lucka nebude chtít tak můžu o ní jen snít. Za druhé, kdyby byl Bůh Stvořitel tak by pro mně stvořil druhou Lucku nebo by ji svým svatým duchem upozornil, že ji miluji já. Za třetí je tu ještě ta sporná otázka jestli se budeme mít líp pod Božím královstvím. Zatím se nic neděje, ale možná je to tím, že se tu ještě plně neujalo vlády nad Zemí. A za čtvrté před námi má být velké soužení a já jsem chtěl Lucku ZACHRÁNIT jako svoji manželku. Jenže SJ nikdo nevěří. :(

Prstýnek budu nosit,...Stejně k sobě nepatří ! Lucka je MÁ LÁSKA a JÁ s ní budu žít v pozemském ráji. ? A Plekanec je pitomec, který mi Lucku ukradl a zneuctil. Bude stát před Božím soudem !

SPORT MNĚ NEZAJÍMÁ A HOKEJ...Měl bys sportovat, holkám se špekouni moc nelíbí.

Ti spameři se musí vetřít...nebud drzej nebo ti to tady zaspamaju ze se z toho poseres.

Mám vás ráda, dojala...SPORT MNĚ NEZAJÍMÁ A HOKEJ UŽ VŮBEC NE !!! :( PLEKANEC TO JE MÉ PROKLETÍ. ALE JÁ ZŮSTANU VĚRNÝ JEHOVOVI BOHU A DÁL BUDU LUCKU MILOVAT. UVIDÍME JAK TO SKONČÍ... ?

Kaddáfí vyhrožuje Evropě...Kde se poděla víra v Boha ? Ať je to Alláh, Jehova nebo třeba Manitou či Zeus žádný nepřinesl lidstvu nesmrtelnost. Všude se šíří války, smrt a hladomor. To první jezdec bojuje spolu s dalšími třemi proti svým nepřátelům. Vypadá to, že ani dobrá lidská vůle nezastaví to, co Pán rozpoutal. Vždyť my vlastně žijeme v tom armagedonu. :(

Kaddáfí vyhrožuje Evropě útokem

Muammar Kaddáfí
Autor: ČTK
Zaútočíme na vaše domovy, kanceláře a rodiny - vzkazuje Evropě libyjský vůdce Muammar Kaddáfí. Označil to jako odvetu za útoky NATO.

Americká ministryně Hillary Clintonová ho vyzvala, aby místo hrozeb odstoupil ze své funkce. Plukovník adresoval poselství asi 100 tisícům svých příznivců, kteří se sešli na Zeleném náměstí v Tripolisu.
Na Kaddáfího, jeho syna a šéfa libyjské vládní rozvědky je vydán mezinárodní zatykač. A to za zločiny proti lidskosti

Ti spameři se musí vetřít...BOŽÍ CHAOS

KTERÁ VÍRA JE TA PRAVÁ ?
KDE ZŮSTALA BOŽÍ SLÁVA ?
JE TU JENOM VELKÝ ZMATEK
STRKÁME HLAVU DO OPRÁTEK.

TEN CHCE BÝT JEN U MOCI
DRUHÝ ZASE LÉČÍ NEMOCI
A TA MOJE DUŠE DRAVÁ
PŘÍTULNÁ JE, TAKY HRAVÁ

SVĚT KE MNĚ JE VŠAK KRUTÝ
MAJÍ VŠAK JEN HLAVY DUTÝ
O BOHA SE STÁLE PŘOU,
ŽE JSOU ZLÍ TO NEZAPŘOU

MÍSTO, ABY BOHA CTILI
A PODLE VZORU KRISTA ŽILI
POUŠTĚJÍ SE DO ŠARVÁTEK
NA VÁNOCE NEBO VELKÝ PÁTEK

BOŽÍ JMÉNO JEHOVA BŮH
HLEDÁ KAŽDÝ DOBRODRUH
JE TO VŠAK POUHÝ VESMÍŘAN
ČEKEJME AŽ PŘILETÍ Z DÁLKY K NÁM. ?

11
pravděpodobné, že...Ti spameři se musí vetřít všude. Debilové debilní. :(

11
pravděpodobné, že uvězněných učedníků nebylo mnoho – v průběhu let nejspíše desítky, možná kolem stovky či o něco málo více.

Doba trvání třetího pronásledování

Nevíme, jak dlouho třetí pronásledování prvních židovských učedníků Krista trvalo. Domníváme se, že jeho hlavní zdroj, Saul, byl obrácen a pokřtěn ještě v roce 33 nebo krátce potom, a tato skutečnosti musela zákonitě vést k výraznému poklesu intenzity pronásledování. To by znamenalo, že pronásledování skončilo několik měsíců po ukamenování Štěpána. Biblická zpráva ve Skutcích 9:26-30, která popisuje Pavlův první příjezd do Jeruzaléma po jeho obrácení, se nezmiňuje o žádném pronásledování místních židovských Kristových učedníků.

Jediný, kdo se dostal do problémů, byl Pavel, ale to nijak nepřekvapuje, protože takový on už byl. V Písmu (Sk 9) čteme o křesťanech v Damašku, ale jediný pronásledovaný je tam Pavel. Totéž v Jeruzaléme po jeho příjezdu z Damašku. Pavel totiž pořád něco někomu „logicky dokazoval„ nebo se s někým „přel„. – Sk 9: 22,29. S trochou nadsázky lze říci, že učedníci spíše než ze židů měli strach z Pavla i po jeho obrácení a přehazovali si ho jako horký brambor, až ho nakonec poslali domů, do Tarsu. – Sk 9:25, 30.

Shrnutí

Krátce po Ježíšově smrti svatý Duch napřímil první židovské následovníky Krista k mocnému svědectví o vzkříšeném Božím Synu, na němž se naplnila proroctví z Mojžíšského zákona, a tak ve skutečnosti i Zákon sám. Místem jejich kazatelského tažení se stal především Jeruzalémský chrám.

Zde se nejprve Petr a Jan, a posléze všech 12 apoštolů, utkávají s náboženskou vrchností, představovanou skupinou saduceů. Ta po počátečních pokusech zastavit činnost učedníků kapituluje před jejich nezlomnou vírou, která zahrnuje absolutní rozhodnutí mluvit o vzkříšeném Ježíši. V sanhedrinu převáží názor farizeů, kteří sami ve vzkříšení věří. Podle výnosu nejvyššího židovského zákonodárného sboru se kázání nově vznikající židovské sekty nemají klást trestně-právní překážky. Znamená to ale pouze, že vládní složka zastaví aktivní pronásledování ze své strany. Neznamená to, že učedníci budou chráněni před důsledky své činnosti ze strany běžného obyvatelstva, davovým násilím nebo před fanatickými jedinci.

První, kdo se po rozhodnutí sanhedrinu nevměšovat se do aktivity učedníků dostává do konfliktu s davem, je učedník Štěpán, který se střetává nikoli s jeruzalémskými židy, ale se židy z různých částí světa, kteří se v té době v Jeruzalémě nacházejí, a pro svoji víru se stává prvním z těch, kteří pro Krista přinesou oběť nejvyšší. Jeho smrt vede k neorganizovanému davovému násilí, kterému učedníci čelí odchodem z Jeruzaléma, kde zůstávají pouze apoštolové.

Máme dobrý důvod k domněnce, že i toto pronásledování Kristových učedníků bylo zejména dílem v Jeruzalémě hostujících řecky mluvících židů, například z Kilíkie, a Saula, který byl také z Kilíkie (Sk 22:3). Jeho rozsah a intenzita mohly v některých případech překročit hranice běžné v té době pro každého, kdo v rámci židovství vyznával jiný názor. Muselo být mnohdy bolestné, až kruté, ale nepřineslo žádné další ztráty na životech a netrvalo déle než několik měsíců.

Saul, nyní apoštol Pavel, i po svém obrácení představuje pro svoji konfliktní povahu velké nebezpečí pro Kristovy židovské následovníky. Když byl poslán do Tarsu, nastalo dlouhé období klidu a pokoje, ve kterém „církev v celém Judsku, Galileji a Samaří měla klid, vnitřně i navenek rostla, žila v bázni Páně a vzrůstala počtem, protože ji svatý Duch posiloval„. – Sk
9:31, EP.

12
Poznámka

Chtěl bych na tomto místě uvést, že jednoznačně zastávám názor, že být Kristovým následovníkem v té době byla otázka hluboké víry, odvahy a strádání. Učedníci a jejich rodiny byli vystaveni psychologickému nátlaku, tlaku vrstevníků, ostrakizmu, hrozbám vyhnání ze synagógy, někdy uskutečněným (Jan 9:22; 16:2), posměchu, drancování majetku, věznění a mnohdy i bolestné osobní úhoně. Nepochybuji o tom, že žili v neustálém napětí a že ´neznali dne ani hodiny´. – Mk 13:13.
Úzkost Ježíše v Getsemanské zahradě mohla být i jejich osobní zkušeností. – Mk 14:34-36. Sám jsem některými z uvedených věcí musel projít v době, kdy srp a kladivo nahradily
českého lva. Jsem tak jeden z posledních, který by zpochybňoval prožité utrpení jenom
jednoho z učedníků v průběhu jenom jedné minuty, a nebyl bych vůbec rád, kdyby někdo za
2000 let o mně napsal, že mi vlastně o nic nešlo a že mi hodiny výslechů v Bartolomějské a následné akce STB nijak zvlášť neublížily.

Na druhou stranu, nebyl jsem v Bartolomějské v době krátce po osmačtyřicátém, a nikdo mě tam nezmlátil. Neposlali mě odtamtud rovnou do Jáchymova nebo do Valdic, aniž by o tom komukoli z mé rodiny řekli. Ano, jedním z trestů bylo například to, že mě vykázali z Prahy, ale nijak je nevzrušilo, když jsem je neposlechl.

Není tedy třeba dělat věci horšími, protože i tak byly mizerné.

Myslím, že totéž bylo i námětem této kapitoly. Nepopírat prožité utrpení židovských následovníků Krista, ale ani je v zájmu „naší věci„ nezveličovat a neztotožňovat s dobou budoucí.

Dějiny v podání Josefa Flavia, Tacita, Suetonia, Plínia mladšího a dalších pak ukazují, že v průběhu celého prvního století našeho letopočtu křesťané, a to nejprve ze židů, a potom z pohanů, byli tak zanedbatelnou skupinou, že o nich římští úředníci v provinciích, natož císaři, zprvu vůbec nevěděli. Tradičně se pak prvním pronásledovatelem křesťanů uvádí Nero v roce 64, ale to je již jednak datum za vymezeným časovým obdobím této práce, a jednak šlo o čin šílence (pokud Nero opravdu dal příkaz k zapálení Říma, což je věc historicky nejistá), který se chránil před davem, nikoli o pronásledování založeném na náboženském podkladě.

Vskutku, Ježíšova slova z Jana 16:2 o tom, že „každý, kdo vás zabije, si bude představovat, že Bohu prokázal svatou službu„, se ve větším, nám neznámém měřítku (Zj 6:9, 10), splnila až v době psaní knihy Zjevení za císaře Domiciána (81-96).

Za císařů Trajána (98-117), Antonia Pia (138-161) a Marka Aurélia (161-180) docházelo k mučednictví obvykle významných představitelů církve (Ignátia – Traján, Polykarpa – Antonius Pius a Justina – Markus Aurélius).

Teprve třetí století našeho letopočtu je svědkem hromadného a cíleného pronásledování všech křesťanů a mučednictví tisíců, možná desetitisíců za Decia (250-251), a nejkrutěji za Diokleciána, Valeria a Maxima na přelomu třetího a čtvrtého století.

To už ale byla blízko svoboda Konstantinova a spolu s ní i nový rozměr útoku na samou podstatu křesťanství – svět v celé své třpytivé kráse.

Pozn.1: Údaje o pronásledování prvních židovských následovníků Krista jsou zcela založeny na Písmu samotném.

Pozn. 2: Údaje o rámcovém a nepravidelném pronásledování křesťanů v prvních třech stoletích jsou založeny na anglickém překladu řeckého originálu prvního a jediného historika církve té doby, Eusebia (263-339), a sice na „The History of the Church from Christ to Constantine, Dorset Press, 1984. Používám jej - jako jediný existující autentický zdroj - k podpoře své teze. Nijak nezpochybňuji stovky mučedníků, o kterých Eusebius ve své knize

13
především, a to detailně, píše, ani mučednictví všech dalších jemu a nám neznámých duší, které za Krista v prvních třech stoletích přinesly oběť nejvyšší.

Pozn.3: Z moderních historických prací podporujících můj závěr lze nahlédnout například do knihy Paula Johnsona „A History of Christianity, Simon & Schuster, 2005, heslo
„persecution„, či do odpovídajícího hesla „pronásledování„ českého vydání téže knihy.

14
KAPITOLA III.
Křesťanská církev a Mojžíšův zákon v 1. století

Úvod: Hluboce zakořeněné přesvědčení prvních židovských následovníků Krista, podle kterého byla obřízka, kromě víry v samotného Ježíše, nadále trvalým požadavkem pro Boží smluvní lid, představovalo kámen klopýtání, se kterým se prvotní církev nikdy nevyrovnala. S požadavkem obřízky souvisel následný spor o dodržování všech ustanovení Mojžíšova zákona. Rozdílný přístup k těmto zásadním otázkám rozděloval všechny Kristovy následovníky na dvě odlišné skupiny křesťanů, které bok po boku existovaly až do roku 135 – na křesťany ze židů a na křesťany z pohanů.

Z hlediska terminologie se domnívám, že je výstižné, pokud mluvíme o křesťanech z pohanů. Zdá se ale, že termín křesťané ze židů je nepřesný, a to proto, že Bible sama (Sk 11:26) mluví o tom, že název „křesťané„ byl uplatněn až na skupinu těch následovníků Krista, kteří:

1. žili mimo Jeruzalém a Palestinu;

2. byli převážně nežidovského původu;

3. nepovažovali za nutné dodržovat Mojžíšův zákon.

Jeruzalémská církev nesplňuje ani jedno ze tří uvedených kritérií, a proto by bylo lepší mluvit o židovských následovnících Ježíše Krista. Termíny „křesťané ze židů„ a „křesťané z pohanů„ jsou ale tak vžité, že je budu nadále používat. Čtenář si je nyní přesnějšího pojmu vědom a může jej uplatnit pokaždé, když se setká s označením „křesťané ze židů„, popřípadě
„židovští křesťané„.

Zásadní rozpor a zásadní jednota

Z úhlu pohledu obřízky a dodržování Mojžíšova zákona je nutné se jednoznačně přiklonit k názoru, že v prvotní církvi neexistovala zásadní jednota, ale naopak zásadní rozpor, který nakonec také vedl k zániku křesťanů ze židů, tedy k zániku původního, asi 100 let trvajícího židovského typu křesťanství, jehož charakteristickým prvkem bylo současné dodržování Mojžíšova zákona a vyznání víry ve výkupní oběť Ježíše Krista.

Tento specifický druh židovského křesťanství sestával ze dvou skupin s různě hlubokým přesvědčením o nutnosti vymáhat na lidech z pohanů, kteří přijímali Ježíše, také obřízku a Zákon.

Prvn

VÝVOJ KŘESŤANSTVÍ

OD ROKU 33 n. l. DO ROKU 56 n. l.

1. Poznámky:

Mnohé časové a encyklopedické údaje jsou založeny na publikaci „Hlubší pochopení Písem„, kterou vydali svědkové Jehovovi. Tyto údaje rámcově odpovídají obdobím a faktům, která jsou obecně uznávaná hluboce konzervativními náboženskými učenci, a výrazně se neliší od údajů, které zastává středně konzervativní proud odborníků v těchto oblastech.

Jedním důvodem je to, že v otázce datování cest apoštola Pavla a sedmi epištol, ve kterých všichni uznávají Pavlovo autorství (Římanům, 1 a 2 Korinťanům, Galaťanům, Filipanům,
1 Tesaloničanům a Filemonovi) panuje obecná shoda – vše se rámcově odehrává od roku 47 do roku 67, tedy hluboko v době vymezené pro tuto práci.

Pokud se týká evangelií a data jejich sepsání, obecně platí, že Synoptická evangelia (Matouš, Marek, Lukáš) jsou konzervativními kruhy vsazena do rámce před pádem chrámu v roce 70, zatímco středně konzervativní proud učenců je umisťuje do období 75 až 85, tedy do období následujícím po zničení chrámu. Vznik Janova evangelia, nejedná-li se o radikální přístup, je převážně datován do období roku 100.

Všechny jinak neoznačené časové údaje jsou myšleny jako našeho letopočtu. Pro údaje z doby před naším letopočtem uvádím zkratku pnl.

2. Pokud není uvedeno jinak, všechny citované biblické texty jsou z českého Překladu nového světa, vydaného NSSJ v roce 1991.

Boží jméno: Boží jméno se vyskytuje v dochovaných opisech Starého zákona, ale nevyskytuje se v ani jednom dochovaném opise Nového zákona z prvních 4. století církevních dějin, ve kterých docházelo k formování kánonu Nového zákona.

Účelem této práce ale není diskuse o výskytu Božího jména v překladech Bible, a protože používám překlad svědků Jehovových, uvádím celý text včetně uvedení Božího jména tam, kde se v tomto překladu vyskytuje.
OBSAH PŘEDMLUVA Pozemský Ježíš byl ze židů
KAPITOLA I: Židovský chrám – středisko činnosti rané církve

KAPITOLA II: Pronásledování

KAPITOLA III: Jeruzalémská církev a Mojžíšův zákon KAPITOLA IV: Vznik křesťanské církve v syrské Antiochii KAPITOLA V: Křesťanská církev v syrské Antiochii KAPITOLA VI: Spor o obřízku v roce 49
KAPITOLA VII: Čtyři Jeruzalémské artikuly

KAPITOLA VIII: „Vyvolená nádoba„

KAPITOLA IX: Pavlovy oponenti a přátelé; Lukáš, milovaný lékař. KAPITOLA X: Pavlova služba v oblasti Egejského moře KAPITOLA XI: Pavlův marný boj s Jeruzalémem

ZÁVĚR Ex labore gloria

2
PŘEDMLUVA

Ježíš cele židovský

Základatelem křesťanství je Boží syn ze židovské rodiny Josefa a Marie, který se jmenoval
Ježíš.

Ježíš Kristus se nejenom narodil jako žid a zemřel jako žid. Ježíš také žil jako žid. V celém biblickém záznamu nacházíme jenom několik situací kdy se pohyboval jinde než v židovském prostředí nebo pomohl někomu jinému než židům.

Ostatně, typická jsou v tomto ohledu Ježíšova slova u Matouše 15:24: „Nebyl jsem vyslán k nikomu jinému než ke ztraceným ovcím izraelského domu„.

Je pozoruhodné, že Ježíš zavedl připomínku chleba a vína na svoji památku při příležitosti izraelského svátku pasach. Nebylo to tak, že by pro zavedení jednoho z nejzákladnějších křesťanských symbolů, přijímání jeho těla a krve, zvolil zcela jinou dobu nebo událost. Pokud by chtěl, mohl tak snadno udělat, například dva dny před svojí smrtí. Tehdy nešel do Jeruzaléma, ale strávil celý den v Betanii, ve společnosti Lazara, Marie a Marty a svých učedníků.

Ježíš ale čekal až na židovský svátek pasach.

Rovněž během svého života Ježíš nevyslal apoštoly nikam jinam než k židovským obyvatelům – dokonce učedníkům výslovně řekl, aby nechodili ani k národům, ani k samaritánům. – Matouš 10:5,6.
Nic v Novém zákoně nenasvědčuje tomu, že by Ježíš o sobě smýšlel jako o křesťanovi. Pozemský Ježíš byl žid a Ježíšova pozemská mise byla orientovaná zcela židovsky.
Přelomem mezi židovstvím a křesťanstvím nebyl Ježíšův život, ale Ježíšova smrt.

Nepřekvapuje proto, že apoštolové a další raní následovníci vůbec nevzali v úvahu pokyn vzkříšeného Ježíše, aby činili učedníky z lidé všech národů. – Matouš 28:19,20; Lk 1:8.

A není možné se jim divit: nejenom, že oni sami byli skrz naskrz židé; kromě toho po tři a půl roku následovali svého Učitele od jedné židovské vesnice nebo židovského města ke druhé židovské vesnici nebo židovskému městu, a vesměs nemluvili s nikým jiným, než se židy. Jejich reakce na vzkříšeného Ježíše byla zcela v souladu s jejich předchozím formováním:
„Pane, obnovíš království Izraele v tomto čase?„ – Skutky 1:6

Hluboce zakořeněni v židovském systému věcí, vedeni Ježíšovým příkladem i slovy pouze k práci pro židovské spoluvěřící, apoštolově se po jeho smrti zcela přirozeně obrátili tam, kam se domnívali, že by šel i Ježíš: k izraelskému národu.

Nový rozměr budoucího celosvětového náboženství jim dlouho unikal. A již vůbec netušili, jak odlišné toto nové náboženství bude od toho, co znali a vyznávali oni, a před nimi po tisíciletí jejich otcové.

A pak se Saul stal Pavlem.

3
KAPITOLA I

Židovský chrám – středisko činnosti rané církve

Úvod

Herodův chrám v Jeruzalémě byl až do roku 70 nl místem uctívání jak pro židy, tak pro všechny členy rané křesťanské církve. Apoštolové a další židovsko-křesťanští učedníci v Jeruzalémě a v Judeji v prvních desetiletích existence křesťanské církve nepřestali chodit do chrámu a dodržovat Mojžíšský zákon. Někteří z nich tolerovali, ba vítali misi apoštola Pavla k pohanským národům. Ale drtivá většina z nich nikdy, v teorii ani v praxi, nepřijala myšlenku, že k záchraně stačí vírou přijmout Ježíše. V jejich očích mohl být zachráněn pouze ten, kdo jak přijal Ježíše, tak byl obřezán podle Zákona a následně jej celý dodržoval – jak snadno zjistíme, nahlédneme-li do Bible samotné.

Začátky

Čtyřicet dní po vzkříšení Ježíše a poté, co sledovali jeho nanebevstoupení, při kterém byli ujištěni andělem, že „tento Ježíš, který byl přijat od vás vzhůru k obloze, přijde tedy stejným způsobem, jak jste ho spatřili jít k obloze„ (Sk 1:11), apoštolové se vrátili do Jeruzaléma a zahájili tady své veřejné svědectví o životě, smrti, vzkříšení a návratu Ježíše, svého Pána.

Kam šli se svojí zvěstí, ke komu mluvili a kde? U Lukáše 24:53 čteme: „A byli neustále v chrámu a žehnali Bohu“.

Kromě toho, že působili v židovském chrámu, učedníci se společně setkávali v horní místnosti velkého domu jednoho z nich. Odtud je také deset dnů poté, co se vrátili do Jeruzaléma, za dramatických okolností o letnicích roku 33 vyvedl svatý Duch, aby svědčili židům z různých národů, kteří přijeli do Jeruzaléma uctívat během svátků. Na Petrovu řeč reagovalo tři tisíce z nich, a ti se dali pokřtít jako Ježíšovi následovníci. – Sk 2:5-41. Nikdo je samozřejmě neznal jako křesťany a oni také neuvažovali o tom, že by se od izraelského národa měli oddělit. Čteme o nich:

„A dále se věnovali učení od apoštolů a rozdělování [mezi sebou], přijímání jídel a modlitbám. Na každou duši opravdu začal padat strach a prostřednictvím apoštolů se začalo dít mnoho předzvěstí a znamení. Všichni, kdo se stali věřícími, byli pospolu a měli všechno společné, a prodávali svá vlastnictví a majetky a rozdělovali [výtěžek] všem, právě jak kdo potřeboval„. – Sk 2:42-45.

Kde se spolu scházeli? Kde lidem vydávali svědectví o nově nalezené víře v Ježíše Krista jako Božího Krista?

„A den co den byli jednomyslně stále přítomni v chrámu a přijímali jídlo v soukromých domech„. – Sk 2:46.

Z biblického záznamu je patrné, že první židovští následovníci Krista trávili svůj čas na dvou místech: v židovském chrámu a při společných jídlech, kde vzhledem k výkladu Mojžíšského zákona běžnému v té době mohli být přítomni zase jenom – židé.

Je přitom pochopitelné, že kázali v chrámu. Kde jinde by měli hledat zbožné židy, se kterými chtěli sdílet poselství o Kristu? Kromě toho zde mohli pro své kázání o Ježíšovi použít slova, která o Mojžíšském zákoně řekl on sám:

„Nemyslete, že jsem přišel zničit Zákon nebo Proroky. Nepřišel jsem, abych zničil, ale abych naplnil; vždyť vám vpravdě říkám, že dříve by pominulo nebe a země, než by jakkoli pominulo jedno nejmenší písmeno nebo jedna částečka písmena ze Zákona a všechno se nestalo. Proto každý, kdo porušuje jedno z těchto nejmenších přikázání a vyučuje lidstvo v tom smyslu, bude nazván ‚nejmenším‘ ve vztahu k nebeskému království. Pokud jde o kohokoli, kdo je činí a vyučuje je, ten bude nazván ‚velkým‘ ve vztahu k nebeskému království. Říkám vám totiž, že nerozhojní-li se vaše

4
spravedlnost více než spravedlnost znalců Zákona a farizeů, rozhodně nevstoupíte do nebeského království.„ – Mt 5:17-20; sr. Lk 4:21.

Ježíšův pozemský vzkaz nezněl: přišel jsem zbořit židovství.

Jeho vzkaz zněl: jsem naplněním židovství a od této chvíle je třeba židovské věci dělat lépe – ne jinak („každý, kdo činí a vyučuje [přikázání Mojžíšského zákona] bude nazván velkým vzhledem k nebeskému království„), ale lépe– protože nebudeme-li je dělat lépe, nezdědíme nebeské království.

Pro apoštoly nebylo myšlenkově obtížné převzít Ježíšovo poselství o nutnosti jednat lépe než farizejové. Ježíšovo i jejich poselství bylo o zlepšení stávajícího náboženství. Proto je vůbec nenapadlo, že by neměli chodit do chrámu nebo založit alternativní místo pro své uctívání nebo přestat dodržovat Zákon. Ani na chvíli si nepomysleli, že je něco zásadního v nepořádku s náboženstvím jejich otců. Naopak, jak pozorujeme ze Skutků 10 kapitoly, ještě několik let po smrti Ježíše přesně a přísně dodržovali Zákon a jeho výklad, který vyžadoval, aby neměli s pohany nic společného.

Jak se na jejich stranické počínání díval nestranický (Sk 10:34) Bůh? Souhlasil s jejich počínáním, nebo je odsoudil? Pokud vyc

pověsit tě za koule do...Já nic, já muzikant. ?

pověsit tě za koule do průvanu parchante zjebanej (když už chceš nějakou reakci tož toto dostaneš)

Ono jde o to, co si pod pojmem láska k dítěti predstavuješ. Mít dítě rád neznamená, že mu všechno dovolíš a s úsměvem se díváš, jak z něj roste nevychovaný spratek.Pak už toho moc nezmůžeš. Mít rád dítě znamená vymezit mu hranice, za které bez trestu nesmí. Máme tě rádi, ale tohle nesmíš protože...

Ono jde o to, co si pod pojmem láska k dítěti predstavuješ. Mít dítě rád neznamená, že mu všechno dovolíš a s úsměvem se díváš, jak z něj roste nevychovaný spratek.Pak už toho moc nezmůžeš. Mít rád dítě znamená vymezit mu hranice, za které bez trestu nesmí. Máme tě rádi, ale tohle nesmíš protože...

Ono jde o to, co si pod pojmem láska k dítěti predstavuješ. Mít dítě rád neznamená, že mu všechno dovolíš a s úsměvem se díváš, jak z něj roste nevychovaný spratek.Pak už toho moc nezmůžeš. Mít rád dítě znamená vymezit mu hranice, za které bez trestu nesmí. Máme tě rádi, ale tohle nesmíš protože...

Podle mně to sebrali...Ono jde o to, co si pod pojmem láska k dítěti predstavuješ. Mít dítě rád neznamená, že mu všechno dovolíš a s úsměvem se díváš, jak z něj roste nevychovaný spratek.Pak už toho moc nezmůžeš. Mít rád dítě znamená vymezit mu hranice, za které bez trestu nesmí. Máme tě rádi, ale tohle nesmíš protože...

"Svatí v Nebi určitý "náhled" mít budou". Don Bosko to kdysi popsal tak, že když seš ponořen v Bohu, tak v něm jakoby vidíš celý svět. Další podezřelé místo je tam to o tom klukovi (8-10 let?) který pro svou neposlušnost - chtěl se koukat na pokémony najednou zemřel a šel do pekla. Údajný Ježíš to omilostněným dětem vysvětluje tím, že i dítě ví, co je dobro a zlo. No nevím. Možná tuší, ale asi ani muslimský teolog by dětskou vrtošivou mysl nebral vážně. Nezapomeňme, že ani islám teoreticky a někdy prakticky ženám a dětem nepřipisuje vinu, má je prostě za "děcka".. A to je tvrdý, "démonický" islám. Sílí ve mě podezření, že přes zdánlivou "bibličnost" toto zjevení nemusí být zcela pravé, je-li vůbec pravé. No, a že je JPII v pekle pak může být hodně diskutabilní. Také nemohu přijmout tvrzení Rebeky Brown a myslím i toho Dava Huma, nebo jak se píše, že katolíci nemají žádnou duchovní autoritu vůči ylým duchům, že jsou prostě bez tohoto Kristova přislíbení. To odporuje existenci exorcistů v KC i činům světců, ti tuto autoritu nepochybně měli. Nechci plně souhlasit s tím, co tu napsal Roman o E.G.Whitteové, já bych ji spíš viděl na druhé straně barikády ?, ale je možné, že Bůh někdy uděluje jen částečné poznání, dle "možností" toho kterého dotyčného. Blížím se jakémusi "křesťanskému synkretismu". Jak si jinak vysvětlit, že velcí "mužové a ženy" víry, kteří nepochzbně konali i určité "velké činy" nebo skrz ně mluvil Bůh by se navzájem teoreticky odsoudili do pekla? Anička zabila i Faustinu Kowalskou, jako, že to je modlení k nějaké Faustině, ale ono je to jednak modlení k "nějakému Bohu"? o vlastní Faustině tam není vůbec řeč, a pak, já deník Faustiny četl (v originále) a je to opravdu silná četba, četl jsem i polskou knížku o jejím životě. Nejvíc mě pak dorazilo, když sem zase četl Rebeku, jak ta paradoxně, ať by právě ya tohle se měla katolické zbožnosti bát (opravdu existuje duch "pseudo-oběti" a "falešné pokory" a jako správná letniční to měla odvrhnout - tak sebe nabízela Kristu (či Bohu) jako "oběť smírnou" za nějakou ženu, kterou chtěla zachránit ze spáru Satanistů (a Bůh ji také vyslyšel). Tohle se mě těžko (biblicky) obhajuje i jako katolíkovi, i když ta je to plná. Nikdy bych to tady jinak nerozebíral. Ale tím mě Rebeka uzemnila. To sem fakt nečekal (pozitivně). Tak já ti už fakt nevím Karle. ?

No, a to Protoevangelium alias Kniha Jakubova je prý asi prokazatelně z r. 120 po K., není vůbec gnostické, a údajně vyjadřuje stanovisko tehdejších křesťanů či aspoň proudu k otázce JežíšxMarie. Je to v podstatě oslavný text na Theotokos, jaký by "nevypadl" ani z Medžu nebo Fatimi.. Ve světle SZ úcty k JHVH - Kristu se ale dá zkousnout. Ale jen v jejím světle. Kdo tuto SZ úctu k Bohu nezná - tak to prostě nechápe. Takže jsem na jednou v SZ, ale tento princip zřejmě stále platí, je obecný. JHVH skutečně není jen nějaký "kéma" nebo "můj pomocník". Je také Mocný a Nejvýš Svatý, to snad není "duch zákona"? Možná, že i Apoštolové v sobě tuto SZ úctu, jako rodilí Hebrejci automaticky měli a tak tyto otázky písemně neřešili, ale kdoví jak vlastně vypadal jejich "všední den"? Třeba byl plný této úcty a bázně před Bohem JHVH (Kristem)? A apak i logicky před tím nebo vůči těm, kteří byli Kristovi. Ostatky a podobná úcta už začíná v SZ. Proročtí žáci by jistě nehodili Eliášův/Elizeův plášť do ohně a Arše úmluvy si neopekli špekáčky.. Nevím, moc to možná hrotím, ale přijde mě, že pro většinu "racionálních sola scriptura" by to problém nebyl. Na to místo, kde se Mojžíš na výslovný příkaz Boha zouval, zatím nikdo kladně nezareagoval. Nejde o to vlastní místo, ale o to , co se tam událo, a kdo to řekl, i kdzž už je to minulost. Opravdu mě západní racionální směry v něčem přijdou "bohorové" nemají v sobě tu mystickou úctu. Vždzť i židé dodnes mlátí hlavou o jednu zeď , a to proto, že tam kdysi přebýval Bůh. Mě ten racionalizmus, byť v "biblickém a antimodlářském hávu" prostě nestačí. Asi někde potřebuju mlátit hlavou o zeď a zažívat mystéria nebo si "zpřítomňovat Golgotské drama". Já jsem Tony pochopil, že ty jsi naprosto upřimný a skutečně biblický křesťan, ale to nestačí. Jednak v Bibli opravdu není vše, ani o Ježíšovi a jen "sole Scriptuře" chybí prostě duch života, i když je to divné říct. Boží Slovo je samo o sobě, když to Bůh nedoplní, prostě nemusí mít Ducha.. Jinak si to nedokážu vysvětlit. Mě ani tak nejde o papežství, i kdzž věřím, že holt na někoho y lidí Bůh ten úkol vést stádce (pást jeho beránky) musí vložit, ale jde mi o to, že s odklonem od KC bych musel doslova odhodit způsob úcty k Bohu, který jsem měl i dříve, než jsem KC poznal. Zůstalo by mě jen - má dáti, dal. Právnický, "zákonický" vztah k Bohu. Možná je ta Vassula jetá, ale mě se začíná líbit. Něco, co říkala, mě přišlo hodně rozumné, biblicky. Jestliže Kristus - jako pravý Boží Syn, i tělesně - jestliže Kristus opravdu je pravý tělesný Boží Syn (Boha na úrovni JHVH, tak Vznešeného, Nevyslovitelného), pak to i jeho tělesnou rodičku Marii muselo nutně "poznamenat" (v pozitivním smyslu) a je možné, že Bůh svůj vstup do světa připravoval, že si Marii "utvořil" dle svého. Dal ji ony milosti (pro budoucí zásluhy Krista), které jako člověk nutně potřebovala. Ten výraz "plná milosti" nebyl jen andělův "orientální" květnatý a "lichotivý" pozdrav, mohlo to být i konstatování zkutečnosti. Je mi jasné, že racionalistům to přijde proti srsti, ale Maria byla skutečně "živá Archa", "tajemství Izraele" i s tím "úctyhodným" rozměrem, byť to možná ani sama ona nepociťovala a občas neměla vždy jasno. Ani Eliáš nebo Elíša neměl vždy jasno.

Jasno měl jen Kristus. To s tím jak jste řešili - proč mi říkáš mistře dobrý? - to je hádanka, já nevím, jestli Kubíček nebo už kdo, to právě vykládal. " Ano, uvědom si, co říkáš. Kdo jsem. Jen Bůh je dobrý. Jestliže já jsem také dobrý - kdo teda jsem? přijdi na to.."

DALŠÍ ZÁHADA !

Zmizely...Podle mně to sebrali mimozemšťané. Kdo jiný by měl zájem, aby se o nich nevědělo ?

DALŠÍ ZÁHADA !

Zmizely spisy o UFO, generálové jsou zděšeni

Austrálie je zděšena záhadným zmizenímFoto: max
Přidej svůj komentář
Dnes 10:16
Ze sejfů australské armády záhadně umizely tajné spisy o výskytu UFO. Generálové jsou zděšeni a ptají se, jak k takové ztrátě může dojít. Ztráta vyšla najevo zcela náhodou.
|
reklama

Ztráta spisů, které dokumentovaly výskyt UFO na území Austrálie za několik posledních desetiletí, je velkou záhadou, kterou dosud nikdo nedokázal uspokojivě vysvětlit.

Zmizení vyšlo najevo, když si místní média vyžádala tajné spisy v rámci práva na informace. Armáda nejprve mlžila, ale pak musela s pravdou ven: Vojenští archiváři marně hledají akta už několik měsíců.

"Dokumenty se nedají dohledat," oznámila armádní mluvčí Natalie Carpenterová z oddělení informací.

Jediný dokument, který úředníci našli, je o pozorování UFO v okolí vojenské střelnice Woomera. O této tajné základně v poušti na jihu země se říká, že zde armáda schovává nalezenou vesmírnou loď mimozemské civilizace.

Armáda se již obrátila na veřejnost, aby se s pozorováním UFO v budoucnu obracela na policii. Austrálie přitom patří mezi zemi s nějvětším počtem pozorování nevysvětlitelných létajícich objektů na světě.