Hrůza z těhotenství

Simona je zlý sen všech nastávajících maminek.A vy,dívky,co se bojíte těhotenství,není to tím,že o něm nic nevíte?A proč si místo těch ošklivostí neřeknete,že to bude pro vás ten nejdůležitější člověk na světě,vaše krev a pokračování vašeho života?Většina žen má po porodu postavu ještě hezčí.Dneska si žena může vybrat porodnici,kde nenastříhavají hráz a můžete mít u sebe blízkou osobu a navíc si můžete požádat o tzv.epidurál,to se injekcí znecitliví dol.pol.těla a porod se dá přežít bez obtíží.Nejsem odborník,asi to neříkám medicínsky správně,navíc jsem sama rodila před 20 lety a to byl horor.Ale jen proto,že jsem měla komlikace.Je dobře, že o svém mateřství přemýšlíte a nenecháváte ho náhodě,vaše děti budou mít jednou starostlivou maminku.

Simono, věř mi a nech studia. Věnuj se něčemu, k čemu budeš mít vztah. Nedovedu si představit, mít jako těhotná u sebe porodní asistentku jako ty... Dost hrozná představa. Mluvit takhle o maminkách, že mají hnusná břicha plná strií, vytahaná prsa, jsou oteklé, no a??? Asi se příliš zabýváš svým vzhledem, až začneš stárnout, tak budeš mít asi velké problémy. Narození miminka je něco krásného, jak jsi to popsala ty...děs.A pro ty, které z toho mají hrůzu: Zkuste vyčkat, možná vás za pár let chytně touha a na strach zapomenete. Já sama si také ještě nedovedu představit být těhotná a mít dítě, ale doufám, že za pár let budu chtít..

Jste praštěný. Co by za těhotenství dali jiní, mám na mysli ti co nemůžou ty děcka mít. Nebo ty co opakovaně potrácejí, ty co porodily postižené dítě atd. Těhotenství je jedno z nejkrásnějších období každé z nás. Já osobně jsem si nejvíce užívala pohyby miminka, a to, jak je u mě v bříšku, v největším bezpečí(jako nikdy po porodu).

Ahoj, take mam paniku a sileny strach z tehotenstvi a porodu a pak tech par dni po nem, nez si zvyknu na novou situaci. Je to pro me uplne stejne jako pro Alenu. Uz v detstvi nekdy v 6 letech jsem prosila boha, ze nikdy nechci byt tehotna. NO, a ted se uz blizi cas kdybych o tom mela uvazovat, ale stale nejak necitim tu pravou touhu po diteti tak s tim radeji jeste pockam. Take mam obavy z toho, ze kdybych tedy otehotnela ted tak pak zacnu mit najednou strach z toho co to ve me je a ze to nemuzu zastavit a ze proste to dite nebudu treba najednou chtit. Toho se bojim, i kdyz vim, ze je to treba blbost a deti mam strasne rada. Mam silenou hruzu z porodu a vsech tech moznych komplikaci a nastrihu, ktery strasne moc nechci a kdyz se tak divam na sve prirozeni rikam si, ze neni mozny aby mi tam hlavicka prosla bez nastrihu. Pro me je porod a vznik noveho clovicka tak neco neskutecne zvlastniho a nepredstavitelneho, ze se bojim toho abych dokazala vsechny tyhle emoce pak unest a pochopit. Obdivuji vsechny zeny co to berou uplne normalne a proste si klidne otehotni jako ze nic. Budeme to ale muset zvladnout, protoze deti chceme. Take spise spoleham na nahodne otehotneni, protoze fakt nejsem schopna se odhodlat k tomu si rict jen tak "tak ted chci miminko a jdem na to" . Moje starsi sestra je ji uz 30 let taky jeste nema dite a take ma paniku z tehotenstvi a porodu. Rikame si, ze do toho pujdem spolu aby jsme v tom nebyly sami. No tak jsem zvedava jak to vsechno dopadne. Doufam, ze nejak podobne jako u Nikky. Je to skvely, ze je Ti fajn a vse se urovnalo.. Tak at Ti to vyjde. Zatim ahoj

Niki,co dodat, blahupřeju ti a přeju všechno dobré tobě i tvému děďátku. Já doufám, že to také budu jednou (až to bude potřeba) brát jako ty. Snad ano. Ahoj A.

K Simoně: už to tu bylo napsáno, ale přesně takové traumatizují ty maminky... změň obor, pokud Ti těhotná maminka přijde nechutná. Já jsem teď 5. týdnů těhotná a doufám, že osobu jako Ty v porodnici nepotkám.Taky jsem vždy měla panickou hrůzu... a mám strach z porodu stále... ale už těhotná jsem a cesta zpět není, nezbývá mi než se zklidnit:-) Teď už nejde jen o mě, ale i o to malé stvoření moje stresy by mu jen ublížily... já otěhotněla neplánovaně a jak říkám, jinou volbu než se hrozně těšit ani nemám:-)))Kdysi jsem měla tak děsnou hrůzu, že jsem i o sterilizaci přemýšlela... uff, teď se na miminko hrozně těším... je mi 26 let. Ahoj a nepřemýšlej o tom:-)

Ahoj Terezo,pokoušela jsem se nad tím víc přemýšlet a je moc těžké najít nějaké vysvětlení proč a z čeho přesně pramení můj strach. Možná to je něco jako fóbie, někdy si dokonce připadám, jako že mě to už neděsí ale vždy se ten pocit vrátí. Největší strach mám z toho, co se stane až otěhotním, co bude v ten čas, jestli se třeba nezačnu na to dítě myslet nějak špatně, samouřejmě ne schválně, nevím prostě, co to se mnou udělá. Asi to je zvláštní, jenže všude slyším takové věci jako že těhotenství je jedno z nejkrásnějších období života a vidím, že většina žen v mém okolí to bere jako normální a přirozenou věc. A já to vidím jako něco nepřirozeného, co mi bude 9 měsíců překážet. Ale je pravda že já obvykle přemýšlím a rozebírám dlouze většinu pro ostatní lidi normálních věcí a často se tak trochu zbytečně stresuju. A k těm tělesným změnám - je pravda, že jsem vždy měla spíše nízké sebevědomí a každá změna na mém těle mi působila problémy. Dospívání pro mě byla pohroma. Páčko A.

No, je pravda, že já si na tu myšlenku, že někdy budu mít v břiše "vetřelce" taky zvykala postupně, i když vysloveně strach jsem z toho neměla nikdy. Dobře rozumím, oč ti jde - děti máš ráda, v budoucnu bys nějaké chtěla, ale bojíš se, že těhotenství, porod a změny z něj vyplývající nezvládneš. Už ses zkusila zeptat PROČ? Je Tvoje sebedůvěra obecně tak nízká, nebo jde jen o tuhle jedinou věc? Vyděsily Tě špatné zkušenosti z okolí? Nebo třeba vznikl tenhle blok někdy v dětství? Třeba Ti ty otázky a odpovědi pomůžou trochu líp se v tom vyznat...Porodnice se popravdě řečeno nebojím. Věřím, že si budu schopná vybrat takovou, kde se ke mně budou chovat slušně, budou respektovat co si přeju a co nepřeju a nechají ten porod víceméně v mé režii. A pokud to náhodou nevyjde a moje dítě bude muset přijít na svět v té české klasice, co tady většinou vládne, jsem přesvědčená, že si pro sebe i pro něj vydupu a klidně i vyřvu to nejlepší. Přehnaným respektem z doktorů netrpím (opravdu bych se někdy nechtěla mít v ordinaci :-)) a kdybych selhala, pořád tam bude manžel, který ví co a jak a případně zjedná pořádek. Myslím, že tady - jako ostatně u všeho na světě - funguje princip očekávání dobrého nebo zlého. Když člověk pořád číhá a zkoumá, jaká hrůza na něj čeká, tak ona se dřív nebo později dostaví. A když si v budoucnu představuješ víceméně příjemné věci, tak ty se taky dostaví. Pokud očekáváš, že těhotenství bude hrůza a porod k nepřežití, tak to taky tak bude (případně se žádné těhotenství raději vůbec nedostaví, protože zablokovaná psychika prostě neumožní oplodnění). Já naopak očekávám, že budu víceméně aktivní až do porodu a že ten zvládnu v klidu, v pohodě a bez nějakých strašlivých útrap. Tak uvidíme :-))

Ahoj Terezo,jak píšeš o těch nemocnicích, tak z toho bych měla určitě také obavy, ale nemám je, protože mám tetu, která pracuje na porodnici a u mého případného porodu určitě bude. No a z jejího vyprávění znám vlastně všechny její kolegy a kolegyně, některé i osobně a jsou v pohodě. Ještě tak se bojím, aby mi nevyměnili dítě s nějakým jiným (nejsem praštěná - když byla moje maminka v porodnici se mnou, tak tam dvoum maminkám děti prohodily a přišlo se na to pak pouhou náhodou). A nemocnice je nově předělaná a krásná. Z toho strach neštěstí nemám. Pro mě je nejhorší těhotenství, ta délka tohoto stavu, ty změny těla (trvalé, které už se nespraví) aúúú ....

Tedy Simono promiň, ale co ty se svým přístupem děláš na studiu porodní asistentky...Nějak nerozumím tomu, proč to studuješ, když se ti všechny ty obtloustlé, vytahané, zašívané a ojizvené maminky tak hnusí. Předpokladem dobré porodní asistentky je snad kladný vztah k tomu všemu, ne?Ano, chování personálu porodnic bývá děsné, ale naštěstí to už dneska není pravidlem, záleží opravdu jen na lidech a taky na příslušné matce, proti čemu má zrovna sílu protestovat. Já problém se strachem z těhotenství neznám (sama jsem v 5. měsíci :-)), ale určitě to musí být dost stresující. Asi je v tomhle případě - pokud se to nedaří překonat jinak - pracovat s psychologem stejně jako u ostatních fobií. A nebo zkusit klasickou homeopatii, která mi už na mnohé duševní bolístky (třeba klaustrofobii) pomohla. Tak držím palečky a ať se dočkáte pěkných miminek bez duševních traumat !

Ja studuji porodní asistenci a tehotna nikdy nechci být.mam ted praxi a vidim vsechny ty obtloustlé,oteklé rodičky.Chodí takhle 9 mesíců.Pochybuji že se po porodu budou soustředit na hubnutí s miminem v ruce.Přibrat to bych nezvládla.Mají napnuté břicha a břicha plné stríí,rozestupují se jim břišní svaly.Při porodu je nastřihnou,zašijou,mají to tam pak celé vytahané a zjizvené.Nedejbože ještě odporné jizvy po císaři.V průměru přibírají 15 kg.Některé i víc.A ty prsa po kojení,taky hrůza.Radši si něco adoptuji.A v nemocnici se s rodičkami nezachází taky nejlíp.Všecky výkony,holení,atd.se provádí na pokoji před ostatními pacientkami,při převozu na jiné oddělení se kontroluje prokrvavěnost vložek normálně na chdbě,před cizími lidmi.Mnohdy nejsou čisté košile,tak chodí v těch krvavých..Asi tak.

Ahoj všichni, strach z těhotenství jsem moc neměla (mám 1 dítě), i když taky jsem si neuměla představit tak velký břicho a představa pohybů něčeho cizího ve mně mi byla odporná. Co se týče toho břicha, můžu Vám říct, že to roste tak pomalu, že Vám to vůbec nepříjde velký, ale úplně normální, kromě tak posledních 14 dní máte pocit, že jste prostě měly takový břicho odjakživa. Tedy aspoň mně to nevadilo a nepřekáželo a vůbec jsem si nepřipadala ošklivá. Dokonce jsem v tom viděla výhodu, protože odmalička mám velký břicho, ač jsem jinak štíhlá, pořád jsem ho schovávala, zatahovala, ale v těhotenství bylo jasný, že jsem těhotná a ne že mám tlustý břicho.

Ahoj holky, i já sdílím podobné pocity jako vy, dítě bych taky chtěla, ale nechce se mi dobrovolně do těhotenství. Jedná se o tzv. tokofobii, tzn. chrobné vyhýbání se těhotenství a mateřství. Tento problém u mě začal teprve nedávno a vyvinul se asi z genralizované úzkostné poruchy, kterou trpím už 8 let. Moje biologické hodiny už taky tikají a měla bych se k něčemu dokopat. Je zajímavé, že náhodné zjištění, že jsem v tom ve mě taky nevyvolává takovou paniku, jako vědomé pracování na otěhotnění. A představa, že vě mě něco je a hýbe se to ... no nevyvolává to ve mě ty pocity, jaké by měly být u nastávající matky.Každopádně pokud tento problém nevyřešíte nějakým způsobem samy (překonání STRACHU), je nutné pracovat s psychologem. Protože o nic jinho než o překonání strachu nejde. U mě je tento pocit bohužel umocněn i obavou z toho, co nastane po porodu - kojení a péče o dítě.Nebo existuje taky další možnost - náhradní matka, která plod odnosí. Ale nejsem si úplně jistá, že je to v našich zeměpisných šířkách možné (právně). Protože u nás platí, že žena, která porodí dítě, se automaticky stává právně jeho matkou, bez ohledu na to, že není jeho genetická matka.Držím nám palce!

Mam ten samy pocit. Dite bych si prala, ale z tehotenstvi a porodu mam hruzu, mam pocit, ze ja jsem takovy smolar, ze by to vse dopadlo, tak jak by nemelo. Pro me by byl nejlepsi pripad otehotnet nechtene, to uz neni pak co rozhodovat, ale vzhledem k tomu, ze mam partnera jiz 8 let to nepripada v uvahu, takovy nehody se stavaji spise nezkusenym lidem.:o) Takze to i nadale odkladam, i kdyz hodiny uz dost tikaji a cekam, ze me prepadnou takovy matersky pudy, ktere budou silnejsi nez ten strach a prehlusi ho, no snad se nekdy dockam.:o)

Ahoj Veroniko,tu diskusi o které píšeš znám moc dobře, mám ji celou pročtenou, tam jsem nikdy nic nenapsala - to není vůbec můj problém, asi jsi mě nepochopila .... Není to tak, že bych nenáviděla děti, já mám obrovskou hrůzu z těhotenství, ale díky za ohlas.Barčo,ty jsi na tom asi podobně nebo spíše stejně jako já. Jsem docela ráda, že nejsem jediná s takovými pocity (už jsem se obávala že ano), je to pro mě trochu úleva. Já se s tím ale snažím "bojovat", alespoň podle svých možností. Považuji (alespoň zatím) za výhodu to, že můj přítel hrozně moc chce děti, a že je to člověk který je "hoden rozmnožení" (prostě skvělý, inteligentní, milující, nádherný člověk). Ale nechce je víc než mne:-).Kdybych můj partner byl z těch, kteří děti nechtějí, tak bych se možná nikdy neodhodlala a nezbavila toho strachu a obav a "nesmyslných" otázek.Zatím ahoj A.

Tak já mám něco podobnýho. Děti se mě strašně moc líbí a jednou bych je taky chtěla. Ale nechci být těhotná a chci vlastní dítě (ne z dětského domova). Vím že je to postavený na hlavu a úplně nemožný a ve skutečnosti to bez toho těhotenství nepůjde. Ale já mám prostě hrůzu z toho, chodit s balonem na břiše. A hned tak to asi nepřejde.

Podívej se na chat s názvem "nesnáším děti", nebo tak něco, tam se řeší něco podobnýho.

Zakládám toho téma, neboť mě velice zajímá, jestli má více žen takový problém. Mám úplně panickou hrůzu z těhotenství. Prostě mám pocit, že je příšerné mít někoho v sobě, mít napnutou kůži na břiše k prasknutí a navíc tak strašně dlouho. Už ani nemluvím o tom, jak se zdeformuje tělo a jak dlouho si na to změněné budu zvykat. I když bych chtěla vlastní děti, tato hrůza je mnohem větší. Slyšela jsem už mnoho názorů, že se to časem spraví, že mateřský pud v pravou chvíli zesílí a strach z těhotenství zmizí.Ale znepokojuje mě, že neznám nikoho, kdo by měl podobné obavy jako já. Všechny kamarádky i můj přítel nade mnou jen kroutí hlavou, že to přece nic není. Všichni se jen diví, jak mě něco takového napadlo. Jenže já už se těhotenství hrozím od svých 10 let, kdy jsem z knihovny vytáhla knihu o péči o dítě (byla jsem zvídavé a poznatkůchcivé dítě), a vše si pěkně přečetla. Tehdy jsem se zděsila a pomyslela si, že v tomto případě snad ani mít děti nebudu. Jenže děti chci. Je to moje noční můra.