JSEM PŘÍŠERNÁ ŽÁRLIVKA ???

..kdybych mu řekla, že má stejné právo mě podvádět, jako já jeho, asi zajde za psychoterapeutem:))!

kokrouč, z takové politiky bych ho nepodezírala, je to přeci jen Holanďan:)).Ale zeptám se ho na to, to ho dorazí:)!. On třeba nechápe, že ho posílám za kamarádama samotnýho. Že uvažuju o oddělené dovolené. A naopak že mu třeba zavolám, kde je. Připadá mu to, že jsme tady těma českejma chlápkama nějak divně poznamenaný.

Terezo, ale o tom já přece nemluvím. My to nikdy neměli "každý za své", ale jen a pouze za naše. Vždycky. Já jen říkám, že každý je odpovědný za své činy a každý má právo dělat, co uzná za vhodné a nikdo nemá právo nikoho omezovat a já žárlivost za omezování považuju.Je to zákon akce a reakce - moje žena má právo mě podvést stejně tak jako to právo mám já. Má ona to právo ? Má nebo nemá ? Mám ho já ? Mám. Na to, až to praskne, může být reakce jakákoli, nějaká je vždycky. Jednou jsem se vyjádřil k našemu vztahu slovy : nepřekážíme si, neškodíme si. Jsme spolu, protože spolu chceme být, protože dýcháme jeden pro druhého, ale to, že si nepřekážíme je, z pohledu nestranného, fantastické. A možná, že mě i podvádí, mně to opravdu nezajímá do té míry, že bych nějak pátral nebo dělal scény.Jediné, co se snažím říct je, že i kdybych pátral a dělal scény, tak docílím jediného - klesnu v očích mé ženy na úroveň primitiva a odejde ode mě. Je pravda, že tím ten problém vyřeším - nebudu žárlit, protože nebudu mít na koho, plíseň mezi prsty rovněž odstraním amputací příslušné končetiny, ale to je ono příslovečné dělo na vrabce.Holanďany mám rád, porážíme je ve fotbale :-) Třeba měl jen smůlu, třeba ti to říká a pěstuje v tobě brzdu - já mu dokážu, že nejsme všechny Češky stejné. To je politika ! Třeba je to všechno úplně nevinné.Ke Katce - samozřejmě, že takový ten normální zájem je nutný, nežeňme to někam do extrému. Můj otec vyslýchal maminku téměř denně do pěti do rána, o tom to asi není, ne ?

:)), kokrouč, je Holanďan. Vztahů s Češkami pár měl. A nejvíc se děsí toho, že mu - jako ty předešlé- jednou řeknu: hele, dělej si co chceš, jsi dospělej. Já si taky budu. A budem si tak pospolu hezky žít, každý "za své".

Katko, teď možná ano, ale o to víc to potom bude bolet... Ale je to Tvůj život, žij si ho dle svého...

Pochopitelně někdy ujedu a chovám se tak trochu jako stíhačka :-) Takový premenstruační syndrom se mnou udělá své :-) a pro mě lepší, že to mám na co svést ;-) Ale teď vážně. Pravdou je, že se mi to občas povedlo a věř, že sama jsem ze svého chování nebyla nadšená. Pracuji na sobě a musím říct, že bohužel se mi to daří a to bohužel znamená to, co už tu někdo zmiňoval. Tím jak moc bych se snažila nezajímat se, by mi ho pomohlo vzdálit tak, přesně tak, jak to vyhovuje Tobě. Nechci to a ani on by nebyl spokojen, pokud bych se nezajímala :-)Za sedmnáct let věřím, že budu mluvit stejně, jako teď ty ;-)

Terezo, tvůj přítel - cizinec měl hodně vztahů s Češkami ? Nebo je to Angličan ? Je známo, že Angličani o nás ví víc, než my sami, zvláštními školami počínaje a klecovými lůžky konče.Tondo, škoda, že neumíš číst.

Jano, není problém, ne ? :-)Vasp, děkuju za větu : že mi není zapotřebí mít vše za každou cenu, nikdy - to je přesné !Katko, je v pořádku, že tě zajímá, jen, teď opravdu nechci rýpat, jsi si jistá, že to vyhovuje i jemu ? Je on schopen pochopit, že to nemyslíš jako stíhání ? Ono to chce ono velké umění diplomacie, protože nikdy nic není zcela otevřené a na rovinu a jen bláhoví žijí v iluzi - teď se milujeme a budeme si říkat úplně všechno. Ono to asi chvíli jde, ovšem do prvního sporu, který tito dva bláhoví neumí vyřešit, psal jsem o klasickém případu, kdy ti dva spolu bydlí, měsíc, půl roku a ona ví, že je nutné koupit lednici a on chce domácí kino. Oba jsou svou myšlenkou zaujatí tak, že KOMPROMIS není možný, spor je na světě a myšlenka - příště už ti nic neřeknu a rovnou to koupím, už bydlí v hlavách obou.Diplomacie a kompromis jsou myslím dva fenomény, které drží pohromadě maželství v řádech desítek let. Současně ale jich musí být schopni oba, protože sám jeden to dlouho nevydrží.

Pětadvacetiletejm holkám plnejm života tu valí do hlavy moudra zapšklej chlap po dvaceti letech manželství, no paráda. jen tak dál, aspoň budou ty mladý buchty eště pitomější a důvěřivější:)!!

Je to krásné..dokud to není všechno jinak. Moje kámoška měla krásný, klidný vztah, vycházeli si vstříc, choval se k ní krásně, ohleduplně, super. Bohužel nevěděla, že má dva roky milenku, ke které se chová stejně úžasně. V rámci svého světa si založil druhou rodinu. Všechno klapalo, než to prasklo. Vyrovnané, přející kamarádce se zhroutil svět, milence taky, on se taky trochu vychýlil z rovnováhy:). Asi si měli všichni tři hezky vklidu vyříkat, že pokud jim to doteď tak vyhovovalo, že by to tak mělo pěkně zůstat, že:)? Smrádek, ale teploučko:). A domů chodit po dvou pivkách:).Bože můj. Můj přítel je cizinec-asi ne nadarmo má pocit, že Češi na upřímný vztah plný lásky strašně snadno rezignujou.

Jani to je přesné, zcela s Tebou souhlasím. To soužití by mělo být příjemné pro oba, takže pokud někomu vyhovuje žít tak, jak žijí "koukroučovi" :-) pak je to to nejkrásnější, umět si vycházet vstřít, udělat si tím život pohodlnější a tudíž spokojeněšjí. Ale pochopitelně každý jsme jiný a každému vyhovuje něco jiného. U mě je to tak, že i přes veškerá moudra zde vyřčená, se budu zajímat o to, co můj přítel dělá, jak mu je, kde byl apod. a ne z důvodu stíhání, ale proto, že mě stále zajímá a myslím, že je to přesně o tom, že nám to tak vyhovuje ;-)

kokrouči máš samozřejmě pravdu, je to jen na dohodě obou, manžel jednou vyjádřil přání, proč za ním nečekaně nepřijedu a tak jsem to udělala a byl z to nadšen,ale je to o nás dvou..okořenilo to náš vztah, jinak nejsem žádná stíhačka a když jsem studovala a jela jsem domů, tak i když věřím,stejně jsem se vždy domluvila v kolik a kam přijedu a snažila jsem se to dodržovat( na pivo nechodím:-),nechutná mi:-))..je to o vyjádření přání , aby to soužití bylo příjemné pro oba, ne jen pro jednoho.

Ahoj vsichni, casto si procitam vase prispevky, ktere provokuji, pomahaji, inspiruji. Myslim, ze kdo neopousti neni nikdy opusten. Tak ted probiram sama sebe, kdy jsem mela porozumet a nechapala, kdy jsem "utekla", misto abych v klidu postala a vyslechla, kdy jsem mela kricet, prat se,zarlit, namisto snahy o klid a toleranci, proste, kdy jsem "opustila", misto toho abych s odvahou zustala a ponorila se do toho "ted a tady".

Jano, myslím to smrtelně vážně, ale tím neříkám, že je to špatné. Jen já nemám podobná překvapení rád, nechci je a sám je nedělám. Kdysi mi jeden o dost starší kolega říkal : já když náhodou přijedu ze služební cesty o den dřív, tak z nádraží zavolám domů a jdu na dvě piva. Myslím si, že tohle jsou jedny z nejdůležitějších piv v životě. Samozřejmě díky mobilní komunikaci je toto mnohem snazší.Nadhodil jsem včera večer doma toto téma a manželka mi řekla, že by mě podobně nikdy nepřepadla, prý není zvědavá na to, co mohla vidět. A já jsem jí za to velmi, velmi vděčný. Už jsem to psal mockrát i jinde - nežárlíme na sebe, jsme spolu 17 let a ani jedinkrát jsem nezažil scénu podobného typu. Konečně, můžu mluvit jen sám za sebe, nikdy by mě to ani nenapadlo. Neznáme otázky : kde jsi byl(a), cos tam dělal(a) a podobně. A za to jsem jí, a zřejmě i ona mě, vděčný ještě víc než velmi.Ze svého názoru na žárlivost jsem se už zde vypsal a myslím si, ve vazbě na jeden jediný život, že by každý měl žít v klidu a tak jak sám - SÁM - chce, ve vazbě na své okolí - rodinu, přátele, kolegy. Být přínosem svémi okolí, ne přítěží, třeba, žárlivými scénami. To potom není život, ale peklo. Žil jsem v něm celé dětství.

Omlouvám se za překlepy a chyby, ale mám v práci fofr, tak píšu dost hekticky a pokaždé , když jde někdo kolem, musím shodit okno atd.

Ahoj všichni, konec jsem už nestihla dočíst, ale protože jsem v práci, tak už konečně k tématu musím napsat a konec dočtu později.Já sama žiji s Krokoučovou teorií, kterou kombinuji s názorem, že mi není zapotřebí mít vše za každou cenu, nikdy.Sama jsem zažila v partnerství všelocos. Šíleně jsem milovala (myslela jsem si to), potřebovala a zároveň důvěřovala. Přítel nebyl doma třeba i dvě noci po sobě, prý pracoval, chodil s kamarádkami na kávy i do kin, já si žila svým životem a nevadilo mi to. Vzdálil se mi na míle daleko, jednou jsem se dozvěděla, že to s těma kamarádkama není tak nevinné, ale po naléhání a přemlouvání jsem odpustila, v hlavě jsem však měla , že já můžu taky, prostě mě přestalo na tom tak záležet. Po i jiných neshodách , které jsme měli, i přesto, že žil celkem volným životem, byl vůči mě neúměrně žárlivý a omezovačný, tak jsme se rozešli. Poté jsem se dozvěděla, že všechny ty noci nepracoval a že i moji známí se divili, jak můžu být tak slepá, ale nechtěli se do toho míchat. No jo, důvěra.......Dnes žiji ve vztahu, kde nepotřebuji, ale miluji, tentokrát doopravdy, partmerovi jsem to za 6 let neřekla ani jednou, on mě taky ne, přesto to vím. Žiji v klidu a vyrovnanosti a myšlenkově samostatně. trávíme spolu většinu voleného času , ale dobrovolně. Jsem taková jaká jsem a on také.Nedávno jsem se taky ocitla v úzkých, když se jeho dlouholetá bývalá partnerka rozvedla a propadla sentinetu a hodně nápadným způsobem usilovala o mého partnera a on se jí snažil pomoct, vím, že v rámci korektnosti, ale víc , než bych mi bylo příjemné. Málem jsem se zakousla, trápila jsem se, ale nic jsem nedávala najevo. Sama od svých vytrvalých kamarádek vím, ž pokud žena začne usilovat o zadaného muže, tak i když on odolává, tak je to pořád jen chlap a zájem mu vlastně lichotí a nikdy by ženě neřekl "jsi hodná, že mě zveš na procházku a na kávu, ale já mám fajn partnerku a s tebou jít nechci...", no a v hodně případech, se té žene podaří ho dostat. Takže v momentě, kdy mi začala situace přerůstat přes hlavu. zase jsem se chtěla citově odpoutat a hodit to za hlavu,ale protože mám opravdu ráda, tak jsem v klidu partnrovi řekla, že si myslím, že to s tou pomocí přehání a že mě to docela trápí, on na to, že mě zná a že ví, že nechci vše za každou cenu a i jemu na mě záleží a ať neblbnu. Pomalu to nějak utichlo, naštěstí. Takže sice nežárlím (jen malinko), důvěřuji, ale tak nějak jsem ve střehu. Ale po vých zkušenostech a trápeních vím, že mě nic z toho čeho se bojím nezabije a tak jsem klidnější. S případnou něvěrou stejně nic neudělám a protože s ní nesouhlasím, musela bych partnera bez scén opustit, taky by mě to nezabili, bolelo, to ano, ale nemůžu proti tomu nic dělat. Jen se chovat korektně, nedělat scény a vždy když mám problém a něco mě trápí na chování partnera, tak mu to krátce a v klidu říct a´t ví, protože těžko po něm htít, aby věděl , co já cítím a podle toho se choval.Toť vše, držím palce

To kokrouč: tou třískou jsem myslela problém, partnera, na kterém mi záleží bych třískou nenazvala, asi jsem se v myšlenkových pochodech špatně vyjádřila...s tou přepadovkou..pohoršuješ se nad tím, když ve volném čase zajedu za někým na kom mi záleží, abych s ním strávila volné chvíle v tak dlouhém odloučení?..to nemyslíš vážně?..pokud má partner čisté svědomí, musí ho to rozhodně velmi potěšit..a u nás to zatím tak bylo. A věř,když jsem se na to manžela ptala, tak mi spíš vytkl, že jsem to třeba neudělala dřív, nebo častěji..je to nečekané překvapení..to Katka: souhlasím s tebou a tvým názorem na kokrouče, četla jsem spoustu jeho příspěvků a mnohdy mi připadaly chladné, někdy i ujeté,ale tady se z nich občas line i to lidské teplo:-)Celou věc vidímtak, že každý z nás má jiné mantinely, a pokud má partnerský vztah fungovat, měly by se rozhodně respektovat, a pokud mi někdo řekne, že to co dělám ho zraňuje, je o rozhodně věc, nad kterou bych se měla zamyslet a zhodnotit ba dokonce vyhodnotit celou situaci, určit si priority..lákadel je kolem nás spousta

A co se týče mého věku? Už je to šest let, co my bylo dvacet ;-)

Niky :-) možná chci být naivní ;-) jen tak bude pro mě život mnohem jednodušší, nemyslíš ??? ;-)

Jo, kokrouči, tak se asi nakonec shodnem, jen mi tam chybí něco mezi. Podle mě jsou tři fáze: zamilovanost, kdy nejsem při smyslech, kdy zpívám pod balkonem. Kdy jsem zamilovaná. Může to trvat ty dva roky, ale taky týden. Pak je láska- a ta jak dlouho trvá? Musí končit někde jinde? Doba, kdy miluju. Kdy stavím na chvílích, kdy jsme spolu, a nemám potřebu tvořit si vlastní svět bez něj. Doba, kdy s lehkým srdcem řeknu ne někomu jinému, a kdy mě zraňuje, když to můj milý neudělá. Doba, kdy jsem šťastná, že vidím svého muže za dveřmi, byť by to byla nečekaná přepadovka! A pak je mít rád k smrti. Doba, kdy mě těší, že toho druhého mám, přeju mu to nejlepší a chci, aby byl šťastný. Kdy jsem schopná přijmout, že je šťastný i třeba beze mě nebo s někým jiným. A kdy čekám, že i on mi to přeje. Takhle to mám já. A můj cíl je jenom najít někoho, kdo má v sobě stejné hodiny a stejně načasováno, jak dlouho mají tyhle fáze trvat. A nedaří se mi:)...když miluju, nehledám cestu, která mi bude příjemnější, nejsem sobecká a nechci být v otupělém klídku. Jsem do toho dotlačená partnerem, který mě v těch vnitřních hodinách předběhl. A že vývoj k té ne-potřebě je vynucený, o tom mě vždycky přesvědčí, když začnu milovat někoho jiného. Ráda se toho vzdám, fakt:)..