Kamarádce zemřela maminka.

lidičky poradte!!!!!!!!!!!!Mam kamosku a dost jsem urazila jejího tatínka sice omylem ale opravdu dost A ON BYL U toho!!!Musim se ji omluvit protože jeji tatínek se zna s všema učitelama ze školy ale nevim jak tak mi prosim pomozte!!!!

Ahoj,mozna jsem prvni muzsky,ktery pise. Mam podobny problem. Moje mama ma rakovinu vajecniku, zacalo to loni v dubnu. V prosinci ji vajecniky vyoperovali, ale bohuzel ne delohu, ta uz byla prirostla k mocovemu mechyri. Nyni lezi v nemocnici, skoro nemuze mluvit, jak je slaba. Doktor mi rekl, ze je to otazka dnu, maximalni tydnu. Neni sekunda, abych na ninemyslel. Je to neuveritelna bezmocnost. Nevim co delat.

Děkuji za krátký příspěvek. Byla jsem moc překvapená, že po roce - a to na den přesně-tyto stránky ještě někdo čte. Kdo někoho ztratil, ten nikdy nezapomene. Stále máme doma ve skříni tatkovo oblečení, jako kdyby tu stále byl. Občas se do ní podívám nebo sedím na jeho posteli a brečím. Se smrtí se při svém povolání setkávám často. Nedávno jsem byla u paní, která umírala. Bylo jí kolem 50 let. Starala se o ní dcera tak v mém věku. Věděla jsem , jak jí je. Plakat se chtělo i mně, ale nemohla jsem si to "dovolit". Myslím, že ta paní už asi nežije. Chtěla bych věřit, že se se svými blízkými ještě někdy shledáme.

... ještě pořád mám v mobilu mámino telefonní číslo. Nikdy ho nesmažu..

V květnu to budou 2 roky, co mi umřel tatínek na zhoubný nádor mozku. Bylo mu 55 let, když od nás odešel, po 2 letech boje s touto nemocí.Věřila jsem, že se uzdraví, i když se to horšilo. Nepřestávali jsem doufat, ke konci i v nějaký zázrak. Posledních 6 týdnů ležel v nemocnici. Chodily jsem s mamkou za ním každý den. Pak při jedné návštěvě jsem našla tatky ležet v posteli mrtvého, zabaleného do prostěradla. Byl to šok. Nikdo z personálu nám nic neřekl. Vidím to jako dnes! Budou to 2 roky. S postupem času to není lepší, jak jsem si dřív myslela. Vzpomenu si a popláču každý den. Závidím těm, kteří svého tatínka ještě mají. Mohou ho vzít za ruku a pohladit. Já už nemůžu. To je jediná věc na světě, co někomu závidím. Když umřel, bylo mi 30 let a mé dceři 2 měsíce. Narodila se předčasně, asi ze stresu, který jsem prožívala. Kdyby se narodila v termínu, tatínek by ji už neviděl. A vidět ji, bylo jeho poslední přání. Jsem na mateřské, ale už rok chodím do práce. Být doma, tak se z toho zblázním. Ale smutno je mi pořád. Asi to nikdy nepřejde.

Kamco, zkus ji proste jenom dat najevo, ze kdyz bude chtit, tak se na tebe muze kdykoliv obratit. Asi bych ji nevnucoval svoji pritomnost anebo teorii vyporadavani se se stresem. Proste delej to, co jsi delala pred tim, s tim, ze ji musis dat najevo, ze se muze na tebe spolehnout. Kdyz bude chtit brecet, nech ji, kdyz bude chtit mluvit, nech ji. Kdyz nebude chtit, nenut ji. Pokud jeji maminka mela rakovinu a urmti bylo ocekavane, rodina si mela moznost "odtruchlit" driv a mozna proste ji jenom stve, ze najednou maji vsichni zajem, aby byl v pohode.

Myslim si, ze clovek, kteremu umira ci umrel nekdo blizky, se na sve kamrady s timto problemem obrati SAM, pokud to tak bude citit. Ocitla jsem se v situaci, kdy to za mne zacal s lidmi okolo resit clovek, o kterem jsem si do te doby myslela, ze spolu uz zustaneme .. .na vzdy. A citim to jako nenapravtelny zasah do meho nitra. Je prece pravem kazdeho z nas si urcite veci nechat sam pro sebe. Z toho, co mi udelal, je mi neskutecne smutno. A myslim, ze i Kamca, pokud bude veci lamat pres koleno, se muze ocitnout v situaci meho byvaleho pritele - misto toho, aby necemu pomohl, tak ublizil... Protoze lide, kteri danou situaci nezazili, opravdu nepochopi...at se snazi, jak se snazi. Nikdy se nejedna o jejich rodice, aby byli schopni se vcitit do takove situace.

Kamilo, myslím, že jsi moc snaživá. Nesnaž se vyřešit kamarádčin problém, i když jde o kamarádku nejlepší. Jediné, čeho dosáhneš bude to, že se jí úplně zprotivíš tím, jak jí budeš pořád připomínat, že má nějaké potlačené emoce. Myslím, že to ví i bez tebe, jen neví, co s těmi emocemi dělat. Ale pomoct si může jedině ona sama, nikdo jiný. Ona to musí sama v sobě strávit. Vůbec bych s ní teď neřešila žádné problémy, ať už se jedná o homosexuály nebo ne a hlavně bych vůbec dohlídla, aby se necítila v žádné situaci sama. Ona teĎ má jistě pocit, že je na světě úplně sama a nemá v nikom podporu, což jste jí s jejím přítelem, ač jste možná nechtěli, jen potvrdili tím, že jste měli jiný názor a ona si připadla jistě tak strašně sama...

Ahoj Makčo, děkuji Ti za odpověď. Byla jsem v podobné situaci jako Ty, jen se nejednalo o taťku, ale o mamku... Ale co byl nejhorší, že umírala doma a v mé vlastní posteli. Určitě jsi si všimla, že píšu už v minulém čase, mamka ve čtvrtek umřela:o(((( Je to asi něco jiného, když zemře v nemocnici a taky, když s ní žiješ v jedné domácnosti.... Myslím, že jsem prožila to nejhorší, co jsem mohla.... Hodně se mi ulevilo a taky mi pomáhá fakt, že jsi říkám, že už se má dobře a že už ji nic nebolí.... Ale i tak mi moc chybí.... Ztotožňuji si se všema příspěvkama, co tu jsou.... vidím ji pořád a když přijde na nějaký problém, už sahám po telefonu, že ji brnknu.... Věřím, že to přebolí, otázka je, jak to bude dlouho trvat... Je mi jasné, že na ni nikdy nezapomenu a budu si ji připomínat každý den, ale nebude to bolet jako teď..... Všem, které potká to samé, přeji pevné nervy a věřte.... BUDE LÍP, každá bolest jednou přebolí,buď dřív nebo později.....

Ahojky MILANE! Já myslím, že je každého věc jestli obřad mít nebo né. Ale rozhodně bych se o tomto nerozhodovala jen kvůli tomu, jestli se to některým pletkám bude líbit nebo ne. Je to rozloučení se s tím člověkem a podle mě bych se já na druhé neohlížela. Ať si myslí co chtějí. A že se ty kostelnice divily, že jsi nevěděl kdy v kostele vstat, to je od nich hloupé. Něco na tom bude, když se říká, že ti největší kostelníci mají čerta za krkem.Já bych asi obřad chtěla. Ale navím, jestli bych to zvládla. Musí to být náročné.Stejně jsi hodný, že jsi taky přidal svůj názor. Měj se hezky!

Moc děkuji za odpovědi. Pomohly mi. Jsem ráda, že znám názory těch, co ví o čem mluví.Já vím, že to musí být strašně těžké, ale myslím, že dokud to člověk nezažije, tak to nemůže tak dobře vědět. Což jsem já. Nevím, jak se s tím vyrovnám já, až to potká mě.Tu kamarádku jsem ještě od té doby neviděla, protože je odjetá v Brně, kde studuje vysokou. Ale napsala jsem jí sms-ku, že mě ten "výbuch" moc mrzí, že jsem ji nechtěla naštvat a že si myslím, že v sobě dusí emoce. Taky jsem jí napsala, že bych ji moc ráda pomohla, ale nevím jak a že bych to nechtěla ještě víc zhoršovat. Neozvala se. A nezlobím se na ni. Jsem trpělivá. Vím, že na ni nesmím tlačit. Je důležité, aby věděla, že ji nebudu nutit mluvit o něčem o čem nechce, ale aby věděla, že když bude kdykoli potřebovat, tak tu jsem pro ni. Teda doufám, že to tak pochopí.

Jsem take ten typ, ktery to chce ze se sebe dostat mluvenim o tom problemu. Taky mi umrel tatka v 56 letech, na rakovinu tlusteho streva. Bylo mi 26 let kdyz se to stalo. Myslim, ze na smrt rodicu neni clovek nikdy pripraven. Take to byl pro me jediny clovek na svete (jsem vdana a mam dva syny a hodneho manzela) myslim to obrazne. Vim, ze i ja jsem pro neho znamenala hodne. Byla jsem mu velmi podobna jak fyzicky tak povahove. Meli jsme spolu firmu, ktera bohuzel zanikla nez se vyridilo dedicke rizeni.. Dodnes me to mrzi, takova ta vina, ze nepokracuji v tom co on (my) vybudovali. Bohuze taky umiral doma, takze zvraceni, nechutenstvi, zhubnuti ze 106kg (tata meril asi 190cm) na 58kg.... , to vsechno velmi dobre znam. Nejhorsi je bezmoc, kdyz nemuze clovek nijak pomoct. Je to uz 5 let co se to stalo, ale da se tezko zapomenout. Vzpomenu si na neho kazdy den, v jakekoli situaci. Ale da se rict, ze to prebolelo. Ale dost dlouho jsem mela takovy zvlastni pocit, kdyz jsem neco potrebovala vyresit, ze mu prece zavolam a pak jsem si uvedomila, ze vlastne neni kam.

Milane, ty obrady jsou dobre pro ty pozustale i v tom, ze ze sebe trochu stahnou tu bolest. U toho obradu se vybreci, vypusti emoce napovrch. Je znamo, ze kdyz se obrad nekona, lide to v sobe vice dusi a hure a dele se s s tim srovnavaji.

Petro, je mi lito co prozivas, ale ver ze i ja si to zazila. Je mi 27, ve spolecne domacnosti jsem s rodici nezila, ale jezdila jsem domu 3 x tydne. nastesti mi to v praci umoznili. Bylo priserne divat se jak se tatka ztraci a je na tom hur a hur. Bylo mu 51 let a vypadal na osmdesat. Z velkeho silneho chlapa se stala troska. Taky nejedl vubec nic krom trochu tekutin a spousty prasku, dostaval i morfinove tablety na bolest. Porad zvracel a bylo mu spatne. Fakt hruza. Obdivuji mamku ze se o neho starala az do posledni hodiny. Presto ze je sama moc nemocna a jezdila 3x tydne na dialyzu. Jedine co mi pomaha je, ze od ctvrtku je po transplantaci ledviny a ted uz se to snad u nas v rodine v lepsi obrati.Drzim Ti palce a pokud si budes chtit pokecat, klidne se ozvi. Makca

Vidíte přátelé, a jsou lidé kteří s tím nemají problém. Je mi líto, zní to cynicky, ale největší hrůzu mám z obřadu, kde budu muset hrát cvičeného opičáka. Velmi si vážím lidí, kteří odmítají obřad, který akorát tak stresuje příbuzné, drbny sledují reakce a oblečení příbuzných, aby pak mohly pomlouvat. Toto jsem slyšel na vlastní uši: "Představ si to, oni nevěděli kdy se mají v kostele postavit, kdy se pokřižovat, ta ostuda, no hrůza".

Chodili jsme s mým manželem spolu asi rok, když mu umřel tatínek. Manžel věděl, že umře, jeho otec byl velmi nemocný se srdcem. Ten den, kdy mi volal (vlastně to vzala tehdy moje matka), že musí jít vyzvednou doklady a oblečení do nemocnice, nikdy nezapomenu. Byla to úolná proměna osobnosti. Manžel si asi myslel, že nemůže svým smutkem obtěžovat nikoho jiného, že to musí "ustát". Dělal všechno, co před tím, ale jako stroj. Ne, řekla bych,že ve škole (dokončoval VŠ) byl ještě výkonější. Učil se jak o život. Ale dělal jakoby "to=smrt" vůbec nebylo. Nechtěl mluvit, vyzvednout urnu, zařídit úpravu hrobu. Všechno zařizovala naše rodina. Jednou mi matka, když jsem si jí stěžovala řekla, že nedokáže otci odpustit, že ho opustil. Šly jsme s mamkou upravit hrob a já jsem si tam dala sraz s manželem. Mluvila jsem s jeho otcem a manželovi to připadalo směšné, ale pak z té křeče vypadl a začal plakat. Po půl roce od smrti!! Úpně se třepal a tiše na něj volal. Bylo to hrozné, ale teprve potom začal opravdu truchlit. Buď opora, kamarádka to později ocení, teď to nedokáže.

Makčo, smím vědět kolik Ti je? Žila jsi s taťkou v jedné domácnosti? Možná je to hodně osobní, ale taky mi hodně pomáhá, když o tom mluvím.... taky si říkám, že svému okolí musím lézt na nervy, ale není to tak, jsou to přátelé!

mne zemrel loni v srpnu tatka. byl pro me vic nez kdokoli na svete a tak vim jak je tezke se s tim vyrovnat. taky rakovina, onemocnel nahle bez jakehokoli varovani a za 8 mesicu bylo po nem. taky porad brecim, chlap mi oporou neni, ale kamaradky mam. pomohlo mi se totalne ozrat a rozebrat to s nejlepsi kamoskou. proste porad o tom mluvim, mozna jsem uz otravna, ale pomaha mi to. a taky pomaha si sama v koutku pobrecet a zavzpominat na to pekne...

Kamčo, jsem v podobné situaci, jako Tvoje kamarádka, s tím rozdílem, že moje mamka umírá doma. Taky žije rok a půl s tím, že má rakovinu, teď už je to tak špatné, že už vůbec nic nejí...Ale o tom jsem nechtěla psát... Jak vidíš, já to naopak za sebe dostat musím. Tvá kamarádka je zřejmě úplně jiná, než já. Co bych Ti radila já. Já osobně bych se s ní snažila nějak "opatrně" promluvit... Rozhodně bych nad tím nezavírala oči, že to nějak dopadne. Ale máš rozhodně pravdu v tom, že její nezvyklé chování souvisí právě s tím, co v sobě nosí a co by mělo dostat ven. Je jasné, že budu nějakou dobu trvat, než se s tím vyrovná, ale rozhodně ji neuškodí (spíš naopak), když o tom bude s někým mluvit... myslím o tom, jak jí je a tak. Jsi prima kamarádka, když máš starost.... Sama nevím,jak se s tím vyrovnám já... vím, že to bude hodně těžký, ale nic jiného mi nezbývá, než to zvládnout..... Moc Tvé kamarádce držím palce a přeji hodně štěstí!!!!

Asi jsem cáklá, ale musím se omluvit za ještě jednu hrubku: nebylY jsme připravené. Tak promiňte :o(