Kamarádce zemřela maminka.

Omluva: hystericky

Kamilo, on to zas tak obecný rozhovor nebyl. Od výchovy dětí kýmkoliv není daleko, při lidském myšlenkovém pochodu, ke vztahu rodiče-děti, dále matka-dítě.. A jsme u maminky. U maminky, která zemřela. Nepodivuj se nad jakoukoliv reakcí své kamarádky. Prožívá velmi, velmi smutné období. Cítí se zoufalá. Bezmocná. Má vztek na celý svět. Na všechny lidi, kteří ještě svou mamku mají. Cítí se ukřivděná, zrazená. Nenávidí. Stýská se jí a pláče. Vím, o čem mluvím. Mně zemřela maminka loni v prosinci. Také na rakovinu. Ne nečekaně, ale nebyli jsme na to se sestrou připravené. Ještě ne. Nemoc se projevila a zákeřně naši maminu zdolala po čtyřech měsících. Mně bude 40. Jsem starší, mám velké děti, už dávno svůj život, přesto mi máma chybí. Pláču za ní. Obzvlášť, když je mi ouvej. Mé sestře je 25 a odchod maminy snáší podstatně hůř, i když má dvě maličké děti a řeklo by se, že je zaměstnaná, duševně i fyzicky. Nepovídáme si o té zasrané smrti naší mámy. Strašně jsme brečely v nemocnici, kam jsme za mamkou přišly na návštěvu a už ji na pokoji nenašly. Histericky jsme se vyplakaly. Od té doby jsme se jednou sešly v prázdném bytě naší mámy s rumem a kolou, vypily obě lahve do dna, ožraly se a povídaly si s mamkou, o mamce, pořád dokola. Pak jsme jí vynadaly... a brečely.. a smály se tomu veselému, co jsme s ní zažily... Mezitím si občas posteskneme smskou, jak nám ta naše máma chybí, jak to špatně snašíme. Sem tam. V návalech. A už to bylo čtvrt roku.Netlač na kamarádku, na které ti, zdá se, moc záleží. Ona jednou příjde sama. Víš co, až vycítíš, že je smutná a nebude mluvit, jen ji tiše pohlaď. Po tvářince, po ruce. Takové milé, něžné gesto dokáže moc. Někdy více než slova. Zlomí zlobu i stesk. Snad se tvá kamarádka konečně rozpláče a vypláče v tvém objetí.Buď trpělivá.Pa.

Kamčo, jsi skvělá holka, že jsi si hned dala do souvislostí úmrtí maminky a neadekvátní reakci tvé kamarádky při v podstatě banální výměmě názorů. Ale co dělat ? Nevím. Zkouším se vžít do tvé situace a je to těžké. Asi bych to zkusila písemně, připomněla bych společně strávené chvíle ( vždyť těch hezkých musí být za ta léta dost) projevila bych svůj soucit a nabídla rameno k vyplakání,na kdykoli. Dnes, za měsíc, třeba v noci. Jestli má kamarádka kluka, zkus to probrat s ním. No i když mužský ( ten můj teda jo) jsou někdy v tomhle dutí jak pařez. Napiš, jak to mezi váma pokračuje, s takovou situací se může přece setkat každý z nás.

Mojí nejlepší kamarádce (známe se už od školky, teď je nám 23) zemřela před 3-emi týdny maminka. Měla rakovinu, kterou léčila rok a půl. Chtěla bych se poradit. Ta moje kamarádka o tom vůbec nemluví. Já to téma tada taky raději nepřipomínám, ale mám z ní pocit, že to v sobě dusí. Snaží se na to samozřejmě myslet co nejmíň. Ale příjde mi to už moc. Mrzí mě, že jsme tak dobré kamarádky a že je toto téma TABU. Myslím, že by o tom měla aspoň někdy mluvit. Třeba se i přede mnou vyplakat nebo co bude chtít. Ten dojem, že to v sobě dusí a že to v ní překypuje jsen dostala po tomto víkendu, kdy jsem s ní byla asi deset minut a ona se dokázala v momentě neovladatelně steknout a odejít pryč. A to jsme se jen tak bavily na téma o homosexuálech, kteří by chtěli vychovávat děti. Takže téma úplně jiné než její máti. I její kluk nechápal, jak se mohla tak steknout a vypěnit. Protože jsme se bavili fakt klidně, ale my jsme měli jiný názor než ona. Mě toto její chování teda hodně překvapilo. A myslím si teda, že to je tím, že v sobě dusí své emoce.Co mám dělat? Mám se pokusit s ní o tom mluvit? Jak jí můžu pomoci, ale přitom jí neublížit?Jestli mi někdo odpoví-poradí, tak předem děkuji.